Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulosti neunikneš - Prolog + 1. kapitola

Minulosti neunikneš - Prolog + 1. kapitolaKaždý z nás už v minulosti udělal určitě spoustu chyb. Jenomže Bellu ta jedna pořád pronásleduje. Proto odešla z Forks, aby se o ní nikdo nedozvěděl. Po smrti otce se musí vrátit zpět a začne pro ni pravé peklo. Někdo ji nechává výhružné zprávy a tvrdí, že ví, co se stalo a prý zato zaplatí životem. Opravdu už pro Bellu není žádná naděje? Přeji příjemné čtení, vaše Paes

Prolog:

Nebylo to moje nejlepší rozhodnutí, to přiznávám, ale nemohla jsem odmítnout. Vím, že jsem si slíbila, že se sem už nikdy nevrátím. Jenomže, co mi zbývalo, když mi zavolali z nemocnice, že můj otec zemřel na infarkt? Netušila jsem, že měl nějaké zdravotní problémy, ale nejspíš to nevěděl ani on sám. Měl panický strach z doktorů, zřejmě proto, jakou určili diagnózu mojí mámě. Dobrovolně se nechat vyšetřit bylo pro něj nemyslitelné. Zřejmě se mu to stalo osudné.  

Samozřejmě jsem souhlasila, že se vrátím zpět do Forks zařídit pohřeb a jeho pozůstalost. Jelikož jsem jediná žijící příbuzná. Je to dost smutné, že jsem sirotek v pouhých dvaadvaceti letech. Smrt jako by mě pronásledovala na každém kroku. První odešli mí prarodiče, když mi bylo pět let, na ty se ani pořádně nepamatuji. Potom odešla máma, když mi bylo deset, pak má sestra, to mi bylo osmnáct, a to už jsem neunesla. Opustila jsem Forks i svého tátu a vyměnila jsem je za New York. Našla jsem si bydlení, a i když mi táta nikdy neodpustil, že jsem utekla, posílal mi peníze na nájem a jídlo. Zbytek jsem si vydělala na brigádě v jedné malé kavárně. Mezitím jsem dodělala maturitu a dostala jsem plné stipendium na prestižní novinářskou vysokou školu díky tomu, že jsem odmaturovala s vyznamenáním. Byla jsem ve třetím ročníku a měla jsem čas tři týdny, než se budu muset vrátit na zkoušky.

1. kapitola:

Pohřeb jsem zařídila telefonicky, protože ten byl na prvním místě a nesnesl odkladu. Let jsem se snažila prospat, ale protože jsem vedle sebe měla cestujícího, který neuměl držet pusu zavřenou, moc se mi to nedařilo. Navíc čím víc jsme se blížili k Forks, tím víc jsem byla nervózní. Žaludek jsem měla jako na vodě. Čtyři roky není tak moc dlouho a nejspíš tam bude hodně lidí z mé minulosti.

A tak se stalo, že jsem přiletěla a teď stojím před domem Charlieho. Nejspíš bude patřit mně, ale nedokážu si představit, že bych tu znovu žila. Modrá omítka se ještě neoloupala, jako bych odešla teprve včera a ne před čtyřmi lety. Vešla jsem dovnitř, kde hned v předsíni na mě dýchla minulost. Nedokázala jsem zabránit, vzpomínce na dobu, kdy jsem tu byla na posledy.

Bello, co to děláš?" zavolal otec přes zavřené dveře do mého pokoje. Ihned, jak jsme přijeli z pohřbu mé sestry, jsem to nevydržela a balila si věci. Nevěděla jsem, kam půjdu nebo co budu dělat, ale jedno bylo jisté, tady jsem zůstat, prostě nemohla. Přes slzy jsem neviděla, co si balím. Bylo mi to jedno, hlavně abych byla rychle pryč.

Odcházím," vyhrkla jsem mu do obličeje, jakmile jsem otevřela dveře a hnala se i s kufrem ven.

