Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 42. kapitola

23.01.2013 (19:30) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1701×

„Hej, novomanželé, vstávat a cvičit. V kuchyni máte připravenou snídani a pak se jde na zdobení stromečku. Nemusela jsem ho hledat moc dlouho, tak pohyb, ať moc dlouho nemusím čekat,“ budila jsem je. Vím, zasloužili by si dlouhý a nerušený spánek, ale jsou Vánoce a nad těmi nejde jen tak mávnout rukou.

Sama jsem vstávala před dvěma hodinami a poodnášela špinavé nádobí ze včerejška. Nechápala jsem, kde se ve mně vzalo tolik elánu, ale byla jsem za něj ráda. Všechno bude snazší a rychlejší.

Chris se brzy ráno vypařil, ale slyšela jsem, jak těžké tlapy dusají o zem směrem k lesu, takže jsem předpokládala, že do večeře se nevrátí. Chce si užít svobodu.

„Lexie, vím, že se těšíš, ale nemohla bys nám dát ještě tak dvě hodiny? Doopravdy jsme toho včera nevypili málo a to, že jsme šli spát až v půl čtvrté ráno, nám taky moc nepřidalo. Prosím,“ škemrala Emily a Sam si dal radši hlavu pod polštář. Ona ani neotevřela oči.

„Fajn, ale jen že jste to vy. Zatím vedle všechno uklidím, narovnám a umyju,“ povzdechla jsem si rezignovaně, ale to už oba dva zase spali. „Tak to jsem moc nepochodila,“ zamumlala jsem si jen tak pro sebe a šla na zahradu.

Povzdechla jsem si, když jsem uviděla ten nepořádek. Všude po trávě se válelo plno plastových kelímků a dalších věcí, které snad ani nešly pojmenovat. Na stolech byl také nepořádek a na terase? No, tam to vypadalo asi nejlépe.

Pustila jsem se do toho. Vzala jsem si velký pytel na odpadky a rukavice – nebudeme nic riskovat. Začala jsem sbírat všechen odpad a pak umyla špinavé nádobí. Poutírala jsem stoly, naskládala židle na sebe a vydala se na terasu. Tam moc práce nebylo, takže jsem za deset minut byla hotová.

„Tak jsem vám dopřála dvě hodiny spánku a teď pohyb. Všechno je tu uklizené, jenom to chce ještě odnést stoly se židlemi a rozdělat pódium. Snídaně vám ještě pořád leží na stole a čeká, až se do ní zakousnete, tak pohyb,“ popohnala jsem je a stáhla z nich deku. Jen se přetočili na druhý bok a chrápali dál. Ach jo. „No tak, jsou Vánoce, tak mi udělejte radost a vyskočte z postele.“

„Víš, Lexie, někdy je lepší celé Vánoce prospat,“ promluvil na mě rozespalý Sam.

„Vážně? A kdy?“ nadzvedla jsem jedno obočí a dala si ruce v bok.

„No, ehm, třeba teď,“ navrhl a zahrabal si hlavu pod polštář. Jak inteligentní.

„Ne, nikdy to není dobré. Buď okamžitě vylezete, nebo si dojdu pro studenou vodu,“ vyhrožovala jsem jim, ale s nimi to ani nehnulo, tak jsem musela trošku přitvrdit. „Fajn, tak se s vámi nebudu bavit.“ Ani se nepohnuli. „Tak strávím Vánoce u Embryho a i tam přespím,“ navrhla jsem jim a rozesmála se, když se oba dva okamžitě posadili a vyvalili na mě oči.

„Udělej to a budeš mít zaracha,“ řekla mi Emily. Aha, tak až teď jsme doopravdy rodina. Už mi vyhrožují zákazy.

„Tak vylezte z postele a neudělám to,“ usmála jsem se zákeřně a začala podupávat nohou.

„Ty jsi tak otravná,“ povzdychl si Sam, ale posadil se.

„Jo, jsem, ale to je jedna z mých nejlepších vlastností,“ zazubila jsem se na něj a rychle utekla před letícím polštářem. Doopravdy se do pár minut ukázali v kuchyni. Byli už umytí a oblečení, ale ještě pořád ospalí. Každou chvíli si mnuli oči a zívali.

„Tak, jak to dneska bude?“ zeptal se nás Sam a zakousl se do rohlíku. Obě jsme k němu vzhlédly a pokrčily rameny.

„No, nejspíš budeme muset ozdobit stromeček, rozsvítit dům a připravit jídlo na štědrovečerní večeři. Jo, to mi připomnělo – nedošla bys k Blackovým?“ zeptala se mě už o trošku čileji teta. „Mám u nich zamluveného kapra, ale nedostanou se sem, aby mi ho dali.“

Jen jsem přikývla a zvedla se ze židle. „Tak já tam zajdu hned, abychom potom mohli začít se všemi přípravami,“ navrhla jsem a šla si pro bundu. Zima by mi nebyla, ale určitě by to mohlo nezasvěceným lidem připadat zvláštní.

Vyšla jsem do mrazivého zimního dne a už na schodech málem spadla na zadek. Byla tam ledovka, ale udržela jsem se na nohou a už opatrněji jsem se vydala dál. Čím víc jsem se blížila k domu Blacků, tím víc jsem se těšila, až budu zase na neklouzavé podlaze. Kam jsem šlápla, tam mi noha podjela, a sníh, který na ledu ležel, mi moc k bezpečnému návratu nepřidával.

Po pár dost drsných nadávkách a po třech zvedání se zase na nohy jsem došla až k cíli mé smrtelné cesty. Cestou začalo sněžit, tak jsem si bílé vločky oklepala z bundy a odupala si boty. Stáhla jsem si kapuci, kterou jsem si cestou nasadila, a vyšla po schodek na verandu. Zlehka jsem zaklepala a jen čekala. Rozhlížela jsem se všude kolem a všímala si i tak malých detailů, jako byl třeba kousek větve ulomené ze stromu, který ležel vedle verandy.

Zpoza dveří se ozvaly kroky a pak se otevřely. „Jé, ahoj Lexie, co potřebuješ?“ zeptal se Jake a pousmál se.

Už jsem se nadechovala k odpovědi, ale z chodby za ním se vyřítil Paul a zastavil se těsně přede mnou. „Nazdar, Lexie, co tu děláš?“ vyhrkl a svou ruku dal Jacobovi na rameno. Druhou se opřel o futra a ignoroval povzdechnutí jeho souseda a následnou snahu o setřesení jeho ruky.

„No, přišla jsem pro objednaného kapra. Emily říkala, že ho máte vy,“ usmála jsem se na Jakea. Ve tváři se mu mihlo pochopení a zmizel v hloubi domu. Zamračila jsem se na Paula. „Co tu děláš ty? Ty se fakt objevíš všude.“

„No, třeba proto, že mě všude chtějí,“ zazubil se na mě. Zavrtěla jsem s povzdechem hlavou. Nejspíš na něj leze vánoční nálada. „Ale nejspíš to bude proto, že jsem se otiskl do jeho,“ hlavou hodil k vnitřku domu, kde před chvíli zmizel Jake, „ségry,“ dokončil myšlenku.

Zasmála jsem se. „Hm, řekla bych, že ten otisk do Rachel bude pravděpodobnější.“

„Ha ha, jsme se zasmáli,“ urazil se, otočil a dupal si to zpět do obýváku. V chodbě se srazil s Rachel, která měla namířeno ke dveřím.

„Ahoj,, Alex,“ usmála se na mě a Paula obešla. Přiběhla ke mně a objala mě.

„Ahoj Rach,“ opětovala jsem jí pozdrav i objetí.

„Páni, neviděla jsem tě asi dva měsíce a z tebe se mezitím stala nádherná holka,“ mrkla na mě. „Slyšela jsem o tobě a Embrym,“ dodala a zasmála jsem, když jsem vykulila oči. „Moc vám to přeju. Tady se nic neutají, na to si zvykneš.“

„No, tak děkuju,“ odvětila jsem jí rozpačitě, ale v tu chvíli se vrátil Jake i s mrskající se igelitkou v ruce. Podal mi ji a rozloučil se. Poděkovala jsem mu a vydala se na cestu zpět domů.

Tentokrát se mi podařilo udržet se na nohou, ale měla jsem co dělat. Hustě chumelilo, tak jsem se pořádně zachumlala do bundy a nasadila si kapuci. Ruku, ve které jsem držela tašku s kaprem, jsem měla úplně zmrzlou a načervenalou.

Už jsem byla na příjezdové cestě k domu, když se mi rozezvučel mobil. Lekla jsem se a málem uklouzla na ledovce. Pomyslela jsem si, že mi volá Emily, kde jsem, ale když jsem ho vyndala a na displeji viděla napsané cizí číslo, vyloučila jsem ji.

„Haló?“ řekla jsem do telefonu, když jsem hovor zmrzlou rukou zvedla.

„Lexie, jsi to ty? Tady Bella,“ ozvalo se na druhé straně vesele. Byla jsem ráda, že ji slyším.

„Jé, ahoj Bello. Jo, jsem to já. Co potřebuješ?“ zeptala jsem se taky zvesela a zase se dala do chůze.

„Neuvěříš, kdo k nám dneska přišel,“ zavýskla a ani mě nenechala odpovědět a pokračovala: „Přišel sem Edward s Renesmé a Rose. Prý udělali chybu, když se k nám nevrátili. Omlouvali se hrozně dlouho, dokud je Emmett neumlčel a nevyříkal si všechno s Rosalie. Edward mi prý nemůže bránit stýkat se s Nessie, tak jsme si popovídali, ale nevím, jak to bude mezi námi dál. Ta malá potvůrka mi řekla, že jsi jim dala pěknou sodu, když na tebe s Embrym čekali na pláži,“ rozesmála se od srdce a šťastně si povzdechla. Málem jsem ztratila oči a ještě k tomu měla málem nabitou pusu, kdybych se nezastavila na místě. Nejdřív jsem nevěřila tomu, co mi řekla, ale když se smála tak šťastně, hned jsem poznala, že se k nim doopravdy vrátili. Na tváři se mi vytvořil tak široký úsměv, že jsem připadala sama sobě dost trapně.

„Páni, Bell, jsem moc ráda, že dali na moje slova. Doufala jsem, že jim ještě nějaký rozum zbyl,“ zasmála jsem se. „Teď jdi a hraj si s Nessie, určitě se jí po tobě stýskalo. A Veselé Vánoce,“ dodala jsem a po rozloučení zavěsila.

Vyskákala jsem schody, rozrazila dveře a ani nepozdravila a už jim říkala tu novinu. Byla jsem celá napnutá vzrušením, jak se budou tvářit, až jim to řeknu, a dostalo se mi zadostiučinění, když oba strnuli a nevěřili mi.

Volali dokonce Alici, jestli je to pravda, a když jim to potvrdila, celý rozzáření mě objali a řekli, že jsem odvedla dobrou práci. Tyhle Vánoce nemohou být lepší…

„Tak, jdeme večeřet,“ zavolala na mě se Samem a Chrisem Emily z kuchyně. Byli jsme v obýváku a hráli Twister. Nikdo netočil, tak na nás vždycky něco zavolala teta.

„Počkej minutku, zlato, zrovna začínám vyhrávat,“ odpověděl jí Sam a čekal, co dalšího nám dá jako úkol.

Byli jsme vpletení do sebe tak, že když jsem měla dát levou nohu na modrou, skoro jsem ji Samovi musela natáhnout nad hlavou. Nakonec jsem se vešla pod jeho nohu. Trošku jsem tím do něj šťouchla, on se zakymácel, podlomila se mu ruka a spadl na zem. Stáhl s sebou i mého bratra, takže jsem se celá šťastná taky pustila, abych se mohla rozmotat.

„Tohle kolo jsi vyhrála, ale to další projedeš na plné čáře,“ varoval mě strejda a vydal se do kuchyně, kde už Emily s úsměvem servírovala jídlo na stůl. Chris na mě mrkl a následoval ho.

Už jsem skoro seděla na židli, když se domem rozezněl domovní zvonek. „Já tam jdu,“ zašvitořila jsem zvesela a vydala se ke dveřím. Ani mi moc nevrtalo hlavou, kdo by to mohl být, jelikož jsem věděla, že přišli kluci, vždycky chodí přesně na čas.

S elánem jsem otevřela dveře a zarazila se. Čekali jsme, že přijdou asi tak čtyři kluci, ale před vchodem jich bylo nejméně třináct.

„Co tu všichni děláte?“ ptala jsem se překvapeně.

„Jdeme s vámi oslavit Vánoce,“ pochlubil se Paul a hrdě vztyčil ramena. „Jake s Embrym ještě přijdou a Brady s Collinem museli zůstat doma. No, i tak nás bude dost, nemyslíš?“ chlubil se a bez pozvání se protáhl kolem mě do domu. Následovali ho i všichni ostatní. Stála jsem tam jako opařená a nevěděla, co mám dělat.

Nakonec jsem za nimi zavřela dveře a vydala se do obýváku. Tam už se Paul vítal s Emily, Samem a mým bratrem.

„Lexie, myslím, že nás bude trošku víc. Prosím, pomůžeš mi připravit další talíře?“ zeptala se mě s úsměvem teta a šla zpět do kuchyně. Hm, tak nás tu bude trošku víc – bude sranda.

Trvalo nám docela dlouho, než jsme všechno zmnohonásobnili, ale po tři čtvrtě hodině už jsme mohli všichni jíst. Museli jsme donést ještě jeden stůl z obývacího pokoje, protože jsme se k tomu jednomu všichni nevešli.

Jak jsem si myslela – byla to neuvěřitelná sranda, když jsme se těsnali u těch dvou stolů a snažili se sousedovi nevypíchnout oko. Všichni jsme se smáli, povídali si nebo jenom v tichosti jedli. V jednu chvíli doopravdy bylo slyšet jenom cinkání příborů o talíře, nebo když se někdo rozesmál nějaké vzpomínce nebo myšlence.

Všichni jsme přemýšleli a vzpomínali. Každý z nás měl připitomělý úsměv na rtech a místo toho, aby jedl, radši koukal do neznáma.

Asi já jediná byla ve chvíli, kdy zazvonil zvonek, natolik přítomná, abych mohla jít otevřít.

„Ahoj, Lex,“ pozdravil mě hodně vesele Embry a než jsem stačila cokoliv říct nebo udělat, něžně mě políbil. Držel v každé ruce pár tašek, ale když jsem se vzpamatovala a ruce mu vpletla do vlasů a vytáhla se na špičky, pustil je a objal mě kolem pasu. Tam, kde se mě dotkl, mi zůstala vypálená cestička. Odkdy mi tohle způsobuje jeho dotek?

Naše rty se něžně třely o sebe a tvořily tak úžasný tanec, že jen díky zakašlaní vedle nás jsme se od sebe dokázali odtrhnout.

„Ahoj,“ šeptla jsem mu do ucha, než jsem se od něj odtáhla. Celý se oklepal a já doufala, že to nebylo z nechuti.

„Ahoj, Alex,“ zazubil se na mě Jake a lehce mě objal.

„Ahoj.“ Objetí jsem mu opětovala a pak oba dva odvedla do kuchyně k ostatním.

Řekli, že jedli doma, tak jsem to nechala být a sklidila ze stolu talíře. Embry mi pomohl, ale mytí jsme nechali na potom, protože teď byly na řadě dárky.

Celá jsem se klepala nedočkavostí, až se vlci kolem mě rozesmáli.

Zamračila jsem se na ně, ale než jsem se stihla ohradit, udělal to za mě můj vlk. „Hele, kluci, klídek. Určitě jste se jako malí taky těšili na dárky. Já si teda aspoň pamatuju, že jo,“ ušklíbl se na ně a svezl se na pohovku vedle mě. Objal mě kolem ramen a já se o něj s vděčným výrazem opřela.

„Díky,“ vydechla jsem a hlavu mu zahrabala ještě hlouběji do ramene. Byl to příjemný pocit, když jsem se mohla nechat opojit jen jeho vůní a cítit jeho přítomnost.

„Nemáš za co,“ zamumlal a dal mi pusu do vlasů. „Ale chci za to nějaký dárek,“ dodal se smíchem.

Chris se Samem nás celou dobu zamračeně pozorovali, ale Emily do nich dloubla, tak přestali. I když byli ze začátku hodně napnutí, později se dokázali uvolnit.

To víš, že jeden dostaneš, pomyslela jsem si a už se těšila na okamžik, kdy mu ho ukážu.

Nevěřila jsem, kolik lidí si na mě vzpomnělo. Dostala jsem asi nejvíc dárků ze všech, i když se jich před každým kupila dost velká hromada.

Myslela jsem si, že na nic jiného, než na ty krabice různých velikostí pod stromečkem, nebudu myslet, ale opak byl pravdou. Skoro jsem ani nevnímala, když někdo vytáhl další. Vládla tam tak příjemná a pohodová nálada, až mě bolelo u srdce, že jsem si ji nemohla pamatovat i z dřívějších let.

Hromady pod stromečkem ubývalo, dokud tam nezbyl jen jediný. Byl to malý, placatý balíček. No, spíš to vypadalo jako zabalený časopis.

„Ten je pro tebe,“ řekl mi Embry a podal mi ho. Vyvalila jsem na něj oči, protože už mi dal spoustu dárků.

„Neměl jsi za mě tolik utrácet,“ povzdechla jsem si smutně, ale když mě s úsměvem pohladil po tváři, smutek mě přešel. Rychle jsem roztrhala balicí papír a nakoukla, abych jako první viděla, co je uvnitř. Nejdřív jsem to nepoznala, ale když jsem si přečetla nápis, hned mi to bylo jasné.

„Pastely?“ zeptala jsem se ho překvapeně a už pomaleji to vybalila z papíru úplně.

„Jo, pastely. Všimla sis někdy, jak hezky kreslíš? Třeba když tu byla Claire, tak jste mě obě dvě malovaly a to tvoje bylo tak nádherný. Nevím, jak jinak tě donutit, abys kreslila,“ pronesl úplně nenuceně a pokrčil rameny. „Myslel jsem, že tě tímhle donutím.“ No, docela se mi to povedlo. Vzhlédla jsem k němu a očima se mu zaklesla do těch jeho. Byly tmavě hnědé, ale vůbec nepůsobily tmavě. Spíš jako by zářily štěstím a láskou.

Pousmála jsem se nad představou, jak do nich hledím zbytek svého života.

„Možná začnu znovu kreslit,“ prohodila jsem po chvíli a mrkla na něj. Celý se rozzářil jako malý kluk a vlepil mi pusu na tvář.

„A co pro mě máš ty?“ zeptal se drze a rozesmál se, když po něm hodil Chris nepříjemný pohled. Zřejmě to ještě patřilo k předešlému gestu. Že bych měla opožděného bratra?

„No, nedalo mi moc velkou práci ho sehnat, ale snad se ti bude líbit i tak,“ zamumlala jsem a zhluboka se nadechla. Nejdřív jsem si vybavila naši společnou chvíli na pláži a pak dala pryč zábranu v mé hlavě, která všem ostatním vlkům bránila, aby mi do ní viděli. Měli smůlu, jelikož jsem to dovolila pouze Embrymu.

Nejdřív si toho nevšiml, ale když jsem ho začala bombardovat vzpomínkami na naše společné chvíle před bitvou, vzpamatoval se a začal se soustředit na mou mysl. Pomalu jsem přešla k myšlenkám na společnou chvíli strávenou na pláži. Nejdřív byl zmatený, ale když jsem mu ukázala, co jsem cítila, když jsem na něm ležela a jen si ho prohlížela, hned vyvalil oči a otevřel pusu.

Přehrála jsem mu celý ten okamžik, kdy jsem se do něj otiskla. Měnil výraz jako já ponožky, ale když jsem skončila a s napjatým výrazem se na něj pořádně podívala, tak mu na tváři zářil ten nejkrásnější úsměv, jaký jen můžete od někoho tak krásného vidět.

„Lex, to bylo…“ Zřejmě nenacházel slova, kterými by to popsal. Dlouhou dobu jsem čekala, co z něj vypadne, ale pořád byl potichu a přemýšlel.

Silně jsem si skousla ret.

„Lex, to bylo nádherné,“ zhodnotil to nakonec a zlehka mě políbil. „Jsem rád, že už mi nehrozí konkurence,“ zasmál se mi tiše do ucha. Naskočila mi po celém těle husí kůže, ale jinak jsem se ani nehnula.

„Hele, vy dva, co se mezi vámi stalo? Co ti dala jako dárek?“ vyzvídal Chris a zvědavě, ale i trošku podezřívavě se naklonil dopředu.

„Ten nejhezčí, který mi kdy mohla dát,“ odvětil Embry a svýma očima se zahleděl do těch mých. Uvnitř mě vybuchlo tisíc pocitů, ale motýlům v břiše se nic vyrovnat nemohlo. Byla jsem tak šťastná, když jsem zjistila, že on štěstím také přetéká. Nikdo si nás nevšímal a my se dál domlouvali beze slov. 

Vím, že v Americe se Vánoce slaví až 25. prosince, ale já o těch jejich toho moc nevím, tak jsem to převedla na ty naše. Snad vám to nevadí. ;)

Komenáře potěší, i když za touto kapitolou budou následovat jen dvě. :(

Kapitola je hodně dlouhá, ale snad vám to nevadilo. ;)

Sun

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 42. kapitola: