Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé rozpůlené srdce - 18. kapitola

13.10.2012 (07:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1277×

18. kapitola

Pohled Oprah:

Nebyla jsem si vůbec jistá, jak dlouho ta obranná hradba mezi mnou a Vladem vydrží, ale doufala jsem, že to bude ještě hodně dlouho. Minimálně tak dlouho, abych dokázala vymyslet nějakou pořádnou únikovou strategii.

„Nejdřív by ses měla trochu uklidnit, abys mohla myslet jasněji,“ nabádala mě Abigail ke spolupráci.

„To nejde! Naposledy, když jsem se trochu uklidnila, tak ta ohnivá koule zmizela. Co kdyby s tím klidem zmizel i ten štít?“ oponovala jsem jí nevrle a neustále pohlížela na Vlada, jestli se ke mně náhodu nějakým způsobem nedostává blíž. Naštěstí ale stál pořád na jednom místě a nepřestával vrčet – což bylo taky dost děsivé.

„Aha, tak to bys to potom dělat neměla,“ souhlasila se mnou. „Počkej,“ zarazila se a vypadalo to, jako by se do něčeho zaposlouchala. Mně ale z toho Vladova vrčení pomalu zaléhalo v uších a neměla jsem nejmenší potuchy, co to Abigail slyší. Dokonce pro jistotu vykoukla i z pokoje a vypadala fakt komicky, když jsem z ní viděla jenom půlku. „Záchrana jde,“ prohodila vesele, jen co opět zalezla do pokoje. Překvapeně jsem na ni hleděla.

Jaká záchrana by asi tak mohla jít? Že by Caius? přemítala jsem, když jsem najednou slyšela něčí kroky. V tu chvíli mi taky došlo i to, že v pokoji je až podivné ticho. Vrčení ustalo. Pokoj vyplňoval jenom zvuk mého zběsile uhánějícího srdce. Pohlédla jsem na Vlada, který si mě jenom zlostně prohlížel. Chvíli mi připadalo, jako bych se octla v němém filmu, nebo jako by prostě všichni v místnosti ztlumili zvuk. Když se ale otevřely dveře a já na ně stejně zmateně pohlédla, došlo mi, proč je tu takové ticho.

„Vlade? Co tady děláš?“ otázal se ho Aro a hned nato padl jeho pohled na mě. Stále jsem se třásla jako osika a nebyla jsem si vůbec jistá, co se mnou v následujících minutách bude. Kdybych tak aspoň věděla, jestli ta bublina kolem mě ještě je anebo už zmizela.

„Byl jsem se podívat na svatební dar pro mou dceru,“ odvětil mu stejně jako prve mně, když jsem se ho ptala na to samé. „Chtěl jsem se jenom ujistit, že to, co tady slečna předvedla na té chodbě, byla opravdu jenom politováníhodná náhoda, která se nebude opakovat,“ pokračoval dál docela klidně.

„Doufám, že jsi dostal svou odpověď, a teď dovol, ale musím tě požádat, abys tento pokoj opustil,“ prohlásil Aro poměrně tvrdě.

„Aro má pravdu. Navíc ta dívka se celá třese,“ promluvila osoba po Arově boku a já si až teď všimla Sulpicie. Celou dobu jsem střídavě hleděla pouze na Vlada a na Ara a jí jsem si vůbec nevšimla. Což byla politováníhodná chyba. Pokud tu budu muset ještě nějako dobu žít, měla bych si na všechny ty upíry dávat mnohem větší pozor než doposud.

„Neříkala jsem, že se blíží záchrana?“ chvástala se vesele Abigail, jen co Vlad poslušně opustil můj pokoj a já v něm zůstala jenom se Sulpicií, což jsem za moc dobré nepokládala.

„No, jak myslíš,“ zamumlala jsem a snažila se postavit na nohy. Pořád se mi ještě trochu třásly.

„Děkuju,“ zašeptala jsem ještě směrem k Sulpicii.

„Neřekla jsem to kvůli tobě, ale kvůli Arovi,“ odvětila chladně a začala si přitom uhlazovat černý plášť.

„I přesto vám děkuju,“ trvala jsem na svém, přestože jsem fakt nemusela. Caiova matka se ke mně chovala pěkně odměřeně. Jasně se mi snažila dát najevo, jaký jsem pro ni odpad a že to, co dělá, dělá jenom kvůli svému manželovi, který ve mně našel jistý druh zalíbení – pokud se to dá tak říct.

„Po tom, cos všechno provedla, jsem měla Arovi bránit v tom, aby tě vůbec zachraňoval,“ odvětila najednou jedovatě. Překvapeně jsem na ni pohlédla. Jasně, doteď se chovala nevraživě, ale nikdy nedávala takhle moc najevo to, jak mě tu nechce.

„Prosím?“ dotázala jsem se, jestli jsem dobře slyšela.

„Nebýt tebe, nebyla by ohrožena smlouva s Vladem. Co myslíš, že teď rumunský vládce udělá, když ví, že před ním Aro něco tajil?“ zajímala se a já jenom pokrčila rameny. Upíří politiku jsem nijak neovládala na to, abych jí mohla nějak odpovědět. Vlastně i ta lidská šla trochu mimo mě.

„To netuším,“ odvětila jsem nahlas.

„Samozřejmě, že to netušíš! Jak bys mohla, když jsi obyčejný člověk neznalý našich zákonů!“ odvětila.

V tu chvíli, jak jsem ji tak před sebou viděla, mě napadlo, jestli se takhle chová pravá dáma. Někdo jako třeba anglická královna. Rozhodně to totiž nebylo takové uhlazené chování, jaké nám předestíraly historické romány, kdy dívka musela být poslušná všem pravidlům a nikdy nezvyšovat hlas.

„Ne, abys řekla něco neuváženého. Přece jenom je to královna a ta bude mít na Ara jistě větší vliv, jako jeho vlastní syn,“ upozorňovala mě Abigail, když si všimla mých myšlenek a toho, jak nebezpečně se vyvíjí můj rozhovor se Sulpicií. Neznatelně jsem jenom přikývla.

„Ale abych se mohla taky bránit, nikdo se mě nesnažil naučit vašim zákonům. Kromě toho, že o vás lidé nesmí vědět, toho opravdu moc nevím,“ začala jsem se obhajovat, když vtom jsem si na něco vzpomněla. „Pardon, zapomněla jsem ještě na to, že mezi vaše zřejmé zákony patří i domlouvání sňatků, jako bychom žili někde ve středověku,“ dodala jsem lehce rozlícená. Sulpicie nechápe vztah mezi mnou a Caiem, a tak jistě bude stát při Arovi v rozhodnutí oženit jejich syna s někým, koho nemiluje.

„Oprah, cos to udělala?“ vyhrkla zoufale Abigail, když jsme si obě všimly, jak Sulpicii zkameněl výraz. Ne, že by se nepřístupně a naštvaně netvářila celou dobu.

V tu chvíli mi došlo, že jsem zašla zřejmě příliš daleko. Ale vyřčená slova už nešla vzít zpátky.

„Znevažuješ naše tradice, které jsou mnohem starší než kterékoliv lidské,“ upozornila mě mrazivě. „Neměla bys to dělat, když o nich nic nevíš. A vlastně ani tehdy, pokud bys věděla všechno, tak bych ti to neradila. Tradice jsou pro nás posvátné a ty máš jediné štěstí, že mluvíš právě se mnou. Proto se ti taky nic nestane, ale neopovažuj se znovu opakovat to, cos před okamžikem řekla,“ nabádala mě dál a jen, co to dořekla, tak se otočila a opustila můj pokoj.

„Panebože, ty máš ale nehorázné štěstí,“ vydechla Abigail a svalila se na postel.

„Zapomnělas, že jsem dítě štěstěny, které dostalo do vínku i magii?“ odvětila jsem jí cynicky a sedla si hned vedle ní. Stále jsem uvažovala, jak moc důležité jsou pro upíry ty jejich zákony. Lidi přece mají taky své zákony, ale nejednou se stalo, že by je porušovali.

„Jsi nenapravitelná s tím svým sarkasmem,“ zabědovala. „Snad tu budu ještě v době, kdy tě to přejde a budeš se chovat dospěle,“ dodala ještě takovým tím mateřským tónem.

„To se nikdy nestane,“ odporovala jsem.

Pohled Caia:

„Jak tě napadlo jet zrovna sem?“ zajímala se Lilian, když jsme si společně užívali západ slunce nad jezerem s výhledem na ostrov.

„Popravdě?“ zajímal jsem se a počkal, dokud má společnice nepřikývla. „Poradila mi to matka,“ přiznal jsem a zaslechl, jak se Lilian potichu zasmála. Považovala to snad za vtip? Netušil jsem. „Doopravdy mi to poradila. S otcem tohle místo zbožňují,“ dodal jsem.

„Já ti věřím. Není zrovna jednoduché vymýšlet mi stále nějakou zábavu, co?“ zeptala se najednou vážně a ta otázka mě skutečně překvapila. Kde přišla na to, že se musím nutit k tomu s ní někam cestovat?

