Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou I. - 4. kapitola

Sestry z Denali


Mé oči se nepletou I. - 4. kapitolaEv je oficiálně po smrti i se svou rodinou. Nikdo ji nehledá. Nikomu nechybí. Prostě jako by nebyla, jenže ona žije. Žije a trápí se, neví si rady. Život ztratil smysl, ale jsou tu ti, kteří ji podrží. Vysvětlí, v jaké situaci se ocitla. Předloží jí nabídku, kterou by jiní brali okamžitě. Ev však váhá. Bude moci začít nový život? Skoro na druhé straně světa?

4. kapitola – Nabídka

Došla jsem s Carlislem do jeho pracovny. Po cestě jsem si všimla, že v obývacím pokoji sedí Jasper a dívá se na mě povzbudivě. Začala jsem cítit klid, který se šířil všude okolo, ale zavrtěla jsem na něj hlavou. Okamžitě toho nechal. Tuhle situaci jsem musela zvládnout sama, sama se s tím vyrovnat.

„Posaď se, Ev,“ ukázal Carlisle na pohodlnou židli před pracovním stolem. Já však zůstala stát u dveří. Měla jsem strach z toho, co přijde. Zase ten divný pocit. „Neboj se, nic ti neudělám. Jen si chci promluvit.“ Stačilo mi jenom to krátké oslovení, které jsem používala doma nejčastěji, abych se oklepala. Dokonce jsem se tak i podepisovala, ještě ve škole, na písemky.

„Já se nebojím. Jde jen o divný pocit.“ Opět ke mně došel. Vzal mě za ramena a pomalu dovedl k židli, na níž jsem se posadila, ale jen na okraj, abych ani nevím proč, mohla rychle vstát. Carlisle obešel stůl a sedl si do koženého křesla. Chvíli si mě prohlížel. Musela jsem stále uhýbat očima a hrát si s prsty, protože mi to bylo nepříjemné.

„Prvně vyřeším tu záležitost s tvým návratem domů.“ Zvedla jsem hlavu a vykulila oči. Spíše smutkem než překvapením. Pořád to bolelo, ale zatnula jsem pěsti a nedovolila bolesti, aby se projevila.

„Ano?“

„Víš, Ev. Nebude to tak snadné. Trochu jsem prostudoval ty zprávy ohledně tvých rodičů a tebe.“ Hlasitě jsem polknula.

„Ano?“

„Zprávy o tvé smrti jsou potvrzené. V autě se našlo i čtvrté tělo, promiň, že to tak řeknu, ale všechno bylo tak spálené, že by nějaké testy DNA byly zbytečné. A pokud vím, žádný rentgen čelisti jsi neměla, aby tě mohli identifikovat podle toho. Tím pádem se po tobě nemůže nikdo shánět nebo tě hledat…“

„Cože?“ Tohle byla teda podpásovka. Moje rodina zemře, já žiju, ale podle zpráv jsem taky mrtvá. To je snad zlý sen.

„Prohledal jsem hodně stránek, hodně zpráv, ale nic. Pak jsem dokonce volal na policii, informoval jsem se ohledně té nehody a zmínil se o tobě, jestli jsi to byla vůbec ty. Vaše policie byla hodně překvapená. Ihned se dala do vyšetřování, ale pochybuju, že najdou nějaké důkazy o tom, že v tom autě jsi to nebyla ty. Musím uznat, že vaši policisté jsou příliš podezřívaví.“ Svěsila jsem hlavu. Tahle situace neměla prostě řešení.

„Co se mnou bude?“ zašeptala jsem.

„Vlastně jsem ti chtěl nabídnout, jestli bys nechtěla zůstat, ale pochopím, když se budeš chtít vrátit. Jenže nevím, jak bys prokazovala, že jsi to skutečně ty. Na kradení identity jsou některé státy hodně háklivé.“

„Ne.“

„Ne co, Ev?“

„Máte pravdu. Nemám se kam vrátit a kdyby ano, nemohla bych se na prarodiče ani podívat. Nemohla bych se dívat do očí, které mi vyčítají, že přišli o třetí dítě. To nejde.“ Popotáhla jsem a strčila si pramen svých dlouhých vlasů za ucho. Skelnýma očima jsem se podíval na Carlislea.

„Chápu, tak jak to vyřešíme? Chceš tu zůstat? Nikdo po tobě nepátrá a určitě nikde nebudou mít tvoji fotografii.“

„Tady v Americe? Jsem v Americe? Jen se ujišťuji.“

„Ano, jsi. Jsi ve státě Washington, ve městě Forks.“ Když viděl, že se nadechuji k další otázce, rychle mě zastavil. „K tomu se za chvíli dostanu. Vydrž.“

„Asi bychom se měli vrátit k původní otázce. Dá se to tedy nějak vyřešit? Třeba mě někam poslat, nebo já nevím…“ Skousnula jsem si ret a vyhlédla z okna.

„Já tě nechci posílat pryč a ani moje rodina ne, Ev.“ Carlisle vstal a došel k mému místu, díval se mi do očí a já do jeho.

„Nechci, abyste mě tu měli kvůli soucitu nebo kvůli podobné věci,“ uhnula jsem. Bylo mi trapně. Nevěděla jsem, co mám dělat. Co mám ještě říkat. Jak se mám chovat.

„Ev, my to kvůli soucitu neděláme, chceme ti pomoct, protože se nemáš kam vrátit. A ve tvém věku bys skončila na ulici.“ Začal se ve mně probouzet klasický vztek, když jsem nemohla na něco přijít a nebo nevěděla odpověď.

„Jenže tohle není skutečné. Nemůže být, je to jen nalajnovaný podle tý pitomý knížky!“ vykřikla jsem a vyskočila ze židle. Vážně jsem udělala dobře, když jsem si sedla na takový krajíček. Mohla jsem rychle uskočit a vyhnout se dalšímu rozhovoru, ale upírovi fakt neutečete. Stál hned u mě. Držel mě za ramena, nutil, abych se mu dívala do očí.

„Ev, o tomhle jsem s tebou chtěl taky mluvit. Chápu, že tomu nemůžeš uvěřit…“

„Jsem tady, ale mozku to stále nedochází.“ Svezla jsem se na kolena, opět se začínala ozývat typická bolest hlavy, která mě trápila už více jak dva roky.

„Já vím, že je to těžké, Ev, ale je to tak. Nech mě ti to vysvětlit.“ Opatrně mi vložil prst pod bradu a zvednul hlavu, abych mu viděla do očí. Klečel přede mnou. Tak v tuhle chvíli bych se raději ani neviděla. Cítila jsem se příšerně. Vyváděla jsem opravdu jako malá holka.

„Promiňte, omlouvám se. Nechám si to vysvětlit.“ Carlisle se na mě díval dosti překvapeně. Bude všem trvat než si zvyknout na moje rychle se měnící nálady.

„Dobře, posaď se, bude to chvíli trvat.“ Přikývla jsem a opět si sedla na pohodlnou židli. „Skvěle, začneme?“ Přikývla jsem.

„Můžeme,“ potvrdila jsem.

„Pro začátek tě musím poprosit, abys mě nepřerušovala.“ Skousnula jsem si ret a začervenala se. Takový trapas. Neměla jsem ráda, když mě někdo káral, připadala jsem si při tom, jako bych byla nějaký zločinec či spíše malé děcko.

„Rozumím.“ Jenže jsem se znala až moc dobře a dlouho ticho nevydržím. Moc mluvím, což se v některých okamžicích prostě nevyplácí.

„Skvěle, takže… kde začít? Ano, tady. Celá ta sága od paní spisovatelky Meyerové je založená částečně na pravdě. Jen bych to popsal tak, že ta žena má sny, které jsou něco jako vize naší Alice. Tedy možná jenom ten jeden sen o ležící Belle a Edwardovi na jejich, teď už bývalé, louce.“ Oni teď už spolu nechodí, napadlo mě. Co se v tom změnilo? „Je pravda, že se jí ten sen zdál před sedmi lety a tohle se událo teprve před pár měsíci, ale i tak by se to dalo brát jako věštecké sny.“ Otevírala jsem pusu, abych mohla něco říct, věděla jsem, že nesmím, ale prostě jsem musela.

„Mám podobné sny, ale jsou to jen takové pocity déjá vu. Teprve až když se to stane, tak si uvědomím, že jsem to někde viděla,“ šeptla jsem a hned zavřela pusu a vykulila oči. Carlisle se tiše zasmál a přikývnul.

„Dobře, budu však pokračovat.“ Musela jsem skrýt úsměv. „Skvěle. Skončil jsem na tom jednom snu, který dal za vznik této Twilight ságy, jak tomu všichni říkají. Je pravda, že máme co dělat, abychom se nějak utajili. Nebo dá se také říct, že to není tak dlouho, takže lidé nejsou tak bystří, aby to postřehli, ale ti z okolí se už začínají ptát, jestli to tak skutečně je. Proto jsme museli zavolat té autorce, abychom zjistili, co ví, ba co víc. S Edwardem jsme za ní jednou, před časem, jeli, aby Edward mohl přečíst její myšlenky. Bohužel jsme museli s pravdou ven. Je pravda, že autorka nebyla zase tak překvapená, i když trošku ano, když jsem jí řekl, že ten sen mohl být věštecký. Ani nevíš, jak vypadala blaženě, když si s námi povídala.“ Nepatrně jsem se pousmála.

„Nedivím se,“ špitla jsem.

„Proto jsme se s ní domluvili, že pokud by se někdo začal ptát na nás a město Forks, tak by řekla, že se nechala inspirovat skutečnými osobami. Když byla Stephenie ještě mladá, tak tu trávila léto. Někteří obyvatelé ji znají, takže tomu nepřikládají takovou váhu. Prostě se inspirovala žijícími osobami z dob svého mládí. My jsme tu teprve něco přes dva roky. Tedy já, Rosalie, Jasper a Edward.“ Nechápavě jsem naklonila hlavu.

„To ti vysvětlím později…“ Na chvíli se odmlčel, jakoby se snažil uchopit myšlenku, kterou pustil k nebi. „Byli jsme sami zvědaví, jestli se to bude vyvíjet stejně jako v knize. Proto jsme zvolili jiná příjmení a rodinu na pár měsíců rozdělili. Nechtěli jsme na sebe lákat tolik pozornosti, která by nebyla dvakrát prospěšná.“

„Jiná příjmení?“ Popravdě jsem se v tom začínala trochu ztrácet, ale zároveň to bylo logické.

„Ano. Já jsem se přistěhoval společně s Rose, Jasperem a Edwardem v červnu 2008 pod příjmením Plattovi. Tedy… až na Edwarda, ten si po, údajně, původních rodičích nechal příjmení McCarthy. Bylo mi jasné, že to není špatný nápad, protože ne každé adoptované dítě si přisvojí nové příjmení a v této záležitosti to bylo víc než vyhovující.“ Zdvihla jsem obě obočí v nepředstíraném údivu.

„A ostatní?“

„Esmé se s Alicí a Emmettem přistěhovali v lednu 2009 pod příjmením Haleovi. Všichni to brali jako shodu náhod a nijak to nespojovali s knihou, ale po natočení filmů získala sága mnoho dalších příznivců až zbožňovatelů. Sem tam sem přijedou nějací fanoušci, ale více jezdí do měst, kde se to ve skutečnosti natáčelo. Jenže se obáváme, že by ta prosperita mohla přilákat i Volturiovi, ale…“

„Oni opravdu existují?“ vyhrkla jsem bleskově a okamžitě ztichla a stáhla hlavu mezi ramena.

„Existují a to je možná jeden z důvodů, proč Edward s Bellou spolu nevydrželi. Jejich láska nebyla taková jako v knize. Nebyla tak vášnivá a nespoutaná. A Bella brzy odhalila naše tajemství. Ne tak jako v knize, po té nehodě v jídelně ho prostě přivedla za školu a na rovinu mu to řekla.

Dostali jsme strach, že i přes obranné opatření by mohl někdo odhalit naše tajemství. Mnoho mladých z města četlo knihu. Bylo jen otázkou času, kdy to někdo odhalí, ale naštěstí…,“ nepatrně se usmál, „zatím na to nikdo nepřišel. Jsou tací, kteří věří tomu, že je to skutečné, převažují však ti, co to mají za pouhou fikci. A Stephenie upravila některé věci k obrazu svému.“ Měla jsem tolik otázek, které mi vířily v hlavě a stále dorážely, abych je řekla nahlas. „Vidím, že se chceš ptát, a asi nejlepší bude, když ti budu odpovídat na tvoje otázky, které budou daleko lepší než moje vypravování,“ řekl se smíchem Carlisle.

„Děkuju. Možná bych se začala ptát tady. Probíhalo to stejně jako v knize? Tedy, myslím ve Stmívání?“

„Vůbec to nevypadalo tak jako v knize. Jedině ten okamžik, kdy spolu byli na té louce. Jinak ne. Potkali se na obědech, když do něj Bella vrazila.“ Nepatrně jsem se ušklíbla. „Pak to šlo úplně normálně. A nejsme tak uzavření a úzkostliví jako v knize. Moje děti se normálně zapojují do kolektivu a jedí.“

„Jedí?“ Tohle mi připadalo přitažené za vlasy.

„Ano. To je jedna z dalších odlišností. Stravujeme se jako lidé, až na to, že nám to nic nedává. Jíme jen před lidmi, jinak ne, proto tu nám spíše škodí. Špatně se dostává ven a vzniká z něho náš jed. Podporuje jeho zvýšenou tvorbu.“

„Aha.“ Neubránila jsme se úsměvu, ale na to nebyl čas. Chtěla jsem vědět další věci. „Volturiovi bydlí v Itálii?“ Bože, jak jsem mohla říct bydlí! „Teda, jako že jsou z Itálie?“

„Ano, a sídlí přímo ve Volteře. Dokonalá zástěrka, protože kdyby lidé věřili, že je to skutečné, tak by nehledali tam, kde by měli být. Jednoduchý trik. A stejně se přímo ve Volteře nenatáčelo, používalo se více měst v Itálii.“

„Nebyli tu? Nepřijedou? Co s vámi udělají? Co udělají s autorkou?“ chrlila jsem na něho svoje nesmyslné otázky.

„Klid, Ev, jen klid. Pomalu,“ řekl se smíchem. Tvář měl rozzářenou a ruce v obranném gestu, jakoby se bál, že se na něj vrhnu. Opravdu k smíchu. Zavřela jsem pusu a přikývla. Oči mi musely zářit jako hvězdičky. „Pomalu na všechno odpovím.“

„Vážně?“ To už jsem se musela plácnout dlaní přes pusu, abych už nic neřekla.

„Myslím, že pro dnešek těch novinek bylo hodně. Možná bych měl zavolat Jaspera, aby začal shánět podklady k poručenství*, než dosáhneš plnoletosti, tady to je 21 let ne 18, a Rose to donese jen k zařízení. Jaspere?“ zavolal Carlisle.

„Volal jsi?“ Do pracovny vešel Jasper. Velmi mu to slušelo. Takhle vzpřímeně jsem ještě nikoho chodit neviděla. Bylo to pro něj tak přirozené. Když se postavil vedle mne, viděla jsem, jak lehce zatnul zuby, ale oči zůstaly stejné. Naštěstí.

„Promiň,“ špitla jsem potichu. Nechtěla jsem ho i přes to takhle dráždit a raději jsem se zvedla.

„To je v pořádku. Jsem Jasper,“ pronesl tiše a natáhnul ke mně svoji bledou ruku. Bezděčně jsem se podívala na Carlislea, který jen přikývnul. Uvědomila jsem si, že jsme se ani pořádně neseznámili.

„Těší mě, jsem Ev.“ Stále jsem mu hleděla do očí a opatrně stiskla chladnou ruku. „Nechci, abys měl problémy, nechci tě nějak dráž…“

„To je v pořádku, Ev. Já to zvládám docela dobře. Bella byla tím pokusným králíkem. Sice jen chvíli, ale stačilo to.“ Usmál se.

„Aha.“

„Neboj se, nic ti neudělám, a kdyby ano, tak se to nestane, je tu spousta dalších, co by mě v nestřežené chvíli zastavili.“ Tím mě opravdu uklidnil. Vzápětí mě obklopila vlna pohody. Jasper se pousmál a pustil moji ruku.

„Nech toho prosím,“ špitla jsem.

„A proč?“ zeptal se trochu zachmuřeně.

„Já svoje emoce chci zvládat sama a nechci být nezdvořilá, ale nechci být ovlivňována.“ Přikývnul.

„Chceš si zachovat odstup, nemýlím-li se.“

„Přesně tak,“ souhlasila jsem. „Omluvíte mne?“ zdvořile jsem se omluvila. Oba přikývli a já se snažila co nejrychleji z pracovny zmizet, ale za dveřmi jsem narazila na skálu. Nezadržela jsem pád a sedla si na zadek. Ještě štěstí, že jsem zavřela dveře, aby to neviděli.

Vzhlédla jsem k postavě tyčící se nade mnou. Vztekle jsem zavrčela. Nedalo se to srovnat s upířím vrčením, ale po lidsku to znělo také výhružně.

„Co ty tady chceš?“ vyštěkla jsem tiše na Edwarda, který na mě koukal s vražedným pohledem.

„Poslala mě Esmé. Chce se zeptat, co si chceš nechat přivézt z domu.“

„Cože?“

„Poletím k vám, abych ti dovezl nějaké věci.“

„Ty jsi se snad musel zbláznit! K nám nemůžeš, tam tě za živa ušlapou, ne-li něco horšího.“ Teď jsem to nemyslela zle, ale měla jsem opravdu o něj starost. Vím, jaké byly fanynky u nás v republice. To by nebyl dobrý nápad.

„Neměj strach. Ve dne tam nepůjdu. U vás teď slunce svítí často.“ Ještě více se zamračil, ale nabídnul mi ruku, aby mi pomohl vstát. „Jen chci vědět, co potřebuješ. Co by ti chybělo.“ Jeho hlas trochu změknul, nebyl už tak tvrdý.

„Já… já…“ Byla jsem zaskočená. „No…“ Vzpomněla jsem si na spoustu věcí, ale nedokázala jsem vybrat tu, která by byla pro mě nejdůležitější.

 

 

Ukázka z 5. kapitoly:

„Počkej. Nikam nechoď!“ zakřičel a já strnula na místě. Zhluboka jsem se nadechla a zadržela dech. Nechtěla jsem se na něj podívat se zarudlýma a napuchlýma očima od pláče. „Kdo jsi? Jak to, že mě znáš?!“ Jeho hlas byl naléhavý, dožadující se odpovědi.

„To je jedno,“ zašeptala jsem a vykročila pryč, ale během okamžiku byl u mě. Otočil si mě k sobě. Díval se mi do očí. Bože, tohle mi ještě scházelo. Postavit se mezi upíry a vlkodlaky. To nebylo dobré. To vážně nebylo dobré. Do jaké jsem se to dostala situace?

„Ne to není.“ Sklonil hlavu níž, aby se mi díval přímo do očí. Jeho dotek byl horký. Přesně jak to popisovali v knize, možná ještě teplejší. Tak neskutečné. Viděla jsem ho na vlastní oči. Stál přede mnou, držel mne za ramena, přesto jsem nemohla uvěřit.

„Řekni, kdo jsi?“ Nechápala jsem, jak ho některé fanynky mohly zbožňovat, ba dokonce milovat. Byl to obyčejný kluk s trochou svalů a… pouze v kraťasech.

„To bys mi neuvěřil.“

 


*Poručenství (poručník bývá dítěti ustanoven nejčastěji v případě úmrtí rodičů dítěte, zabavení či pozastavení rodičovské zodpovědnosti a nebo při omezené způsobilosti rodičů; poručníkem může být fyzická osoba či orgán sociálně právní ochrany děti; vyživovací povinnost zůstává rodičům dítěte, poručník je zodpovědný za řádnou výchovu dítěte a také za správu jeho majetku).



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou I. - 4. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!