Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 27. kapitola

27.09.2012 (13:00) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1890×

Alex

Světlo. Všude zářilo jasné světlo, ale nikde jsem nic neviděla. Bylo to jako stát v oslepující záři, ve které vidíte jen bíle. Nikde nikdo, nikde nic.
Chvilku jsem jen tak stála a uvědomovala si detaily. Na sobě jsem měla jen Chrisovo zelené a hrozně dlouhé tričko a ustřižené kalhoty. To bylo oblečení, ve kterém jsem umřela. Nebo spíš které leželo na mně. Vlasy mi volně splývaly po zádech a spadaly i přes ramena. Byla jsem bosa.
Rozhlížela jsem se všude kolem sebe, ale všechny strany byly stejné. Bílá, bílá, bílá a zase ta bílá. Nevěděla jsem, jestli je tohle teprve přestupní stanice a já se do nebe teprve dostanu, nebo tohle má být ten ráj. Řekla bych – nebo spíš v to doufala –, že tohle bude teprve ta stanice. Třeba přijede taxi a odveze mě do nějaké černé díry a vyjedeme v zeleném ráji.
Nic z toho nebylo pravděpodobné.
Nikdy jsem moc nepřemýšlela, jak to v nebi vypadá a jestli vůbec nějaké nebe existuje, ale rozhodně mě to začalo zajímat.
Nic jsem nezaslechla ani nezahledla, ale najednou jsem věděla, že nejsem sama. Otočila jsem kolem své osy, ale nic. Když jsem to ještě jednou zopakovala, tak už jsem to viděla. Nebo spíš jeho. Za mnou se světlo začalo pohybovat. Jako kdyby to byla voda a padala z vodopádu. Najednou se uvnitř udělala černá díra a zvětšovala se, dokud by se tam bez problému neprotáhl dospělý člověk. Pak přestala růst a z ní vylezl… Jared? Ne, to se mi zdá! Jestli jsme tam, kde si myslím, tak by musel být taky… mrtvý.
Do očí se mi nahrnuly slzy, ale přes okraj nepřetekly. Nemohly. Jako kdybych je z očí už nemohla vypustit. To je divné. Myslela jsem si, že tenhle… handicap mají jen upíři. Hmmm…
Kamarád se chvíli rozhlížel, ale když viděl pořád to samé, tak se nakonec zastavil pohledem na mně. Asi jsem byla to nejzajímavější, co tu mohl vidět. Zastavil se.
„Alex?“ ujistil se a zkoumavě se na mě zadíval. Taky jsem si ho prohlížela, ale na rozdíl od něj jsem měla na tváři smutný pohled.
Jen jsem kývla a usmála se i přesto, že bych nejradši vybrečela oceán slz.
„C-co tu děláme?“ zakoktal se, ale pořád se nehnul z místa. Byl celý ztuhlý a svaly měl napjaté, jakoby by očekával, že se každou chvíli bude muset vrhnout na nějakého nepřítele.
„No, řekla bych, že jsme v nebi, ale já jsem si ho představovala o hodně barevnější,“ zamračila jsem se a nemohla uvěřit, že mě zklamal i vysněný ráj. Má to být místo k odpočinku, ale zatím jsme oba dva napjatí jako kytarové struny.
„Ach, Lexie, víš, jaké to bylo, když jsi umřela? Všichni jsme byli jako roboti a Embry se z toho málem nedostal. Pořád u tebe klečel a plakal. Nikdy jsem ho doopravdy neviděl uronit jedinou slzu, ale díky tobě to má na dalších deset let vybrané,“ vyhrkl a konečně se pohnul, ale jen kvůli tomu, aby mě mohl rozdrtit v medvědím objetí.
Opětovala jsem mu, ale po chvíli jsem se odtáhla, ale jenom tak, abych mu viděla do obličeje. „On brečel kvůli mně?“ zeptala jsem se nevěřícně a valila na něj oči. Byla jsem zmatená.
„Jo, jenom kvůli tobě,“ usmál se. „Myslel si, že to podělal, ale s kluky jsme mu to vymluvili. Snad už si to nedává za vinu.“ Obličej se mu zkřivil obavami.