„Ale tak to není. Rád ti ukazuju krásy své země,“ namítl jsem. „Problém je ale v tom, že v současné chvíli máme s otcem jisté rozepře, a tak jsem stále trochu myšlenkami jinde,“ omlouval jsem svou zamyšlenost. Nešlo mi z hlavy, co mohl otec považovat za drobná opatření ohledně Oprah, a velmi mě to i znepokojovalo.

„Je to něco, s čím bych ti mohla pomoct?“ pobízela mě ke konverzaci.

„Ono je to hodně složité na vysvětlování,“ namítl jsem. Těžko bych jí vysvětloval, že miluju jinou, ale ji si beru kvůli státnickým povinnostem. I přesto všechno, jak je chápavá a můžu s ní mluvit skoro o všem, tohle by nepochopila. Stále je to žena, se kterou nejspíš strávím celou věčnost, pokud nenajdu odvahu postavit se definitivně otci, a já ji nechtěl svými slovy nijak ranit.

„Já jsem ale dobrá posluchačka a myslím, že máme docela dost času… Pokud tedy někam nespěcháš,“ zaváhala na okamžik a upřela svůj pohled na rudě zbarvené nebe.

„Máš pravdu, nikam nespěcháme, ale ani tak o tom nechci mluvit, je to příliš soukromé,“ namítl jsem.

„Víš, brzy budeme manželi a potom už pro nás nebude něco příliš soukromé. Měli bychom se spolu dělit o všechny starosti. Ráda bych se v tomto ohledu stala tvou kamarádkou a důvěrnicí. Nechci být jenom manželka. V tomhle se mi hrozně líbí vztah tvých rodičů. Jenom při pohledu na ně vidím tu lásku a přátelství, které jejich svazek pojí,“ zasnila se a já přemýšlel, jestli jsem to taky někdy viděl.

„No, moji rodiče. Mezi nimi je to všechno jednodušší,“ zaváhal jsem s odpovědí. U nich to byla jednoduše láska na první pohled. A pokud ne na první, tak na ten druhý určitě. Nikdy nemuseli řešit situaci, ve které se nacházím já. Přestože teď tu situaci řeší za mě.

„Má ta tvoje složitá situace něco společného s tou dívkou?“ zeptala se najednou a já na ni překvapeně pohlédl. Lilian však nadále sledovala vodu a jemné vlnky, které ji brázdily.

„Co tím myslíš?“ tvářil jsem se naprosto nechápavě.

„Caie, moc dobře víš, co tím myslím. Všichni mě mají za hloupou husičku z Rumunska a chovají se ke mně, jako bych neuměla napočítat do pěti. Ale takhle to není. Ta vůně, která tě neustále obklopuje, kdykoliv jdeš za mnou – myslíš, že jsem si jí nevšimla? Navíc, už od našeho prvního setkání jsi byl neustále myšlenkami někde jinde,“ začala mi vypočítávat všechny poznatky o mém podivném chování.

„Takže ty to víš už od začátku?“ vydechl jsem překvapeně.

Lilian přikývl a konečně na mě pohlédla. „Věděla jsem to dokonce i dřív než tví rodiče,“ odvětila.

„Proč jsi tedy doteď mlčela? Proč jsi mi nic neřekla?“ vyzvídal jsem nechápavě. Pokud všechno věděla, muselo ji to ohromně zraňovat. Navíc ta neustála přetvářka, když jsem byl s ní. Vždy se tvářila spokojeně a šťastně, že jsem neměl pochyb, že se tak skutečně cítí a přitom ji to možná užíralo všechno zevnitř.

„Neměla jsem důvod ti dělat scény kvůli jiné ženě. Měla jsem jistotu, že si mě stejně vezmeš, kvůli dohodě mezi našimi otci. Navíc jsem byla vychována jako dáma a ty žárlivé scény neuznávají,“ pokračovala klidně a chovala se jako skutečná dáma. Nezněla chladně a odměřeně, ale ani jí hlas neskomíral pod přívalem emocí. Tohle jsem považoval za dokonalou masku.

„Ale muselo ti to hodně ubližovat. Ta maškaráda kolem tebe,“ namítl jsem. „Kdybych to tušil, mohl jsem k tobě být upřímný už od počátku,“ zašeptal jsem přiškrceně. Lilian byla poslední člověk na celé planetě, kterému bych chtěl svými lžemi ublížit – ale už se stalo a ona věděla, že jsem jí lhal.

„Popravdě mě to trápilo jenom po dobu našeho prvního setkání, kdy mi to došlo. Potom jsem se s tím faktem jenom smiřovala a užívala si výhod, které z něho plynou. Stali jsme se přáteli, ne?“ namítla.

„Ano, to stali, ale obávám se, že nadále se už nemůžeme přátelit,“ prohodil jsem zachmuřeně.

„Proč by ne? Co mění na našem přátelství fakt, že jsem ti řekla, že vím o tom, že miluješ jinou?“ zeptala se a mě nepřestávala udivovat. Ona chce naše přátelství zachovat i přesto, že jsem jí celou tu dobu lhal?

„Proč?“ zašeptal jsem.

„Dokázal bys vedle mě žít celou věčnost, aniž bychom se spolu bavili? Myslím si, že to přátelství projde ještě mnoha zkouškami, ale bude tu pořád. Bude to jediné pouto, které nás bude spojovat, a pokud nebudeme moct být milenci, bude mi muset stačit aspoň přátelství. Ráda najdu ve svém budoucím muži důvěrníka,“ přemlouvala mě k tomu, abych náš vztah jenom tak nezahazoval. „Možná se mě jednou naučíš milovat. Samozřejmě jiným způsobem než tu dívku,“ dodala, když už jsem se chystal protestovat.

„Možná ano,“ přitakal jsem. „V tuhle chvíli ti ale moc děkuju, ani nevíš, jak jsem si oddechl, že to vlastně víš a neděláš z toho takovou pohromu jako matka s otcem,“ odvětil jsem konečně popravdě. Teď už jsem se jí mohl svěřit skutečně se vším.

„Oni to prostě a jednoduše nechápou. Ačkoliv se tomu divím. Sami poznali pravou lásku a vědí, jakou má moc,“ prohodila a já přikývl. Taky jsem to nechápal.

Společně jsme na břehu jezera seděli až do rána. Sledovali jsme východ slunce a povídali si. Lilian mě nekritizovala. Brala věci, tak jak byly a za nic neodsuzovala.

„Proč to stejně nevidí i mí rodiče?“ zajímal jsem se, když už jsme se zvedali k odchodu.

„Berou to zřejmě jako nějakou překážku, přes kterou se nemůžou přenést. A přitom se jich to vlastně vůbec netýká. Ty se nebráníš jejich vůli se oženit, takže by jim to vlastně mělo být jedno, ne?“ souhlasila se mnou, ale jak jsem si tak uvědomoval, pořád neznala tak úplně všechno.

„Asi bych si po návratu na hrad měl promluvit s tvým otcem. Aro s ním zřejmě mluvil, ale budu si připadat líp, když mu budu moct nastalou situaci vysvětlit sám,“ rozhodl jsem se.

„Určitě si povedeš dobře. Otec to od tebe přijme a bude si tě vážit, že k němu přistupuješ na rovinu bez nějakých tajností,“ přitakala Lilian.

„Tak to abychom se už vydali nazpět a já mohl splnit svou povinnost,“ pobídl jsem ji k návratu.

Pohled Oprah:

Ticho v pokoji mě ukolébalo do poklidného spánku beze snů. Byla jsem mu za to vděčná, potřebovala jsem se vyspat a načerpat trochu síly, protože po návštěvě Vlada jsem si připadala pomalu jako hadrová panenka. Ovládání všech končetin mi dávalo hodně zabrat.

Z ničeho nic mě ale probudil nenadálý hluk. Ještě rozespale jsem se posadila na posteli a snažila se přijít na to, co mě vzbudilo. Jenže ten zvuk se neopakoval.

„Slyšelas to taky?“ zajímala jsem se Abigail.

„Jo, slyšela, ale nemám nejmenší tušení, co to bylo,“ přitakala a znovu se usadila na své oblíbené místo na okenním parapetu.

„Nemyslíš, že by to mohly být zvuky nějaké potyčky? Aro si přece šel promluvit s Vladem, tak třeba se do sebe pustili a… Je to trochu slyšet?“ nadhodila jsem jedno řešení, které mohlo být možné, ale doufala jsem v opak. Pokud by se ti dva do sebe pustili, nedopadlo by to dobře.

„To si nemyslím. Vlad se možná pustil do tebe, protože tě považoval za snadnou kořist, ale u Ara by to neplatilo. On je tady doma a je obklopen svými věrnými, kteří by mu byli hned k dispozici, kdyby se Vlad rozhodl něco zkoušet,“ rozmlouvala mi moje návrhy. „A kdyby se skutečně něco dělo, asi by se to ozývalo i teď ne?“

„Fajn, asi máš pravdu,“ souhlasila jsem s ní. „Ale co teď s načatou nocí? Ta rána mě probudila a mám takový pocit, že už neusunu,“ informovala jsem ji a přemýšlela nad tím, že zase probdím půlku noci. Opravdu se už stávám tím nočním živočichem. A časem můžu přestat spát úplně a od upíra mě bude dělit jenom stárnutí a obyčejné jídlo místo krve.

„Můžeš trénovat magii. Na kouzla není nikdy pozdě. Navíc se můžeme pokusit přijít na to, proč se kolem tebe objevila ta stěna, aniž bys řekla nějaké to kouzlo,“ navrhla a já jenom přikývla. Natáhla jsem se k nočnímu stolku pro gumičku na vlasy, kterou jsem si je okamžitě stáhla, a posadila se na posteli do tureckého sedu.

Pohled Caia:

Jen co jsme dorazili na hrad, zjistili jsme, že je celý vzhůru nohama. Po chodbách stále někdo pobíhal a nikdo nebyl schopný se ani na okamžik zastavit, aby mi vysvětlil, co se tady děje. Dokonce ani z těch roztržitých útržků rozhovorů jsem nic nepochopil.

„Pojď, jdeme za mým otcem,“ pobídl jsem Lilian a chytil ji za ruku, aby se mi v tom shonu někde neztratila. Nebylo to sice tak úplně možné, ale třeba otce potěší pohled na naše propletené ruce a usmířím si ho jenom svým příchodem ve společnosti Lilian.

„Co se to tady děje?“ zajímala se Lilian cestou do trůnního sálu, odkud spíš všichni vybíhali, než vcházeli. „Nějaká nenadálá mise, která si zasluhuje takovou pozornost vládce?“ hádala a já se obával spíš toho, že by se Aro s Vladem nepohodli než nějaké mise.

„To nemám nejmenší zdání, ale pospěš, ať už se to co nejdříve dozvíme,“ pobídl jsem ji a spěšným krokem jsem se spolu s mou nastávající proplétal mezi ostatními upíry, až jsme dorazili před otevřené dveře do sálu. Ty nikdy nebyly otevřené – tedy pokud zrovna nikdo nevcházel.

Teď byly otevřené permanentně. Což nebylo dobré znamení.

Aro se strýčkem Marcem seděli na svých trůnech a před nimi netrpělivě přecházel Vlad. Atmosféra v místnosti byla tak hustá, že by se dala krájet, což pro mě bylo jasným znamením, že se něco pokazilo mezi dvěma vládci.

„Konečně jste tady!“ vyhrkl Vlad, když nás viděl ve dveřích. Okamžitě se k nám vydal a než jsem se nadál, vytrhl Lilianinu ruku z té mé. „Už nikdy se jí ani nedotkneš,“ začal mi vyhrožovat.

Tak tohle nabralo skutečně ostrý spád. Ohromením jsem nestačil nic namítnout a Lilian rovněž, když ji Vlad za sebou táhl skoro jako nějaký závoj. Zastavil se až před Arem a netvářil se ani o trochu přívětivěji než prve na mne.

„Tímhle jsme spolu skončili. Nejen že jsi svým hanebným chováním znesvětil naši dohodu, ale ještě jsi stále kul pikle za mými zády. Nestačilo to, že bychom byli jedna rodina, stále jsi musel mít svou pojistku, kdyby se náhodou něco zvrtlo. No a teď se to skutečně stalo. Všechno se zvrtlo, ale jenom kvůli té tvé pojistce,“ mluvil nahněvaně a já si uvědomoval, že pojistkou myslí Oprah.

„Pokud ses tak rozhodl, nebudu ti v ničem bránit,“ odvětil mu Aro.

„Za tohle ještě zaplatíš! Zneuctil jsi celou mou rodinu! Byli jsme ti pouze pro smích, a to si nenechám líbit. Pamatuj si to, Aro, nemluvím jenom tak do větru,“ varoval ho Vlad ještě předtím, než doslova vytáhl svou dceru dveřmi ze sálu a následně i z hradu a podle všeho i z Itálie.

Týden po Vladově rychlém odjezdu z hradu došel spěšný list. Otec se při jeho čtení netvářil nijak. Vlastně tak jako vždy. Přesto poté, co jej dočetl, rozzlobeně ho odhodil.

„Aro, co se stalo?“ zajímal se strýček, když viděl, jak ten list otce rozčílil. V sále jsme výjimečně byli všichni. Celá naše rodina, nikdo nechyběl, ani Jane s Alecem.

„To nemůže myslet vážně,“ mumlal si k sobě Aro. Na Marcovu otázku vůbec nereagoval, takže se strýc zvedl a došel si pro list válející se na zemi. Jednoduše svitek rozvinul a zkoumavě se do něj začetl.

„Vypadá to, že to myslet vážně může,“ namítl Marcus, jen co to dočetl. Beze slova podal list i matce a nás ostatní nechávali v té podivné nevědomosti. Začínalo mě to štvát. Už týden jsem s nikým kromě Oprah nepromluvil a i ta se chovala podivně. Jako by se odjezdem Vlada a jeho rodiny něco změnilo.

„Tak řekne nám už někdo, co se zase děje?“ zeptal jsem se netrpělivě. Měl jsem v plánu navštívit ještě Oprah, pokud se tahle rodinná porada neprotáhne dlouho do noci. Zatím to tak totiž vypadalo. Nikdo se neměl k tomu, aby řekl něco nahlas a já se musel přemlouvat ke slušnému chování, abych matce ten list nevytrhl z rukou, jen abych si to mohl přečíst.

„Domnívám se, že Vlad hodlá své výhružky vůči tobě a celé naší rodině splnit,“ odvětil konečně strýc.

„Co tím myslíš, že hodlá splnit výhružky?“ zajímal jsem se, přestože jsem to vlastně už věděl. Co jiného by mohl Vlad takto oficiálně oznamovat než vyhlášení války. V tomhle byl ještě ze staré školy, žádný zákeřný útok, kdy by se potajmu proplížil se svými strážemi k hradu a napadl nás.

„Nehraj si na hloupého!“ okřikl mě Aro a pohledem plným zloby si mě změřil. „Všechno vycházelo do poslední puntíku, dokud jsi nepodlehl svým citům a nevyvedl tu čarodějku z pokoje!“

„Ale já -“ chystal jsem se bránit, což mi však otec nehodlal dovolit.

„Všechno bylo dokonale naplánované. Tvá svatba s Lilian už byla na spadnutí a ty provedeš takovou školáckou chybu!“ okřikoval mě a bylo to vlastně po celém týdnu poprvé, kdy na mě vůbec mluvil.

Nechal jsem ho vykřičet. Nějaké námitky by mi stejně nepomohly, tak proč se snažit. Navíc měl zřejmě pravdu. Byl jsem o sobě tolik přesvědčen, že jsem se rozhodl porušit jeden z jeho příkazů a hned se to muselo takhle ošklivě zvrtnout.

„A přestože se mi to zrovna moc nezamlouvá, budu muset udělat všechno, o co mě v tomto listě žádá, abych si udržel aspoň náznak cti. Stráže teď přivedou čarodějku, abychom ji mohli informovat o jejím novém úkolu,“ rozhodl nakonec a já zůstal jenom ohromeně stát. Oprah bude zatažena do upíří války.

Pohled Oprah:

„Tak tedy ještě jednou,“ pobídla mě Abigail, když jsem si procvičovala další ohnivé kouzlo. Pomalu ta magie ve mně začínala sílit a můj oheň nabíral na intenzitě. Už nebyl jenom na zastrašení, pomalu začínal ničit, a toho jsem potřebovala docílit a zároveň to před všemi utajit. Což na druhou stranu nebyl zase takový problém, když si všichni doteď mysleli, že můj oheň ničil i předtím.

„Já myslím, že už mi to docela jde,“ prohodila jsem. Některá kouzla jsem nemusela ani vyslovovat nahlas. Prostě na ně stačilo myslet a… bylo to. Skoro jako bych řekla jenom čáry máry fuk. Jednoduché jako dětská říkačka.

„Máš pravdu. Magie tě už opět poslouchá tak, jak má,“ přitakala a vrátila se na své původní místo. Kromě chvil, kdy se mnou trénovala, seděla na tom parapetu pořád. Vyhlížela ven a bylo na ní mnohem patrnější to, jak touží po svobodě. Snad ještě víc než já.

Posadila jsem se na postel a rozhodila rukama. „Už jsi přemýšlela nad útěkem?“ nadhodila jsem jedno z moc neprodiskutovaných témat. Samotné mi to poslední týden vrtalo hlavou a nemohla jsem se zbavit takového pocitu, že se něco blíží.

Než mi však stačila odpovědět, otevřely se dveře a do mého pokoje vešli dva upíři. Podle světlých plášťů to byli jasní gardisté. Nevěděla jsem, proč přišli, ale bez jediného slova jsem je následovala. Nemířili jsme do sklepení, což mě docela mátlo. Nikam jinam jsem totiž nechodila. A o to víc mě překvapilo, když jsme se zastavili před mohutnými dveřmi vedoucími do sálu. Ty dveře jsem si moc dobře pamatovala ze své první návštěvy tohohle děsivého místa.

„Konečně jsi tady,“ ozval se Aro, jen co jsem předstoupila před trůny. Za nimi postával zbytek rodiny. Ze stínu dokonce vykročil i Caius a netvářil se zrovna nějak nadšeně. „Abychom tedy nezdržovali,“ ujal se opět slova Aro, „půjdeme rovnou k věci. Sama jsi jistě pochopila, že události s Vladem nedopadly zrovna nejlépe. Takže bych tě rád informoval, že jsi zapříčinila válku mezi dvěma nejstaršími upířími rody, které se na celé zemi vyskytují,“ upozornil mě a já jenom nasucho polkla. Tak tohle jsem netušila.

„O-omlouvám se,“ zamumlala jsem a hned nato zaslechla Arův smích.

„Ty se omlouváš?“ ujišťoval se, že dobře slyšel. Přikývla jsem. „Dobrá tedy, pokud svou omluvu myslíš vážně, dostaneš příležitost svůj přestupek odčinit. Spolu se mnou, Caiem a gardou se vydáš do boje a budeš dělat všechno, co dovedeš,“ informoval mě. Jenom tak mi prostě oznámil, že se zapojím do války. No, super. Co teď?

S Arovým rozhodnutím se nedalo nic udělat. Bylo definitivní a mně nezbývalo nic jiného, než se podřídit.

V doprovodu stráží jsem se vrátila do pokoje, kde jsem se měla přichystat. Opět jsem si na sebe měla vzít jeden z jejich plášťů a čekat, dokud pro mě někdo nepřijde, aby mě vyzvedl. Od Ara jsem tak dostávala jenom strohé rozkazy, jako bych byla jeho poslušný pes.

„Doufám, že dneska půjdeš se mnou už od začátku,“ oslovila jsem Abigail, když jsem v tichosti seděla v pokoji a čekala. Tak, jak mi bylo řečeno.

„Samozřejmě že půjdu. V tomhle tě nemůžu nechat samotnou,“ ujišťovala mě. Odměnila jsem ji mírným úsměvem a znovu se zachmuřila. Do smíchu mi opravdu nebylo, ale snad bych to přece jenom mohla zvládnout a tenhle den by pro mě nemusel být tím posledním.

Bylo zvláštní cestovat s vládcem a jeho synem. Tedy na cestování s Caiem by nic zvláštního nebylo, ale ta Arova přítomnost byla prostě podivná. Vyvolávala v autě takové napětí. A popravdě jsem při tom stále uvažovala, jak často zrovna Aro cestuje.

„Co přesně bude mým úkolem?“ zeptala jsem se, když už jsem to ticho v autě nedokázala vydržet.

„Všechno, co bude potřeba, abys přežila a zničila co nejvíc Vladových upírů,“ odvětil mi Caius a zase se odmlčel. Sakra! Pomalu jsem v tom tichu ztrácela nervy, a to jsem potřebovala být v naprostém klidu, pokud se budu muset soustředit na magii. Snad tentokrát neselže, když už jsem ji tak trénovala.

„A jak poznám, že zrovna upír, na kterého použiji magii, není náš?“ prolomila jsem opětovně ticho.

„Členové naší gardy mají pláště v odstínech šedé. Vladovi je mít nebudou anebo budou v jiné barvě,“ informoval mě opět Caius. A samozřejmě hned nato nastalo to ticho, které jsem tu fakt nepotřebovala. Rozpovídat Ara bylo, zdá se, nemožné, tak jsem raději pohled upřela na ubíhající krajinu kolem nás a snažila si vyčistit myšlenky. Rozhodně by mi moc nepomohlo myslet na to, že možná budu za pár hodin mrtvá. A už rozhodně jsem nechtěla vzpomínat na to mé psychické sesypání, jak jsem se obávala toho, že budu jako Jane. Plná nenávisti a chuti zabíjet a ničit.

Ale potom jsem nakonec musela přehodnotit i těch posledních pár hodin, protože než jsem se nadála, auto začalo brzdit a najednou zastavilo úplně.

„Vysedni si, už jsme tady,“ požádal mě Caius, jako bych si snad nevšimla. Přesto se mi ale z auta moc nechtělo. Najednou mi připadalo mnohem bezpečnější. Strach mě docela obklopoval a kdo by řekl, že se nebojí toho, co se během chvíle nejspíš odehraje, by lhal.

Všechno, co se potom odehrálo, bylo hrozně rychlé. Kdyby vedle mě nestála po celou dobu Abigail a neupozorňovala mě na další a další upíry, asi bych byla mrtvá během první minuty. A to jsem na sobě neustále cítila pohled Caia, jak mě kontroluje.

Stále dokola jsem používala ohnivá kouzla a snažila se o to, aby se žádný z upírů nedostal příliš blízko k mé maličkosti. To by totiž nedopadlo dobře.

„Ať tě ani nenapadne používat bersek, i tak je to tu dost nebezpečné,“ upozorňovala mě Abigail.

„Rozkaz, šéfe,“ odvětila jsem a jenom myslí zformulovala další ohnivou kouli, která konečně byla natolik silná, aby někoho dokázala zranit. A u hořlavých upírů to platilo dvojnásob.

Najednou jsem si ten pocit moci nad někým užívala. Bylo to děsivé, ale mě to bavilo. Cítit moc nad jejich budoucím bytím a nebytím. Určitě se za to budu časem nenávidět, ale teď moje svědomí mlčelo a ustoupilo do pozadí, takže jsem se plně mohla věnovat svému novému úkolu, který jsem od Ara dostala.

Tedy do chvíle, než mě Abigail znovu přerušila. V nejbližším okolí jsem neměla žádného upíra. Všichni se upínali na reálnější šanci souboje a klidili se mi z cesty. Postupně jsem procházela mezi padlými těly a jenom sledovala tu poslední snahu poskládat se dokola, než je pohltí oheň.

„V tomhle bys neměla pokračovat,“ varovala mě, když jsem ty kousky těl ničila pomocí magie.

„A co jiného mám dělat? Musím bojovat, copak to nevidíš?“ namítla jsem a opět zapálila další tělo.

„Ty sis nevšimla, že tohle je tvá jediná naděje na útěk. Chyť mě za ruku!“ rozkázala mi Abigail a já zaváhala.

„Co bude s Caiem?“ zajímala jsem se. Nějak jsem si nedovedla představit, že ho přece jenom opustím, přestože jsem o tom už dlouho přemýšlela. Byla jsem s tím i do jisté míry smířená, ale stále to bylo podivné. Vždyť do těchto problémů se dostal jenom kvůli mně.

„On bude v pohodě, ale pokud mi ty hned teď nepodáš ruku, tak promarníš první a možná i poslední možnost k útěku,“ naléhala na mě a s tím jsem musela souhlasit. Natáhla jsem k ní ruku a ona ji hned sevřela do té své.

„Co chceš dělat?“ zajímala jsem se.

„Jenom opakuj po mně: ´Dnem i nocí neviděn!´,“ odvětila, a tak jsem ta slova vyřkla. Třikrát jsem to zopakovala a neměla jsem pocit, že se něco stalo. „Odteď jsi neviditelná. Tak pospěš, musíme odtud zmizet,“ vysvětlila mi to Abigail a já jenom překvapením otevřela pusu. Proč mě to kouzlo nenaučila už dřív? K tomuhle všemu přece nemuselo dojít. „Ačkoliv ho snadno odříkáš, není jednoduché. Potřebuje notnou dávku sebeovládání, aby vydrželo tak dlouho, jak potřebuju. Teď ale nezdržuj. Čas na vysvětlování bude potom,“ rozkázala a já se rozběhla.

Pohled Caia:

Nikde jsem ji neviděl. Natolik jsem se zapojil do boje a soustředil se na svou obranu, že jsem Oprah ztratil z dohledu.

„Oprah!“ zakřičel jsem a doufal, že se odněkud vynoří. Všude už byl klid, místy jenom dohořívaly poslední ohně, na kterých se pálila těla padlých upírů. Kolem dokola byl až neskutečný klid. Nezaslechl jsem ani jediný úder srdce, který by svědčil o tom, že je Oprah tady, případně naživu.

Rychle jsem se ji vydal hledat. Zamířil jsem si to na místo, kde jsem ji ztratil z dohledu a hned jsem se tam i zarazil. Bylo tam jedno z těch ohnišť a kromě rozpadajících se upířích těl tam leželo ještě jedno. Oheň ho nepěkně zřídil a bylo skoro k nepoznání. V tu chvíli mě zachvátil takový podivný pocit, že jsem něco ztratil – jako by mi někdo trhal tělo na kousky, když jsem zvedal to ohořelé lidské tělo do náruče.

„Né!“

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé rozpůlené srdce - 18. kapitola: