Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou I. - 9. kapitola

07.02.2011 (07:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2399×

9. kapitola - Darren

Jako naschvál začalo pršet. Rozběhla jsem se a s balerínkama na nohách, vyhýbala jsem se velkým kalužím, které tu byly na každém kroku. S hlavou skloněnou jsem běžela rychle k bočnímu vchodu do školy, když jsem do někoho narazila. Jsem kopyto. Rychle jsem zvedla hlavu a stála před nějakým klukem, co si mě pořádně prohlížel a měl podivný pohled.

„Nazdar,“ pozdravil mě a usmál se. Vypadal opravdu dobře, trochu snědší kůže, zářivý úsměv, krátké, tmavě hnědé vlasy, které doplňovala bradka a strniště, jež spíš sloužilo k tomu, aby vypadal starší, než ve skutečnosti byl. Typovala bych mu tak osmnáct. Oproti mně mladší, ale výškou mě dokonale převyšoval. Typický student, ale ty jeho výrazné oči. Hned jsem si vzpomněla na zpěváka z mamčiny oblíbené kapely. Ne modré, ne zelené, ale něco mezi tím, podmanivá a uchvacující šedá.

„A-ahoj, promiň.“ Dala jsem si na čelo ruku, abych si ho mohla lépe prohlídnout, protože se rozpršelo ještě víc. Bylo dosti otravné, že jsem měla brýle samou kapku. Raději jsem je sundala a strčila do kapsy u saka.

„To je v pohodě, raději pojď dovnitř, nebo budeme mokrý jak myši.“ Přikývla jsem a společně jsme vešli do školy.

„Promiň, ale budu tě muset opustit. Musím do kanceláře pro rozvrh.“ Asi mu svitlo.

„Ty jsi Eve, že? Nová Plattová?“ V duchu jsem zaklela. Bylo to mnohem hroší, než jsem si myslela. Teď mě budou poznávat na každém kroku. Sama jsem zmatená, byla jsem zvyklá na příjmení Cullen, ale místo toho jsou Plattovi.

„Jasně,“ přisvědčila jsem.

„Já jsem Darren, Darren Hawk. Chodím taky do třeťáku a mám hodiny s Alicí, Rosalií, Emmettem, Edwardem a Jasperem.“ Protočila jsem oči, když pozdravil nějakou zrzku, která procházela kolem nás.

„To je skvělý,“ neubránila jsem se ironii. Nebyl hrozný, ale být středem pozornosti taky nebylo super.

„Umíš suprově anglicky na to, že jsi někde z Evropy.“ Zhluboka jsem se nadechla. Hlavně klid! říkala jsem si.

„Vlastně jsem žila tři roky u příbuzných v Texasu.“

„A kde jsou vaši?“ Zatínala jsem vzteky pěsti. Už aby odešel.

„Umřeli.“

„Aha,“ svěsil hlavu, ale hned ho to zase přešlo. Doufala jsem, že se ho teď zbavím. „Víš co? Dovedu tě do kanceláře a provedu po škole, aby ses neztratila, je to tady trochu bludiště.“

„To nebude potřeba, já se o ni postarám.“ Ten hlas byl pro mě vysvobozením. Připojila se k nám Alice.

„Škoda,“ posmutněl Darren.

„Díky… Darrene, ale já se o svoji sestřičku už postarám.“ A už mě tlačila pryč, jenže Darren byl neodbytný.

„Kdybys něco potřebovala, Eve, tak se určitě na nějaké hodině potkáme, klidně tě po Forks provedu, nebo můžeme zajít někam na kafe…“

„Díky za nabídku.“ Naštěstí ho pohltil dav a já si mohla oddychnout.

„Meyerová věděla, proč ho v knize nepopisuje,“ zašeptala mi do ucha Alice. „Protože tenhle kluk je fakt otravnej, pokaždý chce se mnou sedět na španělštině, kterou máme společnou, ale marně mu vysvětluju, že ráda sedím sama,“ zasmála se a já s ní.

Společně jsme došly do kanceláře, vyfasovala jsem rozvrh, vyplnila pár papírů a už hurá na první hodinu s Alicí. Hodina trigonometrie, to bude zajímavé. Hned potom následovala španělština s Jasperem a Emmettem, s ním jsem se celou hodinu musela držet za pusu, abych nevyprskla smíchy. Měl pořád nějaké vtipné hlášky, ale slyšet jsem je mohla jenom já. Učitel se na mě zlobil. Nová studentka a už nedávala pozor. Trochu jsem si ho znepřátelila, ale španělština byla pro mě doslova španělskou vesnicí a já vůbec netušila, která bije. Doufala jsem, že to nějak uděláme, abych na ni nemusela chodit a mohla se učit němčinu, i když i ta mi šla docela bídně, ale více než španělština.

Třetí hodinu jsem měla s Alicí, Rose a Bellou a to angličtinu. Nebylo to tak hrozné, ale zastesklo se mi po literatuře s mou bývalou třídní. Byla to sice čarodějnice, ale literaturu jsem zbožňovala. V angličtině probírali autory, o kterých jsem v životě neslyšela.

Na čtvrtou hodinu jsem dorazila do učebny politologie. Pro mě předmět, který mi moc neříkal. První koho jsem tam poznala, byla Bella, která seděla hodně vzadu, nadšeně na mě zamávala a pokynula, abych šla za ní. Ani jsem nezaváhala a sedla si do lavice vedle ní. Po cestě jsem poznala ještě Angelu a Mika, kteří se se mnou bavili už při hodinách trigonometrie a španělštiny. A naštěstí mému bystrému oku neunikla Lauren, kterou mi při španělštině představila Angela.

Po třech hodinách jsem si všimla, že třeťáci jsou rozděleni do dvou skupin. V té první byl zřejmě Edward, určitě Emmett, Jasper, Jessica, Darren, Tyler, Ben a Erick, s nimiž jsem ještě nemluvila a ve druhé skupině jsem byla já, Alice, Bella, Rose, Angela, Mike a Lauren. Zbytek studentů jsem neznala jménem, ale pokukovali po mně.

„Ahoj, Eve,“ pozdravila mě Bella vesele, když jsem došla až k její lavici. Moc jí to slušelo, hlavně ty rozpuštěné vlasy, které jí splývaly kolem obličeje. Já byla ráda za svůj culík.

„Ráda tě zase vidím, Bello.“

„Co dělají ruce?“ Hned jsem se na ně podívala, úplně bych zapomněla. Neměla jsem je zavázané, takže byly vidět malé zacelující se jizvičky. Ukázala jsem jí je. „Takže v pohodě.“

„Ještě jsem člověk,“ rýpla jsem si. Bella se zasmála.

„Teď jsi mě fakt dostala. Kde máš… ehm… ty víš koho.“ Zamračila jsem se. Nevěděla jsem koho tím myslí, ale když se tak vytáčela, došlo mi to.

„Ráno letěl pro nějaké moje věci.“

„Aha. Kdo u vás o víkendu byl? Smečka měla pohotovost.“ Bylo fajn si s někým promluvit, někým jiným než upírem. Důvěřovala jsem jí, ale čeho je příliš, toho je moc.

„Denali.“ Prostě zalhat nešlo.

„Eleazar?“

„Jasně.“

„Přijela i Tanya?“

„Jo, ale co s ní všichni máte?“

„Nic, jen mě zajímá, jestli se trochu podobá knižní verzi,“ pošeptala mi posměšně.

„Nemusíš mít strach. Má prý už několik let svého druha.“

„Tak to jo.“ Zdálo se mi to, nebo mi nevěřila?

„Když přijde učitel do třídy, vy uděláte co?“ přivítal nás všechny učitel, když vešel do třídy, která okamžitě zmlkla.

„Postavíme se,“ odpověděla sborově celá třída. A na povel se postavili. Učitel si je prohlížel, až skočil pohledem u mě. Jej.

„Rád vidím nového člena mých hodin. Byla by slušnost, slečno Plattová, kdybyste přestoupila před třídu svých spolužáků a představila se, a samozřejmě zodpověděla otázky svých spolužáků.“ To se mi vůbec nelíbilo, ale musela jsem vstát, protože učitel ukazoval na místo před tabulí a poklepával nohou. Došourala jsem se před tabuli a čekala.

„Tak, co bude? Nemáme na to celý den, slečno Plattová.“ Protočila jsem oči a začala mluvit, moc se mi to nezamlouvalo, ale mohlo být jasné, že mě to stejně bude čekat.

„Jmenuji se Eve Plattová a ode dneška opět chodím do 3. ročníku, zde na střední škole ve Forks. Mám ráda procházky po pláži při západu slunce a koupání při měsíčku.“ Nic lepšího mě nenapadlo. Jenže to na třídu zapůsobilo a všichni se začali smát. Nikdo díky tomu neměl sílu se na něco zeptat. Učiteli dalo hodně práce, aby je uklidnil. Celou dobu na mě koukal dosti vražedně, ale co jsem měla říkat? Že jsem z České republiky a tady jsem se objevila z ničeho nic? A že ty knížky jsou podle pravdy? To asi ne.

„To bylo opravdu trefný,“ ocenila můj výstup Bella. Společně jsme se ještě tiše smály po celý zbytek hodiny.

Po skončení byl čas na oběd, ale Bella se vymluvila, že musí mluvit s Jessicou kvůli té nové holce. Než jsem stačila odpovědět, tak se vytratila a její místo nahradil Darren.

„Nazdar, Eve!“ Objal mě kolem ramen a vlepil pusu na tvář. Hned jsem si vzpomněla na Tylera ve Stmívání.

„Darrene!“ vysmekla jsem se mu a zle se na něj podívala.

„Já jen zkoušel to, co napsala Meyerka. Knižní Bella se ani trochu nebránila,“ začal nevinně. Už mi ta knížka začala lézt krkem.

„Jenže já nejsem Bella, a tohle není knížka. Jdu jíst, tak mě nech být,“ otočila jsem se a odcházela pryč.

„Eve?“ vykřikl Darren vesele.

„Co je?“ už jsem vztekle vyštěkla. Spatřila jsem, jak se usmívá od ucha k uchu.

„Eve, ale jídelna je na druhou stranu a tady ti vypadla učebnice,“ držel ji vítězně v rukou. Moje jediná učebnice, kterou jsem dostala při hodině angličtiny.

„Naval ji!“ Dal si ji do druhé ruky, kterou zvedl nad hlavu. Díky své poměrně malé výšce jsem na ni nedosáhla a poskakovala tam kolem něj na špičkách jako nějaká baletka. Lidi, co chodili kolem nás, se smáli a vytahovali mobily a bez zábran nás fotili.

„E-e-e, něco za něco, krásná Evropanko,“ šeptl mi do ucha. Rudla jsem vzteky.

„Fajn. Dneska v čtvrt na čtyři na tebe počkám před školou, ale jenom na hodinu, víc ti nedám.“ Tvář se mu rozzářila. Podal mi učebnici.

„Už se moc těším, krásko.“ Bez řečí mi vlepil na tvář další pusu na tvář a prostě zmizel v davu studentů. Kruci!

Vztekle jsem se otočila a raději kráčela k jídelně. Tohle tedy ne. Nemohla jsem se jen tak nechat líbat od cizího kluka na chodbě. K tomu ještě mu kývnout na nějakou schůzku, o které si bude myslet, že je to rande. To bude mít Alice radost.

Vešla jsem do obrovské jídelny, která se nedala srovnávat ani s tou na základce. Tolik stolů a tolik lidí. Nebylo to tak hrozné, ale na mě až přespříliš. Zařadila jsem za ostatní do řady na oběd. Výhodu to mělo, byl tu daleko větší výběr než u nás. Mohla jsem se vyhnout klasické omáčce UHO (univerzální hnědá omáčka) a podobným blafům. Raději jsem zvolila nějakou zeleninovou tortilu a doufala, že uvnitř nejsou rajčata. Na vrch přidala hrušku a i s tácem dorazila ke kase, kde jsem všechno zaplatila z peněz, co mi ráno dala Esmé.

Vyhlédla jsem si co nejzazší stůl a usadila se k němu. Když jsem se podívala na tác, všimla jsem si, že nemám nic na pití.

„Chceš limču?“ Vzhlédla jsem, když se mi k uším donesla moje mateřština, ale vzápětí jsem se zhrozila. Nade mnou stála dokonalá barbína. Hlasitě jsem polknula. Vzpomněla jsem si na ni ze španělštiny.

„Máš navíc?“ zkusila jsem česky.

„Ááá,“ zaječela, až mi z toho zalehly bubínky a cukla jsem s sebou. „Seš to ty!“ Plácla s tácem hned vedle mého a posadila se. Mrkala na mě neuvěřitelně výraznýma očima, napatlanýma tunou řasenky a ještě více stínů.

„A kdo?“ Vykulila oči, jako bych spadla z Marsu.

„No ta Češka, kterou adoptovali Plattovi, o který mluví celá škola! Víš, že jsem včera, teda vlastně v pátek, viděla tvý sourozence? Rosalii, Emmetta, Edwarda a Alici? A ještě ti musím něco říct!“

Jen jsem zatínala pěsti a snažila se trochu uklidnit. Tiše jsem se modlila, aby už skončila, anebo to zapomněla. Jenže ona nepřestala mluvit.

„Víš to, že jsme ve městě a chodíme sem s lidma, podle kterých Stephenie napsala tu Twilight ságu! Nečetla jsem ji, ale viděla.“

Ještě že tak, oddychla jsem si.

„Říkám ti, já ji naprosto žeru! Hlavně zbožňuju Roberta a Taylora, jsou naprosto dokonalí! A tak sladký! Bože, chtěla bych je vidět.“ Tomuhle se říká šílená fanynka. Mluvila tak šíleně rychle, že mi trvalo, než jsem se zase vrátila ke svému rodnému jazyku.

„Vážně?“ Lehce jsem nadzvedla levé obočí.

„Jo! Ale vůbec se to tady filmu nepodobá.“ Jo! To bylo něco! „Bože, jsou tak jiný! Sice nějaká podoba tam je, ale s filmovýma představitelama vůbec.“ Už mi došlo, co tím Emmett myslel, když říkal, že by to nepřál ani Jessice. Všichni se na nás otáčeli a pozorovali, jak ta dokonalá blondýnka, samozřejmě v růžovém tričku a tmavě modrých riflích, na mě hrne informace v jazyce, jim neznámém. Hanbou jsem sjížděla po židli a doufala, že tohle brzy skončí, jako by nestačilo, že musím zase chodit na střední, ale aby tu do mě něco hustila nějaká sedmnáctka, to fakt ne.

„Hele nezlob se… Karolíno, jmenuješ se tak, že?“ Zase vyvalila oči.

„Páni, jak to víš?“

„Tohle je střední škola a malý město, ne sídlo FBI.“

„Bože, ty jsi chytrá.“ A ty zase… Blbá, ne jen jednodušší. „Proto se jmenuješ Eve, že?“

„Jasně,“ viditelně jsem se ušklíbla.

„To je bájo, si zase s někým popovídat česky. Všichni na mě mluví anglicky, to neumí česky?“

„Ne, to spíš španělsky, čínsky nebo francouzsky.“ Bože, ať tohle mám brzy za sebou, jinak mě odvezou Na Kopeček (pozn. autorky: Psychiatrická léčebna v Jihlavě). Modlila jsem se v duchu a hlavně vyhlížela zbytek Cullenových, aby mě vysvobodili.

„Ty jsi skvělá. Je mi líto, že Lucka nemohla dojet, ale měla nějakou alergickou reakci, ale prej už dneska navečer přiletí a bude bydlet…“ hlasitě se zasmála. Netušila jsem vůbec čemu. „Ona bude bydlet u Angely Weberové!“ hýkala. Protočila jsem oči a spatřila Emmetta na konci jídelny. Přímo jsem se na něj podívala, pohled mi vrátil a na prstech strouhal mrkvičku. Normálně si ze mě sprostě utahoval a pak raději zmizel.

„To není tak strašný, sice jsem s ní tak dlouho nemluvila, ale může být v pohodě.“ Karolína se zasmála, až jsem uviděla její dokonale vybělené zuby.

„Jo, ty dvě se k sobě budou hodit. Stejný puťky.“

„Ty se s Luckou nekamarádíš?“ začala jsem pěkně ostrým tónem. Přímo jsem nenáviděla, když se někdo pomlouval. Zvláště, když tu ten dotyčný nebyl.

„Ale jo, jen je to taková chudinka.“ Vztekle jsem vstala, vzala tác a beze slova odešla. Karolína se taky nezmohla ani na jediné slovo. Jídlo jsem vyhodila do koše a raději vyšla z jídelny pryč, abych to vydýchala.

„To bude dobré.“

„Alice...“ Nechtěla jsem se na ni dívat. Ne že bych ji neměla ráda, ale prostě jsem toho měla všeho po krk. Neměla jsem sem vůbec lézt. Vůbec nikam, měla jsem zůstat v lese, třeba by to dopadlo nějak jinak.

„Nedělej to,“ zašeptala a položila mi ruku na rameno.

„A co?“

„To co se chystáš udělat. Zaslouží si to, ale určitě si tu nechceš dělat nepřátele.“

„Dám jí pěstí, protože právě takovým holkám se musí rozsvítit. Takový mě deptaly celý čtyři roky a poslouchat tady tuhle, kdo ví jak dlouho, tak to fakt ne.“ Alice si mě k sobě otočila.

„Eve, to zvládneš, nemusíš se s ní skoro setkat, má stejný rozvrh jako kluci a my spolu s ní moc hodin nemáme. Jenom dvě. To není tak hrozné. Ne?“

„Není…“ připustila jsem neochotně.

„Jdeme raději na další hodinu a taky by ses měla upravit, nemysli si, že s Darrenem můžeš na rande takhle.“

„Alice!“ napomenula jsem ji úsměvem.

Zbytek školy šel docela dobře. Protrpěla jsem si ještě dva předměty, jeden s Karolínou, ale už mi vypadlo co. Na to, abych si to všechno zapamatovala, můj mozek pro dnešek nestačil, chvilku bude trvat, než zapadnu do těchto nově vyjetých kolejí. Sedla jsem si vedle Belly a nevnímala ji. Seděla vedle Jessicy a o něčem mluvily.

Ke konci dne jsem se sešla s ostatními u jejich aut. Rosalie byla v Emmettově objetí a něco si spolu šeptali a líbali se. Taky mi to chybělo, ale musela jsem se s tím srovnat. Po tom polibku od Edwarda, jsem se zařekla, že to nechci. Už jednou mi někdo ublížil a nechtěla jsem to zažít znovu, a Edward to jen zhoršil, i když to myslel dobře.

„Jedeme domů, Eve,“ křiknul na mě Emmett, když se přestal s Rose objímat. Tvář měl rozzářenou a kdyby měl v těle kapku krve, tak by jeho tváře nabraly barvy nachu. Představit si ho tak, bylo komické. Pouze však lidské.

„Eve s námi nejede,“ pronesla vítězně Alice. Zamračila jsem se na ni, ale mělo to takový účinek, jako když od sebe odháníte komáry sladkým roztokem. „Naše milá sestřička…“ Nastalo dramatické ticho, při kterém se Emmett naklonil blíže, a Jasperovi cukaly koutky. „Má asi za chvilku rande,“ vypískla a už mě drtila v objetí. Měla jsem oči až navrch hlavy.

„Alice… vzduch… potřebuji… nemůžu…“ soukala jsem ze sebe.

„Promiň,“ špitla a pustila mě zase. Emmett dusil smích. Rose se tajemně usmívala a raději nemluvě o Jasperovi, který navozoval klidnou atmosféru. „Nech toho! Nebo skončíš jak Edward!“ vykřikla jsem na něj. Všechno to ustoupilo a Emmett vyprsknul smíchy, až se za břicho popadal.

„Ségra, já tě žeru!“ Rose ho praštila rukou do žeber.

„Tak my pojedeme, kdybys chtěla vyzvednout tak zavolej,“ potěšila mě Rose úsměvem.

„Čím?“ Mobil jsem neměla.

„Tady máš.“ Vtiskla mi do rukou Alice ten svůj s ještě nějakými penězi.

„Alice,“ zasténala jsem. „To nemůžu.“

„Ale můžeš. Nechci nic slyšet. Prostě ber, vracet mi to nemusíš, nebo mi to vrátíš tím, že než zítra přiletí Edward, tak se mnou půjdeš na ty nákupy.“ Hlasitě jsem vzdychla, ale nakonec přikývla. „Já tě tak žeru.“ A znovu mě objala. Trochu jsem se od ní odtáhla. „To byl jen slovní obrat,“ pošeptala mi do ucha, když si uvědomila, že se odtahuji.

„Tak my jedeme,“ řekl Jasper a snažil se mě Alice zbavit, která nebyla nadšená, ale musela mě pustit.

Při odjezdu mi všichni zamávali a zmizeli za zatáčkou. Trochu jsem si oddychla. Zase sama, bylo to osvobozující a trochu uklidňující. Možná taky hodně náročné. Pořád jsem se nemohla srovnat s tou skutečností, že příběh, pro který žije tolik lidí, opravdu existuje, ne sice v té samé podobě, ale jeho postavy jsou. To bylo na tom to nejzvláštnější.

Sedla jsem si na kraj schodů a pozorovala, jak se ostatní rozjíždějí domů. Spatřila jsem Karolínu, jak se baví s nějakou vyšší dívkou se světle hnědými vlasy. Jessica šla hned vedle nich. Za nimi se tam přihnal pohledný blonďák. Mike. Mike Newton. Musel to být on. Hlavně ty jeho modré oči mi to potvrdily. A taky jsem ho viděla při našich hodinách.

Neuvěřitelné vidět to na vlastní oči. Postavy, které byly původně knižní a jen výmysl, skutečně žijí. Musela jsem se nad tím pousmát. Vzpomněla jsem si, jak mamka vždycky chodila do ložnice a četla si tam ságu dlouhé hodiny. Sama ji přečetla více jak pětkrát. Znala to do nejmenší podrobnosti, oproti mému jedinému přečtení. Byla jsem amatér.

Neuvěřitelně se mi po ní stýskalo, ale bohužel to bylo všechno pryč. Neměla jsem v moci to změnit. Já měla v moci to, abych při rozrušení uspala upíra. Vážně skvělé.

„Chceš pomoct, Eve?“ Zvedla jsem hlavu k tmavovlasé dívce s brýlemi. „Čekáš na někoho?“ Byla mi povědomá. Mile se usmála a z krku sundala foťák. Angela, blesklo mi hlavou. Musela to být ona. Viděla jsem ji přece na hodinách. Byla jsem tak tupá, že mi to prostě nedošlo.

„Pomoct nepotřebuju, ale děkuju za na nabídku. Čekám na jednoho kluka.“ Posadila se vedle.

„A kdopak je tvůj vysněný?“ Hlasitě jsem se zasmála. „Co je tu k smíchu?“ zeptala se Angela skoro ublíženě.

„Není to vysněný, spíš vynucený.“

„Tak to už jo,“ usmála se a natáhla ke mně ruku. „Sice jsme spolu už mluvily, ale nepředstavily se. Jsem Angela Weberová.“ Přijala jsem její ruku a potřásly jsme si.

„Já jsem Eve N…“ zasekla jsem se. Tohle jsem už bohužel já nebyla. Byla jsem někdo jiný. „… Plattová. Eve Plattová.“ Nejistě jsem se usmála, ale Angela to zřejmě nezaslechla, to moje zaškobrtnutí.

„Moc mě těší, Eve. Tak o tobě mluvila celá škola,“ řekla to tak vědoucně. Či spíš vesele, že očekávala nějaké větší terno.

„Asi mě vykreslila příliš dokonale, že?“ neubránila jsem se hlasitému smíchu.

„Jasně, to víš - lidi. Všichni, když se tu objeví někdo nový, tak je to jako by dostali…“

„Novou hračku?“ Takový kraviny si z knížky a filmu pamatuji. Angela se na mě překvapeně podívala, ale pak zavrtěla hlavou.

„Kdepak, nový objekt zájmu, o který se mohou zajímat do omrzení, a pak ti dají pokoj, protože už budeš nezajímavá.“

„To jsi mě potěšila,“ stáhla jsem rty do veselého úšklebku a naklonila hlavu, protože to bylo opravdu k smíchu.

„Já vím, ale je to tak. Hele, než se naděješ, tak ti lidi dají pokoj a zapadneš. Promiň, už budu muset jít, očekávám doma ještě svého přítele.“ Přímo jsem viděla, jak pookřála a trošku zčervenala.

„Kdo je tvůj vysněný?“

„Ben.“ Zuby jsem skousla spodní ret a sklonila hlavu. Neubránila jsem se úsměvu. Některé věci jsou prostě stejné.

„Přeju ti to, Angelo.“

„Díky, Eve, snad si někoho najdeš a bude ti tu u nás líbit.“ Obě jsme vstaly a Angela mne objala. Bylo krásné zase cítit bušící srdce. Rozloučila jsem se s ní a sledovala, jak odchází. Ani netušila, že těch pár slov, které vyslovila, mi trochu pomohly, abych se tu cítila lépe a došlo mi, že musím žít touto chvílí. Užívat si života, protože moje rodina by nechtěla, abych se trápila.

„Ahoj, krásko,“ pozdravil Darren a objal mě kolem pasu. Otočil si mě k sobě. Chabě jsem se na něj usmála a uznala, že když od sebe budu všechny odhánět, tak ničeho nedosáhnu. Je to jen malé posezení, nic z toho nemusí být.

„Ahoj.“

„Nebudeš se bránit?“ Byl hodně překvapený, ale mile překvapený.

„Mám na výběr?“

„To asi ne, takže kam vyrazíme?“ Stisknul rty k sobě a rozhlížel se nalevo, napravo. A měl takový podivně směšný výraz. Připomněl mi toho herce Carryho.

„Ty tu bydlíš, to já jsem se přistěhovala. Vzpomínáš?“ Zahleděl se v dál a chvíli zůstal ustrnulý. Zamávala jsem mu rukou před tváří, aby se vrátil do přítomnosti.

„Jo, jasně. Takže jako první… jelikož začíná pršet, by bylo dobré, kdybychom si zašli někam na pití, nebo na jídlo. Máš hlad?“ Na chvíli jsem se musela zamyslet. Nakonec jsem přikývla. „Skvěle, takže půjdeme do našeho bistra, které je odsud kousek, ale vezmu tě tam. Pojď.“ Vyšla jsem za ním a čekala, k jakému autu mě doveze, ale nějak jsme odcházeli z parkoviště.

„Kam jdeme?“

„Pro mého miláčka,“ zašeptal a opět se usmál. Měl něco do sebe. Měl mužné rysy a silné ruce a hodně svalnaté. Více než Edward.

„A ten miláček… Kdepak stojí?“ Zastavil mě a ukázal na stroj, zaparkovaný asi deset metrů od nás.

„Ne!“

„Ano!“

„Zapomeň!“

„Hele klídek, krásko, se mnou se ti nemůže nic stát.“ Došli jsme až k motorce a on mi podal helmu. S nevolí jsem ji přijala. „Nasaď si ji a sedni si za mě a musíš se mě pořádně chytit za pas. Jasný?“ Přikývla jsem, i když to byl šílený nápad.

Vyjeli jsme na silnici a nebylo to tak strašný. Sepjala jsem ruce na jeho vypracovaném břichu, které jsem cítila pod oblečením, a hlavu přitiskla na jeho záda, aby mi tolik nefoukalo do tváře. Opřít se moc nedalo, protože jsem měla na hlavě tu helmu.

„Jsme tady, krásko,“ zvýšil hlas Darren, když se snažil rozpojit moje křečovitě sepjaté ruce.

„Jo, jasně,“ špitla jsem a slezla z motorky. Darren ji zaparkoval a společně jsme vešli do bistra, které vypadalo úplně jinak než ve filmu, ale to bylo jedno. Hlavní bylo, že tu bylo teplo. Posadili jsme se ke stolu, co nejblíže topení, protože jsem se klepala jako osika, čehož si všimnul Darren. Sedl si vedle mě trochu blíž a přehodil mi svoji bundu přes ramena. Vděčným pohledem jsem mu poděkovala. Zadívala jsem se do jeho modrých očí, které mi připomněly toho zpěváka z 30 Seconds to Mars, které měla ráda mamka. Zatnula jsem zuby. Prostě měl výrazné oči, ty mě asi na něm zaujaly nejvíce. Tečka. Žádné sentimentality.

„Tak, zvu tě na kafe a kousek koláče, co ty na to?“ Začala jsem se smát. „No co je? Jsem chudý student.“

„Fajn, tak já to pro dnešek zaplatím,“ mrkla jsem na něho a zase se oklepala zimou. Přitisknul se ke mně o něco blíž. Příjemně hřál.

„Bože, ty jsi jak kus ledu! Co prosím tě děláš?“ Pokrčila jsem rameny.

„Já nevím, doma jsem bývala vždycky v dobré teplotní relaci, dokonce mi mamka říkala, že jsem jak kamínka…“ odmlčela jsem se.

„Promiň,“ zašeptal mi do ucha. Na šíji jsem cítila jeho horký dech. Zavřela jsem oči a pociťovala to jeho teplo, které mě obklopovalo. Objal mě kolem ramen, když se všimnul, že vyžaduji to teplo.

„To je v pořádku,“ lehce jsem se na něj usmála. Přišla servírka a zeptala se, co chceme. Objednala jsem nakonec dva čaje a nějaký koláč. Sice jsem neměla hlad, ale Darren vypadal, že by snědl celou krávu.

Dlouho jsme si povídali. Naprosto o všem možném. Cítila jsem se v jeho přítomnosti celkem příjemně. Nesměla jsem dávat na první dojem. Asi potřeboval, aby ho člověk blíže poznal, aby věděl, že je naprosto skvělý a přátelský.

Trošku mě udivovalo, že se ke mně tolik měl, ani jsme se pořádně nepoznali. Jiná mentalita. Člověk se objeví na místě, vzdálené půlku světa od jeho domova a hned se má skoro jak v bavlnce, jenže za jakou cenu?

„O čem přemýšlíš?“ Nevinně jsem se na něj podívala. Zvažovala jsem pro a proti, jestli mu to říct, nebo ne. Ano.

„Proč já? Proč zrovna já? Není tu spoustu jiných holek?“ Na čele se mu vytvořila hluboká vráska, kterou má ten, kdo usilovně přemýšlí, ale během chvíle se vyhladila a Darren se usmál.

„Protože se mi líbíš ty, ne jiný holky,“ pošeptal mi to do ucha tak tiše, že jsem musela hodně napínat sluch, abych to slyšela. Než jsem stačila zareagovat, tak se letmo dotknul mých rtů těmi svými. Srdce se mi rozbušilo jako zvon a užívala si jeho polibku, protože byl tak měkký, tak teplý, tak nádherný, procítěný. Úplně něco jiného, než ten surový od Edwarda.

Darren si přitáhnul moji šíji blíž, abych se mu nevysmekla, ale to jsem neměla v úmyslu. Prsty jsem mu vpletla do jeho krátkých vlasů. Nechtěla jsem ho pustit. Sice jsem se zařekla, že už nikdy, jenže tohle bylo něco úplně jiného. Cítila jsem z toho tolik něhy, něhy co mi chyběla a já ji chtěla a chtěla jsem jí víc. Mnohem víc, než mi mohl Darren dát tady…

„Ehm, ehm…“ odkašlala si servírka, která donesla naši objednávku. Oba jsme se tiše smáli.

Zbytek doby utekl neuvěřitelně rychle, až jsem toho času litovala, že už je zase pryč. S Darrenem mi bylo moc dobře. Cítila jsem se v jeho přítomnosti opravdu skvěle. Tohle jsem už jednou zažila, ale bylo to pryč. Poučila jsem se, ale u něho jsem věděla, že mě nezklame. Našla jsem si kamaráda. Našla jsem si dobrého přítele a on se tomu nebránil, ani já ne.

Po odchodu jsme nasedli na motorku, už jsem se tolik nebála, a vyjeli jsme směrem k vile, ale předtím ještě Darren udělal menší zastávku na nějaké polní cestě. Cestou jsem si všimla, že jsme vjeli do rezervace La Push.

„Co tu děláme?“ zeptala jsem se, když jsem slezla z motorky a sundala si helmu. Přetáhla jsem si tašku přes hlavu a položila ji na sedačku.

„Chtěl bych ti tu něco ukázat.“ Nabídnul mi ruku a já se jí ochotně chytila.

„Víš, že jsme v rezervaci?“

„Samozřejmě.“ Jeho hlas byl podivně tichý. Spíše šeptal.

„Tak, co tu budeme dělat?“ taky jsem šeptala, ani jsem nevěděla proč.

„Pšt a uvidíš.“

„Darrene, počkej.“ Zastavil a podíval se na mě.

„Copak se děje?“

„Hele, nechci být nezdvořilá, ale známe se sotva den a určitě to, co mi chceš ukázat, bys neukázal jen tak někomu. Dobře si to rozmysli. Nechci tím však nějak zpochybňovat svoji věrohodnost, nikdy bych to nikomu neřekla. Jen, nechci tě donutit k ničemu, do čeho se ti nechce.“ Darren si mě k sobě přitáhnul a pohladil po vlasech. Už se mi to nelíbilo jako před tím.

„Eve, nikdy jsem nikoho jako ty nepoznal, ale vidím na tobě, že ty mně stále nevěříš, že jsi nedůvěřivá ke svému okolí, proto ti chci dokázat, že jsem tvůj přítel. Někdo, komu můžeš věřit. O to mi jde,“ pošeptal mi do ucha a já se trošku od něj odtáhla.

„Dobře,“ přikývla jsem.

„Ještě ti vysvětlím pár podrobností,“ otočil se a nahlédnul do lesa. „Máme dobrý vítr. Fouká proti nám, ne do zad. Neucítí nás,“ povzbudivě se na mě usmál a pevně chytil za ruku.

„Darrene, nemám z toho dobrý pocit. Říkej si tomu, jak chceš, třeba šestý smysl, ale nelíbí se mi to ani za mák. Sice tě chápu, proč to chceš udělat, ale mám strach. Prostě holka.“

„Hlavně klid, nemůže se nic stát. Slibuju, že se nic nestane. Když budeme tiší a nemluvit, tak to vyjde.“ Nerozuměla jsem mu, ale nakonec jsem přikývla a zařadila se za něho, když chytil mou ruku a začali jsme se prodírat lesem… Chápala jsem, že by tohle mě u nás nepotkalo.

Asi po dvou stech metrech jsem spatřila mýtinku, která mi připomněla Edwardovu a Bellinu louku, ale ta musela být mnohem hlouběji v lese a ne v Quileutské rezervaci.

Cítila jsem z toho všeho mrazení po celém těle. Neochotně jsem se za Darrenem plížila a po další krátké vzdálenosti zůstala vedle něj klečet, když jsme vyhlédli z křoví. Musela jsem se hodně držet, abych nevykřikla. Párkrát jsem mrkla, abych si byla jistá, že vidím dobře. Byli tak nádherní. Tak obrovští, a přesto v sobě skrývali kouzlo.

Nádherní vlkodlaci…

Ukázka z 10. kapitoly:

„Umírám?“ pokusila jsem se o vtip. Avšak Carlisle se zatvářil vážně. „Je to na narkózu? To už jsem jednou byla a s pravou rukou. Zrovínka s touhle.“

„Nevypadá to dobře, ale postačí sádra. Je zlomené zápěstí a naštípnutá kost.“

„To je v pohodě, pravá je na zlomeniny hold náchylná. Když jsem byla malá, tak jsem si ji zlomila dvakrát. Zápěstí při pádu z točící židle a ty dvě kosti, když jsem spadla z trampolíny ve školce.“

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou I. - 9. kapitola: