Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje krásná čarodějka 1. kapitola - Překvapení

08.02.2014 (17:15) • KittyWolf • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1325×

1.kapitola Překvapení

Stála jsem na útesu, vysoko nad mořem. Dívala jsem se na noční oblohu ozářenou měsícem. Najednou jsem zaslechla šramocení a ohlédla se. Z křoví za mnou vylezlo zvíře. Vypadalo jako pes nebo vlk, jen o mnoho větší. Obrovské. Čekala jsem, co udělá, jestli po mně skočí, ale ten vlk se nepohnul, jen se na mě díval a já vycítila, že se nemusím bát. V jeho očích jsem neviděla divokost, ale inteligenci. Prohlížel si mě. Velkýma hnědýma očima, které mi připadaly skoro jako… lidské.

Chtěla jsem se přiblížit, cosi mě k němu táhlo. Nepopsatelná touha se ho dotknout, ponořit prsty do jeho červenohnědé srsti. Udělala jsem krok, vzápětí se jeho podoba změnila.

Stál přede mnou vysoký svalnatý kluk jen v kraťasech. Přestože se na útesech proháněl studený vítr a cuchal vlasy, nevypadal, že by mu byla zima. Slabý svit měsíčního srpku nestačil, abych mu viděla pořádně do tváře, ale odhalil mi kresbu, kterou měl ten neznámý vytetovanou na rameni. Z nějakého důvodu mi byla povědomý. O krok jsem postoupila, chtěla jsem vidět jeho tvář, ale zmizel. Místo něj tam stál zase vlk. Ještě jednou se na mě podíval svýma čokoládovýma očima a zmizel v křoví.

Auto najelo na malý hrbol a mírně poskočilo. To mě probralo. Rozhlédla jsem se, ale kromě provazů vody bičujících silnici a všudypřítomných stromů, které odhalil občasný blesk, nebylo vidět nic.

„Jak douho jsem spala?“ zívla jsem. Bella se zasmála.

„Dlouho ne. A nepřeháněj to, nebo pak neusneš.“

„Kde teď jsme?“ koukla jsem znova ven, ve snaze rozeznat aspoň něco.

„Blížíme se k Forks. Brzy tam budem. Těšíš se?“ Sestra se zjevně těšila, já byla jen ospalá a zmatená. Nesnáším cestování, vždycky ho prospím a pak jsem jak praštěná… A navíc se teď cítím poněkud… rozpolcená. Od chvíle, co se máma rozhodla podporovat Jonasovu kariéru (to je můj nevlastní otec) a cestovat s ním, slibovala, jak se mi tady bude líbit.

Nic jsem jí nevyvracela, ze Sunnydale jsem sice neodjížděla ráda, ale taky mohla mít pravdu. Co kdyby se mi tu něco líbilo? Ještě uvidíme. Mamka se moc loučit nechtěla, ale uznala, že cestování a učení na koleně mým studijním výsledkům neprospěje. Tak mě poslala sem, do Forks, k tátovi. Charlie Swan je tu policejní náčelník. Nepovedlo se mi mámu přemluvit, aby mě nechala bydlet samotnou, to bych mohla zůstat v Sunnydale, ale prý až po střední, dřív ne. Škoda.

Jsem zvědavá, jak se změnila Bella. Je o rok starší, prý zodpovědná a rozumná. Ona dělá poslední rok, zatímco já se budu ještě další rok mučit. Doufám, že ji nenapadne, že mě musí hlídat jako malou sestřičku. Nejsem malá holka, i když mamka ji ve mně pořád vidí. A když si vzpomenu na Stevena… ne, malá holka už nejsem. Už dlouho.

„Mel?“ vytrhla mě Bella ze vzpomínek. „Na co myslíš?“

„Jen tak… bloumám,“ řekla jsem a doufala, že mi to uvěří. Nemohla jsem přiznat, že myslím na toho hajzla, co jsem mu dala svou lásku, nevinnost, svou čistotu. Už nikdy to nedostanu zpátky, a to mě mrzí nejvíc.

„Tak nebloumej,“ odpověděla pobaveně a ukázala mi na něco venku. Auto začalo zpomalovat, až teď jsem si všimla, že přestává pršet. Mraky se začínaly trhat.

„Doufám, že tohle počasí je tu celoročně,“ utrousila jsem.

„To je sarkasmus?“ podivila se Bella.

„Že by?“ podotkla jsem a vystoupila, jakmile sestra zabrzdila před hezkým domem, který si dobře pamatuju. Samozřejmě jsem šlápla do louže. Své bílé džíny jsem mohla rovnou hodit do pračky.

„Tak co, těšíš se? Co říkáš?“ ozvalo se z druhé strany auta nadšeně.

„Říkám, že nenávidím déšť,“ zavrčela jsem podrážděně.

„Cože?“ podivila se Bella znova. Koukla na mě a když si všimla mokrých cákanců na mých kalhotách, s úsměvem zavrtěla hlavou. „Sice tu je často zataženo a prší, ale určitě si to tu zamiluješ. Najdeš si přátele, možná kluka a máš tu mě, tak se neboj.“

„Nebojím se,“ odpověděla jsem.

„Jasně, jenom máš strach,“ poznamenala Bella a zamířila k domu. Nic jsem na to neřekla.Tušila jsem, že mě vnímá pořád jako malou holku, která potřebuje hlídání a moje dřívější vytáčky, že jsem už velká, na ni nikdy nezabíraly. Pro Bellu budu vždycky malá sestřička.  

‚Moje království,‘ pomyslela jsem si, jak jsem se rozhlížela po útulným pokoji s malým balkonem. Líbil se mi.

„Bude ti to vyhovovat?“ starala se Bella. „Není to moc velký.“

„Je to akorát, Bello. Je to fajn, líbí se mi tu,“ odpověděla jsem a dál se rozkoukávala. Postel, noční stolek, prádelník… na druhé straně pokoje velká skříň, psací stůl a toaletka se zrcadlem. Okno, kryté záclonou a hned vedle francouzské okno, moje cesta na balkon. Potěšilo mě, že ho budu mít stejně jako doma, šla jsem se na něj kouknout. Výhled na blízké lesy mi taky udělal radost. Myslela jsem, že budu muset chodit dál, ale mám svou zbožňovanou přírodu skoro před prahem… To jsem přesně chtěla. I když mám daleko k moři. Překvapilo mě, když se Bella za chvíli zeptala:

„Hele, Mel, jsi si jistá, že ti to tu stačí? Proč jsi vlastně odmítla tu nabídku cestovat s mámou? Tohle není Sunnydale, jsme strašně zastrčený, žádná velká zábava… Budeš se tu hrozně nudit. Je to něco jinýho, než jsi zvyklá.“

„Sunnydale je sice o dost větší město, ale větší neznamená lepší, víš?“ odpověděla jsem a nebylo mi jasné, proč si Bella myslí, že mi bude chybět nějaká zábava.

„A neměla bych čas chodit do školy, musela bych se učit doma… Já potřebuju nějakej řád a ten mi teď máma nedá. A rušila bych je. Jsou s Jonasem prakticky novomanželé, tak ať si to užijou, než se pustěj do normálního života. To já už budu na vysoký a budu si žít podle svýho. Ty snad nemáš plán pro budoucnost?“ usmála jsem se na ni a překvapilo mě znova, když Bella zrudla.

„Podle tvý barvy soudím, že ta tvoje budoucnost má i jméno,“ popíchla jsem ji. Bella už byla jako rajče, ale kývla. „Tak povídej,“ sedla jsem si na postel a stáhla ji vedle sebe. „Jak se jmenuje, jak jste se poznali a jak vážně to myslíte?“ zasypala jsem sestřičku otázkami.

„Jmenuje se Edward Cullen,“ prozradila mi. „Jeho otec, adoptivní, je doktor, nejlepší na světě. Má dvě nevlastní sestry a dva bratry. Asi ti to přijde divný, ale nejsou spolu spřízněný, takže spolu chodí. Jejich maminka Esmé je s Carlislem adoptovala, protože vlastní mít nemůžou. Ale i tak jsou obrovská rodina.“

„Je úžasný, když se má člověk na koho spolehnout, i když třeba nemá vlastní rodinu. Tenhle svět je fakt divnej, ale občas funguje…“ prohodila jsem a vzpomněla si na Buffy, Willow, Xandera... Na své přátele, které jsem opustila. Teď mi chybějí a nejen proto, že se musím naučit žít se svým nedávno objeveným darem sama. Už ho umím ovládat, nehody se mi už nestávají (tak často), ale chybí mi, že tady vlastně nejsem potřebná… Tam se ode mě skoro každej den něco chtělo. Byla jsem užitečná. Co mám proboha dělat tady?

„Mel?“ probrala mě ze zamyšlení Bella. „Děje se něco?“

„Ne, jen… Chybí mi přátelé. Byli jsme spolu skoro každej den, byli si blízký… Už teď se mi hrozně stýská,“ snažila jsem se pouhým steskem zamaskovat i náhlý pocit marnosti a nepotřebnosti. Najednou jsem si začala připadat úplně zbytečná. Musím si něco najít, něco, co mi dá pocit, že jsem užitečná… Tohle potřebuju. Vzpomněla jsem si na to krátký léto před rokem, kdy jsem pomáhala jako dobrovolnice v nemocnici, to bylo užitečný… Vzala jsem to jako znamení, že otec Bellina kluka je doktor. Třeba mi pomůže. Zkusím to.

„Musíš mi ty Cullenovy brzo představit,“ řekla jsem nahlas. „Musím si najít nový přátele. Myslíš, že mi táta dovolí občas zajet do Sunnydale na návštěvu? Mí kamarádi by se ti moc líbili.“

„Myslíš?“ nebyla si Bella jistá. „Já přece nikdy nebyla na takový věci jako nákupy, večírky, hovory o slavných lidech, takovou tu zábavu, jakou jsi měla v Sunnydale. A takoví přátelé by určitě nepovažovali za zábavnou mě. Já nepatřím mezi školní smetánku, Mel.“

‚Nákupy? Večírky?‘ Zmátlo mě, co Bella říká, ale vzápětí jsem si vzpomněla. Překvapilo mě, že jsou to pouhé dva roky, co já sama patřila mezi ‚školní smetánku.‘ Tak rychle jsem zapomněla. Když jsem prakticky ze dne na den odložila pomyslné žezlo královny školy, přestala pro mě tahle zábava existovat. Psychicky jsem dozrála. Snad až příliš brzy. Opuštěného žezla se chopila Cordelie Chaseová a stala se z ní ještě větší potvora, než jsem byla já. Dneska už nechápu, jak jsem kdy mohla tuhle část svého dospívání považovat za důležitou… Když jsem poznala mnohem důležitější věci a zapojila se do nich. Boj se zlem. S temnotou. S upíry a démony. Bojovala jsem a přežila. Přežila jsem hrozné věci a po pravdě nechápu jak. Můj dar se projevil později, dokonce až potom, co jsem přišla o poctivost. Steven měl nejspíš kliku, že jsem ho nesežehla, protože později jsem… kolikrát měla takovou chuť… mu ublížit. Ale slíbila jsem sama sobě, že budu lepší než on. Kluk, kterej jen ubližuje. Já se rozhodla, že budu pomáhat. Budu bojovnice světla, budu přinášet to dobré… a doufat, že mi to jednou vrátí aspoň zlomek toho, oč mě on pro svoje potěšení připravil. Že se očistím natolik, abych si nemusela při každé vzpomínce na něj připadat hrozně špinavá. Zavřela jsem oči a potřásla hlavou. Pryč s tím. Je to pryč, všechno. Poznala jsem důležitější věci.

„Tyhle přátele já nemyslím,“ opravila jsem sestřinu domněnku. „Já sama už nepatřím mezi školní smetánku asi dva roky, Bello. Našla jsem si nový kamarády.“

„Vážně?“ Bella vypadala ohromeně. Už mi došlo, že ona si mě pamatuje jen jako holku, která pořád žije proto, aby měla každej den nový šaty, každej večer rande s jiným, svým účesem udávala trend, který budou následovat desítky děvčat ze školy… Ze začátku mě překvapovalo, že mi to nechybí. Willow to nazvala ‚to dobré jádro.‘ Potěšilo mě, že si to myslela. Buffy… U té jsem nikdy nevěděla, co si myslí. Jen jednou, to když jsme zničili démona v počítači, který se zabouchl do Will, mi řekla, že je ráda, že jsem s nimi. A to jsem ještě neměla svůj dar. Byla jsem obyčejná a nejspíš proto jsem jí byla za tyhle slova vděčná.

„Ehm… Mel?“ odkašlala si Bella, znova mě vyrušila ze vzpomínek.

„Jo?“ vzpamatovala jsem se.

„Jen mě napadlo, chtěla jsem se zeptat… Co se stalo? Takhle razantně člověk nemění svůj život bez důvodu.“

Usmála jsem se. Bella má pravdu, všechno má svůj důvod, i životní zvraty. Když jsem poznala Buffy a myslím tím poznat blíž, byla jsem v průšvihu. Šla jsem ze svého posledního rande coby královna školy a v uličce za Bronzem jsem narazila na svého prvního upíra v životě. Díky Buffy a ostatním jsem přežila, naštěstí bez úhony. Pochopila jsem všechno, co mi řekli. A rozhodla se pro jiný život. V té době jsem už měla za sebou kruté zklamání ze ‚vztahu‘ se Stevenem a takhle jsem chtěla začít znova. A dnes můžu říct, že jsem začala opravdu nový život. I když se několikrát málem zdálo, že skončí. Dneska jsem vděčná za všechno, co mě přimělo takhle obrátit.

„Možná… ti to jednou povyprávím,“ usmála jsem se na sestru a zvedla se. „Měla bych si vybalit.“ Sáhla jsem po příruční tašce a položila ji na postel. Ostatní věci jsou v krabicích, musím si je dovybalit… Až se rozhodnu, kde co bude.

„Nechceš nějak pomoct?“ nabídla se Bella.

„Já radši sama, jestli to nevadí,“ odmítla jsem. „Takhle budu vědět, kde co mám. Nevidělas mou tašku s noťasem?“ rozhlédla jsem se.

„Nejspíš zůstala v autě,“ řekla Bella. „Půjdu se kouknout. Co si dáš k večeři?“

„To je úplně jedno, Bello,“ koukla jsem na ni. „Cos plánovala?“

„Tátovi jsem slíbila špagety,“ pokrčila rameny. „Nevadí?“

„Tak uděláme špagety,“ kývla jsem. „Mám je ráda. Zítra uvařím já, jo?“

Bella na mě vykulila oči, jo, i tohle je další změna. Nikdy dřív jsem se nezajímala o to, co jiná děvčata třeba jen v základech umí, v patnácti jsem byla schopná připálit i čaj. Svou povrchní existenci jsem změnila ve skutečný život. Díkybohu.

„Umíš vařit?“ vydechla Bella konečně.

„Trošku,“ usmívala jsem se. „Nasbírala jsem pár receptů, možná by se ti chtělo je někdy vyzkoušet, co říkáš? Ukážu ti svý oblíbený, ty zas ukážeš mně… Táta bude koukat.“

„To zaručeně bude,“ kývla sestřička. Usmála se na mě, ještě trochu překvapeně, a odešla. Já věděla, jak myslí, že táta bude zaručeně koukat. Už jsem tu dlouho nebyla a přes dopisy a telefony se proměna osobnosti nepozná. Ale asi překvapím každého, kdo si mě pamatuje. Vzdychla jsem si a konečně otevřela tašku. V té příruční mám sbalené osobní prádlo, pár fotek, důležitých drobností… Rychle jsem to uklidila a začala si prohlížet fotky. Nejdřív přišlo na řadu album. Koukám do něj málokdy, jsou tam hlavně fotky z oslav, rodinný záležitosti, školní fotky. Když jsem je před stěhováním třídila, nechala jsem si jen jednu vzpomínku na dobu, kdy jsem byla společenská a nesnesitelná. Památeční fotka z vánočního večírku v prváku.