„Určitě ne. Je dost chytrý na to, aby si uvědomil pravdu. On za to rozhodně nemůže,“ řekla jsem rozhodně a pustila ho. Možná jsem chtěla přesvědčit sama sebe, ale pak jsem si za to vynadala. Vždyť on se vůbec nepodílel na mé smrti a ani mi nemohl nijak pomoc, tak nad čím to tu přemýšlím?
„Proč jsme tu jenom my dva?“ zeptal se znenadání Jared a rozhlédl se okolo.
„Nevím. Napadlo mě, že je to jenom něco jako přestupní stanice a my budeme moct jít dál, ale asi jsme se tu sekli,“ konstatovala jsem a dala si pramen vlasů za ucho.
„Ne, nezasekli, děti moje,“ ozval se za mnou ženský hlas a já se rychlostí blesku otočila na přicházející osobu. Nebo vlastně osoby. Za ní se vylouply ještě další dvě. Byla to vysoká žena s tmavými vlasy, úzkými rty a hnědýma očima. Z neznámého důvodu mi připomněla Embryho. Byli si docela podobní. Zkoumavě si mě prohlížela a postupně se jí rty roztáhly do upřímného úsměvu. Druhý byl muž s veselým pohledem, který zabodl do Jareda. Měl také černé vlasy, ale světlejšího odstínu a byl docela vysoký. Třetí osoba byla starší žena s dlouhými šedivými vlasy, bystrýma očima a drobnou postavou. Znala jsem ji. Byla to paní z mého dětství, kterou jsem moc milovala, ale později se vypařila jako pára nad hrncem. Jako moji rodiče.
„Babi,“ hlesla jsem ve stejnou chvíli, kdy Jared zašeptal: „Tati.“
Překvapeně jsme se na sebe podívali. Ten muž byl zřejmě jeho otec. Ano, byli si docela podobní, ale pořád scházelo zjistit, kdo je neznámá žena s úsměvem na rtech.
„Ach, děti, vy jste nám tedy daly. Lexie, moc mě mrzí, co se stalo. Vím, že jsem tě neměla opouštět, ale když si odvedli tvé rodiče, musela jsem se za nimi vydat. Chtěla jsem smlouvat a vyjednat jejich propuštění, ale místo toho mě zavřeli do cely. Promiň, Lexie, odpusť mi. Byla jsem slabá a nedokázala se udržet naživu a pomoci ti. Měla jsi těžký život a tím, že jsem se za nimi vydala, jsem ti moc nepomohla, ale věř mi, že kdybych to mohla vrátit, tak bych to už neudělala. Už vím, že tvoji rodiče jsou alespoň zčásti naživu a utekli od tebe místo toho, aby bojovali po tvém boku.“ Babička si zklamaně povzdechla, ale potom se na nás mile usmála. „Teď by měli říct pár slov ostatní, které jsem sem přivedla. Tento muž je již mrtvý, ale ona,“ ukázala na ženu stojící vedle muže, „ještě pořád žije a ty ji určitě brzy poznáš, Lexie. Tady Jared ji určitě poznal.“
Možná že ji poznal, ale zatím to nedal nijak najevo, protože se bez přestání díval do očí muži, který mu pohled opětoval, ale teď promluvil.
„Jenom aby Alex věděla – já jsem Jaredův otec,“ představil se a konečně od něj odtrhl pohled a podíval se do mých očí. „On si mě asi trošku pamatuje, ale byl jsem zabit bankovním lupičem, když jsem mu nechtěl dát své auto. Jaredovi bylo tehdy deset let. No,“ teď zase mluvil ke svému synovi, „byla to ode mě blbost. Myslel jsem si, že není tak bezcitný, ale mýlil jsem se. Snad si na mě někdy vzpomeneš v dobrém a ne jako na sobce.“ Můj kamarád vypadal, že přemýšlí, ale pak se na svého otce usmál a šel ho obejmout. Poplácali se po zádech.
„Páni, z tebe je ale kus chlapa. Teď, když tě nemusím sledovat shora, je to dost rapidní rozdíl,“ zasmál se muž a rozcuchal mu vlasy.
„Tati, prosím tě, není mi pět, abys mi cuchal vlasy,“ ohradil se a snažil se je zase upravit, ale smál se. Později se podíval na ženu vedle svého otce, která tam nervózně stála a ošívala se. „Ano, ji znám,“ uznal, ale nijak hloub to nerozváděl. Později mi došlo, že to schválně nechal na té ženě.
Ta se na mě usmála a rozpovídala se.

„Jmenuji se Tiffany Callová.“ Úsměv se jí ještě rozšířil, když viděla, jak jsem sebou trhla. „Ano, matka Embryho. Já ještě nejsem mrtvá, ale díky tvé babičce s tebou můžu mluvit, i když ty mrtvá jsi.“ Polkla. „Přišli jsme vám oběma dvěma něco navrhnout. No, tohle by vám měla říct paní Ravenwoodová,“ rozhodla nakonec a podívala se na mou babičku. Ta přikývla.

„Víte, nerada chodím kolem horké kaše, tak to řeknu na rovinu – máte na výběr. Buď budete znovu žít, nebo půjdete dál, do pravého ráje. Ale počkejte, než se rozhodnete, měli byste znát… vedlejší účinky. Jestli se rozhodnete pro život, vrátíte se tam, kde jste umřeli, ale nebude to jen tak. Za všechno se platí a tohle není výjimka. Když tak učiníte, budete mít nějaké problémy. Nikdy se neví přesně, co to bude. Třeba budete mít problém s pamětí nebo s rodinou. Tohle vám nikdo nepoví, ale budete žít. Je to jen na vás,“ pousmála se a netrpělivě nás začala sledovat.
S Jaredem jsme si vyměnili pohledy. Buď budeme žít, tedy když to dobře dopadne, nebo zůstaneme tady. Hmm…
Skousla jsem si ret. „Babi, jak je možné, že se můžeme vrátit zpět?“ Kamarád se na ni zvědavě podíval, asi uvažoval nad tím samým.
Babičce v očích zajiskřilo. „Věděla jsem, že se na to zeptáš ty. Vždycky jsi byla zvědavá a ani teď se nic nezměnilo. Pamatuješ si ještě moje příběhy? O vlkodlacích?“
Jen jsem přikývla.
„Nikdy sis nelámala hlavu nad tím, jak to vím?“
„No, napadlo mě to kolikrát od doby, kdy jsem se přeměnila, ale pak jsem si řekla, že je to jedno. Kdybys mi to chtěla říct, tak bys mi to řekla.“
Usmála se. „Uvažovala jsi moudře. Ano, doopravdy jsem ti to nechtěla říct, dokud ti nebude deset, ale jak se ukázalo – čas šel proti nám. Teď už ti to můžu říct, snad to pochopíš.“ Odmlčela se. „Víš, tvůj otec nebyl jen tak nějaké dítě. Dřív existovaly bytosti, které měly úžasné schopnosti. Nebyli to upíři ani vlci. Byli to lidé, ale ne jen tak nějací. Stávalo se to zřídkakdy, ale dělo se to. Můj manžel byl v Quileutské kmenové radě, jelikož byl také měnič, ale jeho syn to po něm nezdědil. Tvá matka byla také jedno z těchto zvláštních dětí, takže mě překvapilo, když se dali dohromady, ale neměla jsem proti tomu námitky. Milovali se – to bylo hlavní. No, k věci. Já jsem nebyla jedním z těch výjimečných lidí, ale nebyla jsem ani obyčejná. Byla jsem členkou jednoho zvláštního kmene, kde se takové nabídky mrtvým dělaly každý den. Moje maminka byla jedna z těch, které to měly jako svou práci. Za den se zeptala třeba deseti lidí, ale většina z nich odmítla,“ dodala. „Měli byste vědět, že když se vy rozhodnete pro život, tak váš potomek, který umře násilnou smrtí, bude mít stejnou možnost.“
Bylo to těžké rozhodování, tedy pro mě. Jared vypadal, že je rozhodnutý, ale já nějak pořád nevěděla, co bude nejlepší. Samozřejmě byl lepší život, ale co si na mě osud přichystá?
Nerozhodně jsem se podívala na babičku, ale ta se jen usmála a pokynula mi rukou, abych k ní přišla blíž. Šla jsem. „Víš, dítě, nikdy není lehké udělat závažné rozhodnutí, ale vždycky nějaké uděláš. Chápu, že se nemůžeš rozhodnout, ale co když ti ukážu, čeho by ses vzdala, kdyby ses rozhodla zůstat tady? Já bych ti správně neměla vůbec nic říkat a radit ti, ale myslím, že tobě bych měla.
Jarede, chlapče, pojď se také podívat,“ pokynula i jemu a trošku od nás odstoupila. Byly mezi námi asi dva metry a na tom bílém prostoru se najednou začala tvořit… díra. Tedy aspoň to tak vypadalo.
A najednou jsme viděli bojiště. Byla to louka, na které jsme bojovali s Volturiovými. Bylo jich o hodně méně, než když jsem ještě také bojovala, ale rozhodně jsme neměli vyhráno. Nebo vlastně oni neměli vyhráno. Já tam už nejsem.
Všechno jsem si dopodrobna prohlédla, až jsem se pohledem zastavila na Embrym, který zrovna říkal Collinovi, co se stane, když zabije Marca. Ale pak nemohl najít vhodná slova, tak chvíli nemluvil. Bála jsem se, že to nedopoví, tak jsem se bezradně podívala na babičku.
Jen na něj ukázala a já pochopila.
Sehnula jsem se a dotkla se Embryho hlavy. Cítila jsem příjemné zamrazení, tak jsem mu pošeptala, co mi měl říct. „Ať to udělá kvůli mně. Nechci, aby ho zabil.“