To přece nemůžeš." Dohonil mě, až jsem byla pod schodama a vzal mě za loket. Musel se mnou škubnout, abych se zastavila.

Ne, já musím. Tati, pochop to, po smrti Sáry tu nemůžu zůstat. První máma, teď Sára, já to prostě nezvládám. Jsem už plnoletá, nemůžeš mi v tom zabránit!" křičela jsem na něj a nedokázala zaostřit na jeho obličej.

Tak si o tom pojď aspoň rozumně promluvit. Za chvíli bude tma, počkej do rána. Vím, že ty jsi byla té tragédii přítomná, ale přece nemůžeš před tím jen tak utéct," přesvědčoval mě. Musela jsem utéct, abych aspoň předstírala, že se to nikdy nestalo.

Musím se o to, alespoň pokusit. Copak to k sakru nechápeš? Tento dům mě dusí, já musím odejít, jinak tu taky zahynu jako všichni ostatní!" Vysmekla jsem se mu a vyběhla ze dveří k mému autu. Kufr jsem hodila dozadu a nastartovala. Naposledy jsem se podívala k domu a uviděla tátu, jak naprosto zlomený stojí na verandě. Nedokázala jsem se přimět vystoupit a zůstat tu s ním. Měl pravdu, to já jsem byla u toho, když se všechno tak strašně zvrtlo, jenomže jednu věc neví a tu si sebou vezmu do hrobu! Mám černé svědomí a jen Bůh ví, jak moc toho lituji. Proto jsem zbaběle dupla na plyn a ujížděla pryč, aniž bych věděla kam.

Nedokázala jsem to snést a hned, jak se za mnou zavřely vchodové dveře, jsem se svezla na zem. Z očí se mi draly slzy a já neměla sílu na to je zadržet. Byla jsem sama a to slovo pro mě dostalo zcela nový význam. Přesně takhle se musel cítit táta, když jsem odjela. Byla jsem zbabělá a teď mi nezbyl nikdo, jenom, tenhle zatracený dům! Netoužila jsem po něm, nejraději bych se do něj už nikdy nevrátila, kdyby to bylo možné. Jenomže ve Forks takový luxus, jako je hotel, neexistoval. Jediné, po čem jsem toužila, je mít celou svou rodinu zase zpátky. Mít tu svého tátu, který by mi řekl, že mě miluje a všechno dobře dopadne. Vždycky jsem si myslela, že se ještě mám ke komu vrátit, ale teď? Tvrdá realita mi uštědřila facku v  tom nejhorším podání. Už tu pro mě nikdo nezbyl.

Netuším, jak dlouho jsem tam seděla, apaticky jsem hleděla přes chodbu a čekala, až mě ta hysterie přejde. Pomalu se stmívalo, ale bylo mi to jedno. Prostě ta bolest chtěla odejít, jen kdyby se už nikdy nechtěla vrátit zpět, jenomže ona mi zasekla drápy přímo uprostřed mého srdce a ani za nic se nechtěla pustit. Když už jsem dál nemohla brečet, snažila jsem si stoupnout, ale po celém těle mě brnělo, zřejmě z toho, jak jsem seděla bez jediného pohnutí. Roztřeseně jsem vzala kufr a vydala se do patra, abych se zabydlela ve svém starém pokoji. Ložnici rodičů a pokoji sestry jsem se snažila vyhnout, co nejvíce to šlo. Ani zrakem jsem nechtěla zabloudit po dveřích, a tak jsem se dívala do země. Cestu jsem znala nazpaměť.

Otevřela jsem dveře z tmavého dřeva, a jakmile jsem se rozhlédla, píchlo mě u srdce. Vše zůstalo na svém místě, jako by se tu čas zastavil. Celý pokoj byl laděn ve fialové barvě. Zdi, povlečení na posteli i závěsy v oknech, dokonce i můj starý počítač jsem si přebarvila na fialovou. Když jsem byla mladší, milovala jsem tu barvu, ale teď mi nic neříkala. Zřejmě jsem s odchodem chtěla za sebou nechat vše ve Forks. Teda až na tátu. S ním jsem si volala, ne sice moc často, ale aspoň jednou za měsíc, a dokonce měl za mnou přijet. Datum bylo stanovené za dva týdny. Jaká to ironie. Z kufru jsem vytáhla jen nezbytné věci, jako pyžamo, hygienické pomůcky a oblečení na zítra, abych ho neměla moc pokrčené. Nemám důvod si vybalit vše, přece tu nechci zůstat déle než je nezbytně nutné.

Šla jsem se osprchovala a přemýšlela, co budu dělat. Nic mě však nenapadlo, ale už u umývání zubů se mi klížily oči, proto jsem se rozhodla jít hned spát. Teď jsem byla ráda za to, že jsem v letadle nemohla spát. Nemusela jsem aspoň pro teď na nic myslet. Mobil jsem nechala položený na stolku a teď blikal, zřejmě mi přišla zpráva. Nevěděla jsem, kdo mi může psát, ale v této chvíli mi to bylo jedno. Měla jsem jedinou myšlenku a tou byl spánek. Ještě než mi hlava stačila dopadnout na polštář, já už jsem nevěděla o světě.

                                                                       ***

V noci mě vzbudil chlad. Zmateně jsem se rozhlížela, odkud se ta zima vzala. Po chvíli, než jsem se rozkoukala, mi padl zrak na okno, které bylo dokořán. Tvář se mi zachmuřila, nebyla jsem si vědomá, že bych ho vůbec otevírala. Jenomže, kdo jiný by to asi udělal. Zřejmě jsem ho otevřela, než jsem odešla do koupelny, a pak už na něj dočista zapomněla.

Nechtělo se mi vylézat zpod peřiny, ale neměla jsem na vybranou, i pod peřinou jsem se třásla zimou. Vyskočila jsem z postele a málem sebou sekla na zem, jak se mi zatočila hlava. Holt blbý nápad, ale co nadělám. Udělala jsem pár kroků a rychle okno zavřela. Lehla jsem si zpátky do postele, ale přišlo mi, že jsem čilá. Ten chlad mě dokonale probral. Podívala jsem se na mobil, který ukazoval, že je pět hodin. Pořád tam byla zpráva, ale zrovna teď jsem neměla náladu na to si ji číst. Však ona mi neuteče. Nejdříve potřebuji kafe, abych mohla vůbec fungovat.

Hodila jsem na sebe župan, mobil hodila do kapsy a došourala jsem se do kuchyně. Cítila jsem se jako zombie a byla si jistá, že i tak vypadám. Postavila jsem na kafe, které jsem po krátkém hledání i našla. Chvíli jsem měla strach, že došlo, ale táta ho jen přendal do druhé skříňky. Našla jsem i svůj fialový hrnek ve tvaru slona. Někomu by se mohl zdát nevkusný, ale mně pořád přišel roztomilý. Alespoň něco se z mého vkusu nezměnilo. Ticho protrhla ječící konvice a já jsem se div nebouchla o skříňku, kterou jsem měla nad hlavou. Srdce jsem měla až v krku, jak jsem se lekla. Vypnula jsem ji a zalila si hrníček. Už jen libá vůně kávy dokázala probrat mé smysly. Přesunula jsem se k lednici, kterou jsem otevřela a chvíli do ní nevěřícně zírala. Nebylo tam nic poživatelného a o mléku jsem si mohla nechat jen zdát. Rovnou jsem to z té lednice vyházela. Plesnivé jogurty, zkažené citróny a něco zeleného, co se zdánlivě mělo podobat snad salámu, to už bylo i na mě moc. Znechuceně jsem to vyhodila a rovnou i ten odpadkový pytel zauzlovala, abych tu nelibou vůni necítila. Měla jsem štěstí, že jsem ještě nic nejedla, jinak bych svůj žaludek asi rychle vyprázdnila.

Přenesla jsem si kafe do jídelny a pomalu ho upíjela. Bez mléka bylo hrozně hořké, ale kdybych ho nevypila, nebyla bych dnes použitelná. Prostě bez kafe nedám ani ránu, skoro jako pravá newyorčanka.

Bezděky jsem nahmátla mobil v kapse. Teď je docela vhodná chvíle na to se podívat, kdo mi píše. Otevřela jsem textovku, v které stálo, že mám hlasovou zprávu ze skrytého čísla. Nechápala jsem, kdo to může být, ale rozhodla jsem si jí poslechnout, pro případ, že by to bylo důležité. Dostala jsem se do své hlasové schránky a přehrála si vzkaz.

Z mobilu se ozval neznámý mužský chraplavý hlas: „Nazdar Bello, dovol mi tě přivítat v tvém rodném městě. Přeji ti upřímnou soustrast, musí být hrozné nemít žádnou rodinu. Už je to doba, co jsem tě neviděl. Pamatuješ si, cos provedla Sáře? Protože já jo a věř mi, že za to budeš brzo pykat. Nepomůže ti ani odjezd, protože já si tě najdu všude. Užívej si života, dokud máš možnost. Neboj se, brzo se zase ozvu." Tím ta zpráva skončila. Nevěřícně jsem se dívala před sebe, cítila, že mé srdce vyhlásilo infarktový stav a v ruce jsem drtila mobil, který byl přiložený pořád u mého ucha. Vzkaz jsem si přehrála víckrát, ale po hlase jsem volajícího nedokázala identifikovat, i když jsem měla pocit, že mi někoho vzdáleně připomíná. Kdo to proboha může být? O tom co se stalo přece nikdo neví, nebo se snad mýlím?


Doufám, že se vám začátek povídky líbí. Budu ráda za jakýkoliv váš komentář, předem vám děkuji, vaše Paes.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Minulosti neunikneš - Prolog + 1. kapitola:

 1 2   Další »
16. hana
14.06.2013 [13:04]

je to hezký a za to davam palec nahoru Emoticon

15. Romulek
10.06.2013 [8:28]

Páni, vůbec si nedovedu představit, co Bella sestře provedla. Těším se na pokračování. Emoticon

09.06.2013 [10:06]

dvojcatavolturiJe to velmi zajímavé a poutavé...četla jsem to doslova jedním dechem...těším se na další kapitolu a nemůžu se dočkat až se dozvím co se vlastně stalo Sáře. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. Lucka
06.06.2013 [20:54]

páni tak to je opravdu zajímavé Emoticon Emoticon Emoticon Co se asi stalo Sáře a jakou vinu za to nese Bella. Už se těším až se to dozvím v následujících kapitolách Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

05.06.2013 [16:36]

CarlisleloveSupr du si pro dalsi dil

11. Jasmínka
04.06.2013 [23:08]

wow..moc hezký...moc se těším na další dílek a jsem moc zvědavá, co se stalo Sře :)

04.06.2013 [17:40]

barcinaTo bylo skvělý!!! Emoticon Emoticon Jsem zvědavá, co se stalo Sáře. Emoticon Jen tak dál. Emoticon

9. anett
04.06.2013 [16:54]

fakt super Emoticon Emoticon

03.06.2013 [19:26]

Darca131A je to tady! Konečně jsem se dočkala. Emoticon Emoticon Emoticon Od té doby kdy si mi to dala poprvé přečíst pořád nemůžu nají slova chvály, který bych ti napsala.. Emoticon Emoticon I když.. Nějaký by se našly... Takže, kapitola byla skvělá, úžasná, fantastická, báječná božská, krásná a... Už nevím... EmoticonEmoticon No co... Emoticon Už se moc těším na další kapitolu! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Seb
03.06.2013 [18:34]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!