Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje kamarádka Edward_4. kapitola

04.09.2010 (21:45) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3923×

4. Nová kamarádka

„Alice? Kde je Rosalie?“ zeptal jsem se, když jsem v lodičkách vystupoval z auta.

„Tak zaprvé: cvič si ženský hlas. Za druhé: nezapomínej, že jsi holka. Máš na to noc. A za třetí: Asi jsme ji nechali v obchodě. Já jí měla zavolat! Sakra!“ Začal jsem se smát. Alice je snad první upír, kterému se povedlo zapomenout. Smích mě přešel, když jsem si vzpomněl, kolikrát já na něco zapomněl.

„Tak fajn, zavolám jí, ať přiběhne,“ řekl jsem a už vytahoval mobil.

„Kde jste?“ vykřikla Rosalie, jakmile to zvedla. A má odvaha mě opustila.

„No… Ehm… Měli jsme hodně věcí a do auta by ses nevešla…“

„Chceš říct, že jsem tlustá?“ nenechala mě dokončit větu.

„Ne, Rose. Máš skvělou postavu, jenom ty kufry byly velké. Tedy ten jeden. To je jedno… Prostě pro tebe přijede Emmett.“ Zavěsil jsem a chtěl jsem se rozejít do domu. Ztuhnul jsem. Kde je Emmett? Neslyšel jsem jeho myšlenky.

„Alice? Kdo pojede pro Rosalii?“ zavolal jsem do domu, kam Alice odnesla kufr mých věcí.

„Jaspere? Mohl bys, prosím?“ Než jsem se nadál, Jasper seděl v Emmettově jeepu a odjížděl pro Rose. Jedna starost z krku.

„A ty, Edwíno, trénuj!“ zakřičela Alice. Nasadil jsem svůj sexy, ženský hlas.

„Ano, zlato!“ řekl jsem a šel do svého pokoje. Sedl jsem si do křesla a začal číst knížku Encyklopedie pro dívky, která mi v podstatě neřekla nic nového. Chování holek mi popsala Rosalie i Alice a nic jiného jsem nepotřeboval. Zavřel jsem tedy knihu a zkoušel chodit po celém domě, po schodech i po trávě venku. Zkoušel jsem v lodičkách i běhat, ale po prvních pár metrech jsem toho raději nechal. Až na běh jsem musel uznat, že mi to šlo perfektně.

Po půl hodine přijel Jasper s Rosalií. Chtěl jsem je překvapit, tak jsem si sedl do obýváku na gauč a nohu dal přes druhou. Už jsem se nestyděl. Vypadal jsem skvěle i jako dívka. Mé sebevědomí vzrostlo o sto procent.

„Edwarde?“ zeptala se nevěřícně Rosalie, když mě viděla. Neodpovídal jsem.

„Dámo a pane, dovolte mi vám představit nového člena naší rodiny. Edwínu Cullenovou!“ vykřikla nadšeně Alice. Usmál jsem se a vstal.

„Wow,“ vydechla Rose i Jasper zároveň. Usmál jsem se ještě víc. V tu chvíli do domu přiběhl Emmett.

„Páni,“ řekl, jakmile mě uviděl. Čekal jsem všechno. Smích, výsměch, narážky. Nic. On jen stál a měřil si mě s pusou dokořán. Než jsem se nadál, už mě objímal.

„Vítej, sestřičko,“ pošeptal a z tváře si setřel imaginární slzu.

„No tak, Emmette. Nech toho,“ pokáral jsem ho. Všichni si mě pořádně prohlédli, okomentovali mě, poupravili. Rosalie si dokonce myslela, že jsem hezčí než ona. Já si to taky myslel, ale přiznat jsem to nemohl.

Carlisle s Esme přišli až pozdě večer, když už jsem byl oblečený normálně. Nehodlal jsem v tom být přes noc. Carlisle obdivně písknul, jakmile mě uviděl a Esme v duchu přemýšlela, proč ze mě dívku neudělali dříve. Ušklíbl jsem se nad těmi myšlenkami a odešel se převléct.

Celou noc se Alice s Rosalií věnovaly měn. Dolaďovali jsme detaily, já zdokonaloval svůj hlas, učil jsem se typickou mluvu dívek, chichotal jsem se se svými sestrami. Jako dívka jsem si připadal skvěle. A než jsem se nadál, byl čas na přípravu do školy.

Témeř tři hodiny před začátkem vyučování jsem se začal oblékat. Nasoukal jsem se do speciálních vyztužených slipů, na to oblékl černé silonky. Alice z mého nového kufru vytáhla modrou sukni, minisukni. A já nic nenamítal, věděl jsem, že budu vypadat dobře. Dále jsem si oblékl podprsenku a do ní vložil silikonové vycpávky. Na to vše jsem dal bílé triko s modrými pruhy. Alice mi půjčila řetízek s přívěškem letadla a Rose mi dala náramek na ruku, taktéž stříbrný. Nakonec mi Alice nasadila a sponkami připevnila paruku, kterou následně rozčesala. A Rosalie mě namalovala.

„Tramtadadá!“ zakřičela Alice a postavila přede mě velké zrcadlo. Jo, jsem kocour… Vlastně kočka. Díky, holky,“ řekl jsem svým dívčím hlasem a z tváře si setřel imaginární slzu.

„Dívky si mají pomáhat, to si pamatuj,“ pošeptala mi Rose a dala mi pusu na tvář.

Společně jsme sešli do obýváku, kde čekali ostatní, včetně mých rodičů. Opět jsem slyšel obdivné hvízdnutí z úst Emmetta a pochvalu z myšlenek Esmé.

„Kdybych Edwarda necítil, řekl bych, že to náš Edward není,“ utrousil Emmett. Nikdo si ho ovšem nevšímal.

„Zlato, vypadáš skvěle. Odvedly jste dobrou práci, holky,“ pochválila nás a mě objala.

„Ne! Rozmažeš mi make-up!“ vykřikl jsem rychle. Emmett se začal smát.

„Vy jste mu nalíčily i mozek? Vy jste mi ho úplně předělaly!“ křičel, ale opět si ho nikdo nevšímal.

„Dobře, měli byste jet. Edw… íno, ty se raději s nikým neseznamuj. Kdyby se někdo dozvěděl, že jsi kluk, nemusel by to přežít. Mějte se a brzy se vraťte,“ popřál nám Carlisle. Všichni jsme pokývali hlavou a pomalu došli k autům. Já si sedl za volant svého Volva, Alice s Jasperem si sedli za mě a Emmett s Rose nastoupili do jeepu. A mohli jsme vyrazit.

Cesta trvala celých deset minut. Celých deset minut jsem se soustředil na jízdu a na to, jak na ostatní zapůsobím. Co když někdo pozná, že nejsem holka? Všichni si budou myslet, že jsem blázen. Co pak bude se zbytkem mého života ve Forks?

Zatřepal jsem hlavou a zatočil na příjezdovou cestu ke škole. Na parkovišti jsem našel místo dál od budovy. Snad všichni studenti zdejší školy stáli u aut a dívali se na nás. Už teď jsem slyšel zvědavé myšlenky mých budoucích spolužáků. A bylo to horší, když vystoupila Rose s Emmettem. Většina mužského pohlaví si myslela, bůhví jak Rose není sexy, někteří z chlapců zdejší školy si mysleli, bůhví jak není sexy Emmett. Naštěstí oba dva rychle dali znát, že patří k sobě. Stejně to proběhlo s Alicí a Jesperem. A nakonec jsem vystoupil já.

Páni. To je ale kočka. Uznávám, má divnou postavu, ale je skvělá.

Ta bude moje. Když ne Bella, tak ona.

Ach…

Okamžitě ke mně dolehly všechny myšlenky. Ušklíbl jsem a porozhlédl se po parkovišti, když v tom do mě bouchla Alice.

„Co?“ zeptal jsem se dívčím hlasem. Na její tváři se objevil obrovský, zářivý úsměv a v očích jiskřičky. Hlavou mi pokynula směrem k davu děvčat. Pozorně jsem si prohlédl každou z nich. A tam jsem ji uviděl.

Anděl s hnědými vlasy a očima tak hlubokýma jako samotná propast. Dívala se na mě a já z ní nemohl spustit oči.

„To je Bella, tvoje budoucí manželka,“ pošeptala mi Alice, ale vůbec jsem ji nevnímal. Dívka se na mě usmála a v tu chvíli jsem se zbláznil. Uvědomoval jsem si, že mi Carlisle říkal, že se nemám seznamovat, ale teď na tom nezáleželo. Potřeboval jsem ji poznat víc. Rozešel jsem se k hloučku, ve kterém stála.

Pohled Belly

„Bells! Už jedou!“ zavolala vedle stojící Jessica.

„Já vím, Jess,“ zakřičela jsem jí do ucha a podívala se na příjezdovou cestu, kam přijížděli dvě auta. Stříbrné Volvo a Jeep. Hmm… další zazobanci. Auta zastavila na volných místech. Z Jeepu vystoupila nádherná blondýna a překrásný svalovec. Oba se objali a celkem vášnivě políbili. Ušklíbla jsem. Jsou tu sotva minutu a už zlomili srdce minimálně půlce školy. Ze stříbrného Volva vystoupil kluk a dvě dívky. Kluk byl blonďák. Okamžitě chytil kolem pasu malou černovlasou dívku, čímž se srdce zlomilo další čtvrtině lidí. Jedné polovině ze zbývající čtvrtiny ho zlomil fakt, že poslední volný spolužák je dívka, jedna polovina zbylé poloviny čtvrtiny brečí nad tím, že ona dívka má postavu jak muž, poslední skupinka je tak zoufalá, že po ní půjdou i tak.

Já byla jediná výjimka. Nepatřila jsem ani do čtvrtiny, ani do poloviny. Já byla sladký a zlatý střed, který ke svému životu nikoho nepotřebuje.

„Wow. Bells! Vidíš toho svalovce? Je úchvatnej!“ zašvitořila Scheryl. Podívala jsem se po holkách, které se nahromáždily kolem mě, potom na tu bronzovlasou, která přijela Volvem. Všimla jsem si, že se na mě dívá. Udělala krok směrem k nám, jenže její malinká sestřička ji zastavila a cosi pošeptala. Fajn… Zdá se, že první krok je na mně.

Popadla jsem Jessicu a Scheryl za ruku a táhla je k našim novým spolužákům. Tedy přesněji k bronzovlásce, jelikož ty dva páry jsem vážně rušit nechtěla.

„Ahoj, jsem Bella. Tohle je Jessica a Scheryl,“ řekla jsem s úsmevem a podívala se jejích zlatých očí.

„Ahoj, já jsem… Edwa… Tedy… Edwína.“ Ani jsem se raději nepozastavovala nad jejím hlasem. Mě zaujaly její problémy s řečí. Koktala a pořád si mě prohlížela.

„Tak fajne, tam je kancelář školy. Měli byste jít tam, dostanete všechno potřebné. Třeba se ještě uvidíme… Edwíno. Mimochodem… Divné jméno.“ Dívka se usmála a zatřepala hlavou.

„Já vím, jsem z Aljašky, moje máma se jmenovala Edimila. Už jsem často přemýšlela o změně, ale zatím s tím problémy nemám.“ Edwína o tom mluvila jako o přípravku na vlasy. Pokud ti nevyhovuje, kup si nový.

„A proč jste se přistěhovali zrovna sem?“ zeptala se Jessica. Edwína si jen prohlédla své pečlivě přilepené nehty a podívala se na černovlásku. Pohled opět stočila na nás.

„Byla tam nuda. Byla jsem v dětském domově, pak mě adoptovali Cullenovi a přistěhovali jsem se sem. Neptejte se mě proč, určitě chápate, že rodiče vám rozumnej důvod nikdy nedají.“ Páni… Začínala se mi líbit. Je pěkná, nová, dbá o svůj vzhled, je to nejspíš optimistka a nic neřeší. Jo… Ta holka se mi líbí.

„Jo, to známe,“ přitakala Jessica. Edwína se otočila a pokynula svým sourozencům, kteří k ní poslušně přicupitali.

„Tohle jsou moji nevlastní sourozenci. Alice, její přítel Jasper, Rosalie a její kluk Emmett. Lidi, tohle je Bella, Jessica a Scheryl.“ Všichni jsme se pozdravili, ale já prostě nemohla nezeptat.

„Vy jste nevlastní sourozenci a přesto spolu chodíte?“

„Ano, právě proto, že jsme nevlastní. Náhodou… Je skvělý mít pokoj společně se svým přítelem, aniž by rodiče protestovali,“ řekla Alice s úsměvem. Fajn, tohle bude maje další nová kámoška.

„A jaktože ty nikoho nemáš, Edwíno?“ podivila se Scheryl. Edwína zvedla ruku a pohodila vlasy. Pak se opět podívala na svou černovlasou sestřičku.

„Protože jsem s nikým dlouho nevydržela. Já se totiž řídím zásadou užít si a nechat plavat. A co vy? Kde máte ty svoje?“

„Dejme tomu, že to máme stejně jak ty, což se mi strašně líbí. Vítej v partě… Tedy pokud budeš chtít,“ nabídla jsem jí. Já, Jess a Scheryl jsme nejoblíbenější trojka na škole. Bavíme se jen spolu, občas prohodíme pár slov i s někým jiným, jinak jsme jak sestry. Nemáme mezi sebou žádná tajemství, říkáme si všechno. Každou sobotu jezdíme nakupovat a večer do klubu. Na neděli vymyslí každá něco. Jeden týden řídím já, druhý Jess, třetí Scheryl.

„A co z toho budu mít?“ zeptala se Edwína.

„Popularitu, oblíbenost, kluků kolik chceš, volné vstupy do barů,“ odpověděla jí Jessica s jiskřičkami v očích.

„Dobře, zkusit to můžu. Tvou nabídku přijímám.“

„Ale nebude to zadarmo. Tohle nedáváme komukoliv, a jelikož tebe ani neznáme, dáme ti test.“

„A to?“ Usmála jsem se, chytla Edwínu za ruku a odtáhla ji ke svému autu, odkud byl skvělý výhled na jednu osobu.

„Vidíš ho? Jmenuje Oliver… Nejchtěnější kluk na škole. On holky odmítá, tedy mě samozřejmě neodmítl. A musím říct, že v posteli je skvělej, ale to až později. Tvůj úkol je jednoduchý. V jídelně si ho odchytíš a před všemi studenty ho políbíš. Pokud polibek bude trvat alespoň pět vteřin, jsi s náma.“ Podívala jsem se na Edwínu, která se na mě dívala s pusou dokořán.

Pohled Edwarda

Bella… Tak nádherné jméno. A ta její vůně. A hlas, postava, obličej, vlasy. Byla úžasná! Musel jsem poděkovat Alici, která mě v podstatě donutila tuto sázku podstoupit. Jen díky ní se ze mě stala dívka a já mohu být s Bellou. Na dvě otázky jsem jí neuměl odpovědět, ale jen díky Alici, která mi odpověď poslala myšlenkou, jsem dokázal říct to, co Bella chtěla slyšet.

Ovšem to jsem netušil, co si pro mě připravila.

„Vidíš ho? Jmenuje Oliver… Nejchtěnější kluk na škole. On holky odmítá, tedy mě samozřejmě neodmítl. A musím říct, že v posteli je skvělej, ale to až později. Tvůj úkol je jednoduchý. V jídelně si ho odchytíš a před všemi studenty ho políbíš. Pokud polibek bude trvat alespoň pět vteřin, jseš s náma.“ Díval jsem se na ni jako na tvora z jiné planety. Tohle po mě přece nemůže chtít! Políbit kluka? Já? Nikdy!!!

„Bojíš se?“ zeptala se Bella zaskočeně a výsměšně zároveň, mé upírovské sebevědomí opět zapracovalo a já se uchechtl.

„Tohle zvládnu levou zadní,“ řekl jsem. Bella se jen usmála a šla zpět k holkám.

„Dobře, uvidíme se na některé hodině,“ řekla Jessica, mrkla na mě a spolu s Bellou a Scheryl odcházela. Ušklíbl jsem se nad jejíma myšlenkama. Tady je někdo na dívky…

Vrátil jsem se ke svým sourozencům. Tedy jen k Alici a Rose, Emmett s Jasperm se váleli smíchy na zemi.

„Neboj, to zvládneš,“ podpořila mě Rosalie.

„Jenže já se ještě nikdy nelíbal s holkou, natož tak s klukem!“ řekl jsem hystericky.

„Klid, Edwarde. Kdybys to neměl zvládnout, změnila by se má vize, jenže ono nic. Tohle ti vyjde, ať chceš, nebo nechceš. Prostě mu te jazyk zaraž až do krku.“ Alice pokrčila rameny, jakoby šlo o normální věc. A mně se udělalo zle. Opět jsem se podíval na kluka, kterého mám políbit.

„Tak fajn, když jse nejchtěnější na škole a i Bella říkala, že je skvělý, jít by to mohlo,“ uznal jsem znechuceně. Alice s Rose mě objaly kolem ramen a vedly do kanceláře školy, kde jsme dostali vše potřebné. První hodinu jsem měl s Alicí biologii. Sedli jsme si do poslední lavice a čekali na zvonění. Stále jsem z hlavy nemohl vyhnat Bellu…

„Nemysli na ni pořád, Edwíno,“ pošeptala mi Alice.

„Já na ni nemyslím, měl bych?“

„A jak víš, o kom to mluvím?“

„Došlo mi to.“ Povzdechla jsem si, když jsem si všiml Alicina pohledu. „Fajn, nechápu to. Sotva jsem ji dnes na parkovišti viděl, měl jsem potřebu jít za ní. Co se to se mnou děje?“

„Jseš zamilovaný? Láska na první pohled ti nic neříká?“

„To je blbost… Nikdy jsem nebyl zamilovaný, není možné, abych se zničeho nic zamiloval.“

„Fajn… Kdybys zamilovaný nebyl, všiml by sis, že neslyšíš její myšlenky.“ Zarazil jsem se. Alice měla pravdu. Vážně jsem neslyšel Belliny myšlenky. Jak jsem si toho mohl nevšimnout?

„Výborně, teď mě poslouchej. Polib Olivera, dostaň se do jejich party a udělej na Bellu dojem. Získej si ji, dověz se o ní co nejvíc. Budete nejlepší kamarádky a já ti v tom pomůžu, toho se nemusíš bát.“

„Díky, Alice,“ řekl jsem a otočil jsem se ke dveřím, odkud jsem ucítil nejnádhernější vůni na tomto světě. Stála tam Bella, rozhlížela se po třídě a každého pozravila úsměvem. Její pohled se zasekl na mně, její úsměv se ještě rozšířil. Došla do lavice před námi, kde už nějaký člověk seděl.

„Ahoj, Emile. Promiň, ale mohla bych si tady sednout? Za chvíli přijde i Jessica a já vím, jak se ti líbí Sandra. Podívej, má volno. Běž a oslň ji. Kdyby to nešlo, ráda ti pomůžu,“ řekla mile a hodila po Emilovi svůdný úsměv. Nevědomky jsem zavrčel. Emil se zvedl, poděkoval Belle a odešel.

„To bylo co?“ zeptala se Alice, když si Bella sedla.

„Výhoda oblíbenosti. Vím cokoliv, co se tu šustne, včetně toho, kdo se komu líbí. Jsem tu známá jako dohazovačka. Vlastně mám hodně… profesí, jestli se tomu tak dá říkat. To víte… na mě si jen tak někdo nepřijde,“ odpověděla s úsměvem. V hlavě mi vířila jediná myšlenka… Jsem v háji.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje kamarádka Edward_4. kapitola: