Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - 15. kapitola

02.12.2011 (08:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 6273×

15. kapitola

Když Rachel odjela, bylo v domě najednou nějak ticho a prázdno. Zase jsme zbyly jen já a Ruthie. Nemohla jsem se dočkat, až mi Carlisle sundá tu pitomou ortézu a já se budu moct konečně o svou holčičku postarat. Varovali mě, že budu muset nejdřív trochu cvičit a malá bude na tu ruku velká zátěž, ale pořád to bylo lepší než teď.

Vše se vrátilo do starých kolejí, Esmé nám vařila a spolu s holkama mi pomáhala, co to šlo. Edward taky chodil každé odpoledne, ale na noc nikdy nezůstával.

Od toho večera, kdy jsem mu položila tu otázku, bylo všechno jiné, divné. Jako by mezi námi pomalu ale jistě vyrůstala stěna a ani jeden se ji nesnažil zničit. Edward se zřejmě bál toho, že bych o tom zase začala a já toho, že by mlčel a říkal, že mi to jednou řekne. Jednou, kdo stojí o jednou?

V jeho přítomnosti jsem se snažila chovat normálně, nemyslet na to a užívat si čas s ním, ale moc se mi to nedařilo. To tajemství bylo mezi námi a nešlo ho přehlédnout.

Edward utíral nádobí, malá seděla v židličce a žvýkala kaši a já byla duchem mimo. Oči mi stále utíkaly jeho směrem a hledaly všechny možné odlišnosti, kterých jsem si možná nevšimla. Nebylo jich moc. Kromě teploty kůže a zvláštní barvy očí jsem nevymyslela nic. Jen jeho pokožka byla sněhově bílá, což mě znovu přivádělo k nějaké nemoci. Je možné, že je to skutečně tak?

„Ham, ham, ham,“ zakřičela Ruthie a probrala mě tak ze snění. Edward se na nás podíval a dál pokračoval v utírání hrníčku.

Dala jsem Ruthii další sousto a znovu se propadla do toho zvláštního stavu. Je to v pořádku, říkal, nemusíš se ničeho bát. Jenže… Ne, tohle je všechno, jen ne v pořádku, to jsem věděla jistě.

„Mama, ham.“

„Už to bude, broučku.“ Nabrala jsem kaši a strčila Ruthii lžičku do pusinky.

Edward pověsil utěrku, aby mohla uschnout a stoupnul si za mě. Položil mi dlaň na zdravé rameno a lehce ho promnul.

„Děje se něco?“ zeptal se a hladil mě přitom po vlasech.

„Nic.“

„Něco tě trápí,“ pokračoval. Zafuněla jsem. Tak on si všimnul. Ale nic s tím neudělá.

„Tahle situace… Nevím, co mám dělat.“ Dala jsem malé další sousto. „Nedokážu to pochopit. A to, že okolo toho děláš takové tajnosti, to dělá ještě horší.“

„Bello,“ vzdychnul.

„Ne, mlč, musím ti to všechno říct, jinak se zadusím,“ zarazila jsem ho. „Já tě miluju, Edwarde. V životě nebylo moc lidí, které bych milovala, dali by se spočítat na prstech jedné ruky a většina z nich už nežije. Zbyli jste mi jen ty a Ruthie. Jenže… Já nevím, jestli to, co je mezi námi, je to správné-“

„Je to správné,“ skočil mi do řeči.

„Vážně? Tak proč mi to nemůžeš říct? Neměli by si partneři říkat všechno? Mrzí mě, že si myslíš, že to přede mnou musíš tajit. Už mě unavují ty neustálé pochybnosti o tom, jestli se to někdy změní. Jestli mi někdy skutečně řekneš pravdu, nebo budu až do konce života žít s pocitem, že mi nevěříš.“

Napnula jsem veškeré síly, zvedla malou ze židličky a odešla s ní nahoru. Edward neřekl ani slovo. Když jsem Ruthii posadila do postýlky, abych jí sundala bryndáček a utřela pusinku, ucítila jsem protestující rameno, ale nedbala jsem na to. Místo toho jsem špicovala uši a doufala, že zachytím nějaké zvuky zdola nebo tak.

Nic, ticho.

Zavřela jsem oči. Možná jsem to přehnala. Měla jsem to nechat být. Třeba by, časem…

Klapnutí dveří.

Měla jsem na krajíčku. Co jsem to provedla?!

Někdo zaťukal na dveře pokojíčku. Trhla jsem sebou a automaticky si otřela si suché tváře.

„Dále.“

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě Esmé. „Edward mě poprosil, abych přišla,“ vysvětlila, „pomůžu ti s Ruthii.“

Tak Edward zavolal Esmé. Odešel. Navždy?

Byl to hrozný večer a ještě horší noc. Nemohla jsem spát, nemohla jsem najít tu správnou polohu, takže jsem sebou pořád házela a doufala, že moje černé myšlenky nejsou podobné realitě.

Ale… Do háje, vždyť to nebyla jen moje chyba.

Povzdychla jsem si. Tohle je marný.

ɀɀɀ

Sedla jsem si na lehátko a sledovala, jak Carlisle systematicky rozepíná ortézu. Pak mi ji stáhnul a než jsem stihla s rukou pohnout, zadržel mě a rameno mi jemně prohmatal.

„Bolí to?“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, i když jsem cítila mírný tlak, ale určitě to bude dobré.

Zvedl mi paži, zakroužil s ní a spokojeně se usmál. „Vypadá to dobře. Budeš s tím opatrně cvičit, nenos nic těžkého, musí se to zatěžovat postupně,“ radil. Kývala jsem, jakože chápu a v duchu se radovala, že konečně přestanu být závislá na svém okolí.

Oblékla jsem si tričko a bojovala sama se sebou. Nechtěla jsem se ptát Rose, která mě do nemocnice vezla, protože jsem se bála, že by mu to řekla, ale Carlisle byl doktor a zná něco jako lékařské tajemství. O něj by se sice nejednalo, ale i tak by mohl mlčet.

Dobře, vzdávám se.

„Carlisle,“ začala jsem zvolna.

„Ano? Bolí tě to?“

„Ne, to ne, já jen… Chtěla jsem se zeptat, jestli jsi neviděl Edwarda.“ Sledovala jsem lino na podlaze pokryté jakoby bílými kapičkami. Zajímavý design.

„Pohádali jste se?“

„To přímo ne.“ Jen jsem ho už dva dny neviděla a začínám se bát. „On je Edward asi nemocný, myslím, ale nechce mi to říct.“

„Nemocný? To bych asi věděl.“ No jasně, profesionál, ušklíbla jsem se v duchu. Ale třeba si nevšiml. „Bello,“ řekl významně a vzal mě za ruku. Čekala jsem, že něco dodá, ale on nepokračoval. Přejel mi dlaní po předloktí.

„Ty taky?“ vydechla jsem překvapeně, když jsem si uvědomila, že je studený jako Edward. Vlastně… Jak jsem mohla být tak slepá. Esmé mě včera taky hladila po ruce a jasně jsem si vzpomněla, že i Alicin dotek je ledový. „Co je to?“

„To by ti měl vysvětlit Edward, Bello.“ Pustil mě a šel si sednout ke stolu.

„Jenže on nechce,“ povzdychla jsem si.

„Jsem si jistý, že chce. Jen to pro něj není lehké,“ bránil ho. Jen aby se ještě ukázal. Nedělala jsem si iluze o tom, že se brzy dozvím pravdu.

ɀɀɀ

Oblékla jsem Ruthii, abychom mohly vyrazit ven. Byla tam pěkná zima. Rtuť se pohybovala kolem nuly a zdálo se, že sněžení je na spadnutí. Těšila jsem se. Budeme stavět sněhuláky, dělat andělíčky ve sněhu a připravovat se na Vánoce. Byl sice teprve listopad, ale Vánoce byly mou oblíbenou částí roku.

„Tak jdeme, zlatíčko.“ Usadila jsem malou do kočárku, zapnula fusak a znovu jí upravila čepičku. Bála jsem se, aby náhodou nenastydla. Ručky jsem jí schovala v rukavičkách a přemlouvala ji, aby si je nechala, jinak jí zmrznou prstíčky.

Vzduch byl chladný, štípal mě v plicích. Od pusy mi šly obláčky páry. Zapnula jsem si bundu až ke krku a pozvolným krokem šla dál.

Ulice byla prázdná. Většina obyvatel byla zavřená ve svých domovech, u zapálených krbů popíjeli horký čaj a rozhodně se nechystali ven.

Udělala jsem jen krátký okruh. Ruthii zrůžověly tváře a měla jsem pocit, že má moc studené ruce. Nechtěla jsem nic riskovat.

Před domem stálo Edwardovo auto. On samotný čekal na verandě. Nejistě se na mě díval, jeho výraz byl vážný. Tohle není dobře, byla první věc, co mě při pohledu na něj napadla.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho, ale víc si nedovolila.

„Ahoj, můžu dál?“

„Jasně.“ Odemkla jsem, Edward mi podržel dveře a já do nich nasměrovala kočárek. Při vyndávání Ruthie mě píchlo v rameni. Sykla jsem.

„Jsi v pořádku?“ Edward byl hned u mě a malou mi bral.

„Jo, to nic není. Jen si musí zase zvyknout na pohyb.“

Nic neříkal, dokud jsem Ruthii nesvlékla a nedala jí svačinu. Celou dobu mlčel, stál nedaleko ode mě a sledoval každý můj pohyb. Nervozitou se mi klepaly ruce. Chtěla jsem na něj zakřičet, ať už konečně něco řekne, ale věděla jsem, že by to nemělo cenu. Raději jsem zatnula zuby a trpělivě dávala Ruthii do pusinky vojáčky chleba se sýrem.

Jednoho vzala mezi dva prstíčky, prohlížela si ho, a pak se pokusila si ho sama naservírovat. Trochu se netrefila, ale i tak jsem ji pochválila za snahu.

Všimla jsem si, jak se Edward něžně pousmál a v tu chvíli to byl zase ten starý Edward. Jako by se nic nestalo. Ale bohužel…

Dala jsem Ruthii do ohrádky a postavila se k oknu. Při pohledu ven se do mě dala zima. Objala jsem se pažemi a třela si ruce. Neměla jsem odvahu začít první, tohle musí on.

Po zahradě se proháněl ledový vítr hrající si s nahými větvemi stromů, které při tření o sebe vydávaly strašidelné zvuky. Zadívala jsem se na tmavou oblohu. Kdypak asi začne sněžit?

Než jsem stihla vymyslet odpověď, obtočily se mi kolem pasu dvě ruce a o temeno se mi otřely chladné rty. Neodolala jsem a opřela se o něj. Bylo to tak přirozené.

„Bello,“ zamumlal s nosem zabořeným v mých vlasech.

Ačkoliv bych asi neměla, užívala jsem si tu chvíli v jeho náruči. Tak dlouho mi to odpíral. Když mě držel, připadala jsem si v bezpečí, chráněná.

„Tohle je tak… nechci tě ztratit,“ zašeptal a tváří mi přejel po týlu.

„Není důvod. Miluju tě.“

„Zatím.“ Jeho hlas zněl hořce. „Až ti povím pravdu… skončí to. Všechno to, na co jsem čekal,“ odmlčel se. „Tak strašně dlouho jsem na tebe čekal, a přitom jsem věděl, že to takhle skončí, jen jsem si to nechtěl připustit. Byl jsem bláhový,“ zasmál se, ale nebylo v tom nic veselého. Po páteři mi přejel mráz. Dostala jsem strach. „Bello-“

„Ne, neříkej to,“ zarazila jsem ho. Nechci to vědět, nechci se od něj odloučit, nikdy. Nemůžu.

„Bello, musím. Pořád by to bylo mezi námi. Nemůže to takhle zůstat dál. V posledních dvou dnech jsem o tom hodně přemýšlel a musíš vědět pravdu.“

„Ale…“ vyrazila jsem ze sebe. Edward mě otočil čelem k sobě a položil mi ukazovák na rty.

„Ne, musíš vědět, kdo jsem, máš na to právo.“ Bezhlesně jsem vrtěla hlavou a zoufale se mu dívala do očí. Byly tmavší než normálně, tmavě hnědé a zdálo se mi, že nabírají skoro černý odstín. „Bello, já jsem upír.“

A je to venku.

Tyhle situace... Edward řekne Belle, že je upír nemám moc ráda, protože většinou nevím, jak na to, tak prosím omluvte způsob zpracování. To horší přijde příště, její reakce, to je další věc, ze které se mi dělají osypky, jen co pomyslím, že to budu muset napsat, takže Vás raději varuju předem. Tohle prostě není moje silná stránka.

Jinak se mi to konečně povedlo. Už od pondělí kapitolu píšu a pořád ne a ne ji dopsat, tak jsem ráda, že jsem to dneska dotáhla.:)

Díky za komentáře u minulé kapitoly a za hlasy v povídce měsíce, které mě dostaly na krásné 9. místo. Díky.:)

14. kapitola Ϫ SHRNUTÍ Ϫ 16. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - 15. kapitola: