Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou II. - 10. kapitola

n.w.4


Mé oči se nepletou II. - 10. kapitola

Vztah mezi Davidem a Eve se přiostřuje. Dokáží vůbec vedle sebe stát bez neustálých hádek?

Obrovská omluva, že jsem tak dlouho nic nepřidala, stydím se, ale prostě nebyla ta pravá nálada na FF, a jak jde vidět, čím více se vzdálilo odpromítání posledního dílu, dostala jsem chuť psát. Snad si to užijete!

10. kapitola – Proud vzteku

Eve

Snažila jsem si myslet pozitivně, zůstat myšlenkami na místě, ale v duchu jsem stále utíkala někam pryč. Měla jsem myslet pozitivně na to, že se Emm vrátil a byl, k mému překvapení, skoro stejný jako předtím, ale neuvěřitelně mě hryzalo svědomí, že před ním a před všemi ostatními zatajuji skutečnou pravdu a můžu se s nimi téměř normálně bavit, zatímco Nikolaj byl mrtvý a jeho vrah se stále nacházel na svobodě a hledal si další nebohou oběť na vysátí.

I přes to všechno, kdy jsem si připadala jako rozdvojená osobnost, jedna bez citu, bázně a hany a druhá stále si něco vyčítající, jsem dokázala před Jasperer, aniž bych tušila jak, skrýt své skutečné pocity, s nimiž jsem bojovala ze všech sil a pokoušela se je přebít myšlenkami na něj a učení.

Ve své vlastní hlavě jsem měla takový nepořádek, v němž by se zřejmě nevyznal jediný psycholog, protože ten by se s z toho zřejmě zbláznil.

Mnohokrát jsem se lekla, když se na mě Jasper překvapeně podíval a já dostala strach, že náhodou zachytil nějaké vibrace skutečných pocitů, proto jsem se obrátila k mantře, aniž bych znala její přesný význam a předříkávala si v duchu nelichotivé slovo trochu zpřeházeně, ale ve finále stejně znělo tak, jak mělo.

„Kde máte toho svalovce?“ vetřel se do naší bezeslovné konverzace David a drze se usadil hned vedle mě na gauč. Bezděky hleděl do stopu, jakoby vůbec nepromluvil a nečekal, že mu na jeho otázku odpovíme. Alice mi díky němu téměř nedovolovala zůstávat v pokoji sama, vyjímaje spánku. Při mém “náhlém objevní“ před pár měsíci jsem zjistila, že se na tomhle gauči spí špatně.

„Ptáš se nesprávných osob, je to sice náš bratr, ale je už dospělý a nemusíme ho hlídat na každém kroku,“ sežehla ho Alice přísným pohledem, ve snaze nezmačkat učebnici ve svých drobných rukou. Nenávist z ní čišela na míle daleko, takže i Jasper se napjal a tiše zavrčel, aniž by to dělal vědomě, díky své schopnosti byl se svou láskou propojen ještě více.

Mohla jsem něco udělat, vystrnadit ho, natáhnout nohy, či se více roztáhnout, ale věčné šarvátky mě začínaly unavovat a chtěla jsem jediné, aby ho nahradil Edward a já mohla být opět šťastná, bez všech starostí, bez divných snů, nemilosrdně vraždících upírů a hlavně bez Davida.

„Je to tvůj brácha, vědět bys to mohla,“ pronesl směrem ke mně a já nakrčila nos, když se ke mně přitáhnout a mně v něm polechtal jakýsi nepříjemný pach smíšený s něčím příjemným a známým, ale pro mě zatím neidentifikovatelným. Zápach přesto převládal, byl jím přímo nasáklý, více než kdy předtím. Bylo to až odporné.

Alice zlobně sykla.

„Je to můj nevlastní bratr,“ odpověděla jsem automaticky, zvykla jsem si na to a upřela pohled na Alici a pomalým pohybem jí z rukou vytáhla učebnici, aby ji ještě více nepomačkala. V očích jí hořely vzteklé plamínky a ani Jasperovy oči od toho nebyly daleko.

„A co vlastní?“ popíchl mě posměšně a já rázem ztuhla. Jakoby nestačil mrtvý Nikolaj a Edward na Aljašce, ten idiot mi musel připomenout Marečka.

„Je mrtvý.“ Můj vlastní hlas se mi zdál natolik cizí a bezcitný, díky čemuž jsem rázem dostala strach, že se ze mě pomalu stává necitelná stvůra.

„To jsem nevěděl,“ řekl bez zájmu a ruce rozhodil na opěradlo sedačky za mou hlavou.

„Vypadni!“ zavrčela Alice vztekle a bleskově vstala. Jasper ji následoval, ale s Davidem to ani nehnulo. Pak kdo tu byl necitelný. Byla jsem proti němu amatér. Léty neprověřený.

Vstala jsem a položila Alici ruku na rameno. Překvapeně se na mě podívala a zase se usadila do křesla zpátky. Vrátila jsem se zpět k Davidovi a zamračila se na něj.

„Nevíš o mně hodně věcí, a já ani nechci, abys je věděl, jsi tu jen proto, abych neublížila nikomu ve svém okolí, tak to dělej v dostatečné vzdálenosti a prostě vypadni. Jen každého pokaždé naštveš!“ David klidně vstal a naklonil se k mému uchu, přesto to musel slyšet každý obyvatel tohoto domu.

„Omyl, princezno, já mám chránit tebe před ostatními, ne ostatní před tebou. Na to nezapomínej.“ Arogantně se usmál, když se odtáhl od mého ucha a zpříma se mi podíval do tváře, jakoby se nic nestalo.

„Idiote!“ sykla jsem.

„Taky tě žeru,“ ušklíbnul se a ladností divoké šelmy odkráčel do patra.

„Za tohle Edwarda přizabiju!“ vztekala se Alice, kterou si Jasper přitáhl na klín a snažil se ji zaplavit vlnou klidu, která zapůsobila pouze na mě.

„Vysvětlím mu to sama,“ rozhodla jsem a usadila se zpátky na gauč a nadšeně se dívala na učebnici, odloženou na stole.

„Chceš se ještě učit?“ Tentokrát se zeptal Jasper a já zavrtěla hlavou, když nás přestal ovlivňovat. Neměla jsem chuť do ničeho, jen ležet a dívat se do stropu a doufat, že Vánoce přiběhnout na zavolání.

Musela jsem usnout, protože jsem se probudila v posteli a okolo byla tma jak v pytli. Opatrně jsem se protáhla a podívala se na budík dřepící na nočním stolku a jeho zářivé ručičky ukazovaly něco před půlnocí.

Zapadla jsem zpátky do peřin a v duchu odpočítávala hodiny, kdy zase půjdu do školy. Sobota se za pár minut přehoupne v neděli a neděle uteče tak rychle, že si půjdu brzy lehnout, abych byla v pondělí ráno čilá a připravená opět na školní proces, který jsem už dávno chtěla vyměnit za pracovní.

Přesto jsem nedokázala spát a vylezla z postele. Zůstalo mi oblečení z večera, což bylo fajn. Alice už se mě odnaučila převlékat. Rozhlédla jsem se po pokoji a doufala, že si moje oči na tmu rychle zvyknou, abych si prohlédla všechny kouty, kde by se mohl schovávat David.

Nakonec jsem stejně musela rozsvítit lampičku, abych něco viděla, naštěstí tu nebyl, tak jsem klidně přešla k oknu a roztáhla těžké závěsy, který do pokoje nevpouštěly stříbrné měsíční paprsky. Paprsky, co mi v mém bývalém domově nedávaly spát a vzbuzovaly ve mne v noci divoké sny a lehký spánek, z něhož mě mohlo probudit naprosto cokoliv, průjezd auta, zakašlání z ložnice rodičů, bratrovo tiché mumlání ze spaní.

Přitáhla jsem si křeslo a dívala se do temné noci, která se měla stát mou součástí. Tvorem noci jsem se stát nechtěla, ale měla jsem si brát tvora noci, což znamenalo, že jsem se měla více podvolit noci. Což by asi nebyl takový problém.

„Co děláš?“ ptala jsem se šeptem do ticha noci a přála si mít Edwarda u sebe.

Každým dnem jsem si uvědomovala víc a víc, že to o čem jsem si myslela, že je, podle mě, láska a já se jí bála důvěřovat, důvěřovat sama sobě, protože jsem si skutečnou láskou nebyla jistá, se opravdovou láskou skutečně stala, o té, o níž jsem čítávala v knihách a přála si, aby i mne navštívila. A teď byla skutečně tady. Doopravdy jsem ji prožívala a možná se tím odloučením prohlubovala ještě více, protože jsem byla pro Edward spřízněnou duší a on tou mou.

Napumpována endorfiny jsem se zvedla a doběhla k nočnímu stolku a k mobilu, který na něm ležel, když jsem chtěla mluvit s Edwardem a vzala Davidovi mobil, se mi podařilo zapamatovat jeho číslo, než mi to, doposud z neznámých důvodu, položil nebo nás přerušili. Potřebovala jsem znovu slyšet jeho hlas, nehledě na to, jestli se mi zase podlomí kolena, což považuji za příznak lásky, budiž!

Zavřela jsem oči a rychle si vybavila tu scénu a můj pohled na display mobilu a bleskově po paměti vyťukala telefonní číslo, ale když jsem chtěla stisknout symbol zeleného sluchátka, zarazila jsem se. Toužila jsem s ním mluvit, avšak v žádném případě nejsem netoužila potom, aby nás u toho každý slyšel, nebo mi celou dobu stál za zády David, jako minule. Na to jsem měla jediné možné řešení.

Číslo jsem nechala na displeji a mobil zamknula a zastrčila do kapsy. Ve skříni jsem našla teplou mikinu a tiše se vykradla z pokoje. Pro můj plán jsem potřebovala ujištění, že mě David nebude poslouchat, i když beztak dávno věděl, že jdu ke dveřím jeho prozatímního pokoje.

Lehce jsem otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Pokoj tonul ve stříbrné temnotě, která dokreslovala jeho chladnost, prázdnost a stesk po právoplatném majiteli.

Moje oči pátraly po tom otrapovi, který mohl sedět v kterémkoliv stínu mnou neviděn, tak jsem se odhodlala zavolat ho jménem, ale nikdo se neozývá což mě vybudilo k činu. Rozsvítila jsem světlo a ujistila se, že je pryč. Musel se někam vytratit, což mi náramně hrálo do karet a vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Div jsem nadšeně nevypískla, ale naštěstí jsem se udržela.

Tiše jsem za sebou zavřela a hrnula se ke schodišti, které jsem bez obtíží sešla. Mikinu jsem si zapnula až ke krku, aby mi náhodou nebyla zima a pokusila se proklouznout ven, ale to bych nesměla žít v domě upírů.

„Kampak se kradeš takhle uprostřed noci, Divoženko?“ Hrklo ve mne a zmrzla jsem v půli pohybu. Poznala jsem Emmetta po hlase. Nebylo v něm tolik radosti, spíše starosti a Divoženko mi neřekl už dlouho.

„Já…“ Otočila jsem se k obývacímu pokoji, který byl spoře osvícen lampou ztlumenou na minimum, kde můj nevlastní bratříček seděl na gauči a v náručí se mu choulila Rosalie. Byla k němu pevně přimknutá. Vypadala jak malé dítě v náručí svého rodiče. Byla oproti Emmettovi tak drobounká a v jeho svalnatém náručí se opravdu ztrácela. Byl to úžasný pohled. Oba byli spokojení. Zasloužili si to, když mou hloupostí museli být od sebe odloučeni. Opravdu byli pro sebe stvořeni. Jako jing a jang. Bodl mě osten žárlivosti, že já si tohle nemůžu také užívat.

„Dej jí projednou volnost, lásko,“ zavrněla Rosalie a otočila ke mně hlavu. Takhle spokojenou tvář jsem u ní viděla naposledy, když přijela její dcera. Přesto se mi zdála ještě více spokojenější.

„Já vím, ale…,“ podotkl Emm a Rose ho drobounkou rukou pohladila po velkém rameni.

„S námi je v bezpečí. Nebude daleko. Nemusíš mít strach,“ domlouvala mu jemně. „Kdyby něco, ona zavolá a my ji uslyšíme,“ dodala povzbudivě a mrkla na mě. Jakoby mi četla myšlenky. „Každý potřebujeme být chvíli sám.“

„Slibuju, že nepůjdu daleko,“ zašeptala jsem. Emm se na to moc netvářil, ale jemné dotyky jeho lásky ho ukonejšily.

„Podruhé se to nebude opakovat,“ dodal káravě, ale hned se na to usmál. Rose přikývla a já mlčky souhlasila.

Tiše jsem se vytratila na verandu, nazula si teplejší boty a vyšla do klidu noci.

V doprovodu měsíčních paprsků a pravidelného křupání štěrku pod podrážkami jsem se vzdalovala od domu. Hladina endorfinů se zvyšovala, tep zrychloval a srdce se mi div neprodrala přes žebra. V nohách jsem cítila podivně povznášející pocit a v břiše motýlky. Tak moc jsem se těšila, až znovu uslyším jeho andělský hlas, který mě bude obluzovat jako návyková droga.

Když už jsem byla, podle vlastních dosti mylných odhadů, v dostatečné vzdálenosti od vily, aby náš hovor nebyl pro ostatní jako zpestření hluboké sobotní noci, jsem opět vytáhla mobil, odemknula ho a hypnotizovala tlačítko zeleného sluchátka.

Teď nebo nikdy, řekla jsem si v duchu. Stiskla jsem odhodlaně symbol a přiložila si mobil k uchu. Bylo mi jedno kolik je hodin, stejně nespí.

Hrklo ve mne, když to skutečně začalo zvonit. Srdce se mi rozbušilo jako kostelní zvon a k povznášejícímu pocitu v nohách a motýlcích v břiše se ještě připojil třas v rukou a zrychlený dech.

Ozval se ten typický zvuk, když někdo zvedne hovor a já se snažila ze sebe vypravit nějaká slova. Jenže jsem se zadrhla a poslouchala i ticho na druhé straně. Už už jsem chtěla něco říct ve snaze zabránit položení hovoru z Edwardovy strany, když někdo promluvil.

„Ano?“ Jeho hlas byl víc zkreslený než minule, ale to mi moc nevadilo, hlavně že jsem ho slyšela.

„Edwarde, to jsem já…“ na moment jsem se zarazila. Takhle mohl mluvit každý. „…Eve,“ dořekla jsem a byla na sebe pyšná, že se mi podařilo ze sebe dostat alespoň tohle.

„Eve?“ zeptal se překvapeně, čímž jsem se rázem propadla o dva metry hluboko, snad na mě nezapomněl?!

„Ano, Eve, Eva. Nepamatuješ si?“ Připadala jsem si tak hloupě. Vždyť to určitě bylo jeho číslo, tím jsem si byla skálopevně jistá. Na čísla jsem měla dobrého pamatováka a tohle se mi do paměti přímo vrylo.

„Měl jsem za to, že jsi mrtvá.“ Měla jsem chuť křičet a rvát si vlasy, ale tón toho hlasu mi připadala velmi známý. Nedokázala jsem si připustit, že by Edward řekl něco takového. Tak bolestivého, když byl rád, že žiju.

„Když jsem o tobě slyšel naposledy, říkali, že jsi umřela. Zvláštní.“

„Lukáš?“ zeptala jsem se překvapeně a div si z toho nesedla na zadek. Tak dlouhé týdny jsem o něm neslyšela a už vůbec nedokázala na něj pomyslet.

„To jsem rád, že jsi na mě nezapomněla. A já si myslel, že jsi dávno mrtvá, ale vypadá to, že se máš docela čile k světu.“ Každé jeho slovo se mi zařezávalo do kůže jako žiletka a otevíralo dávno zahojené rány a oživovalo pohřebené vzpomínky.

„To bude asi omyl,“ vykoktala jsem a snažila se ukončit hovor, ale prsty se mi klepaly a já nebyla schopná na dotykové obrazovce stisknout symbol červeného sluchátka.

„Ten tvůj hlas je stále nezaměnitelně stejný, dětinský až na půdu.“ Ledová sprcha byla s tímhle poznáním naprosto nesrovnatelná. Z toho hlasu čišel naprostý chlad, nenávist a opovržení doprovázené výsměchem, jež ve mne před těmi týdny zanechal hluboký šrám nesmazatelný až do konce života.

„Nezlobte se, asi jsem vážně vytočila špatné číslo,“ soukala jsem ze sebe a snažila se uklidnit, ale jakoby mě tělo chtělo zradit úplně. Kolena se mi třásla a v podbřišku mi nepříjemně škubalo.

„Edward o tobě docela dost často mluví.“ Zadržela jsem dech a podívala se displej, jako bych za ním mohla vidět Lukášovu škodolibou tvář, tu jedinou, která se mi vryla nesmazatelně do paměti, když se na mě otáčel při oblékání a já ležela na své posteli jako hromádka neštěstí a vzpamatovávala se z jeho odporného činu, z něhož vznikl ten malý drobeček, který i přes činy svého otce, za nic nemohl a nyní byl pryč.

„Jak o něm víš?“ Chvíli mi trvalo než mi zpětně došlo, že jsem volala na Edwardův mobil. „Ty jsi na Aljašce?“ zeptala jsem se tiše a na druhé straně hovoru se ozval tichý školový smích.

„Kde bych asi tak mohl být? Doma? V tý zapadlý zemičce? Kdepak, Vev [Ví], já měl vždycky vyšší cíle. Což moc dobře víš a pamatuješ si.“ Zatnula jsem volnou ruku v pěst a pokoušela se přehlídnout tu oplzlost v jeho hlase.

„Kde jsi vzal Edwardův telefon?“ Hledala jsem v sobě ztracenou sebejistotu, ale ty vzpomínky na mě dorážely jako dotěrné vosy při lízání zmrzliny.

„Vev, stále jsi hloupoučká, což se mi na tobě líbí i teď. Chvíli jsem pro tebe i truchlil, ale teď, teď se těším, až se s tebou opět setkám, máme spolu totiž nevyřízené účty!“ zařval do mobilu a já ten svůj odtáhla kus od ucha.

„Já…“

„Nedělej, že o ničem nevíš, moc dobře víš, o čem mluvím!“

„Já…“

„To ti totiž nezapomenu a ten tvůj přítelíček…“

„Polož to!“ uslyšela jsem za sebou příkaz, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech. Zakusoval se mi do kostí jako neodbytný parazit bující v mém těle jako nekonečná zhouba podtrhovaná dozvukem Lukášova křiku, který se mi stále ozýval v hlavě jako porouchaný gramofon.

„Další přítelíček na scéně,“ ozvalo se z druhé strany hovoru. Znala jsem Lukáše hodně dobře. Náš vztah byl dlouhý a já vždy věřila, že jsem našla toho pravého, ale právě jsem ho vůbec nepoznávala. Tak cynický, zlý, zvrácený a pomstychtivý, to se mu nepodobalo. Možná byla chyba byla ve mne. Nedokázala jsem tak skvěle nahlédnout pod povrch člověka, takže bylo docela možné, že mě celé ty roky klamal a můj švagr s ním měl pravdu. Tu pravdu, kterou jsem v té době nechtěla přijmout a on za to musel zaplatit životem. Kolik ještě takových obětí bude než se ho zbavím nadobro?

Zhluboka jsem se nadechla a prudce uhnula Davidově ruce, která se natahovala po mobilu. Jeho hlas ve mne vzedmul vlnu zloby, jako ostatně pokaždé, když jsem ho spatřila nebo s ním musela být v jedné místnosti.

Přiložila jsem mobil k uchu, abych Lukášovi řekla to, co jsem mu chtěla říct od té doby, co mě tak hanebně zneužil a zneuctil mou počestnost a pošlapal moji duši. Nechtěla jsem se přetvařovat, chtěla jsem být tou stejnou Evou, co si užívala života a nehodlala se s nikým dohadovat o svém způsobu životu.

„Kdybych mohla, vyřídila bych si to s tebou po svém, Lukáši!“ zvýšila jsem hlas a ukázala ukazovákem na Davida, aby se ani nepohnul. Všechno muselo ven. Celé ty týdny, kdy jsem se snažila chovat slušně, tak jak mě vychovali rodiče, jsem si říkala, že ty výbuchy před nimi prostě musím zakrýt, ani jsem si na ně nevzpomněla, protože jsem se stála snažila srovnat s tím, co mi on udělal.

„To já! mám s tebou nevyřízené účty, parchante! Ani v tom nejdivočejším snu si nedokážeš představit, co bych ti udělala, kdybys mi přišel pod ruku! A ty mi ještě něco vyčítáš?!“ hlas mi vzteky přeskakoval, ale nehodlala jsem přestat.

„Celou dobu jsem ti věřila a ty jsi toho tak hnusně zneužil. Znásilnil jsi mě! A to ti nikdy neodpustím, nejsem nepřející člověk, ale nemohla bych žít s tím, že nosím dítě, které vzniklo právě takhle!“ Chtěla jsem si za ty slova nafackovat. To dítě za tohle nemohlo, nevybralo si své rodiče, ale co se stalo, stalo se a já to nedokázala nijak změnit.

„Jsi necitelná mrcha!“ syknul a já v tom uslyšela i zavrčení.

„Radši mrcha než zvrhlík a násilník!“ podívala jsem se na Davida, který se natahoval pro mobil. „Ani se o to nesnaž!“ sykla jsem na něj vztekle a vycenila zuby.

„Jasně, sama sis o to řekla!“ zařval, ale tentokrát jsem ho vyslechla až do posledního decibelu.

„Určitě jsem to měla napsaný na čele velkejma červenejma písmenama!“

„Měla by ses krotit, abys nelitovala! Ukazuješ svoje pravý já!“

„A co mi je do toho?“ utrhla jsem se na něj. „Teď už chápu, že jsi se celou dobu snažil ze mě udělat puťku a holku, co tě na slovo poslechne, ale ty doby jsou pryč!“

„Najednou, nebrečela jsi jak malá holka, když ti toho tvýho upíra vyhnali?“ Zatnula jsem ruku v pěst.

„Ještě si ho jednou vezmi do úst a budeš litovat, že jsi to udělal! To bude ta poslední kapka a je mi jedno jestli seš furt člověk nebo ses stal upírem!“

„A vezmu, Evo!“ zavrčel tím způsobem, jakým to dělají jen upíři. Za těch pár týdnů jsem to už dokázala poznat.

„Povídej!“ přikázala jsem hrubě a div nekopla do Davida, co se kolem mne stále ochomítal.

„Měla bys tu svou povahu mírnit, jinak se může stát, že ten tvůj upírek skončí na hranici,“ zašeptal najednou sladce aniž by v tónu byla poznat jakákoliv předchozí zloba.

Zarazila jsem se. Jen na kratičký moment, ale pro upíra je to doba mnohem delší, dala jsem mu tím jasně navrch, i když jsem to nechtěla.

„Mám víc síly než on, takže bys měla uvážit, jak se ke mně budeš chovat, když tu má tak dlouho zůstat.“ Sjela jsem pohledem k Davidovi, jehož tvář se změnila. Byla vražedná a oči černé, ale mě to nevyděsilo, nic podobného mě už vyděsit nemohlo.

„Zase jsem vyhrál, jako každou naši hádku!“ posmíval se mi, tak jako už mnohokrát, když v našem vztahu nadešla nějaká rozepře, v tom nejlepším jsem prostě nevěděla, co říct. Potom možná ano, ale v tu chvíli, kdy jsem to potřebovala, ne. Bylo to k vzteku.

„To je naposledy,“ sykla jsem.

„Zapíšu si do svého deníčku další bod,“ vysmíval se mi dál, „ani netušíš, jak jsi mě potěšila, ale to, že jsi zabila moje dítě, bude jedním z mnoha důvodů, který připíšu na další seznam, proč tě zabít a hodně pomalu!“ Než jsem stačila cokoliv říct, mobil ohluchnul. Položil to.

Chvíli jsem se dívala na pohaslý displej, který v temnotě noci splýval s temnotou lesa, než se mi podařilo zvednout pohled ke stále rozzuřenému Davidovi.

„Tys to věděl!“ zaútočila jsem proti němu. „Věděl jsi, že tam je!“ snažila jsem se mluvit vyrovnaně, ale nešlo to. Všichni mi jen lhali, protože si mysleli, že bych pravdu neusnesla, ale nebyla jsem tak křehká, jak si každý myslel, před vztahem s Lukášem jsem byla úplně jiná, výbušná, protivná, neposlušná, ale hlavně svá, ale přesto jsem se držela zásad, ke kterým mě rodiče vychovali, sice ne tak často, nehleděla jsem na ně, pokud se mi ten člověk neznelíbil, nebo se mne nedotknul na místě, které bylo citlivé.

„Věděl, a co jako?“ Snažil se hrát samolibého, ale moc mu to nešlo.

„Jsi idiot! Neuvěřitelný idiot! Co si o sobě vůbec myslíš?! Nakráčíš si sem, rozkazuješ mi a schováváš se za to, že ti to řekl Edward, ale já ti to už nevěřím, zneužíváš vašeho přátelství jen pro svoji potěchu!“ vmetal jsem mu rozzuřeně do tváře, měla jsem chuť ho praštit, ale předešlá zkušenost s vlkodlaky mě poučila.

„Koťátko vytahuje drápky,“ pronesl laškovně.

„S tímhle svými koketériemi jdi do háje a řekni pravdu. Vybal to, protože pokud ne, slibuju ti, že spalující žízeň po lidské krvi bude to poslední, co by tě mohlo trápit!“

„Pokud jsi taková byla kdysi, začíná se mi to líbit,“ uculil se a ladně kolem mě prošel a provokativně několikrát přičichl k mému krku.

„Budeme skvělá dvojka,“ dodal s lehkým úsměvem a já už nehodlala hrát umravněnou holčičku a tak jsem vyrazila kolenem vstříc jeho rozkroku, kam jsem se parádně trefila, protože Pan Provokatér něco takového nečekal. Vykulil na mě oči a padnul mi k nohám.

„Alespoň v něčem seš člověk,“ sykla jsem a kráčela k domu. Krev mi rychle proudila žilami a neúnavně mi bušila do spánků. Cítila jsem ve tváři horkost. Nebylo to příjemné, ale zároveň jsem si tím připadala být zase sama sebou.

Prudce jsem otevřela dveře a pokusila se vyběhnout schody do patra, ale zadýchala jsem se už na pátém schodu. V podbřišku mě bolestivě píchalo. Zachytila jsem se zábradlí a nutila se do dalších kroků.

„Chceš pomoc?“ Davidův hlas mi ještě více zatemnil myšlení.

„Jdi do prčic, debile!“ Na kratičký moment vypadal překvapeně, ale nevydrželo mu to dlouho.

„Tohle ti moc nesluší.“ Řekl to s hranou péčí o moji morálku.

„Co mi sluší a co ne, ti může být ukradený! Opovaž se mi ještě někdy zkřížit cestu! Tebe nejde ani nenávidět! Jsi jen odporná kreatura, co nemá vůbec nic společnýho s člověk natož upírem, dokonce i Viktoria měla vychování!“ Vztekle jsem se otočila na schodišti a kráčela vstříc svému pokoji. Ignorovala jsem vyděšený pohled Alice a Esmé, které jsem míjela. Praštila jsem za sebou dveřmi, až se zatřásly dekorace v jejich blízkosti.

Postavila jsem se před okno a dívala se na svůj odraz ve skle a uvědomila si, že se moje těžce výbušná povaha opět vrátila, což mi vůbec nevadilo, už dlouho jsem nepotkala nikoho jako David a ještě delší dobu neslyšela o tom hajzlovi, kvůli kterému jsem si zničila život.

Lukáš Hauptmann.

Největší manipulátor a hezoun se silným charisma, kterému už podlehla nejedna snadno ovlivnitelná holka, stejně jako já, a teď se z něj stal upír, díky čemuž jsem z něj byla znechucená ještě více a už mi bylo naprosto jasné, proč byly mé hovory s Edwardem přerušeny.

„Už teď sis podepsal ortel smrti,“ zašeptala jsem ke svému odrazu.


 

Velmi se všem čtenářům omlouvám, že jsem skoro dva roky nic nepřidala, ale prostě se nějak nedařilo, pokusím se vám to vynahradit, snad si k Eve, Edwardovi a ostatním najdete opět cestu, stejně jako já.

Vaše Nikol18



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou II. - 10. kapitola:

 1
2. lied
25.07.2013 [21:09]

super dílek moc jsem se těšila na pokračování a jak už jsem psala ten lukáš je ale hajzl jak já se těším až na něj konečně dojde Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. veron
23.07.2013 [14:22]

Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!