Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mezi vlky 6. kapitola

28.10.2009 (17:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7491×

6. kapitola

(pohled Belly)

S Charliem jsme byli dnes domluveni na ryby. K vůli Samovým zprávám jsme se však zdrželi jen krátce. Nechtěla jsem se moc vzdalovat od smečky.

"Tati? Nechtěl bys tu raději zůstat?"

Začínala jsem mít doslova hrůzu z představy, že se vrátí domů sám, zatím co kolem se potulují upíři. Charlie jen protočil oči.

"Nemělo by to být naopak, že otec by se měl bát o dceru?" utahoval si ze mě.

"Té by mohlo hrozit jen, že by se zas chytla s Paulem." ozval se Sam. "Než uzavřeli dočasné příměří začínal jsem se bát, kdy se vzbudím a Paulova střecha bude narůžovo."

Vykuleně jsem na něj zůstala koukat. No tohle, náš dospěláckej Sam mi snad ještě bude dávat návody co Paulovi provést.

Charlie se pomalu začal zvedat. Zkoušela jsem ho naposledy přemlouvat.

"Nechceš si to ještě rozmyslet?"

"Ne a navíc musím zítra do práce." políbil mě na čelo a vyšel ven ke svému autu.

Sam se také zvedl. "Kousek ho doprovodím a rovnou zkontroluju hranice rezervace."

Vděčně jsem se na něj usmála a naznačila díky.

Netrvalo to ani půl hodiny a přiběhl Embry. Skočil oknem dovnitř a už při skoku se přeměnil do lidské podoby. Billy mu chtěl začít nadávat a naznačit, že by si mohl vzít alespoň kalhoty. Při pohledu na Embryho tvář jsme však vyděšeně zůstali zticha.

"Sam zachytil upíří pach vedoucí k vašemu domu." vyhrkl ještě udýchaně. Dech se mi zarazil mezi rty a už jsem stála na nohou. Jestli ublíží Charliemu, tak je zem ani peklo neschová. Mířila jsem už ke dveřím, když ke mě napřáhl Embry ruku. V předklonu se ještě vydýchával jak běžel, přesto ze sebe ještě vymáčkl.

"Nikam nemáš chodit, potřebujeme, abys zkusila kluky a Charlieho zaštítit." ztěžka jsem dosedla. Mozek mi zase začal normálně fungovat. Měl pravdu. Jestli tam vtrhnu tak budou mít starosti ještě se mnou. Nevím jestli bych dokázala svůj vztek ovládnout, jestli by ublížili Charliemu.

Začala jsem se tedy soustředit na Sama, Jareda, Paula a Charlieho. Cítila jsem jak jejich tělo obalil můj štít. Naštěstí jsem jej už dokázala dobře používat. kluci tak mohli komunikovat mezi sebou, ale z vnějšku na ně nikdo nepůsobil. Neklidně jsem přecházela a čekala.

Netrvalo to dlouho, mě to však připadalo jako hodiny. Do domu vběhli Paul s Jaredem úplně stejně jako Embry před nimi. Billy se to nepokoušel ani komentovat. Okamžitě jsem se k nim vrhla.

"Charlie dostal asi infarkt. Sam s Carlislem ho vezou do nemocnice." vyhrkl Paul jedním dechem. Já na něj zůstala jen bezmocně koukat. Chvíli mi z toho šoku trvalo, než jsem opět našla hlasivky.

"Carlisle?" zašeptala jsem nechápavě.

"To byli Cullenovi, co jsme cítili. Čekali u Charlieho doma a on se příšerně rozčílil."

Dosedla jsem na křeslo. Co tu probůh dělají? Cítila jsem, že díra v hrudi se opět ozvala. Stále tu byla, jen jsem musela zvládnout sama sebe a na ubíjení se touto bolestí mi už nezbyla síla. Ale teď?

Přede mnou se objevila Jacobova tvář.

"Bello?"

Znala jsem ho příliš dobře. Nic víc říkat nemusel, stačil ten jeho tón. Bál se o mě. Věděl co pro mě Cullenovi znamenají a že to nikdy nepřestalo bolet. Podívala jsem se mu do očí. Zvládnu to. Musím. K vůli sobě i Charliemu.

Nevím kde se ve mě brala ta síla, ale v momentě jsem zas stála na nohou. Jacob sledoval můj rozhodný výraz a nevěděl jak si ho má vyložit.

"Jedu za Charliem."

"Bello, nevím jestli je to dobrý nápad."

Nemocnice, spousta lidí, krev. Byla jsem si naprosto jistá, že to zvládnu. Musela jsem za ním. Zavrtěla jsem hlavou.

"Zvládnu to, mám takový strach o Charlieho, že na ostatním mi nesejde."

"Dobře jedeme s tebou."

Během pár vteřin jsme byli všichni kromě Biliho namačkaní v jejich autě a vyrazili jsme k nemocnici ve Forks.

(pohled Edwarda)

Stáli jsme opět ve stínu stromů za jejich domem. Charlie ještě stále nebyl doma. Sesunul jsem se po kmeni stromu a zůstal sedět opřený o kmen a s hlavou v dlaních. Před očima jsem stále měl tu spoušť v lese, všechnu tu krev. Nedokázal jsem si představit to monstrum, které jí tohle provedlo. Trpěla a já tu nebyl, neochránil jsem ji.

Chtěl jsem ji odprosit, teď, když jsem měl naději, že žije jsem byl odhodlaný udělat pro ni cokoliv. Jestli bude chtít abych odešel tak odejdu a pokud mi dovolí zůstat, neopustím ji. Stejně jsem už neměl sílu ji znovu nechat jít.

Z myšlenek těch idiotů musela být hodně zraněná a musela mít jizvy, to mi však bylo fuk. Zbožňoval jsem její krásnou tvář, ale ještě více ji samotnou. To jaké byla. Byl jsem rozhodnutý bojovat za ni.

Před domem zarachotilo auto na příjezdové štěrkové cestě. Z auta vyskočil Charlie a hned vytahoval ještě mokré rybářské náčiní.

Carlisle mi položil ruku na rameno. Bál se, že udělám něco unáhleného. Chtěl abych nechal mluvit raději jeho. Přikývl jsem.

K Charliemu jsme vykročili jen Carlisle, Jasper, Alice a já. Ostatní raději zůstali schovaní, ať se Charlie nevyděsí takového zástupu. Držel jsem se vzadu. Četl jsem jeho myšlenky, ale zatím se všechny týkaly jen úklidu mokrého náčiní a dalších zbytečností. Nás si všiml až když jsme stáli u domu.

Zůstal na nás zírat. Věci mu v šoku vypadly z rukou. Nejprve zaznamenal Carlisle, ale pak si všiml i mě. Jeho tvář začala nabírat rudou barvu. Z jeho pohledu jsem viděl, že mít po ruce zbraň, neváhal by po mě střílet.

"Jak se opovažuješ se tady ještě ukázat."

Nikdy jsem ho neviděl tak zuřivého.

"Chtěli bysme jen vědět co je s Bellou." snažil se ho uklidnit Carlisle.

On však vnímal jen mě. Beze strachu přistupoval stále blíže ke mě, ani si to neuvědomoval.

"Nestačí ti co jsi jí už provedl?" křičel po mě a při těch slovech jsem zahlédl jeho vlastní vzpomínky.

Chytil jsem se zmučeně za hlavu. Před očima se mi míhala moje Bella se ztrápenou tváří, kdy celé noci prokřičela ze spaní, nedokázala chodit ani do školy, zbyl z ní jen její stín. Pak ji vyměnila jiná vzpomínka. Zhroutil jsem se pod jejím náporem k zemi. Před očima jsem viděl její zmrzačené tělo. Snad jediná kost jí nezůstala celá, rány na jejím zuboženém těle by se nedaly spočítat a umírala mu v náručí. Svíjel jsem se bolestně na zemi a Jaspera bezmocně podpírala Alice.

Náhle byly jeho myšlenky pryč. Ten obraz se mi však vpil do mé vlastní mysli. Nejhorší však nebylo to jak zničené měla tělo, ale jak se tvářila, tak klidně, jako by chtěla umřít. To mě mučilo snad nejvíce. Měl pravdu byla to moje vina.

Teprve po chvíli jsem si všiml Carlislových myšlenek. Rychle jsem vzhlédl na Charlieho, kterého pokládal na verandu domu. Tvář měl rudou a lapal po dechu. Do nosu mě náhle udeřil odporný pach. Před dům přiběhli tři vlci z La Push. Zůstali hledět na to co se tu děje a pak se jeden z nich přeměnil do lidské podoby a přiběhl k Charliemu. Carlisle se na něj jen krátce podíval. "Má infarkt, musíme ho dostat do nemocnice."

Ten druhý přikývl a společně ho naložili do Charlieho auta.

"Pojedete se mnou?" zeptal se ho Carlisle.

Znechuceně nakrčil nos. "Sejdeme se tam." Ačkoliv jim právě šlo o totéž, ani to nesmazalo kdo vlastně byli. Navzájem nesnášející se druhy. Carlisle tedy kývl na mě. Konečně jsem se zvedl ze země a vyrazil hned k autu.

Pokud by se něco Charliemu stane, Bella by mi to nikdy neodpustila.

Cesta trvala déle než jsem předpokládal. Charlieho náklaďák jel nanejvýš 130 km v hodině. Občas jsem zahlédl mihnout se tmavý kožich vedle silnice dokud tam bylo dost stromů.

U nemocnice jsme hned zalarmovali zřízence ve vstupní hale. Během pár minut už ho odváželi. Carlisle je doprovázel, já jsem si dál netroufal. Zůstal jsem raději v hale. Svěsil jsem hlavu a nepřítomně pozoroval černobílé dlaždice.

Stále jsem neměl ponětí co je s Bellou a Charlieho jsem dostal do nemocnice. Jsem vážně monstrum, ke komu se přiblížím toho zničím. Od hlavních dveří ke mě zavál odporný pach toho vlka. Zastavil se tak dva metry ode mě.

"Proč jste se vrátili?"

Zvedl jsem k němu znavený pohled.

"Kvůli Belle. Potřebuju zjistit co se s ní stalo."

Neodpověděl mi. Jen si mě mlčky prohlížel. Ticho prolomil teprve Carlisle. Přistouoil k nám a s uklidňujícím hlasem zkušeného lékaře oznámil, že Charlie bude v pořádku. Na našich tvářích bylo znát jak se nám ulevilo.

Sam náhle tiše zaklel.

Podíval jsem se na něj zmateně. Jeho tvář vypadala, jako by čekal nějaké problémy. Do háje, jak to že mu nemůžu číst myšlenky. Sledoval jsem alespoň směr jeho pohledu. Díval se ke dveřím. Nikdo tak nestál, ale na parkovišti jsem zaslechl přijíždět náklaďák.

Netrvalo dlouho a do dveří vtrhl zbytek smečky. Jestli Sam páchl, tak celá smečka dohromady byla opravdu k nevydržení. Sledoval jsem čtyři kluky, každý měl vysokou svalnatou postavu a opálenou pleť. Měli na sobě jen kalhoty, takže jejich vytrénované tělo víc vynikalo. Zvláště jeden z nich mě zarazil. Znal jsem ho.

Jacob však hodně vyrostl a zesílil za toho třičtvrtě roku. Nyní vypadal na 25 a ne na jeho 16 let. Zamračeně jsem jej sledoval, když se další z nich pohnul bokem a za ním jsem spatřil toho nejkrásnějšího anděla.

Nevěřícně jsem vstal a zůstal zírat na moji Belu, byla překrásná. Vlasy jí vlály klem jejího pružného těla. Sebevědomě kráčela mezi těmi hromotluky, kteří byli o téměř dvě hlavy vyšší a její bledá kůže vypadala vedle jejich snědé ještě světlejší. Pohled se mi nevěřícně zastavil u jejích očí. Její oříškově hnědé hluboké oči nahradily sytě fialkové. Přejely celou místnost včetně nás a hned se zaměřily jen na chodbu, která by ji dovedla k Charliemu.

Zmateně jsem ji společně s Carlislem sledoval, ani on nevěděl co si o tom má myslet. Sam se k nim okamžitě přidal a všichni zmizeli k Charliemu pokoji. Jen co se mi ztratili z očí, zhroutil jsem se zpět na židli.

Moje Bella je v pořádku. Není mrtvá ani zraněná. Znovu se mi vybavila její tvář. Byla ještě krásnější než jsem si ji pamatoval, ale hodně se změnila, nejen ty fialkové oči, ale i to co z ní vyzařovalo. Žádný strach či nejistota, ale síla a temperament, který by dokázal dostat do kolen snad každého.

Náhle jsem si vzpomněl i na něco jiného. Tělem mi projel bezmocný vztek. Ten smradlavý čokl měl položenou ruku kolem jejího pasu. Předtím jsem to nezaznamenal, protože mě tak uchvátil ten její pohled, ale teď se mi to vybavilo do detailu. Jeho ruka byla obemklá pevně kolem jejího pasu a držel si ji k sobě, jako by ji nechtěl za žádnou cenu pustit. Bella se však netvářila jako by jí to vadilo, jako by to nebylo nic zvláštního.

Tělem mi zmítala žárlivost. Kdyby se mi dostalo to vytáhlé štěně teď do rukou, roztrhal bych ho na malinkaté kousíčky. Choval se k ní tak důvěrně a podle všeho u něj Bella teď bydlí. Nevěděl jsem co můžu dělat. Doufal jsem, že si po čase najde někoho jiného, někoho kdo ji udělá šťastnou, ale vidět to na vlastní oči a navíc s tím psiskem, které jí mohlo kdykoliv ublížit.

Před mým odchodem se ještě neproměnil a sám jsem už věděl jak dokáží být mladí vlci neovladatelní. Zmítal jsem se strachem o ni, žárlivostí i touhou dopřát jí nový život, který si vybrala.

<< Předchozí kapitola Další kapitola >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mezi vlky 6. kapitola: