Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měsíc Rujány - 3. kapitola

02.10.2015 (09:30) • Zuni • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 927×

Byl na světě dlouho. Dost dlouho, aby věděl, že přátelství s dívkou z pláže by nemohlo dopadnout dobře. Věděl, kdo je ona. Věděl, kým je on. Občas si ji představoval tak, jak ji příroda proměnila. Vysoký vlk, hrdý, s vyceněnými zuby v němé výhrůžce. Když ale zavřel oči, výjevy vlkodlaka se změnily v dívku takovou, jakou spatřil ve vlnách. V dívku, která se mu složila k nohám. Nestalo se mu to poprvé. I když možná… něco v té vzpomínce nové bylo. Tlukot, který jako by zaslechl v hrudi. Nějaký pohyb, který se mu asi jen zdál. 
Ubytoval se v zapadlém hostinci, kde týdny trávil ležením na roztrhané matraci. Díval se na strop, kde se mezi kapkami vody a prasklinami vyobrazovala každá vteřina z dávného setkání. Neodvažoval se udělat krok ven, jen když to bylo nezbytné. Po dvou měsících ale zjistil, že se ženě, která ho pronásledovala svým zjevením, nemůže dále vyhýbat. A věděl, že ona cítí to samé. Staly se z nich magnety držené od sebe jen na milimetry, přitahovány silou, které nedokážou dlouho vzdorovat. Byl člověkem padajícím z nebe, přitahovaný Zemí do svého lůna. Nemohl se ptát, jestli dopadne. Mohl se ptát pouze, kdy dopadne. 
A proto po těch dvou měsících plných odříkání odešel na tu samou pláž, kde se s ní setkal poprvé. Rackové křičeli stejně jako tenkrát. Vlny se tříštily o nedaleké skalisko. Snažil se vyčistit si hlavu, ale věděl, že tu zůstávají pochybnosti. Věděl, že cítí strach. A věděl, že je magnetem. Že je člověkem padajícím k Zemi. 
Strach se v něm usadil kvůli vlčí tradici. Otisknutí. Když se to stalo dřív, nic k dávnému děvčeti necítil, přesto s ní žil několik desítek let, dokud nezemřela následkem moru, který se dostal do španělské vesničky, kde spolu žili. Nic necítil, když odcházela. Její smečka také nic necítila, když odcházel on. 
A teď cítil strach, protože ten zamrzlý sval v hrudi dal najevo svou přítomnost. Cítil strach, protože ona nebyla nesmrtelná. Stala se Sluncem, které vyšlo za horizontem a každou chvílí se blížilo ke konci dne. Cítil strach, protože věděl, že tohle Slunce už po západu nikdy nevyjde.
Zastavil se, když vysoké vytí proťalo šumění vln a na konci pláže se do písku zaryly obrovské drápy vlčí smečky. Doběhli až k němu a zůstali stát. Dopředu vystoupil vlk nejvyšší se srstí barvy našedlé mlhy. Kolem krku se mu chlupy zabarvily do černa a vytvářely zvláštní náhrdelník. Ricco stál klidně a všechny je pozoroval. Díval se na sněhově bílého vlkodlaka, poté na takového menšího s chlupy odstínu krve a přeskakoval tak dál a dál, ale nemohl najít ji. Žádný z těch vlků v očích nenesl hlubší cit. Odhrnovali pysky a ukazovali bělostné tesáky, mezi kterými ven proudilo varovné vrčení. Možná se to zdá jako dlouhá doba, ale zase tak dlouho netrvalo, než se zpoza nich vynořil křehký stařík se sněhovými prořídlými vlasy. Pokynul Riccovi a oba usedli do písku. Vlci uťali své hluboké vrčení a Ricco mohl opět slyšet křik racků a pravidelný šum vln.
Stařec chvíli nemluvil, jen si příchozího pozorně prohlížel. V jeho obličeji se nezračilo nic. 
„Nemůžeme vzdorovat přáním přírody, ani zneuctít otisknutí,“ začal stařec tiše, ale Riccovy uši zaznamenaly každý tón.
„Bohužel nám ale příroda představila i jiné zákony, které se dodržují od dávných dob. Od dob, kdy jsme s upíry, vaším druhem, vedli dlouhé války plné ztrát.“
Upír pokýval hlavou. Uvědomoval si svou situaci. Otisknutí vlkodlaka do upíra je spíše raritou. Je to něco, co se na mnoha místech neuznává, a když už se to akceptuje, smečka se na daného člena dívá skrz prsty, jako na něco nečistého. 
„Náš druh tu je, aby chránil lidi před upíry. Jak máme chránit lidi, když vás přijmeme mezi nás?“
Stařec mu pohlédl přímo do očí. Ricco věděl o svém jídelníčku dost. Nezabíjel, když ho nesužoval silný hlad. Když už stiskl mezi zuby něčí hrdlo, udělal to bez velikého nepořádku. Každého pohřbil. Ale chápal, že i takové chování nikdo z vlků neuzná.

Nakonec mu ale dovolili se s dívkou setkat. Ilaria bylo její jméno, stejně slunečné jako vše, co kdy udělala. Ten večer se dva magnety spojily a člověk dopadl na Zem. Její horká medová kůže způsobovala tání uvnitř jeho srdce. Její hořící rty mu polibky přinášely horečku do celého těla a poblouznění do mysli. Oči, ve kterých se topil a létal v rytmickém střídání pořád dokola, na něj upíraly pohled bez přestání, jako by se nemohly nabažit. Hladil její vlasy, černější než noc, plné květin z louky, které se rozsypaly po polštáři při každém jejím povzdechu. Pokládal konečky prstů na malé hnědé pihy, celá souhvězdí na kůži vydávající žár jako plameny z krbu. Byla jeho vlčkem se zářivou srstí. Člověkem s hebkými dlaněmi. Sluncem, kolem kterého obíhal celý jeho svět.
Vychutnával si její záři, i když každou vteřinku jejich života při proměně odhalovala celé své smečce. Hrál si s plameny, které ho měly brzy spálit na popel.

 …

Ricco se protáhl. Předstíral, že ho bolí záda, jako by bolely každého člověka po tak dlouhém sezení. Všiml si, že během scény, která se odehrála před stovkami let mezi ním a Ilariou, se vytratily matky s dětmi a teď se vracely zpět bez nich. Určitě je uložily do měkkých postelí a pověděly jim, že se nemají bát tmy. Měly jim říct pravý opak.
„Vážení, poslední přestávka! Pak už vám příběh dopovím do konce,“ Ricco se otočil ke stolu, upil z piva, které mezitím stačilo nabrat teplotu z vyhřáté místnosti. Za rameno ho chytil Acey. 
„Ricco, nehraj si tady. Ti lidé nevědí, že vyprávíš svůj příběh, ale ty vlci nejsou blbí. Nech toho, nebo to někdo z nás schytá.“
Ricco ho chytil za límec od košile prudce a nečekaně. V očích temnou čerň.
„Ten příběh dokončím, i kdybych měl mezitím vyvraždit všechny psy světa, včetně těch přerostlých kreténů u tamtoho stolu,“ s těmi slovy opět přítele pustil, upravil mu límec a vrhl vražedný úsměv k vlkodlakům u stolu. Zatínali pěsti a oči jim jiskřily.

Autor: Zuni, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Měsíc Rujány - 3. kapitola: