Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluju tvoji holku! - 3. kapitola


Miluju tvoji holku! - 3. kapitolaPřidávám další kapitolu, tentokrát z pohledu Jacoba. Popisuje, jak se dal dohromady s Bellou. V této kapitole už se vrací do Forks a potká se s Bellou. On o tom ale ještě neví. :)

EDIT: Článek neprošel korekcí.

 

Omlouvám se, že jsem tak dlouho nic nepřidala. Teď se budu snažit přidávat častěji. Počítám, že jeden týden LTT a druhý týden MTH!. Pokud máte jiný názor, napište do komentářů. :)


Pohled Jacoba

Rozhlédl jsem se po letadle, abych zjistil, kde sedí moje „milovaná“ sestra. Usadila se vedle nějakého kluka s hnědými vlasy, v nichž se zračil nádech bronzu, a samozřejmě s ním už živě diskutovala. Proč jsem napsal slovo milovaná v uvozovkách? Bylo to totiž opravdu myšleno ironicky. Celou dobu, co jsme byli v LA, se mě zase snažila dostat. Asi ještě pořád nepochopila, že Bella je má jediná, a i když ona mne nejspíš nemiluje – nebo to aspoň nedává najevo – já bych pro ni udělal cokoliv. Když jsme ve Forks, tak se o nic nesnaží, protože je mi má láska vždy poblíž, ale jakmile se dostaneme za hranice města, už se mi zase snaží dostat pod kůži… nebo spíše do kalhot. Ani nechápu, proč se mnou jezdí. Já do LA musím jen proto, že se snažím udělat si doktorský titul, protože hned po střední bych chtěl začít v nemocnici. Je samozřejmě jasné, že není povoleno studovat střední i vysokou školu zároveň, ale u mě udělali výjimku, což znamená, že jsem si musel zfalšovat maturitní vysvědčení. Jasně, mohl jsem jim dát to staré, které jsem dostal asi před deseti lety, ale přiznejme si to, na devětadvacet nevypadám. Jako poloupír samozřejmě nestárnu, takže vypadám pořád na osmnáct. Takže, jak už jsem řekl, nechápu, proč se mnou moje „milovaná“ sestřička Victoria jezdí, jelikož ona se tam akorát válí a chodí nakupovat, což může dělat i doma. Zaposlouchal jsem se do všech hlasů v letadle a mezi nimi jsem jasně poznal ten, který patřil Victorii.

„Ehm, vlastně tam chodím do školy, ale mám individuální studentský program. Já a můj bratr děláme lékařský kurz,“ řekla tomu klukovi. Nejspíš letí taky do Forks, tak jako my. Počkat! Ona, že dělá lékařský kurz? Ona dělá leda tak kurz válení se u televize, nakupování a taky jeden, který by se podle ní měl jmenovat „Jak co nejrychleji dostat Jacoba“, ale pro mě je to spíš „Jak co nejrychleji naštvat Jacoba“, jelikož to je jediné, co dělá.
„Aha a tvůj bratr je taky tady někde?“ zeptal se jí ten kluk. Aha, tak zvědavý, nejspíš chce vědět, jestli je tajně nesleduju. Řekla mu něco o tom, že sedím asi dvě sedadla před nimi, co samozřejmě nebyla pravda, jelikož jsem seděl asi pět sedadel za nimi. A to si myslí, že bych s ní mohl něco mít, když ani neví, kde jsem se v letadle posadil? S tím klukem se bavili skoro celou cestu, ale já jsem tomu nijak nevěnoval pozornost. Byl jsem jenom rád, že neotravuje mě.

Někdy uprostřed letu jsem stihl usnout, ale náraz, který dával najevo, že jsme teď nejspíš přistáli, mě probudil. Posbíral jsem všechny své věci a vystoupil jsem z letadla, na Victorii jsem ani nečekal, jelikož jde nakupovat. Protože Forks nemá své letiště, musíme vystupovat v Seattlu a odtud jet ještě asi dobrých 100 km. Ale Victoria si tady potřebovala nutně nakoupit, takže tuto celkem krátkou cestu absolvujeme až zítra.

Vydal jsem se do garáží seattleského letiště, kde jsem si zaparkoval své lamborghini. Byl to můj miláček, ale vzhledem k tomu, že každou chvíli létám do LA, ho už moc nepoužívám. Vztah mezi mnou a autem však není jediný, který mé cesty ničí. Nejvíc mě mrzí, že mezi mnou a Bellou už to není takové, jako to bývalo kdysi. Jelikož byla u mého porodu, známe se odmalička – nebo spíše od mého malička - a protože umí přečíst mé myšlenky a poslat mi své, byli jsme spolu ve spojení ještě před porodem. Často, když Esmé - má matka - spala, ležela Bella vedle ní a povídala si se mnou. To ještě nebyla taková, jaká je teď. Byla to nesobecká dívka, která myslela především na ostatní a až potom na sebe. Svou rodinu milovala a udělala by pro ni vše. Když jsem se narodil – v roce 1925, byl jsem s ní pořád, starala se o mě, povídala si se mnou. Už v té době jsem ji miloval, i když to byla jen sourozenecká láska. Emmett – biologický bratr Belly – mě měl taky rád, ale nestaral se o mě tak, jako Bella. Když mi bylo asi pět, přidal se k nám Jasper. Carlisle s Esmé doufali, že bude s Bellou tvořit pár, ale jelikož ani jeden vůči druhému neprojevil nějaké sympatie, nestalo se tak. A po delší době se ukázalo, že bylo dobře, že se Bella s Jasperem nedali dohromady, jelikož se k nám přidala Alice. Díky svým věšteckým schopnostem viděla nás a viděla taky svou budoucnost s Jazzem. A tak se dali dohromady Alice s Jasperem. Když mi bylo asi dvacet – věkem, protože vzrůstem a vzhledem jsem se zastavil na osmnácti – byli jsme na slavnosti ve Volteře.

Seděl jsem u prostřeného stolu a můj pohár byl ještě pořád plný krve, a tak to i zůstane, jelikož tady se zvířecí krev nenalévá. Hned, když jsme přišli, začalo se okolo Belly točit spousty mužů. Někteří ji dokonce požádali o to, jestli jí mohou políbit ruku. Všímal jsem si, že Bella s radostí přijímala a to mě nutilo žárlit. Vadilo mi, že tančí s někým jiným, když má být se mnou. Samozřejmě bych si ji neměl přivlastňovat, protože se to nesluší, ale také proto, že jsem ji ještě ani nepožádal o tanec. Jenže ti muži mi kazili celý můj plán. Chtěl jsem ji požádat o tanec a potom jí říct to, o co jsem se pokoušel už delší dobu. Rozhodl jsem se, že už to nebudu déle odkládat, protože bych se k tomu taky nemusel dostat vůbec. Rozhlédl jsem se po tanečním parketu a vyhledal ji. Jejím jménem byla krása a příjmením svůdnost. Na sobě měla modré úzké dlouhé šaty, jejichž sukně se mírně rozšiřovala, ale ne moc. Její mahagonové vlasy se jí vlnily přes ramena a dva přední pramínky měla sepnuté vzadu. Vstal jsem a zamířil jsem k ní.

„Caiusi,“ pozdravil jsem jejího tanečníka a on mírně kývl, „vím, že jsem troufalý, ale mohl bych tě prosím vystřídat a protentokrát si s Isabellou zatančit já?“ Podíval se na Bellu a poté promluvil:
„Pokud bude slečna souhlasit, milerád ti ji přenechám, drahý Jacobe.“ Bella jen kývla. Pustil ji tedy, uklonil se a odešel.
„Co tak najednou?“ zeptala se mě Bella, když jsem položil ruku na její útlý pas a mírně si ji přitáhl. Do druhé dlaně jsem vzal tu její droboučkou.
„Jen jsem dostal chuť si s tebou zatančit,“ odpověděl jsem prostě. Nevím, jak jí mám říct, co doopravdy cítím.
„Aha, tak chuť, nic víc?“ zeptala se nenuceně. Zkousl jsem si ret. Teď jí to musím říct.
„Vlastně, chtěl bych ti něco říct,“ pověděl jsem a podíval se jí do očí. Vyprávěla mi, že kdysi byly čokoládově hnědé. Musely vypadat nádherně.

„Spusť, drahý Jacobe,“ pobídla mě. Přemýšlel jsem, jak mám začít a potom jsem usoudil, že jí to řeknu úplně všechno.
„Isabell, už když jsem se narodil, cítil jsem to spojení mezi námi, a jak jsem rostl, ještě se prohlubovalo. Když se k nám přidal Jasper, hrozně jsem se bál, že nepočkáš na mě, ale budeš s ním, ale nakonec se objevila Alice a vše se změnilo. Měl jsem tě zase pro sebe. V posledních pár letech ale cítím, že se to pouto mezi námi vytrácí a moc mě to mrzí. Chci, aby to bylo takové, jako to bylo předtím, když jsem byl malý. Chci, aby…“ povídal jsem, ale ona mě najednou přerušila.
„Proč? Proč chceš, aby mezi námi bylo nějaké pouto?“ zeptala se mě se zájmem a zvědavostí v hlase.
„No,… protože… protože. Dobře, řeknu ti to narovinu, protože chci, abys to věděla. Chci to, protože tě miluji. Kdykoliv, když jsem v tvé blízkosti, začnu se potit a znervózním. Kdykoliv, když se začneš smát, podlomí se mi kolena. Miluji tě z celého srdce, má drahá Bello,“ dokončil jsem svůj dlouhý proslov. Čekal jsem, že mi na to něco řekne, ale ona se jen usmála a potom mě lehce políbila na ústa. Rozhlédl jsem se, jestli to někdo neviděl, protože nebylo slušné líbat ženu na veřejnosti víc jak na ruku, ale když mne políbila podruhé, už mi to bylo jedno.

Od té doby jsme s Bellou spolu, nikdy mi však neřekla to, co jsem jí řekl já. Nikdy mi neřekla, že mě miluje. Ale i přesto, že ke mně nejspíš necítí to, co já k ní, nedokázal bych ji opustit, na to ji miluji až příliš. Nejspíš, kdyby si našla někoho, koho by milovala stejně, jako já miluji ji, nechal bych ji jít, ale zatím nikoho takového nepotkala. Kdyby se to totiž stalo, poznal bych to.

Vůbec jsem si to neuvědomil, ale najednou jsem parkoval v garáži nějakého pětihvězdičkového hotelu. Došel jsem na recepci a tam i přesto, jak se na mě ta žena dívala, jsem si objednal prezidentské apartmá. No co, peněz mám dost, a tak si to můžu dovolit. Jakmile jsem vyjel výtahem do patnáctého patra a vešel do svého pokoje, švihnul jsem sebou na postel a usnul jsem.

Probudilo mě až klepání na dveře. Pomalu jsem vstal a došel ke dveřím. Jaké „překvapení“ pro mě bylo, když za dveřmi stála Victoria.
„Ahoj, Jacobe, nezajdeme na skleničku?“ zeptala se mě a nejspíš to podle ní mělo vypadat laškovně, ale bylo to spíš trapně vyhlížející.
„Za prvé, pokud sis nevšimla, spal jsem. Za druhé, já a ty nejsme my, takže se tak laskavě přestaň chovat. A za třetí, sakra Victorie, ty nepiješ!“ řekl jsem ještě poněkud rozespale, ale v mém hlase zaznívala zloba a autorita.
„Dívala bych se na tebe… ale vlastně, kvůli tobě bych si klidně dala.“ Snažila se mě opět svést. Kdy jí konečně dojde, že já mám Bellu. Ale vlastně, i kdybych Bellu neměl, ji bych nikdy nechtěl.
„Victorie, ty jsi opravdu výjimečná,“ začal jsem hrát její hru, „protože jsem ještě neviděl upíra, který by byl hluchý. Ty jsi přeslechla druhý bod? Že ty a já nejsme my?“ Když jsem jí to řekl, zatvářila se zase poněkud uraženě, ale nakonec se vzpamatovala a nasadila zase ten svůj připitomělý úsměv. Už jsem toho měl dost. Bouchnul jsem jí před nosem dveřmi tak silně, že se jí ty její zrzavý vlasy musely rozcuchat.

Ignoroval jsem bušení do dveří a pomalu jsem se svezl na pohovku v obývacím pokoji, jestli se tomu tak tedy dá říkat, když je to apartmá, a zapnul jsem si televizi. Už se mi nechtělo spát. Kouknul jsem se na hodinky a zjistil jsem, že jsem spal jen dvě hodiny, ale s tím, jak dlouho jsem spal v letadle, se dalo říct, že na poloupíra je to dlouho. Většinou spím okolo tří hodin. Projel jsem všechny programy v televizi – a že jich tam bylo – ale nenašel jsem nic, na co bych se mohl dívat. Lehl jsem si tedy na pohovku, na které jsem předtím seděl a začal jsem přemýšlet – hlavně o Belle.

Nechápu, proč se tak změnila. Vždy to byla opravdu hodná holka, nerada nakupovala, nějak moc se nefintili, ale přesto jí to vždy slušelo, oblékala se slušně a elegantně, myslela na druhé a hlavně myslela na svou rodinu. Teď jí záleží jen na roztleskávačkách, nakupovat chodí nejméně dvakrát do týdne, obléká si sukně „čím kratší, tím lepší“ a topy „čím větší výstřih, tím větší… teď bych řekl ehm, Bella“. Ne, že by se mi tak nelíbila a neslušelo jí to, to naopak, ale zdá se mi, že se přetvařuje sama před sebou. A navíc žárlím, když vidím ty pohledy, které muži vrhají na její přednosti. A ještě a to je na tom to nejhorší, když jí vidím v té kraťoučké sukýnce, mám problém, abych se na ni nevrhl. Ale Bella se nezměnila jen v tom, jak se obléká. Když jsem pryč, začíná si s někým jiným a obyčejně flirtuje s kluky. Myslím, že se mi chce pomstít za to, že jsem tak málo doma. Jednou už se se mnou kvůli tomu rozešla a na truc začla chodit s členem mého fotbalového týmu, Mikem Newtonem. A to mi připomíná, že jí budu muset zavolat, protože za sebe potřebuju náhradu na vybírání fotbalových nováčků, ale to provedu až ráno.

„Ahoj miláčku!“ ozvala se Bella z telefonu a mě hned zahřálo u srdce. Miluji, když mi takhle říká, když dává najevo, že mě má aspoň tak ráda, aby mě tak oslovovala.
„Ahoj lásko!“ odpověděl jsem se stejným nadšením. „Jen jsem ti chtěl říct, že jsme s Vicky už od včerejška v Seattlu, potřebovala si tady něco zařídit, takže dorazíme asi odpoledne. Prosím tě, vezmi Emmetta nebo Jaspera na přijímání,“ poprosil jsem ji.
„Jasně, Emmett stojí vedle mě, takže se ho zeptám,“ odpověděla mi Bella do telefonu.
„Dobře, zlato. Už se na tebe moc těším, uvidíme se večer,“ rozloučil jsem se s ní a zavěsil to. Začal jsem věci, které jsem od včerejška vytáhl, skládat zpět do tašky. Vzpomněl jsem si, že musím zavolat Victorii. Vytočil jsem její číslo a ona to vzala hned po prvním zazvonění.

„Ahoj, zlato!“ ozvalo se zvesela do telefonu, ale já jsem to teď přešel. Měl jsem dost toho se s ní pořád hádat.
„Ve dvě odpoledne vyjíždíme,“ oznámil jsem jí bez jakéhokoliv potěšení a zavěsil jsem to. Nepotřeboval jsem se s ní nějak moc vybavovat.

Za pár hodin už jsme si to mířili po silnici směrem do Forks. Victoria pořád vesele štěbetala a já jsem se snažil, ignorovat ji. Dařilo se mi to a asi po hodině už jsme zastavovali před naší krásnou vilkou. Hned po tom, co jsem bouchnul dveřmi auta, z domu se ke mně vyvalila matka a začla mě objímat. Říkala, jak jsem jí strašně chyběl, a že bude hrozně moc ráda, až školu dokončím a nebudu nikam jezdit.

„Mami, stop, nebyl jsem pryč zas tak dlouho,“ říkal jsem jí a u toho se smál. Držela mě v objetí tak pevně, že kdybych byl člověk, už bych asi nebyl.
„Ale samozřejmě, že jsi byl pryč hrozně dlouho,“ řekla nesouhlasně a pustila mě. Hned se přestěhovala k Victorii, tu jen objala, usmála se na ni a potom ji nechala.
„V kolik přijde Bella ze školy?“ zeptal jsem se a dělal, že mě to nijak moc nezajímá.
„Měla by přijít okolo páté, má trénink, potom ještě něco říkala o výběru nováčku a pak by měla přijet domů,“ odpověděla mi má nejmilejší matka.
„Aha, tak já na ni počkám u nás v pokoji,“ prohodil jsem a odebral se do svého pokoje. Hodil jsem tašku na zem, převlékl jsem se a usnul.

Pohled Belly

Jakmile jsem přijela k domu, Jacobovo auto už tam stálo. I když jsem si to nechtěla přiznat, měla jsem ho hodně ráda a teď jsem se na něj docela těšila. Když jsem vešla do domu, Esmé mi ukázala nahoru a poslala mi svou myšlenku: „Nahoře.“ Vyšla jsem tedy do našeho pokoje a hned, jak jsem otevřela dveře, o něco zavadily. Vnikla jsem dovnitř a všimla si tašky, kterou Jake nechal ležet přímo u dveří. Posunula jsem ji tedy a rozhlédla se po pokoji. Na posteli ležel on jen v teplákách. Spal a s jeho tváří si pohrával jemný úsměv. Přišla jsem k němu a políbila ho na rty. Myslela jsem si, že ho to probudí jako Šípkovou Růženku, ale bohužel se nepovedlo. Zula jsem si tedy boty, bundu a skočila jsem za ním do postele. Lehla jsem se na jeho hruď a poslouchala, jak spokojeně oddychuje.


Děkuji všem, kteří si další kapitolu přečetli a budu ráda za jakoukoliv kritiku. :)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Miluju tvoji holku! - 3. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!