Můj vlk se chvilku tvářil dost zmateně a začal se rozhlížet okolo, ale potom toho nechal a Collinovi to přetlumočil. Spokojeně jsem se usmála a zase se narovnala. Na Jareda jsem se široce zazubila.
„Tak co, Lexie, ještě pořád nevíš, jak se rozhodnout?“ zeptala se mě babička s úsměvem a nad „dírou“ mávla rukou. A najednou tam nebyla. Už jsem neviděla, co se děje na mýtince.
„No, už asi vím správné rozhodnutí,“ usmála jsem se na ni a objala ji. Po pár vteřinách jsem se odtáhla a podívala se na pana Camerona a paní Callovou. „Moc si cením, že jste přišli a pověděli nám všechny potřebné informace,“ zazubila jsem se na ně a už chtěla požádat babičku, aby nás poslala zpátky, když na mě zavolala Embryho mamka.
„Alex, počkej, můžeme si ještě promluvit?“ zeptala se mě a nervózně se na mě usmála.
„Jistě,“ odvětila jsem a odešla i s ní kousek stranou od ostatních.
Nervózně si mnula ruce a ošívala se, ale nakonec roztřeseným hlasem promluvila. „Víš, když za mnou tvoje babička přišla, neměla jsem nejmenší tušení, co můj syn po nocích dělá. Ale vysvětlila mi to a já už chápu, co má za povinnost. Jeho otec…“ Zarazila se, ale pak se smutně usmála. „Jeho otec byl z rezervace. Nevěděla jsem to, proto bylo pro všechny ostatní překvapením, když se také přeměnil,“ pokračovala. „Tvoje babička mi také řekla, že se do tebe Embry otiskl. Jen se neplaš,“ uklidnila mě, když jsem na ni vyvalila oči. „Víš, nikdy jsem ho neviděla s nějakou dívkou. Vždycky se bavil jen s kluky. S nimi se smál, povídal si a rozebíral své problémy. Ale když asi před měsícem přišel domů s tak širokým úsměvem a veselou náladou, myslela jsem si, že se mi to jen zdá. Neřekl mi, co se stalo, jen že je o hodně šťastnější. Potom jsem ho jen málokdy viděla, protože většinu času trávil s tebou,“ pousmála se. Ale ne!
„Já… Omlouvám se. Nevěděla jsem, že…“ Co jsem nevěděla? Že má taky nějakou rodinu? No, upřímně? Asi jsem o tom moc neuvažovala, i když je mi toho teď moc líto.
„Ne, hlavně se neomlouvej. Nemohla jsi to vědět… To ostatně nikdo. No, když byl takhle veselý a smál se nad každou maličkostí, hned se mi něco nezdálo, ale jen v tom nejlepším slova smyslu. Došlo mi to až tehdy, když se před domem hádal s Jaredem. On mu zrovna říkal, že ti to musí říct, že už to vůči tobě není fér a jsi smutná. Neřekla jsem mu, že jsem tu jejich hádku slyšela. Asi by mě za to zabil,“ zasmála se a prohrábla si rukou tmavé vlasy, stejné, jako má Embry. „Chtěla bych ti moc poděkovat. Nevím, co bych dělala, kdybys nepřišla. Asi bychom se dál hádali a nemluvili spolu. Vím, že to vlastně není tvou vinou, že byl skoro pořád pryč, ale přesto bych tě chtěla poprosit, jestli bys mu nemohla dát nějak najevo, že bych ho ráda měla občas doma. Tebe by možná poslechl,“ zamyslela se.
Co jsem jí na to měla říct? Nechtěla jsem jí říct, že mě vlastně odmítl a tak trochu se mnou nemluví, tak jsem jen přikývla. „Budete si pamatovat to, co se tu teď stalo?“ zeptala jsem se zvědavě a pohlédla za ni. Babička s Jaredem a jeho otcem si povídali a v rozvášněné debatě rozhazovali kolem sebe rukama.
Trošku povytáhla koutky úst výš, ale jen o nepatrné milimetry. „Nevím, přijď za mnou s Embrym a uvidíš. Možná že ne a já zapomenu, že jsem tě o to vlastně žádala. A teď už běž,“ pobídla mě, „nebo Embry pukne vzteky.“
Rozloučili jsme se s Jaredem se všemi přítomnými a pak spolu ruku v ruce vešli do temné díry podobné té, kterou babička vykouzlila pro pohled na Zem. Pokračovali jsme dál a zpomalovali tempo. Chtěla jsem udělat další malý krůček, ale najednou pod mýma nohama nic nebylo. Jako bychom už nestáli na zemi. I Jared to ucítil a pak jsme jenom padali do neznáma.
Nic jsem necítila, nevěděla jsem ani, jestli ještě žiju, dokud jsem se nemohla nadechnout a kolem sebe neuslyšela zvuky boje… 

Další kapitola se vyloupla z mého wordu a já se moc omlouvám, protože vím, že se mi moc nepovedla. No, snad vás to neodradilo od čtení a doufám, že necháte aspoň smajlíka. ;) 

Sun

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 27. kapitola: