Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou II. - 12. kapitola - 2. část

29.08.2013 (07:30) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 863×

12. kapitola – Krvavé střípky

Eve

2. část – Internetová deziluze

Ležela jsem se zavřenýma očima a nechtěla je otevřít. Připadalo mi to moc vysilující. Cítila jsem samu sebe. Ovládala jsem vlastní dech, dokonce i nohy a ruce. Věděla jsem, že jsem zpět ve vlastním těle, ale neměla jsem chuť zase být sama sebou. Mělo tohle vůbec smysl? Proč jsem to musela vidět, když ani nevím, kde se to má stát?

DPHill? Co to jako mělo znamenat? DPH? Daň z přidané hodnoty? Blbost, pochybuju, že si někdo v Český republice bude pořizovat motorovou loďku na ty naše potůčky. Což je jedna věc. Ta druhá, že břehy našich řek nejsou takhle jemně písčitý, alespoň myslím. Takže Českou republiku vyškrtávám rovnou. Určitě mluvili anglicky, tím jsem si byla trochu jistá.

DPHill… Ani to nebylo slovo. Nic. Naprosto nic mě nenapadalo. Bylo mi z toho do breku, ale toho jsem si užila dost v Melině těle. Nebudu brečet, už ne.

Přetočila jsem se na bok a přitáhla si peřinu ke bradě. Nechtělo se mi vůbec vylézat, nehledě na to, že byla ještě tma, přesto mě něco donutilo vstát, možná to, že jsem se obávala, že když je David zpátky, bude mě zase hlídat na každém kroku.

Otevřela jsem oči a ponořila se snad do ještě větší tmy. Závěsy, které jsme sem s Bellou vybraly, byly hodně tmavé, nehledě k tomu, že na oknech byly ještě žaluzie, protože jsem chtěla spát opět v naprosté temnotě. V domě Cullenových (pro Forks Plattových) byly tak velká okna a světlé závěsy, že jsem si tam připadala jako ve výloze obchodu. U Belly jsem se cítila útulně. Jako doma. Normální okna, normální dveře, normální všechno, obyčejné, většinou z druhé ruky, nebo roky používané, stejně jako u nás doma. Na to, že byl táta právník a máma zdravotní sestřička, jsme si nežili v horních deseti tisících. Prostě jsme si žili, a když jsme se přestěhovali do rodinného domku, na pár let jsme se měli hůř, ale než jsem začala chodit na střední, se všechno vrátilo do normálu.

Život obyčejného člověka. Život v rodině. Život mezi obyčejnými lidmi.

Posadila jsem se na posteli a rozsvítila lampičku. Chvíli jsem mrkala, než si oči přivykly světlu. Pokoj byl naštěstí prázdný. Opět jsem zhasnula a přesunula se k oknu. Odtáhla jsem kousek závěsu a otočila žaluzie, aby bylo vidět ven. Hledala jsem ve tmě nějaký pohyb, jestli je David stále v tom lesíku před domem.

Jakoby slyšel moje myšlenky a vyšel kousek na silnici a podíval se přímo na mě a já se bleskově otočila ke zdi, aby mě nezahlédl. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mě nevidí, ale cítí a hlavně slyší.

Jen pomalu jsem se vrátila k oknu a vyhlédla ven, stále postával na svém místě a díval se na mě. Běhal mi z toho mráz po zádech. Bylo to děsivé, i když už nebyl v mém pokoji a nehlídal mě, nestál jeden krok za mnou, přesto mi to stále vadilo a zlobila se na Edwarda, že přemluvil právě jeho, aby mě hlídal a ještě k tomu, když mi tajil, že Lukáš je v jednom domě s Edwardem, a ještě jako upír. Vůbec jsem si nedokázala představit, jak tam ti dva spolu můžou vydržet. Pokud mu Lukáš neukázal to, co díky mě… mé schopnosti, zapomněl.

Někdo zaklepal na dveře a já se otočila. Dveře se otevřely a v nich stál ospalý Charlie. „Eve, děje se něco?“ Promnul si oči.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nic se neděje.“

„Viděl jsem světlo, když jsem šel do ložnice, tak jsem…“

„Šla jsem spát moc brzy.“ Nade dveřmi visely hodiny, na kterých jsem v maličkém paprsku světla skrze okno od pouliční lampy viděla čas něco před druhou ráno.

„Dobře, tak… dobrou.“

„Dobrou, Charlie.“ Bellin táta zavřel dveře a já se vrátila k oknu. David tam už nestál. Musel zajít opět do lesa.

Vrátila jsem se k posteli a rozsvítila lampičku. Měla jsem hned vedle ní položený blok a obyčejnou tužku. Od té doby, co jsem u Swanů a prozíravě si ho tam přichystala, jsem na něj ještě nesáhla, jako bych čekala, že se opět dostanu do něčí hlavy, abych mohla jako hrdinka zachránit někomu život před vysátím upírem.

Zádrhel byl v tom, že já hrdinka nebyla. Byla jsem jen obyčejný člověk, co dokáže uspat upíra, když je v emociálním stresu, díky čemuž ta pitomá schopnost byla nestabilní. V poslední době mé oblíbené slovo. Nestabilní. Jako bych byla bomba obohacená o uran.

Vzala jsem do ruky blok a dívala se na tužku. Mám si to slovo zapsat nebo ne? Ptala jsem se sama sebe. Neopakovala bych se po Mel? To asi ne, protože já si to nachystala už dřív, než jsem to viděla u ní.

Ach bože, vážně uvažuju o tom, že si nezapíšu důležitou věc jen proto, že jsem to viděla u někoho jiného?

„Napíšu si to.“ Rozhodla jsem se nakonec.

DPHill

Naškrábala jsem to a dívala se na těch šest písmen, jakoby na mě měla vyskočit odpověď, po které jsem prahla. Nemohla jsem si ale vzpomenout, kde jsme to slovo s Mel viděly. Já si na nic takového nepamatuju a to jsme měly společný zrak.

Nakonec jsem si vypsala body, které byly podle mne nejdůležitější.

1. motorový člun
2. docela široká řeka
3. domy na druhém břehu řeky
4. les
5. byla noc
6. měsíc před úplňkem
7. upírka s rudými vlasy
8. chlap s krátkými vlasy
   

 Dívala jsem se na ty body, ale nemohla jsem na nic přijít. Z nich jsem nedokázala vydolovat přesné místo, kde se to napadení stane, abych toho dotyčného mohla varovat, ale ani jeho totožnost jsem netušila.

Odhodila jsem blok na noční stolek a položila se na záda a dívala se do stropu. „K čemu mi to k čertu je?“ Zhasnula jsem lampičku a jen tak se položila na rozkopanou peřinu. Spánek si mě našel až k ránu, ale usnula jsem jen chvíli a už v půl šesté jsem byla zase na nohou.

V kuchyni jsem si natočila sklenici vody a usadila se za kuchyňský stůl. Přivlastnila jsem si včerejší noviny a četla v nich. Čtená angličtina mi nedělala takový problém.

„Ahoj, Eve.“

Zdvihla jsem oči od článku o hospodářském problému v Egyptě a zadívala se na Charlieho, který přišel do kuchyně oblečený do civilu.

„Dobré ráno.“

„Jsi nějak brzo vzhůru.“

Lehce jsem se usmála. „Nevýhoda spánku odpoledne.“

Charlie vytáhnul z lednice sendvič ze včerejška a posadil se naproti. Nabídl mi sendvič, ale zavrtěla jsem hlavou.

„Raději si dám müsli.“

Charlie se zašklebil. „Nikdy jsem nepochopil, jak se můžou mladý holky tak mučit.“

Potichu jsem se uchechtla. „Tak toho důvodu to nejím. Já jen, že…“ Stiskla jsem rty a Charlie položil sendvič.

„Není to jako to, na co jsi byla zvyklá?“

Přikývla jsem. Bellin táta byl prostě skvělej chlap, chápal věci, který by jiným chlapům nedocházely a nedal se ovlivnit tou vlnou, která se strhla okolo knih. Zdárně to ignoroval. Stejně jako můj táta. Nikdy mě nepodporoval ve psaní fanfikce na ságu, ale byl rád, že píšu.

„Jdeš do práce?“ Usrkla jsem vody a zavřela noviny.

„Jedu s Billym na projížďku. Možná se stavíme u jezera, zkusíme nahodit pruty, uvidíme. Večer mají v rezervaci nějaký pálení ohně, tak tam asi zůstanu až do zítra.“ Naprosto normální sobota.

„To je super.“

„S Bellou tam večer jdete?“

„Jacob nás zval, ještě jsme o tom s Bellou nemluvily. My když tak nějak dáme vědět.“

Charlie přikývnul a dojedl sendvič, ke kterému jsem mu uvařila kafe. Hezky po česku, jen to jejich kafe bylo nějaký divný, ale Charlie si neztěžoval a bez řečí ho vypil.

Kolem deváté přišla do obýváku celá ospalá Bella a zívala na celé kolo. Když mě viděla sedět na gauči a problikávat programy, posadila se vedle mě a chvíli zírala na televizi.

„Usnula jsi dost rychle co?“

Přikývla jsem.

„Od kdy jsi vzhůru?“

„Od půl šestý.“

Bella zaúpěla. „Jak můžeš?“

„To je jedno. Tvůj táta jel někam s Billym Blackem a večer tam u nich bude na to pálení. Ptal se, jestli tam půjdeme i my dvě.“

Bella se zašklebila a rozvalila se na gauči. Vytrhla mi ovladač z ruky a přepnula na MTV. „Asi nás chce hlídat.“

Přidušeně jsem se zasmála.

„Jenže my, teda ty,“ podívala se na mě, „máš bodyguarda za barákem,“ a kývla ke dveřím.

„Kdepak, ten je před barákem schovaný v těch stromech.“

„Ještě lepší.“ Bella mi položila hlavu na rameno a zírala na obrazovku stejně otráveně jako já, tak jsem to vypnula.

„Nachystám si něco k snídani a vyrazíme třeba ven, na učení nemám ani v nejmenším náladu, a stejně je sobota.“

„Jasně, můžu si pučit notebook?“

Bella se zvedla z gauče a protáhla se. „Bez problému.“ Odešla do kuchyně si udělat snídani. Já se zvedla a upalovala nahoru do svého pokoje.

Na nočním stolku ležel blok s napsanými slovy z noci. Sedla jsem si na postel a zírala na ta slova, ale nic mi nedávalo smysl. Tak jsem i s blokem odešla do Bellina pokoje a posadila se za stůl a počkala, až se načte počítač a zapnula internet.

Tak trochu jsem se na Carlislea zlobila, že mě tam nechtěl pouštět, ale když jsem se podívala na svůj profil na facebooku u Angely, když jsem k ní přišla za Luckou, došlo mi, že to dělal pro mé dobro, ale kdybych to viděla, alespoň bych po tom tolik netoužila, a pak by to tak nebolelo.

Momentálně jsem to neřešila. Ta doba, kdy jsem byla ještě sama sebou byla pryč, teď jsem jen prostě já.

Zapnula jsem google prohlížeč a dívala se na kolonku vyhledávání. Co jsem tam mohla napsat.

Začala jsem pomalu. Vyťukala jsem motorový člun a během jedné vteřiny mi vyskočilo více jak čtvrt milionu odkazů.

Poté jsem celou hodinu zkoušela kombinaci všech osmi nebo spíš sedmi bodů, protože po naťukání slova upír do vyhledávače na mě vyskočilo přes dvě stě milionů odkazů.

Rozevřela jsem jen tak z bezradnosti obrázky red hair vampire a zírala na desítky obrázků domnělých upírů, ale ve skutečnosti to byli jen lidi s červeně nabarvenými vlasy.

Nespouštěla jsem z nich pohled a poklepávala tužkou na blok. Pořád na mě vyskakovalo, Melino slovo. DPHill. Dívala jsem se do bloku a nemohla od toho odtrhnout oči, ani když do pokoje vešla Bella a podívala se mi přes rameno.

„Co to je?“ Sedla si vedle a vzala mi blok. Všechna slova jsem měla přeškrtnutá. Jen to pitomé DPHill na mě vyplazovalo jazyk a posmívalo se mi, že nedokážu přijít na to, co znamená.

„Eve?“ Podívala se na mě trochu vyděšeně. „Eve?!“

Vzala jsem jí blok z ruky. „V noci se mi něco zdálo.“ Vypnula jsem prohlížeč a otočila se k ní. Ten její zděšený pohled mluvil za vše.

„Zase jsi byla v cizí hlavě?“

„Jo a už mě to štve.“ Vytrhla jsem z bloku papír a zmačkala ho. „Na nic jsem nepřišla. Na žádné vodítko, tak proč to kruci musím vidět? Budit se v něčí hlavě a nemoct nic udělat? Kdo si se mnou takhle debilně hraje?!“ začala jsem zvyšovat hlas a bylo mi to jedno, bylo toho moc a raději křičet než brečet. „Všechno to byla jen halucinace!“ Narážela jsem na ten okamžik, kdy jsem skoro umřela a něčí hlas mě vytáhl zpátky, ale teprve teď jsem si byla jistá, že Melin hlas to nebyl.

„No a tohle,“ sehnula se pro papír, který jsem hodila na zem a rozložila ho přede mne, „je co?“ Podívala jsem se znovu na papír.

DPHill

1. motorový člun
2. docela široká řeka
3. domy na druhém břehu řeky
4. les
5. byla noc
6. měsíc před úplňkem
7. žena upírka s rudými vlasy
8. chlap s krátkými vlasy

„Důležitý věci, ale dohromady mi neřeknou to, co potřebuju.“ Otočila jsem se k oknu a zírala ven.

Bella si přitáhla papír k sobě a chvíli se na něj dívala. Pak papír složila a položila na něj ruce.

„Jak se jmenoval ten člun?“

„To…“ Zaraženě jsem se na ni podívala.

Rty měla lehce zvlněné, jakoby do úsměvu a zdvihnuté jedno obočí. „No?“

Najednou mi to svitlo. Viděla jsem to rázem naprosto jasně.

„DPHill!“ zavýskla jsem radostně. Vytrhla jí papír a podívala se na moje slova. Že mě to nenapadlo hned! Měla jsem to přímo před očima. Přímo pod sebou a já to neviděla. „Díky Bello!“ Radostně jsem ji objala a horečně jí opakovala slova díků.

„Jen klid, Eve.“ Povolila jsem sevření a ona zapnula internetový prohlížeč a naťukala první bod mého seznamu s názvem člunu a hned nám vyskočilo několik článků a jeden, který mě zaujal. Bella ho rozklikla a já četla se zatajeným dechem a s každou další větou mi bylo hůř a hůř.

„Zase pozdě,“ zašeptala jsem a zhluboka se nadechla, abych zaplašila slzy.

„Tohle není zase tak dávno.“

„Jasně předevčírem, chceš mi namluvit, že příště to už bude z budoucnosti?“

Bella se zatvářila zarputile. „Co to nechat plavat?“

Přísně jsem se na ni podívala.

„Tak co bys jako chtěla dělat? Sama jsi říkala, že ti to je k ničemu, když nedokážeš určitě místo, a pak když se to nějak podaří, zjistíš, že se to už stalo. Tak to prostě nech být a je to. Nestarej se o to. Věnuj se škole, těš se na Edwarda a uvidíš, že časem se ti sny přestanou zdát.“ Zvedla jsem se od stolu a přešla k oknu a zadívala se na zahradu. „Snad v tom nechceš pokračovat?“ zeptala se Bella bojovně.

„Nemůžu jinak, prostě…“ tiše jsem vzdychla. „Štve mě to. Proč to vidím, když tomu nemůžu zabránit? Co když mám jen najít tu upírku a zabít ji?“

Bella se cynicky zasmála. „Jak to chceš udělat, když jsi člověk?“

Skousla jsem si ret.

„No jasně,“ sykla Bella, „pokud myslíš na tu svoji schopnost, tak na tu se spolíhat nemůžeš. To bys byla blázen.“ Chytila mě za rameno a otočila k sobě. „Neblázni, chceš se zabít?“

„Nechci, ale ti lidi si zaslouží spravedlnost alespoň po smrti.“

„Eve, copak jsi policajt?“

„Ne, ale i tak musí to mít svůj důvod, proč to vidím.“ Byla jsem si z padesáti procent jistá, že Aro poslal někoho, kdo mi dělá z té doby, než se mu musím sama přihlásit, peklo, a pokud tu někdo takový je, tak Aro už dávno ví, že nejsem těhotná a právě proto toho dotyčného poslal, aby mi to znepříjemnil a užíval si toho, jak jsem bezradná a mučím sama sebe, protože nesnáším bezpráví a nemám možnost těm lidem pomoci.

„Jenže to, že jich je pár vegetariánů, neznamená, že takovou budou všichni…“

„Bello, já to vím, vím že je na světě spoustu upírů, co se živí lidskou krví a tomu prostě nezabráním, ale když mám možnost vidět je, tak proč tomu nezabránit.“

„A není to jen něčí léčka? Třeba těch, co tě sem dostali?“

Tiše jsem si povzdychla. Kéž bych ti mohla říct celou pravdu, Bello. Alespoň od tohohle bych ji měla ochránit.

„Pokud ano,“ podívala jsem se jí do oříškově hnědých očí, „tak to je ještě větší důvod, abych se jimi nenechala zdeptat.“

Bella se zatvářila pochybovačně. „Možná právě tohle od tebe čekají.“

„Už nemám téměř co ztratit a pokud tím ochráním ty, na kterých mi záleží, tak do toho půjdu.“ Druhou rodinu si vzít nenechám.

Bella si zlobně složila ruce na hrudi. „Tím chceš potrestat Edwarda, že? Že porušil smlouvu, že napadl Jacoba. Že tě tu nechal!“ obvinila mě. „Mám Edwarda pořád ráda, i když to nevyšlo tak, jak si přál. Zlobila jsem se na něj a hodně, že se tolik snažil, aby to bylo stejné, ale díky tobě jsem se s ním usmířila, a nechci ho ztratit, je to dobrý přítel.“

„Bello…“ vyšla jsem na chodbu a podívala se z okna před dům. David postával pod stromy a skrýval se tam před deštěm, který opět ponořil Forks do tísnivého šera. Otočila jsem se k ní a složila si ruce na hrudi.

„Nikoho netrestám, jedině sebe za spoustu věcí, které jsem v životě udělala špatně. Jen to chci zkusit, Bells.“ Došla jsem až k ní a opřela se o rám dveří. „Jen se tam jet podívat, třeba bychom spolu na něco přišly, něco co policajtům uteče, protože ti určitě nebudou sázet na upíra, ale my ano. Jen to zkusit, za zkoušku nic nedáme.“

Bella se zachmuřila a přešla k počítači. Chvíli na něm ťukala, než se ke mně otočila s pochybovačným výrazem.

„Aberdeen je víc jak dvě hodiny cesty a takovou dálku náklaďáček nezvládne.“

Poraženě jsem si sedla na postel.

 „Ale…“ Bella se zvedla, došla k oknu na chodbě a podívala se ven, a pak na mě. Mrkla a já se zamračila.

„Jen přes mou mrtvolu.“

Děkuju dorianně za opravu. :)

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou II. - 12. kapitola - 2. část: