Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - 16. kapitola

Moje malá Ruthie - 16. kapitolaPravda, strach a útěk...

16. kapitola

„Ne, musíš vědět, kdo jsem, máš na to právo.“ Bezhlesně jsem vrtěla hlavou a zoufale se mu dívala do očí. Byly tmavší než normálně, tmavě hnědé a zdálo se mi, že nabírají skoro černý odstín. „Bello, já jsem upír.“

Dívala jsem se na něj. Upír… A to si myslí, že mu na něco takového skočím?

„Edwarde, pokud mi to nechceš říct, tak mi to neříkej, ale nevymýšlej si. A ještě k tomu něco takového.“ Zavrtěla jsem hlavou. Nikdy bych si o něm nemyslela, že je takový.
„Bello, to není výmysl, myslím to vážně.“ Když to říkal, vpíjel se mi do očí a snažil se mě přesvědčit svým pohledem.
„Ale to přece… Ne, to není možné. To je absurdní.“ Chtěla jsem ho obejít, ale nedovolil mi to. Chytil mě za ramena a pevně držel, abych se mu nemohla vysmeknout.
„Bello, poslouchej mě, je to pravda. Chápu, že neuvěřitelná, ale je. V tomhle bych ti nelhal.“ Spoutal mě pohledem. Nemohla jsem uhnout. Jeho výraz byl vážný. On to myslel vážně!

Ztuhla jsem hrůzou a strachem zároveň. Edward mě pustil a o dva kroky couvl. Udělala jsem krok zpět. A další. Zarazilo mě až okno. Křečovitě jsem se chytla rámu, abych neupadla. Tohle…

„Mama.“ Vytřeštila jsem oči. Ruthie! Střílela jsem očima mezi ní a Edwardem. Pak jsem se rozběhla a vzala ji do náruče.

„Bello, já ti neublížím,“ řekl Edward a se zvednutýma rukama udělal váhavý krok ke mně. Zavrtěla jsem hlavou. „Prosím,“ zašeptal. Nemohla jsem přemýšlet, v hlavě mi rezonovalo jediné slovo, upír. A pak začala spousta asociací. Upír, krev, mrtvoly… Udělalo se mi špatně. Mlčela jsem, krk jsem měla tak sevřený, že bych ze sebe nedostala ani slovo. Třásla jsem se.

„Bello, uklidni se, prosím. Nic se ti nestane, ani malé. Já teď půjdu, ano?“  Přikývla jsem. Ruthii jsem k sobě tiskla tak silně, že sebou začala zmítat a natahovat k pláči.

Edward mě obešel velkým obloukem. Strnule jsem stála na jednom místě a čekala, až bude pryč.

Hned, jak klaply dveře, jsem se dala malou zpátky a zoufale se rozhlédla kolem sebe.

Jak to, že je všechno jako dřív, když se toho tolik změnilo? Všechno bylo jinak. Panebože, vždyť oni jsou všichni… Sedla jsem si na zem. Hlavu jsem dala mezi kolena a zhluboka dýchala. Klid, Bello, uklidni se, to bude dobrý.

Tak jo, projela jsem si prsty vlasy, postavila jsem se.

„Pojď, miláčku, ničeho se neboj, já se o tebe postarám, bude to dobrý.“ Nevím, jestli jsem ujišťovala Ruthii, která neměla o ničem ani páru nebo sebe.

Ruthii jsem dala do postýlky, abych měla volné ruce. Ve skříni v ložnici jsem vyhrabala cestovní tašku a začala ji bez ladu a skladu plnit. Nepřemýšlela jsem, nešlo to. Jen jsem věděla, že musím pryč. Utéct od nich, utéct odtud.

Přidala jsem pár Ruthiiných věcí, hodila na sebe bundu, oblékla malou a roztřesenými prsty hledala klíče od auta.

Zabouchla jsem za sebou dveře, netrpělivě zamkla a bez jediného otočení utíkala k autu. Ruthii jsem upoutala do sedačky, tašku hodila do kufru a sedla si za volant. Ruce se mi klepaly tak, že jsem se nemohla strefit do zapalování, pak mi klíče vypadly z ruky. Po tvářích mi tekly slzy. Ruce jsem položila na volant a opřela si o ně čelo.

Rozbrečela jsem se. Hlasitě jsem vzlykala. Všechno, čemu jsem se doteď bránila, šlo ven.

Z vedlejšího sedadla se začalo ozývat fňukání, které postupně nabíralo na intenzitě.

Natáhla jsem se k malé a pohladila ji po hlavičce. Mezi vzlyky jsem ze sebe dostala pár nesrozumitelných utěšujících slov. Na víc nebyl čas. Musela jsem odtud rychle pryč. Musela jsem ochránit své dítě. Rozsvítila jsem si světýlko, které mi v hledání klíčů zrovna nepomohlo, ale nakonec jsem je přece jen nahmatala a konečně nastartovala.

Překotně jsem vycouvala z příjezdové cesty a za doprovodného koncertu Ruthiina pláče vyrazila pryč. Nedokázala jsem malou utišit a sama jsem byla příliš rozrušená na to, abych zastavila a mohla se jí věnovat. Nakonec usnula a já byla ráda.

Potlačovala jsem veškeré úvahy o tom, co se stalo před pár hodinami, minutami. Jak dlouho to vlastně bylo? Čas kolem mě plynul nezachytitelným tempem.

Tmu, která mě obklopovala, sem tam protnula světla protijedoucího auta nebo pouliční osvětlení města, kterým jsem projížděla.

Když se Ruthii probudila, musela jsem zastavit. Malá potřebovala přebalit a taky napít. Zajela jsem k benzínce, šla s Ruthii na toaletu, koupila jsem pití, protože nic podobného jsem nesbalila – vůbec mě to nenapadlo. Pořád jsem se dívala za sebe s obavou, jestli se tam náhodou neobjeví. Byl by toho schopný?

„Jste v pořádku?“ ptala se mě paní u kasy, když jsem jí ve dvě v noci, jak ukazovaly hodiny nad její hlavou, s dítětem v náruči, obličejem oteklým od pláče a zarudlýma unavenýma očima platila.

I když jsem o svém cíli nepřemýšlela, dobře jsem věděla, kam jedu. Cesta trvala dlouho a s Ruthii nebyla jednoduchá, protože když jsem brala věci, neuvažovala jsem, co by se mohlo hodit. Sama jsem byla ve stavu otupění. Necítila jsem nic, v hlavě jsem měla jen jednu myšlenku a to, aby se měla moje holčička dobře. A proto jsem právě ujížděla směr New York.

Když jsem rozpoznala kroutící se silnice, pocítila jsem mírnou úlevu. Tady to znám, tady jsem bývala doma.

Hustým provozem jsem prokličkovala až k Rachelinu bytu. Ruthii už zase brečela, možná bude mokrá, napadlo mě, ale řekla jsem si, že to tu chvíli už vydrží. Byla jsem už na pokraji sil. Byla jsem vyčerpaná z té dlouhé jízdy a moje emocionální rozpoložení taky nebylo nic moc.

Vyndala jsem vzpouzející se dítě ze sedačky a šla k domu.

„Dobrý den, jdu za slečnou Ferguson-Donovanovou,“ řekla jsem vrátnému, ten kývnul a šel mi přivolat výtah. Neřekl nic, ale nemohla jsem si nevšimnout, jak mě a hlavně uplakanou Ruthii sleduje. Určitě si mě pamatoval z dob, kdy jsem za Rachel chodila na návštěvy. Dítě jsem sebou nikdy neměla. Jo, tehdy byl život mnohem jednodušší. Jenže - podívala jsem se na svou holčičku – už jsem si život bez ní nedokázala představit.

Nejspíš musel Rachel zavolat, protože když se dveře s cinknutím otevřely, stepovala Rachel na chodbě v dlouhém saténovém županu smetanové barvy, lehce uvázanému kolem pasu, takže jí odhaloval hluboký výstřih noční košile.

„Bello,“ spráskla ruce, když mě uviděla. Hned si ode mě vzala Ruthii, čapla mě za loket a nasměrovala ke svému bytu, spíš apartmá, jak tomu sama říkala. „Pojď dovnitř a sedni si. No copak je, že tak pláčeš?“ ptala se malé, ale ta jen dál vřískala.
„Asi je počůraná,“ řekla jsem. „Plínky jsou v autě. Dojdu tam.“ Mechanicky jsem se otočila, ale zastavila mě ruka na rameni.
„Sedni si, já to zařídím.“ Někam volala a pak si s malou na klíně sedla na pohovku a mě stáhla vedle sebe. „Co tu děláš? Co se stalo? Vypadáš strašně.“ Dívala jsem se na ni a nemohla odpovědět. V očích se mi zase hromadily slzy. „Ale no tak, zlato. To bude dobrý,“ konejšila mě a objala mě kolem ramen. Položila jsem si hlavu na její rameno a zase brečela. Nevyptávala se dál. Asi pochopila, že teď mluvit nebudu.

Po chvíli někdo zaťukal na dveře. Rachel běžela otevřít a vrátila se s papírovou taškou plnou plín a různých dětských věcí.

„Já ji,“ škytla jsem, „přebalím.“ Zvedala jsem se.
„Já to zvládnu. Že to s tetou zvládneš, už jsme přece velký holky.“

Sledovala jsem, jak ji přebalila. Trochu s tím bojovala, ale nakonec to, po vyhození tří plínek, zvládla.

„Můžu jí dát polívku? Greg přinesl nějakou ve sklenici, nic lepšího tu pro ni nemám.“ Byla jsem duchem mimo, takže jsem ji nějak neslyšela.
„Cože?“ Starostlivě si mě prohlédla.
„Nic, co kdyby sis šla dát koupel, já se tady o princeznu postarám,“ navrhla.
„Ale…“ namítala jsem. Nechtěla jsem jí přidělávat práci.
„Ale nic. Jdi, víš, kde je koupelna.“

A tak jsem šla.

V koupelně, která patřila k pokoji pro hosty, jsem se svlékla a vlezla do horké vody. Nechala jsem odpočinout bolavé svaly, ztuhlé dlouhým sezením, a zavřela oči.

Chyba!

Uviděla jsem Edwarda. Jeho krásnou tváře, dokonalé rysy, všechno, co jsem tolik milovala. Blížil se k Ruthii, věděla jsem, že jí chce ublížit, ale nemohla jsem se pohnout. Nohy jsem měla jako vrostlé do země. Z mých úst nevyšel ani hlásek. S hrůzou jsem se dívala, jak se blíží konec toho malého stvoření.

A pak jsem vykřikla.

„Bello, klid, to jsem jen já.“ Rachel stála u dveří a v ruce měla bílý huňatý župan a osušku. Musela jsem usnout. Voda už byla chladná, naskočila mi husí kůže. „Malá už spí, teď se postaráme o tebe.“ Podala mi osušku, župan pověsila na háček a odešla.

Oblečená v županu jsem se složila na postel. Rachel seděla v křesle a nespouštěla ze mě pohled.

„Bello, tak co se stalo? Neříkej, že se ti po mně stýskalo, protože je to sotva pár dní, co jsem odjela.“
„To ne, já jen… ono…“ Co jí mám říct? Nemůžu opakovat, co mi řekl Edward. Myslela by si o mně, že jsem se úplně zbláznila. A nezbláznila? Ne, zase tak bujnou fantazii, abych si vymyslela všechno, co se stalo, nemám. „Chci spát. Chci to zaspat. Já už nemůžu.“
„No tak, zlato. Nic se neděje, promluvíme si později.“ Mateřsky, což se k Rachel vůbec nehodilo, mě přikryla a zhasla. „Jen spi. Zítra bude líp.“

Silně jsem o tom pochybovala, ale přikývla na srozuměnou. Zavřela jsem oči a poslouchala, jak Rachel odchází.

Spánek přišel brzy, ale nestálo to za nic. Pronásledovaly mě sny o Edwardovi, Cullenových a nebyly vůbec příjemné. Vše souviselo s nově nabytými informacemi od Edwarda. Budila jsem se každých pět minut, a pak se bála znovu usnout, ale únavě se nedalo poručit a já se zase a zase propadala do snů plných krve.


Tak jsem si říkala, jak mi ta kapitola dobře jde a nakonec jsem víc jak půlku přepsala. Snad se Vám to líbilo a pokud ne, tak aspoň doufám, že Vás to neodradí od dalšího čtení.:)

Děkuju všem za komentáře u minulé kapitoly.:)


15. kapitola Ϫ SHRNUTÍ Ϫ 17. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - 16. kapitola:

05.12.2011 [20:19]

N1I1K1O1LMrzí mě, že utekla, ale plně ji chápu. Emoticon Emoticon Stejně doufám, že se co nejdřív uklidní.. Emoticon Krásný díl Emoticon

22. lucka2010
05.12.2011 [20:07]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21. čiči
05.12.2011 [19:15]

teda to je spád, nečekané,krása Emoticon

20. Scherry
05.12.2011 [19:12]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19. Nikki
05.12.2011 [19:03]

jasně, bojí se o Ruthhie, ale že ji vypadlo z hlavy jak ji všichni pomáhali a kdyby chtěli dávno by jim něco udělali, podle mě to byla trochu přemrštěná reakce i přes to, že se teď stará o dítě.. ale ty určitě víš proč jsi to tak napsala a i tak se mi to líbilo Emoticon

05.12.2011 [18:32]

Martisektomu říkám reakci na informace o upírech Emoticon dokonalý. jen doufám, že se to brzy urovná a nechá Edwarda, aby jí to vysvětlil Emoticon
je to moc hezké Emoticon

17. Faninka
05.12.2011 [18:30]

no nevím, jsem rozpolcená Emoticon Emoticon a takovou kapču je těžké napsat. Ale jak se Bella zachovala chápu, to jak se bála o Ruthi a uvědomovala si, že celou tu dobu byla s upíry (a představuje si ty z hororů Emoticon ) které ji mohli kdykoli ublíží. Ted jen doufám, že začne uvažovat a uvědomí si že to něudělali a jací opravdu jsou i když jsou oni upíři. Že jí vždy byli nablízku a pomohli.
takže ses s tím poprala dobře Emoticon Emoticon Emoticon

05.12.2011 [18:25]

Jazdec93 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

05.12.2011 [18:18]

alicecullenhale2 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
super kapča... Emoticon
len dúfam, že sa Bella ukludní a napríklad mu zavolá... Emoticon
už sa strašne teším na pokračovanie... Emoticon Emoticon Emoticon

14. BlackBeauty
05.12.2011 [18:11]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!