S novým rokem přišla i moje proměna. Tu fotku jsem si nechala, ne z nostalgie, ale pro vzpomínku. Abych nezapomněla, jaká jsem byla, a už nikdy nesklouzla zpátky. Pak jsem sáhla po rámečcích. To jsou hlavně obrázky s mámou a Jonasem, starší momentky s tátou a Bellou… a hlavně moje fotky s partou. Já, Buffy, Will a Xander. Na jedné je i Giles a Willin kluk Ozz. Tehdy jsme v knihovně slavili Vánoce všichni pohromadě. Strašně mě překvapilo, že je Ozz vlkodlak. Ale všichni jsme to skousli, hlavně Willow. Mě to okouzlilo. Tohle je opravdová láska, smířit se s tím, že tvůj blízký je napůl něco, co podle ostatních lidí neexistuje... Připomíná mi to Buffyin vztah s Angelem. I když oni s tím mají víc problémů. Teď mi ani nepřijde divný, že vlastně chodí s upírem. Chtěla bych prožít vztah, kde má hlavní slovo láska a to, co nás dělá jiné, je prostě na druhé koleji. To, co jsem prožila se Stevenem, bylo povrchní a špinavé. Poskvrněné tím, že to absolutně nic neznamenalo. Už se nechci cítit takhle špinavá, tak všechny kluky, co o mě projevili zájem, odmítám. Ale naději neztrácím. Ještě doufám, že se najde někdo, kdo mě bude mít opravdově rád. Kdo si zaslouží, abych ho měla ráda já. Rámečky s fotkami jsem rozvěsila a postavila, kde se dalo. Pomalu jsem se začala zabydlovat.      

Ze zabydlování mě vyrušila Bella, když mi přinesla tašku s počítačem. Připomněla mi, že za chvíli bude dělat večeři, ať dorazím dolů, až budu chtít. Do nástavce nad skříni jsme přesunula svoje ložní prádlo a ručníky, pak jsem se rozhodla jít dolů. Až když jsem se zahlídla v zrcadle, došlo mi, že jsem pořád nepřevlečená, v pocákaných kalhotech… Ještě jsem se převlíkla, umyla a zamířila do kuchyně.

Zrovna jsme s Bellou po večeři myly nádobí, když se ozvalo cvaknutí hlavních dveří a dusot. Podívala jsem se na Bellu, usmála se a kývla. Hodila jsem jí utěrku a běžela tátu přivítat.

„Melino!“ Popadl mě do náruče, jemně stiskl a pak zase pustil. Vždycky byl trošku zdrženlivý, nedával city moc najevo… Ale že nás má rád jsme s Bellou věděly vždycky.

„Ukaž se mi.“ Vzal mě za ruku a na délku paže odstoupil. Chvilku si mě prohlížel. „Jsi vyšší než minule. Máš delší vlasy. A víc se směješ.“

„Zato ty ses nezměnil vůbec,“ podotkla jsem. „Ani nešedivíš, vypadáš moc dobře, tati. Navíc jsou to skoro tři roky, co jsem tu byla naposled.“

„Ano, strašně to utíká,“ přikývl táta. Odložil si bundu, přezul se a vešel za mnou do kuchyně. „Ale vážně, vyrostla jsi. A co ty tvé sny? Stát se hvězdou, pokročila jsi v tomhle směru nějak?“ zajímal se.

„Dá se říct, že jsem pokročila,“ pokrčila jsem rameny a myslela to vážně. Otec zpozorněl. „Jen trochu jiným směrem.“

„Jakým?“ zeptal se a snažil se znít nevyděšeně. To se v něm ozval policajt, cítila jsem to. Že bych ho tak polekala? Tak to ho mámin dopis úplně vystresuje. Píše v něm totiž o mé kompletní proměně, což je trochu zarážející. V tomhle měla Bella pravdu, člověk se nemění jen tak. Jen doufám, že nebudu muset sdělovat otci podrobnosti.

„No, řekněme, že touha stát se celebritou mě během těch tří let přešla,“ přiznala jsem. „Rozhodla jsem se být užitečná. Jo, máma ti posílá dopis, tam ti asi některý tyhle věci vysvětlí.“

„Dobře,“ povzdechl si táta. „Tak, co máme k večeři?“

„Bella vařila špagety,“ oznámila jsem. „A předem tě varuju, zítra vařím já. Máš něco proti kari?“

„Ne, mám ho rád,“ zavrtěl hlavou, pak teprve mu došlo, že by ho něco mělo zarazit. „Ty vaříš?“ zadíval se na mě užasle.

„Trošku,“ usmála jsem se. „Buď v klidu, už hodně dlouho jsem nic nespálila,“ klidnila jsem ho a doufala, že na mě tuhle drobnou lež nepozná. Koneckonců, požár při vaření a požár při kouzlení jsou dvě různé věci… Jo, tohle jsem zapomněla říct. Jsem tak trochu… čarodějka.  

Autor: KittyWolf, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje krásná čarodějka 1. kapitola - Překvapení: