Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mezi vlky 8. kapitola

30.10.2009 (16:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7945×

8. kapitola

 (pohled Edwarda)

Bez hnutí jsem stál u okna v nemocnici a hleděl do stínu lesa, kde právě zmizela moje Bella.

Když jsem viděl vyskočit jednoho z těch psů, upoutalo to mou pozornost. Jeho nohy se mírně zaryly do půdy. Skočil z třetího patra, ale jako by to pro něj bylo sotva půl metru. Za ním seskočila i Bella a ostatní už doskočili jako vlci. Já však zůstal zírat jen na ni. Její pokožka se jemně třpytila ve slunečních paprscích. V okamžiku sice zmizela v lese. Já se však nemohl pohnout. Zděšeně jsem stále zíral tím směrem. Za zády se ozval Carlislův hlas. Nevím co vlastně říkal. Sesunul jsem se k zemi, zatím co on byl hned u mě a vyděšeně mě sledoval. Bál se, měl hrozný strach, abych opět nespadl do té apatie v níž jsem se poslední měsíce utápěl.

Zvedl jsem k němu obličej.

„Někdo ji kousl.“ pak jsem tvář znovu ukryl v dlaních. „Kdo ji tohle mohl provést?“

Jakmile se slunce skrylo za mraky dovedl mě k autu. Poslušně jsem ho následoval. Jeli jsme v tichosti domů za ostatními. Stačil jim jediný pohled na mě. Vyděšeně se k nám vrhli. Já na ně však neměl náladu. Nechal jsem Carlisle, ať jim to vysvětlí sám a prodral jsem se mezi nimi do svého pokoje. Sedl jsem si opřený o zeď.

Moje křehká Bella byla teď stejná jako my. Nedokázal jsem si představit kdo jí tohle mohl udělat a ani jak může zůstávat s tím smrdutým štěnětem. Moc dobře jsem věděl jak jsou nám všem odporní, tak proč s ním je? To ho tak miluje, že je jí tohle jedno?

Před očima jsem stále viděl její tvář, každičký její pohyb i centimetr kůže, která se jí třpytila na slunci.

Náhle mě naplnila nová naděje. My žijeme věčně, ale ti psi z La Push ne. Třeba až on tu nebude, dokázal bych ji dostat zpátky. Bylo mi jedno, že bych musel čekat, ale už jsem se jí nedokáže vzdát.

Ani jsem nevěděl jak dlouho tam tak sedím, když se ozvalo klepání na dveře. Dovnitř strčila hlavu Alice.

„Charlie nechce zůstávat v nemocnici, tak mě napadlo, že bychom ho mohli odvést místo Carlislea. Třeba tam bude Bella.“

Bylo na ní vidět, jak je sama se svým nápadem spokojená. Taky se jí po ní stýskalo.

Uběhlo sotva pár minut a my už seděli v autě na cestě k nemocnici. Bál jsem se jak na mě bude Charlie reagovat, ale už byl klidný. Moc se mu nelíbilo, že ho budeme odvážet přímo já s Alicí, ale udělal by téměř cokoliv, aby se z nemocnice dostal.

Nedůvěřivě si sedl dozadu. Nejprve jsme jeli potichu, pak to Charlie už nevydržel.

„Proč jsi odešel?“

Na chvíli jsem strnul. Nečekal jsem to od něj.

„K vůli tomu co jsme.“

Zíral jsem upřeně před sebe. Strašně jsem toužil vědět co si myslí. Zatraceně. Alice se protočila na sedačce a strčila hlavu mezi naše sedadla, aby dobře viděla na Charlieho.

„Kdo jí to udělal?“

Měl jsem ji chuť něčím praštit, ale místo toho jsem napjatě čekal na odpověď.

„Victoria. Neměla ji v úmyslu přeměnit, ale k vůli té krvi se neovládla. Kluci ji však odtrhli včas.“

Bylo na něm vidět, že už se s tím téměř dokázal vyrovnat. Mě však jen tahle představa trhala na kusy. Byl jsem nesmírně rád, že už jsme dorazili k hranici rezervace.

Už tam čekal nějaký náklaďák, ale v něm jsem zahlédl jen Billa a nějakého kluka. I Alice byla zklamaná, že jí její plán nevyšel. Co se týkalo Belly a vlků z La Push byla jí její schopnost úplně k ničemu. Hrozně jí to štvalo.

Vystoupili jsme z auta a chtěli pomoct Charliemu, to už u něj byl ten kluk. Pamatoval jsem si ho z nemocnice, byl ze smečky. Zůstali jsme stát s Alicí před autem a sledovali je, jak míří k autu.

Náhle k nám zavál vítr pach více vlků. Podíval jsem se tím směrem a ztuhl. Uviděl jsem svou Bellu. Mířila přímo sem a za ní tři vlci. Jakmile nás však spatřila zarazila se šokovaně na místě. Vlasy jí zavlály a donesly ke mě její vůni. Byla to ta, kterou jsme cítili v jejím pokoji. Byla cítit tím psem. Zaťal jsem bezmocným vztekem pěsti.

Teprve pak mým tělem projel děs. Ti vlci za ní už nestačili zabrzdit. Stála jim přímo v cestě a oni ji smetli sebou. Vyděšeně jsem pozoroval jak se všichni valí a zastavují až s dunivým nárazem o kmen stromu. Téměř jsem se rozběhl k ní, když se zespodu toho chumle končetin a tlap ozval překrásný melodický hlas.

„Slez ze mě, jsi těžkej jak buvol v zimě.“

Byla v pořádku. Nenávistně jsem hleděl na ty čokly, kteří se tím ještě bavili. Ten navrchu sebou pobaveně zmítal, že ostatní neměli šanci se z pod něj dostat.

„Ježišmarja Jarede, slyšels někdy o zubním kartáčku a pastě?“ zavrčela Bella na toho horního a za chvíli prudce dopad kousek od nich. Bella se konečně vymotala. Sledovala Charlieho jak míří do auta. Teprve po chvíli konečně pohlédla na nás. Měl jsem chuť se k ní rozběhnout. Dotknout se jí a říct, jak je mi to líto. Nevěděl jsem však jestli by o to vůbec stála. Zůstal jsem tedy jen stát a sledoval jak se otočila a vydala se za smečkou, která doprovázela Billyho náklaďák.

Alice se vedle mě opřela o kapotu, až se ozvalo nepříjemné zapraskání. Hned zas vyskočila a začala kapotu tvarovat do původního tvaru. Bylo mi to jedno. Slyšel jsem její smutné myšlenky. Slyšet o Belle byla jedna věc, ale vidět ji jako upírku s fialkovýma očima bylo úplně něco jiného. Vidět jak s nimi žije a k nám se odmítá třeba i přiblížit. Stejně jako mě i jí to trhalo srdce.

Dojeli jsme domů a já se raději opět ukryl před jejich lítostivými pohledy do svého pokoje. Trpěli jsme všichni a i když jsem musel poslouchat jejich myšlenky, takhle to bylo přece jen snesitelnější.

Seděl jsem v té prázdné místnosti, sledoval nepřítomně podlahu kousek před sebou a jen letmo vnímal jak se světlo plynule vytrácí. Celá místnost se ponořila do tmy. Z venku se ozýval šelest stromů a noční zvěř.

Náhle jsem uslyšel nějaký zvuk mnohem blíže. Zvedl jsem hlavu a pomalu putoval pohledem po místnosti za tím zvukem. Zůstal jsem překvapeně zírat na postavu opřenou o rám velkého okna. Nebyl jsem schopný ničeho, než jen lačně hltat každý detail. Nakonec jsem se zaklesl to těch přimhouřených fialkových očí. V téhle tmě byly tmavší a hlubší. Upíraly na mě zkoumavý pohled.

Bella nehybně stála a já se bál, že kdybych udělal sebemenší pohyb, mohla by zmizet. Zůstali jsme tedy na sebe tiše koukat a já si přál aby tahle chvíle nikdy neskončila. Trochu mi to připomínalo hodinu biologie, kdy jsme vedle sebe seděli a báli se jeden druhého dotknout.

Stačilo mi jen se na ni dívat, aby jsem cítil ten šťastný pocit, který mi zalévá tělo. Její pohled se však náhle odtrhl a sklouzl ke dveřím. Měl jsem chuť natáhnou ruku a ten pohled si opět přitáhnout.

Bella se však v mžiku otočila a byla pryč.

Přiskočil jsem k oknu a hledal ji pohledem venku. Nikde jsem neviděl ani slabý pohyb. Jako byto byl jen sen zoufalé mysli.

„Edwarde?“

Otočil jsem se ke dveřím, kde na mě vyděšeně zírala Alice. Pozorně si mě prohlížela.

„Já tě neviděla, najednou jsi mi zmizel. Měla jsem o tebe hrozný strach.“

Otočil jsem se znovu k tmavé krajině venku.

Slyšel jsem její zmatenou mysl, jak ucítila známý pach. Okamžitě jí došlo, kdo tu byl. S nadějí hleděla na má záda. Nechtěla mě rušit, ale toužebně potřebovala vědět, jestli se Bella ještě vrátí.

„Nevím. Nic neřekla.“

Teprve pak mě nechala osamotě a odešla.

Ve svém pokoji jsem zůstal i celý další den. Linula se stu ještě její vůně a já se jí tak cítil blíže. Nechápal jsem proč přišla. Stále dokola jsem si promítal její tvář a její přimhouřený pohled, jako by něco hledala, jako by se snažila z toho mého získat nějakou odpověď. Neměl jsem dokonce daleko k tomu, abych začala Alici posílat do horoucích pekel, že ji vyrušila.

Jelikož to vypadalo, že se tu chvíli zdržíme, začali znovu vybavovat dům, včetně mého pokoje. Mě to však bylo jedno. Nechal jsem je ať se baví. Přišli tak alespoň na jiné myšlenky.

Stále jsem se koukal na rám dveří, kde se včera objevila. S tím svým fialkovým pohledem připomínala spíše anděla nežli upíra. Náhle jsem strnul. Její tvář už nebyla jen výplodem mé mysli, ale Bella tu skutečně stála.

Bez hnutí mě pozorovala, ale po chvíli se otrhla od rámu okna o nějž byla opřená a pomalým krokem přešla ke knihovně. Prstem bloudila po titulech CD. Stále ke mě byla zády.

„Proč jste se vrátili?“

Ještě chvíli jsme se opájel melodií jejího hlasu, než jsem jí odpověděl.

„Alice už to nevydržela a podívala se na tvou budoucnost. Viděla jen tmu, hrozně jsme se o tebe báli.“

Chvíli stála bez hnutí a jediného slova.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ proťal jsem opět ticho.

Konečně se otočila ke mě. Přikývla.

„Proč jsi tady?“

Ústa se jí zvlnila do pobaveného úsměvu a pohodila rameny.

„Jacob příšerně chrápe, v noci s ním nejde vydržet pod jednou střechou.“

Zůstal jsem na ni zírat neschopen slova. Bella se zatím otočila a vytáhla jednu z knih.

„Mohla bych si ji půjčit?“

Jen jsem němě přikývl. Za chvíli již vyskakovala z okna a byla pryč.

<< Předchozí kapitola      Další kapitola >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mezi vlky 8. kapitola: