Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 18. kapitola

07.07.2012 (16:45) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1827×

Jen jedno slovo. Jen jedno pitomé jméno rodiny a obrátil se mi svět vzhůru nohama. Nemusela jsem si ani domyslet, co s nimi je, bylo to jasné – přijdou sem. Přijdou sem a my ani nevíme, jaký k tomu mají důvod. Upíři, kteří mi nejspíš zabili rodiče, sem míří z neznámého důvodu a já tomu mám přihlížet? Vždyť mi vyvraždili rodinu! Jestli sem opravdu jdou, odejdou leda tak jako hromádka popela.

Před očima se mi zatmělo a já se musela chytit stěny, abych neupadla.

„Proč?“ zašeptala jsem a zadívala se do země. Nemělo cenu, abych držela hlavu nahoře, když už jsem stejně prohrála. Bylo to před osmi lety, když jsem na světě zůstala sama. Bez rodičů, bez babičky, bez domova, bez lásky.

„Mají za to, že jste se vymkli kontrole a taky si chtějí něco ověřit. Nevím co, ještě si sami nejsou moc jistí, ale určitě přijdou. Za tři dny.“ Alice zvedla hlavu a podívala se na mě. Udělala jsem totéž a věděla, co musí vidět. Sirotka se slzami v očích, co se přeměňuje ve vlka a k tomu je alfa. Vidí skoro čtrnáctiletou holku, co musí rozhodovat za celou smečku a přitom sama neumí dělat správná rozhodnutí.

Dobře, máme tři dny na to, abychom sestavili nějaký plán, který by mohl fungovat. Nejdřív je asi nejlepší zjistit, proč hlavně za námi tedy jdou. Potom ten zbytek.

Už jsem se nadechovala k osudné otázce, když ji položil Paul, který už se netvářil tak jako dřív. Už nebyl tak veselý jako jindy. Na tváři mu nehrál usměv a v očích neměl jiskřičky. Ramena měl svěšená. Stejně tak Emmett. „Co budeme dělat?“

„Jo, dobrá otázka, Same a Carlisle, co budeme dělat?“ zopakovala jsem otázku. Vztek jsem dočasně potlačila hluboko do hlavy, abych dokázala celkem normálně myslet. Podařilo se, ale nevím, jak dlouho ho tam vydržím dusit. Jednou musí vyplout na povrch.

„My?“ zeptal se překvapeně Sam a koukal se na mě jako na psychicky narušenou osobu.

„Jo, vy. Vy jste tu hlavní. Carlisle je hlava upírů v této místnosti a ty toho zbytku. Vás tu všichni poslouchají,“ objasnila jsem a šla se posadit na opěradlo u křesla, ve kterém seděl Jared. Smutně se na mě usmál a začal zase poslouchat Carlislea. Taky jsem začala dávat pozor.

„Alex má pravdu. Vždyť my dva velíme svým rodinám,“ oznámil Samovi a vlastně i nám ostatním. „Musíme něco udělat. Nesmíme tu jen tak sedět a čekat, až sem za tři dny přijdou. Vždyť se musíme nějak hájit. Alice, nevíš už přesněji, proč sem míří?“

Skřítek měl pořád nepřítomný výraz, ale všichni věděli, že nás vnímá. „Moc jsem toho zatím nezjistila. Aro se rozhodl, že sem přijdou kvůli vlkům, prý se vymkli kontrole, a kvůli nějaké nevyřešené záležitosti s Alex. Víc toho zatím nevím,“ povzdechla si a nasadila smutný pohled, který – jako ostatní v této místnosti – zabodla do mé maličkosti.

„Co po ní chtějí? Vždyť nic neprovedla a my ani nejsme pod jejich vedením. Nám nemůžou říkat, co a jak máme a nemáme dělat. My nejsme upíři!“ rozzlobil se Embry a házel všude kolem sebe rukama. „Alex je tu teprve pár týdnů, to ještě nemohli zjistit, že je tu někdo nový. A u Collina ani Bradyho sem kvůli tomu nešli,“ pokračoval a ruce se mu začaly třást. Všichni ho upřeně pozorovali a čekali. Nechápala jsem je. Vždyť se každou chvíli promění, tak na co sakra čekají?!

Vstala jsem a přešla k němu. Nikdo jiný nebyl schopný zvednou zadek, tak jsem to musela udělat já, i když jsem seděla na druhé straně místnosti.

„Embry, je tu Emily, jsou tu kluci a Cullenovi, musíš se ovládnout. Když se proměníš, ublížíš jim. To nemůžeš,“ nabádala jsem ho. „Budeš si to potom do smrti vyčítat.“ Snažila jsem se mluvit klidným, ale rázným hlasem, i když už v něm zazníval podtón zoufalství.

Měnič zvedl hlavu a svýma hnědýma očima se zadíval do těch mých. Ach, jak já ty oči nenávidím! Vždycky mě ke všemu přinutí.

„Toho, že bych ublížil jim, se nebojím tolik, jako kdybych ublížil tobě,“ zašeptal, ale třas neustal. Nechápala jsem ho. Tak co ke mně tedy cítí? Vždyť mi jasně dal najevo, že se o mě nezajímá, tak jak tohle může říct? Jak tohle může cítit? Sakra, už se do toho začínám zamotávat.

Nechala jsem to být, nijak se nevzrušovala, že by se něco z jeho strany změnilo a položila mu ruku na rameno. „Prosím, přestaň. Ublížíš všem, co jsou v tvé blízkosti. Nedovol to,“ prosila jsem ho a rameno mu stiskla. „Nebo aspoň pojď ven, vždyť nechceš nikomu ublížit…“ Připadalo mi, jako by to byla už hodina, co ho tu přemlouvám, ale nebrala jsem na to ohled a dál mlela nesmysly a naivně doufala, že mě poslechne. Snad se tu nepřemění. Jestli ano, pak skončí jako Sam. Doteď si vyčítá, že ublížil Emily. Pořád by chtěl vrátit čas, aby mohl aspoň vyběhnout ze dveří ven, ale už nikdy se mu to nesplní. I když mu Emily hned odpustila, jeho to pořád trápí. Všichni jen čekají, až odpustí sám sobě. Nechci, aby takhle dopadl i Embry.

Třas začal pomalu ustupovat a čím víc jsem mluvila, tím byl menší, až přestal úplně.

Ruku jsem sundala a pousmála se. Zvládl to – nepřeměnil se.

„Díky,“ vydechl a uvolnil se. Zvedl hlavu a znovu se mi podíval do očí.

Taky jsem mu pár vteřin pohled opětovala, ale potom jsem se otočila a šla si zase sednout k Jaredovi, který se na mě významně podíval. Zakroutila jsem hlavou a dál poslouchala návrhy, co bychom měli dělat.

„Už se rozhodli, na jakém místě se sejdeme. Ví, že to vidím, tak si dávají pozor, aby se nerozhodli o té věci, pro kterou chtějí Alex. Pořád to jistě neví a myslím, že do doby, než sem přijdou, asi ani vědět nebudou,“ oznámila nám Alice, když jsme něco přes tři hodiny vymýšleli, co budeme dělat.

„Do prdele,“ ulevil si Jared, o kterého jsem byla momentálně opřená. Chtělo se mi šíleně spát, jelikož jsem si dopřála jen šest hodin spánku, ale nemohla jsem se vypařit. Nejradši bych všeho nechala, doslova to hodila přes rameno a šla prospat zbytek roku. Zrovna teď jsem záviděla medvědům zimní spánek. Představa, že bych mohla tři měsíce spát, se mi víc než líbila.

„Jestli nevadí, jdu na chvíli na vzduch,“ řekla jsem a s hekáním vstala. Ostatní se na mě jen smutně podívali a dál se věnovali přípravám.

Nestála jsem o to, aby mě litovali. Na to snad ani nemají čas. Ani nechápu, proč tu litují mě, když i jim tu jde o život. Hra na život a na smrt. Jo, přesně jako ve filmech.

Klátivým krokem jsem vyšla na terasu a opřela se o staré dřevěné zábradlí. Kolem bylo slyšet jen soví houkání a tlumené hlasy z domu. Koruny stromů se ohýbaly ve větru a házely hýbající se a velmi strašidelné siluety na příjezdovou cestu.

Stála jsem tam opřená a nechala se ofukovat chladným podzimním větrem, který sem pomalu přinášel i velký mrak plující na obloze. Vypadal jako tmavý stín, který nikdo nevytváří, ale v tuhle chvíli nemohl být temnější než doby, které teprve nastanou.

Byla jsem plná všech možných pocitů, které jsem nedokázala jen tak zahnat. Bála jsem se, ale zároveň jsem byla zvědavá, jestli dojde i na mou otázku. Otázku, kdy by její odpověď mohla všechno změnit. Co je s mými rodiči? Cítila jsem nepotlačitelnou zlost na Volturiovy, protože jsem nějakým záhadným způsobem věděla, že v tom určitě hrají hlavní roli. Nejradši bych je všechny roztrhala na malinkaté kousíčky a zapálila je. Vždyť to nejspíš oni mě připravili o rodinu.

Dveře zavrzaly v pantech a na terasu vešla Emily. Rozhlédla se, a když mě uviděla, vydala se za mnou. Postavila se vedle mě a já si hlavu opřela o její rameno.

„Víš, co mi říkala tvoje maminka, když jsem nevěděla, co udělat první? Když jsem toho měla moc?“ zeptala se a pohled měla nepřítomný. Věděla jsem, že se nenachází v tomto roce ani dnu. Byla v minulosti, kdy tu ještě moje mamka bydlela. Kdy tu bylo víc dětí a lidé byli milejší.

Zavrtěla jsem hlavou. Neviděla to, ale cítila.

„Rozhodni se tak, abys svého rozhodnutí nemusela litovat a tím pádem ho nemusela brát zpět. Pak to půjde samo, jen nad tím stačí zapřemýšlet.“ Odmlčela se a její pohled se zase zaostřil. Svou hlavu jsem na jejím rameni stočila k nebi. „Vždycky mi to pomohlo, když jsem nevěděla, se kterou hračkou si hrát dřív nebo s kým jít ven,“ usmála se a dala mi pusu na čelo.

„Proč je všechno tak nefér? Vždyť jsme nikomu nic neudělali, tak proč musíme tohle všechno podstupovat? Proč já jsem bez rodičů, kteří by mi řekli, co bych měla dělat? Proč jsem je ztratila zrovna já? Nechci se litovat, jen znát důvod,“ vzlykla jsem a slzy, které se mi nahrnuly do očí, se vylily přes okraj. Stékaly mi po tváři a já je nechala. Neměla jsem sílu ani chuť je stírat.

„Nikdo nás nijak netrestá, Lexie, jen se to prostě stalo. Co ty víš? Třeba to skončí dobře,“ povzbuzovala mě a dala mi ruku kolem ramen.

Zvedla jsem k ní uslzené oči a zeptala se:

„A co když ne? Co potom?“

Skousla si ret. „Když ne, tak si vystačíme sami. Ty, já a Sam.“ Znělo to jako dobrá možná budoucnost.

Najednou jsem uviděla něco malého a bílého, co padalo z nebe. Zaostřila jsem a hned věděla, co to je. „Emily, hele, vločka! A támhle další. A další. Sněží, ono sněží!“ uvědomila jsem si. Vykroutila jsem se z jejího polovičního objetí a vběhla do domu. „Sněží! Honem, pojďte ven, padá sníh!“ křičela jsem na všechny strany pořád dokola.

Začali se smát, ale ven poslušně vyšli. Poskakovala jsem kolem nich až na terasu.

„Páni, doopravdy.“

„To je nádhera.“ A doopravdy byla. Na zem se snášelo nespočet malých vloček, které se už dokázaly udržet a neroztát. Tráva se pomalu zbarvovala do bíla a s ní i všechno ostatní kolem.

„Juchů, zítra postavíme obrovského sněhuláka!“ Poslední výkřik patřil samozřejmě Emmettovi. Jak jinak.

Usmála jsem se od ucha k uchu a úplně zapomněla na všechno, co ostatní řešili a co musím ještě vyřešit já.

„Co myslíš, vyválíme ho zítra, jestli stihne napadnout dost sněhu?“ ozval se mi hlas Embryho u ucha.

Nadskočila jsem a otočila se. Vyčítavě jsem se na něj podívala. „Jo, ale až po tobě.“

Zasmál se a zavrtěl hlavou. 

Tak co? Stojí tato kapitola aspoň za vašeho smajlíka? ;) 

S touto kapitolou jsem požádala o OP, tak uvidíme. :)

Sun

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 18. kapitola: