Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluješ mě ještě? - Kapitola 13.

14.08.2010 (11:00) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3686×

13. Začínající smrt

Bella:

Na letišti jsem po jeho odchodu padla na kolena a jen vzlykala. Nemohla jsem se vzpamatovat, že svého manžela neuvidím více jak rok. Pomaloučku jsem se plahočila k autu. Nevěděla jsem, jestli přes slzy uvidím.

Domů jsem přijela tak za čtyři hodiny. Nejela jsem moc rychle. Mířila jsem do svého pokoje a tam jsem se složila ve smutku do postele. Cítila jsem jeho typickou vůni. Neustále jsem na něho myslela. Nebyl by den, kdy bych na něho přestala myslet.

Byly to tak dva měsíce, co jsem se vším sekla. Jen jsem se starala o Charlieho a utápěla se ve svém smutku. Několikrát mě utěšoval, že se brzy setkáme, ale já tomu nevěřila. Jenže nastal takový menší problém. Ze začátku jsem si ho nevšímala, ale pak mi něco došlo. Něco neuvěřitelného.

Menstruace se mi neobjevila více jak dva měsíce. Došlo mi, že se asi se mnou něco stalo. Rozhodla jsem se zajít za lékařkou. Jmenovala se Rosalie Hale. Byla velice vynikající. Vyšetřila mě, a tak potvrdila moji teorii. Čekala jsem dítě… Tedy, když už tak už. Dvě děti. Nešlo rozpoznat, jestli jsou to chlapečkové nebo holčičky.

V tu chvíli se mi změnil od základu život. Čekala jsem děti, které bych podle vyšetření neměla mít. Čekala jsem Edwardovo děti. Jen mi bylo líto, že tu nemohl být se mnou. Mladá doktorka si všimla mého váhání.

„Není cesty zpět, už si je musíte nechat,“ pověděla smutně. Nejspíše si myslela, že jsem je nechtěla.

„Ale já jsem jen šťastná, že je můžu mít. Doktoři mi říkali, že děti nebudu moct mít.“ Rozplakala jsem se pod náporem štěstí a objala doktorku. Byla trochu studenější, ale to jsem přehlédla. Byla to hodná osoba. Nejprve se udivila, že jsem ji objala, ale pak mi to oplatila.

„Bude je chtít manžel?“ zeptala se, když viděla můj prsten.

„Ten by je chtěl, jenže já ho už nejspíše neuvidím. Měli jsme svatbu a po ní musel ihned na vysokou do Londýna. Jeho matka nám štěstí nepřála.“ Lítostivě se na mě dívala a hladila mě. Pověděla jsem jí svůj příběh. Nakonec jsme se ten den skamarádily.

„A fotku budeš chtít?“ zeptala se mě. Kývla jsem na souhlas a hned mi ji udělala. Byli to dva malí drobečci. Doufala jsem, že je někdy Edwardovi ukážu.

Odcházela jsem napůl šťastná a napůl smutná. Hrozně mě štvalo, že to nemohu Edwardovi sdělit. Zajisté by měl z toho radost. Možná větší než já. Chtěla jsem s ním být v jeho objetí, náruči. Uronila jsem několik slz nad tím.

Charliemu jsem to ihned pověděla. Byl šťastný, že jsem konečně šťastná a čekám rodinu. Ukázala jsem mu fotky jeho vnoučat. Nechal si jednu z nich zarámovat.

„A jak děti pojmenuješ?“ zeptal se z ničeho nic. Vzpomněla jsem si na můj rozhovor s Edwardem. Mluvili jsme o jménech, které bychom dali našim dětem.

„Jednou jsme o tom s Edwardem mluvili.“ Skápla mi slza nad ním. Nemohoucí Charlie mě objal a hladil.

„Holčičku si chtěl pojmenovat on. Vybral Jordan. Naprosto jsem s ním souhlasila. Chlapečka jsem si mohla zase já pojmenovat. Vždycky se mi líbilo jméno Lincoln. Tohle budou jejich jména.“ Na konci věty jsem si povzdychla. Schoulila jsem se tatínkovi do náruče a plakala nad mým životem.

Nemohla jsem už zoufat. Musela jsem se pohybovat a zdravě žít. Už jenom kvůli našim dětem.

Skoro každý týden jsem chodila k Rose domů. Nebydlela však sama. Bydlel u ní ještě její bratr Jasper se svou přítelkyní Alice. Vzpomněla jsem si na svou sestřičku, která se taktéž jmenovala Alice. Ale nikdy jsem ji u ní doma neviděla. S Jasperem jsme se vídali často. Byl to dobrý kamarád. Připomínal mi našeho učitele. Měl stejné jméno.

Rose se mnou vyrážela dost často na nákupy. Velice se vyžívala v módě. Chodila se mnou nakupovat těhotenské oblečení. Moji drobečkové by se měli narodit někdy v březnu. Jelikož byl říjen, nemohla jsem nosit šaty.

K Rose do ordinace jsem chodila skoro každý týden. Chtěla jsem mít dokumentaci miminek. Někdy jsem se chystala je ukázat Edwardovi.

V jeden hezčí říjnový den se má miminka přihlásila o „slovo“, jedno z nich začalo kopat. Byla jsem jako v sedmém nebi. Charliemu se den ode dne zhoršovalo zdraví. Nebyla jsem připravená na jeho odchod. Starala jsem se o něj co nejvíce a nejlépe. Vyvařovala jsem mu. Povídala si s ním o budoucnosti a přemýšlela nad minulostí.

Často si dával své ruce na moje bříško. V něčem mi nahrazoval Edwarda a já jemu matku. Byli jsme jako siamská dvojčata. On starší já mladší. Hrozně se těšil, až uvidí ty dva drobečky naživo.

Jeden slunečný listopadový den jsem se vydala sama do lesa. Chtěla jsem načerpat novou sílu. Vyšla jsem za náš domek a vydala se po vyšlapané cestičce, která vedla daleko do lesa. Milovala jsem to barevné listí. Věděla jsem, že bych se neměla válet po zemi, ale když jsem byla malá, jen tak jsem si lehla do listí a užívala si ten klid.

Došla jsem na mýtinku. Uprostřed byl jeden velký javor. Hromada listí už byla spadaná. Rozeběhla jsem se naproti němu. Dosedla jsem si na zem a v tom listí se tak krásně vyválela. Slunce svítilo a osvěcovalo žluté listí na stromě.

Mí drobečkové na to teplo ze slunce reagovaly tak, že začaly kopat. A to oba najednou. Sedla jsem si ke kmenu a nechala na sebe působit sluneční svit. Měla jsem dlouhou teplou žlutou bundu a okolo krku dlouhou bavlněnou šálu. Hladila jsem si bříško a neustále si připomínala naši svatbu, svatební noc a celou tu dovolenou. Na den, kdy jsem přišla, že čekám ty dva neřády.

„Děti moje. Nebýt vás, tak jsem možná v blázinci. Hrozně moc jste mi pomohly. Vím, že by si váš tatínek přál, abychom byli úplná rodina. Bydleli bychom v rodinném domečku na kraji města. Bylo by to kousek do lesa. Užívali bychom si rodinný život,“ povídala jsem jim. Pak jsem se samovolně rozplakala. Chtěla jsem všechno, co jsem jim povídala.

Pak jsem se raději vydala domů. Šla jsem velice pomalu. Přede mnou se objevilo křoví, kterým jsem musela proplést. Byla jsem tak za půlkou. Hrozně moc jsem se poškrábala na ruce. Byla to hluboká rána, ale jak jsem se poškrábala, tak jsem cítila v mé ruce oheň. Jako by to byla kyselina. Co nejrychleji jsem se dostala domů.

Charlie tam nebyl, nechal na stole dopis, že pro něho přijel kamarád. Měla jsem o něj menší strach.

Sundala jsem si bundu a svetr. Zjistila jsem, že ten oheň nepřestává a sune se dále do těla. Ruka mi začala modrat. Šly vidět jen žíly. Cítila jsem, jak postupně začíná mé tělo hořet. Nevěděla jsem, kam bych mohla jít. Snad by mi mohla pomoct Rosalie.

Celá nemohoucí jsem přišla k jejím dveřím a zaklepala. Okamžitě mi otvírala dveře. Jen co mě spatřila, tak vytřeštila oči. V těch se nacházela nechápavost.

Ihned mě zatáhla dovnitř. Pokynula, abych si lehla na pohovku.

„Co se ti přesně stalo?“ zeptala se se strachem v hlase.

„Šla jsem se projít do lesa, poté jsem prolézala křovím a do hloubky jsem se poškrábala na ruce. Od té doby to příšerně bolí a pálí. Připadám si, jako by mé tělo bylo v ohni,“ vylíčila jsem jí to a ji hned něco napadlo.

„Jak moc věříš na upíry?“ po delší době se mě zeptala.

„Dříve ano, ale teď s tímhle za mnou nechoď.“ Mírně pootočila hlavu a zavolala Alice. Byla jsem zvědavá, jak ta dotyčná vypadá. Možná bude jiná než moje sestra. Nebo by jí mohla být aspoň trochu podobná. Čekala jsem tedy, že přijde.

„Bello, hlavně se nelekni. Buď tady a neboj se,“ uklidňovala mě Rose. Nechápala jsem ji, o co jí jde.

Pomalu ke mně přicházela osoba. Pomalu mi začínala připomínat mou sestru Alice. Ty vlasy, ta postava a ty ruce… Byla to Alice. A to jsem jí neviděla do obličeje. Otočila se a pohlídla na mě… Byla to má mrtvá sestřička.

„Alice,“ vykřikla jsem na ni.

„Takže tys nezemřela a v tom blázinci tě propustili? Ale jak to, že jsi tak mladá. Rose a proč ses mě ptala na upír…“ Došlo mi to. Ona měla být upír. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jestliže ví Rose o upírech, tak ona musí být jedním z nich… A Jasper taky. Jenže upír vypadá jinak. Tohle nebyli upíři. Jen trochu chladnější člověk. A to začal můj vnitřní boj.

Kapitola 12. Δ Kapitola 14.