Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou I. - 27. kapitola

2.kacik-Zasnoubená


Mé oči se nepletou I. - 27. kapitolaKonečně Edward společně s Eve odlétají na dovolenou. Budou po nějaké době sami. Kam nakonec Edward vezme Eve?
Z původního výletu se nakonec staly líbánky. Copak Edward chystá?

27. kapitola – Líbánky


V nekřesťanských šest hodin mě už Alice tahala z postele. Sotva jsem otevřela oči, tak jsem je raději zavřela. Vůbec se mi nelíbil ten svinčík, který se roztahoval po mém pokoji. Tedy zprvu jsem to měla za nepořádek, ale ve skutečnosti to byly moje věci. Věci co Alice balila na Edwardovu a moji dovolenou.
Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu a ještě se na chvíli zavrtala. Zima mi byla a žaludek dneska zase provokoval. Jenže Alice mě nenechala. Byly jsme v pokoji samy. Edwarda jsem nikde neměla, aby mě bránil.
Edwarde?
Tohle si musíš vytrpět sama. Mně těch padesát let stačilo. Ať se vyřádí pro jednou na tobě. Jednou to přežiješ. Posmíval se mi.
To není od tebe hezké, abych si to ještě nerozmyslela. Škádlila jsem ho. A než jsem stačila napočítat do pěti, už byl v mém pokoji, v mé posteli a objímal mě a líbal na tvář.
„Edwarde!“ Otočila se na něho vztekle Alice, ale když viděla, jak se na ni samolibě šklebím, nechala toho.
„Měla bys být na naši sestřičku hodná,“ pošeptal mi do ucha.
„Já vím, ale je šest ráno. Kdy se pojede?“
„V pět.“
„Cože? A to musím vstávat tak brzy?“ Rozzlobeně jsem se na Edwarda podívala a znechuceně se otočila na druhý bok. To mu vůbec nevadilo, přitáhnul si mě k sobě a snažil si mě usmířit tím, že líbal moje ucho a krk, kde moc dobře věděl, že to zabere. Celá jsem se z toho chvěla. Bylo to divné, začala jsem se cítit tak zvláštně dobře. Jako tenkrát když…
Ne!
Vystřelila jsem z postele a snažila se myslet na něco jiného. Na něco jiného. Na louky, na… na… na školu! Na domov.
„Co je?“ zeptal se zmateně. Postávala jsem tam před ním jenom v noční košilce a klepala se zimou. Očima jsem uhýbala, abych se nemusela střetnout s jeho pohledem.
„Nic… Asi bys měl jít.“ Těkala jsem po něm pohledem. A trochu zrudla. „Já to tady s Alicí zvládnu, co bys říkal na menší lov… než pojdeme?“ Povzbudivě jsem se na něho usmála a tahala ho ke dveřím, ze kterých jsem ho vystrčila. Zabouchla jsem za ním a trochu si oddychla.
„Co se tu děje?“ zeptala se Alice zmateně.
„Už nic…“ Usmála jsem se, shodila ze sebe všechny pochybnosti a uvolnila se, abych pustila do své mysli trochu nadšení pro dovolenou, která mne s Edwardem čekala.
„Tak se pochlub, co jsi mi nachystala. A kam to vlastně pojedeme?“ Alice se potutelně usmála. Zavrtěla hlavou, došla si pro mne a odtáhla k šatníku.
„To by mi Edward neodpustil, kdybych ti to řekla, je to překvapení. Jen ti mám nachystat věci a říct, které si jaký den vezmeš.“ Přikývla jsem a sledovala ji, jak vyrovnává oblečení na postel. K tomu měla dlouhý proslov, jaké oblečení si který den musím vzít, co k tomu a takové ty holčičí řeči, které se mi podařilo po deseti minutách, přestat poslouchat.
Mluvila na můj vkus až dlouho, ale pro ni to bylo něco naprosto přirozené, tak jsem jí to nechtěla upírat. Seděla jsem na posteli a jen přikyvovala, že ji poslouchám, ale ve skutečnosti moje myšlenky byly naprosto jinde. Utíkaly spousty směry a představovaly si, kam asi s Edwardem pojedeme. Jako první jsem vyloučila jakákoliv místa, kde svítí slunce, což byly ostrovy, přímořské státy blíže k rovníku, takže zbývaly vnitrozemské státy, kde v této době nebylo tolik slunečno. V Americe mě napadla Kanada a Aljaška, v Evropě Švédsko, Finsko a Norsko nebo Rusko! To by bylo opravdu příjemné dovolená v Rusku, ironicky myšleno.
Do reality jsem se probudila, když se mnou Alice zatřásla, že mám jít na oběd. Přikývla jsem a rychle na sebe něco hodila.
Oběd byl jako vždy vynikající. Esmé byla nadšená, jako kdykoliv jindy, ale maminkovsky ke mně promlouvala, jak se mám chovat, a že po cestě to může být jiné, než jsem byla zvyklá.
Opět jsem přestala poslouchat. Myšlenkami jsem byla pro tento den úplně jinde, než bych měla být. Snad jsem se těšila a nemohla se dočkat. Cítila jsem se jako malá holka, která se poprvé dostane tam, kam jezdí ostatní děti naprosto běžně.
„Ještě si jdi před cestou odpočinout.“ Zdvihla jsem k Esmé hlavu a chvíli na ni nechápavě hleděla.
„Co prosím?“ Esmé se zasmála.
„Běž si ještě nahoru lehnout. Za čtyři hodiny odjíždíte, tak abys byla odpočatá. Jen běž.“ Přikývla jsem. Ani mi nedovolila po sobě uklidit. Strkala mě ke schodům. Podvolila jsem se a vyběhla do svého pokoje. Už bylo uklizeno. U nohou postele ležel nabalený kufr s visačkou.
Zalezla jsem si do postele a přikryla se, ale spánek nepřicházel, i když jsem cítila únavu z Alicina brzkého probuzení. Převalovala jsem se ze strany na stranu, naprosto neschopna usnout.
Vytáhla jsem z police jednu z knih, které jsem si vybrala, když jsem byla s Rose nakupovat. V posteli jsem se do ní začetla, ale jak to tak bývá. Přečetla jsem několik stran a víčka mi klesla. Probudil mne chladný dotek na paži a ledový dech na krku.
„Vstávej, lásko,“ pošeptal mi do ucha.
„Mmm…“
„Za chvíli musíme jet, nebo nám uletí letadlo.“ Těch pár slovíček byl pro mne spouštěč. Otevřela jsem oči a prudce se posadila. A při roztažení rukou se mi podařilo dát Edwardovi pěstí do nosu. Zavrátil hlavu do zadu a překvapeně přivřel víčka.
„Ježiši promiň!“ vykřikla jsem a rychle se posadila, abych ho k sobě přitáhla.
„Au,“ zamumlal a rukou si držel nos. Chvíli na mě poulil oči, než se klidně posadil a stáhnul ruku zpět. „Máš štěstí, že ta bolest není skutečná.“
„Já bych měla říkat „au“, protože moje ruka je z masa kostí, zatímco tvůj nos ne, víš.“ Omluvně jsem ho políbila na nos. Trochu se pod mým dotekem zachvěl a chytil moji paži. Zaraženě jsem se na něj podívala.
„Edwarde?“ Na moment vypadal jako socha. „Edwarde?“ Zkusila jsem znovu. Na chvíli zamrkal a zpříma na mne pohlédl. „Stalo se něco?“ Chytil moje zápěstí a přitáhnul k sobě.
„Děláš mi to snad schválně?“ zeptal se laškovně a dlouze mě políbil na rty.
„Ne,“ zamumlala jsem, když se o kousek odtáhnul.
„Ani netušíš, jak moc se těším, až budeme spolu konečně sami bez všech okolo.“
„S tím bych nepočítal!“ vykřiknul Emmett. Jeho hlas prostě nešlo nepoznat.
„Můžu se ho zbavit?“ zeptal se mě.
„Ne. Za chvíli odjedeme a ty od něj budeš mít na týden pokoj. Tu chvíli to už vydržíš, ne?“ Zavrtěl hlavou a pořádně si mě k sobě přitisknul. Ovinul své chladné paže kolem mých ramen a zabořil hlavu do záplavy mých vlasů.
„Nevydržím,“ zašeptal zkroušeně. „Už ani minutu, Eve.“ Pohladila jsem ho po zádech. Vypadalo to, jako bych konejšila malé dítě.
„Ale vydržíš,“ šeptala jsem a pokoušela se v sobě držet smích, který se mi dral skrz hrdlo na rty. Dlouho to nešlo. Vyprskla jsem smíchy. Ublíženě se na mě podíval a když do pokoje vlétla Alex, která kolem nás začala poskakovat jako kamzík se slovy, že už pojedeme, hluboce zavrčel, přitáhnul si mě k sobě a schoval pod svým tělem.
„Já se snad odstěhuju,“ zamručel. Nemohla jsem se přestat smát, až mě z toho rozbolely břišní svaly.
„Už pojďte nebo přijedeme pozdě a díky odbavení nestihneme své lety!“ křikla na nás Alex a vyběhla z pokoje. Jen jsem viděla šmouhu a její zlatavé vlasy, které se zavlnily ve dveřích.
Pohlédla jsem na Edwarda. „Alex jede s námi?“
„Jo,“ zabrblal. „Letí do Fairbanksu, kde žije. Je konec prázdnin. Jezdí jen na měsíc a kousek. Vždy o prázdninách. Rose se vždycky strašně těší.“
„A kdo by se netěšil na svou dceru?“
„Vstávat!“ vykřikla Alice, která vešla do pokoje.
„Tady opravdu není pět minut klidu,“ procedil Edward skrz zatnuté zuby.
„Ještě vydrž,“ šeptla jsem mu do ucha a vymotala se z jeho sevření.
Společnými silami s Alice jsme Edwarda donutily, aby šel do svého pokoje, kde si měl nachystat ještě nějaké věci. Já si musela ještě vyslechnout další dlouhý proslov ohledně toho, co s věcmi, které mi Alice nachystala. Ale potěšila mě tím, že mi do kabelky přes rameno nachystala pár vhodných věcí, zvláště dvě knihy, které si budu moci číst v letadle.
Chvíli před pátou odpoledne se nám podařilo se dostat do garáže k Edwardovu autu. Všichni se s námi chtěli rozloučit, jako kdybychom odjížděli na kdovíjak dlouhou cestu. Když jsem se ohlédla po Esmé, viděla jsem, jak se jí u oka něco zatřpytilo, ale než jsem se stačila podívat zblízka, zastoupil mi Emmett výhled.
Edward mě protáhl tím davem upírů a usadil na předním sedadle vedle něj. Alex se posadila do zadu. Ihned se otočila, klekla si na sedačku a zadním okýnkem rodině mávala. Její matka, Rose, stála v popředí a mávala jí nejvíce.
„Musíš příště přijet dřív, Alexandro!“ zavolala na ni.
„Mami!“ křikla Alex. „Takhle mi neříkej.“ Emmett se jen zasmál a objal svoji ženu kolem ramen. Dal jí polibek do vlasů a přitisknul k sobě. Rose se mu hlavou opřela o hruď, nepřestávala mávat.
„Milující rodiče,“ zašeptala jsem tiše a hleděla na svoje bříško. „Chtěla jsem být taky taková,“ posteskla jsem si.
„Časem to bude lepší,“ odpověděl Edward a chytil mne za ruku. Přitáhl si ji k tváři a políbil na hřbet. Trochu jsem se zarděla. Alex se na zadním sedadle usadila a hlasitě polknula.
„Promiň Alex,“ zašeptala jsem.
„To je v pohodě. To je tím, že voníš víc, než kterýkoliv jiný člověk. Těhotné ženy mají podmanivou vůni, která upíry dráždí ještě víc než normálně.“
„Zase ji moc neděs, Alex. Teď musí být v klidu a nestresovat se,“ dodal Edward s úsměvem.
„Já se nechci stresovat, ale pokud nevyjedeš, tak přijedeme pozdě a letadlo nám uletí. Co potom? To budu hodně stresovaná, protože se moc těším.“ Edward se usmál. Nastartoval a projel otevřenými vraty. Ostatní šli podél auta a dál nám mávali. Jen Esmé s Carlisleem zůstali stát v garáži. Spatřila jsem úsměv Esmé a jak se podívala na svého muže, který přikývnul. Bylo to zvláštní. Po dlouhé době jsem se cítila, jako bych odjížděla z domova a loučila se s rodiči.
„Jsou to tví rodiče a mají tě rádi, moc rádi.“
„Já vím, Edwarde, já vím…“

***

Cesta do Seattlu byla delší, než jsem si myslela, i když před více jak měsícem, ne-li dvěma, jsem byla až ve Phoenixu. Po cestě jsme nejméně dvakrát stavěli, protože mi nějak jízda autem nedělala dobře a Edward dostal strach, aby to náhodou neublížilo dítěti. Ubezpečila jsem ho, že to bude v pořádku, moc se na to netvářil. Avšak podvolil se mi. Teď by pro mne udělal všechno, co by mi na očích viděl.
Až teprve po necelých třech hodinách, Edward jel po druhém zastavení rychleji, jsme zaparkovali na parkovišti před odletovou halou Seattlského letiště.
Nad vstupními dveřmi byl obrovský zářící nápis Seattle - Tacoma International. Musela jsem zaklonit hlavu, abych si celou budovu prohlédla. Pár slovy se dala popsat jako obrovské monstrum ze železobetonu a skla.
Obrovské skleněné tabule dodávaly odletové hale prosvětleného dojmu a při začínající noci, v níž jsme dorazily, okna zářila do tmy jako lucerničky.
„Páni,“ vydechla jsem úžasem.
„Ty jsi ještě nikdy neletěla?“ zeptala se Alex pobaveně, když pomáhala Edwardovi s našimi zavazadly z kufru.
„Nikdy. A tohle je naprosto úchvatný.“
„To se máš v letadle na co těšit,“ šeptla Alex směrem k Edwardovi. Samozřejmě že nešeptala, schválně zvýšila hlas, abych ji slyšela.
„Aby ses nedivila, Alex,“ zašklebila jsem se na ni.
„Když tak s letadlem přistanu a pojedeme domů,“ zašeptal mi Edward do ucha a objal mě.
„Neříkej mi, že umíš létat?“ Otočila jsem se na něj s překvapivou otázkou.
„Jasně, účastnil jsem se útoku na Pearl Harbor v jednačtyřicátém. Byl jsem v letce, která útočila proti japonským stíhačům a bombardérům.“
„Ty a Havaj?“
„Nastoupil jsem k letectvu krátce před útokem. Cvičil jsem se na základně na opačné straně států a na Havaj mě převeleli až týden před útokem.“
„Ještě nějaká tajemství, která bych měla vědět? Byl jsi i v první světové?“ Na to se jen tiše zasmál.
„Kdepak. To bych nepřátele spíše vypil, než postřílel.“
„Ještě mi řekni, že jsi neumíral na španělskou chřipku…“
„Už jednou jsem ti říkal, že jsem starší než knižní hrdina.“
„Což je o kolik?“
„Teď si s tím nelámej hlavinku, lásko. Není to důležité. Ale s tou chřipkou je to pravda, jen o něco dříve.“
„Já ti to řeknu!“ vykřikla Alex a předběhla nás. Šla pozadu, aby se na nás mohla dívat. Držela naše i svá zavazadla.
„Opovaž se, Alex!“ vykřiknul a hned se k ní hnal. Zůstala jsem stát na místě. Pozorovala je, jak se po parkovišti honí jako dva blázni. Smála jsem se na celé kolo.
Tak tohle byl pocit dokonalého štěstí? Pokud ano, tak jsem byla ten nejspokojenější člověk na světě. Ne… ještě dál. V celém vesmíru.
„To doufám.“ Kolem ucha se mi neslo tiché ševelení jeho hlasu, ale jeho nebylo. Jen se dál honil s Alex. Zakroutila jsem hlavou a vydala se k letištní hale. Bylo osm a já nevěděla, za jak dlouho letadlo letí. A uletět jsem si ho nechat nechtěla.
„Jdeš bez nás?“ Strčila do mě Alex, když se kolem mne protáhla se zavazadly a dál utíkala před Edwardem.
„Jo!“ křikla jsem. „Letadlo nečeká!“
„To máš pravdu.“ Tentokrát mě objal a vzal do náručí, přitiskl k sobě a věnoval polibek na krk. Pod kterým jsem se zachvěla. Srdce se mi roztlouklo.
Při příchodu do haly, jsem si vynutila spuštění na zem a vzápětí se k nám přidala Alex. Už před sebou táhla vozík se zavazadly. Dělala jak malá. Tančila kolem vozíku a tiše si pozpěvovala. Edward se snažil být klidný, když začal vrčet, přiložila jsem mu ruku na hruď. Omluvně se na mě podíval. Chytila jsem ho za ruku a táhla napříč obrovskou halou, z níž mne přecházely oči. Tentokrát jsem měla brýle. Alice mi je strčila do ruky a já si je obratně nasadila. Nepochybovala jsem, že je budu potřebovat.
Všude kolem na nás útočily obrovské světelné reklamy. Jak od fastfoodu, tak od obyčejných obchodů, počínaje obchody s oblečením a konče obchodem s tiskovinami. Na každém podpěrném sloupu na nás shlížely televize, ve kterých běžely zprávy, nebo informace o počasí.
Pustila jsem se Edwarda a proplétala se davy lidí sama. Byla jsem si jistá, že mě po čichu najde. Neodolala jsem. Musela jsem si to tady prohlédnout sama.
Míjela jsem spoustu lidí, všech národností, vyznání a barvy pleti. Slyšela jsem tolik jazyků najednou, že ani v Praze se mi to nepoštěstilo. Bylo to prostě úchvatné.
Viděla jsem rodiny s dětmi, staré manžele, hádající se páry, skupiny mužů v tmavých oblecích s kufříky, následované mladými ženami v brýlích a kostýmcích, s bločky v rukách a s umělými nehty.
Další houfy lidí postávaly před odbavovacími přepážkami v dlouhých řadách. Jiné zase stály pod tabulemi s časy příletů a odletů letadel. Ti, kteří to brali klidně, seděli v kavárničkách a barech, klidně tam popíjeli s novinami nebo knihami v rukách.
Tohle byl naprosto jiný svět. Tohle byl svět sám pro sebe.
„Tady tě mám.“ Popadly mě silné chladné ruce a přitáhly moje natěšené tělo k jinému. Studenému a tvrdému.
„Já se chci dívat dál!“ Snažila jsem se mu vykroutit. Oči mi těkaly po veškerém pohybu kolem mě, ale Edward byl neoblomný.
„Dívat se budeš později. Teď se musíme jít odbavit, jinak nám to uletí, nemáme na to ani dvě hodiny.“ A táhnul mě smykem za sebou. Alex, která šla po jeho boku, se mi posmívala.
Společně jsme došli před dlouhý řetězec přepážek, kde se od nás Alex odpojila s tím, že její přepážka je o kousek dál. Naposledy jsem jí zamávala. Poslala poslední úsměv, poslední pohled do medově-zlatých očí a najednou byla pryč. Pohlcená davem.
„Jdeme,“ šeptnul mi Edward do ucha. Přikývla jsem.
Dostali jsme se k přepážce letecké společnosti, kde si Edward rychle promluvil se zaměstnancem, vyzvednul od něj nějaké papíry. Zaslechla jsem něco o nějakém voucheru na letenku, dál nějaké číslo. Zahlédla jsem papír, na kterém bylo napsáno cestovní pojištění. Edward mu slušně poděkoval a už mě táhnul k odbavovací přepážce, která byla naším dalším záchytným bodem, před následným postupem.
Pomalu jsme postupovali k naší odbavovací přepážce. Edward v jedné ruce držel cestovní doklady a snažil se jí mě k sobě přitáhnout, moc mu to nešlo, protože druhou ještě svíral madlo vozíku s našimi zavazadly, a když na nás přišla řada, jal se raději slova.
„Pasy, pojištění, voucher.“ Vše položil na stůl.
„Položte zavazadla na pás.“ Edward to udělal. Žena zavazadla zvážila, oštítkovala samolepícím štítkem a kontrolní útržek ze zavazadlového štítku položila společně s palubní vstupenkou a cestovními doklady na přepážku.
„Za zábavou nebo za prací?“ zeptala se žena znuděně. Bleskově zapisovala informace do počítače. Ani k nám nezdvihla hlavu.
„Na líbánky,“ odpověděl jí Edward nevzrušeně. To už žena reagovala. Zvedla k nám oči. Tedy spíše k Edwardovi. Přejela ho pohledem a zůstala u jeho tváře. Slyšela jsem tiché vzdychnutí a zahlédla lehký třas ženiných rukou. Byla mladá s černými vlasy a snědou pletí, která zanikala v tmavě modré uniformě aerolinek.
„L-líbánky?“ zeptala se rozechvělým hlasem.
„Ano. Manželé McCarthyovi.“ Mrknul na mě a já ho zpražila pohledem.
Líbánky? To si potom vyřídíme. Vyslala jsem mu rozzlobenou myšlenku a loktem jsem ho šťouchla do žeber. Trochu se prohnul, ale nepřestával se na ženu usmívat.
„Přeji příjemný let,“ dodala téměř ve snách. Nespouštěla z Edwarda oči. Dokonce se zuby nehty držela cestovních dokladů, jen aby mohla déle vidět jeho dokonalou tvář.
„Děkujeme,“ odpověděla jsem za něj a vytrhla jí cestovní doklady z ruky. „Určitě si to užijeme,“ dodala jsem podrážděně. Tentokrát jsem tlačila Edwarda pryč zase já.
„Žárlíš?“ zeptal se mě po chvíli laškovně.
„To tak působíš na každou ženu?“ Nepatrně se usmál, zdvihnul pravé obočí a zavrtěl hlavou.
„Když chci… tak ano. Žárlíš kvůli tomu?“ Přitáhnul si mě k sobě.
„Ne. Nejsi můj majetek a máš svobodnou vůli.“ Dlouze jsem se na něho podívala a vrátila mu cestovní doklady.
„Chtěl bych být jenom tvůj, pokud budeš chtít,“ zašeptal mi do ucha a políbil do vlasů.
„Když budeš flirtovat s každou, kterou uvidíš, tak to asi možné nebude.“ Vytrhla jsem se mu a kráčela o pár kroků vpřed. Hned mě dohnal a objal kolem pasu.
„Už to nikdy neudělám, slibuju.“
„Dobře a teď jdeme kam, když jsme se zbavili zavazadel?“
„Pasová kontrola.“
Zase další fronty, ty snad byly naprosto nekonečné. Letiště bylo jedno velké čekání, což jsem vůbec neměla ráda, připadlo mi to jako ztráta času. Využila bych ten čas efektivněji, ale jinak to prostě nešlo.
Řada postoupila a my se dostali k pasové kontrole. Edward předložil naše pasy, palubní vstupenky a cestovní doklady.
„Položte na pás všechny příruční zavazadla, kabelky, notebooky. Do misek položte všechny kovové předměty, klíče, pásky, hodinky, šperky, mince. Do další dejte mikiny, svetry, bundy, kabáty. Dále odložte mobilní telefony a dámy boty na podpatcích. Poté projděte detekčním rámem.“ Edward na mě kývnul. Udělal jsem všechno podle toho, jak nám zřízenec oznámil. Chvíli mi to trvalo, ale podařilo se. Boty jsem si nechala. Podpatky jsem stejně neměla.
Prošla jsem rámem, na druhé straně mě další zřízenec ještě zkontroloval ručním detektorem a já si mohla konečně vzít své věci zpět. Edward absolvoval totéž.
Na druhé straně se ke mně připojil a my se konečně vydali do odbavovacího prostoru, kde bylo zase čekání, ale jak mi Edward oznámil, to nejhorší bylo za námi. Konečně jsem si mohla jít sednout a trochu si odpočinout. Dlouhé stání mi nevyhovovalo a v tomhle stavu to bylo o kapánek složitější.
„Teď už jen počkáme, až vyhlásí, že je „gate“, odletová brána, otevřená, kde opět předložíme cestovní doklady s palubní vstupenkou, oni zkontrolují údaje a konečně nás vpustí do letadla.“
„Létání je tak složité. Není nad autobus nebo vlak.“ Na to se Edward zasmál.
„Vlak je hned po letecké dopravě nejspolehlivější dopravní prostředek.“
„O tom mi povídej.“ Uvelebila jsem se vedle něho. Opřela se o jeho tvrdé rameno a pozorovala lidi okolo. Byli naprosto klidní. Chovali se, jakoby létali každý den. Vždy jsem chtěla letět, ale když to opravdu mělo přijít, cítila jsem se nesvá.
„Neboj, nic to není.“
„Tobě se to řekne. Tvůj žaludek neprotestuje a nemusíš se starat o to, jestli tomu druhému to vyhovuje.“
„Je to jako jízda autem, jen ze začátku to trošku klepe, myslím si, že obě to zvládnete bez problémů.“
„To doufám,“ zašeptala jsem a přitáhla si sako k tělu. Bylo teplo, ale díky Edwardovi mne obcházela zima. Sledovala jsem čas na velkých hodinách. Červená rafička tikala a předháněla se s ostatními, které byly mnohem pomalejší.
Devět a dvě minuty. Devět a pět minut. Devět a šest minut. Takhle pomalu mi čas neubíhal už straně dlouho.
„Nechť se cestující pro let do New Yorku dostaví k bráně číslo pět A,“ ozval se hlas z amplionu a já viděla, jak se kolem nás začali zvedat lidé. Sbírali si svoje věci, osobní zavazadla, houfně odcházeli pryč. Dokonce se zvednul i Edward.
„Jdeme.“
„New York?“ zeptala jsem se nadšeně.
„Nechceš tam?“
„Chci!“ vykřikla jsem netrpělivě. Pár lidí se po nás otočilo. Bleskově jsem byla na nohách. Přehodila si kabelku přes rameno a vydala se za ostatními lidmi.
„New York,“ mumlala jsem si tiše pod nos. To je jedno z mých vysněných měst!
„Já vím,“ řekl Edward, když mě dohonil. Chytil mne za ruku a společně jsme šli za davem k bráně na vstup do letadla.
To už proběhlo o mnoho klidněji. Byla to pouze formalita. Konečně jsme vcházeli do letadla. U vstupu nás čekaly letušky, kterým Edward předal palubní lístky. Přijaly je a jedna nás odvedla na svá místa. Žádná turistická třída, nebo druhá, byli jsme rovnou v první. Bylo tu o mnoho méně sedadel a daleko pohodlnější než jaké jsem zahlédla v turistické.
„Kdybyste něco potřebovali, stačí zavolat, přeji příjemný let.“ Počastovala nás širokým úsměvem a odešla pryč.
„Líbí?“ zeptal se Edward a přitáhnul se k polibku, ale odtáhla jsem se, protože se na nás díval nějaký postarší chlap s přísným pohledem. Brýle měl spadlé až u špičky nosu. Na hlavě pleš, a jen na skráních se mu klepalo pár bílých vlasů. A v rukou držel noviny. Pokud jsem viděla dobře, tak New York Times.
„Z lidí si nic nedělej,“ pošeptal mi do ucha, ale já z toho muže nepřestávala spouštět oči. Vůbec se mi nelíbil. Měl pichlavé oči, ale Edward si poposednul a zastínil mi výhled.
„Jsou to jen lidi. Nemusejí tě zajímat.“ Pohladil mě po tváři a políbil do vlasů.
„Máš pravdu.“
„Schovám ti kabelku.“ Dala jsem mu ji a on ji zastrčil do úložného prostoru nad našimi hlavami. Posadil se a držel moji ruku. V letadle to už šlo rychleji. Přicházeli stále noví a noví pasažéři. Letušky pobíhali kolem a ani na moment se nezastavily. Zahlédla jsem i pilota, který se prodíral do kokpitu. Zatínala jsem zuby a bezděky drtila Edwardovu ruku. Ten se jen tiše smál a uklidňoval mne. Moc jsem to nevnímala, možná se i relativně uklidnila, až jsme byli ve vzduchu. Všechno se zklidnilo. Vážně to byla jako jízda autem. Začátek byl krušný, hlavně počáteční turbulence, to mi žaludek dělal neskutečné kotrmelce a přemety, ale Edwardův stisk mi dodával odvahy.
„Zvládla jsi to,“ zašeptal mi do ucha, když jsme byli už půl hodiny na cestě a já se pomalu vracela do přítomnosti.
„Zatím ano,“ připustila jsem neochotně.
„Teď už to bude jen klidné. Můžeš si odpočinout. Vypadáš unaveně. Zavolám letušku, aby ti dala polštář a deku.“ Nestačila jsem odmítnout a Edward zmizel pro letušku. Ta ochotně přišla, vše připravila a přidala k tomu ještě skleničku vody. Měla jsem v ústech úplně vyprahlo.
Nachystala jsem si polštář, Edward mi trochu položil sedačku a přikryl dekou. Políbil na tvář a nechal odpočívat. Ani ne za deset minut jsem usnula klidným spánkem.
Spala jsem osvěžujícím a bezesným spánkem. Dokonce mě vůbec nebolelo tělo. Budil mě až chladný dotek na tváři.
„Lásko… vstávej. Za chvíli jdeme na přistání. Musíme se připoutat.“ Rozespale jsem se zavrtěla a pomalu otevřela oči.
„Už?“ zeptala jsem se při protahování.
„Prospala jsi celý let,“ dodal se smíchem.
„A docela jsem se vyspala.“
„To věřím, krásně jsi tady žvatlala.“ Tiše se smál. Oči mu jen zářily.
„Já-já mluvila ze spaní?“
„Ano,“ potvrdil. Přitáhnul mi sedačku a nezapomněl věnovat polibek na tvář. „Ale neboj, slyšet jsem to mohl jenom já.“ Trochu jsem si oddychla.
„A kolik je vůbec hodin?“
„Půl šesté ráno. Za čtvrt hodiny jdeme na přistání.“
„To jsme neletěli dlouho.“
„Jen pět hodin i s časovým posunem.“ Pohodlně jsem se uvelebila. Za chvíli přišla letuška s pokynem, abychom se připoutali. Ode mne převzala deku a polštář a zmizela v zadní části.
Přistání bylo hladší než odlet a jakmile jsme dosedli na ranvej, začala jsem se chvět nedočkavostí. Kapitán hlásil teplotu, která se pohybovala na stejné úrovni jako ve Forks.
„Jen klid,“ šeptl mi Edward do ucha.
„To nejde.“ Vrtěla jsem se a poposedala na sedačce. Vykukovala z okna a ohlížela se po ostatních cestujících. Muž, který mi byl na začátku nesympatický, mě probodával pohledem. Vrátila jsme mu ošklivý pohled a opět se věnovala Edwardovi. Tiskla mu ruku a nervózně poklepávala nohou.
„Uklidni se prosím,“ říkal pobaveně a pořád si mně prohlížel.
„Kdy budeme vystupovat?“
„Už brzy, Eve.“
Konečně jsem se dočkala a neskrývaně se divila, že ze mě Edwarda už dávno netrefil šlak. Prodírala jsem se davem vystupujících. Mnozí mne nevrle okřikovali, ale Edward, který mi šel v patách, se všem omlouval.
Odchytil mě až před pasovou kontrolou, kde jsem stála na místě jako tvrdé Y, podupávala nohou a ruce zkřížené na prsou ho donutily, aby si pospíšil.
I když bylo něco před šestou ráno, letiště J.F.K. se hemžilo spoustou lidí, kteří odlétali, přilétali, a nebo čekali na své lety či příbuzné a přátele.
Cítila jsem po celém těle nadšené vzrušení, protože jsem dorazila do města, které bylo mým snem.
Po odbavení nás už čekala jen cesta ven z letištní haly. Edward táhnul vozík s našimi dvěma kufry. A jakmile zvednul ruku, okamžitě u obrubníku zastavil klasický newyorský žlutý taxík. Z místa řidiče vyskočil pohotový obtloustlý Afroameričan a pomáhal Edwardovi s věcmi do kufru. Mně galantně otevřel zadní dveře a dokonce za mnou i zavřel.
Když jsme všichni seděli na svých místech a řidič čekal na pokyn, kam pojedeme, dostal jsem polibek do vlasů.
„Hotel Plaza, prosím.“ Překvapeně jsem zalapala po dechu, ale Edward mě umlčel polibkem.
„Na líbánkách?“ zeptal se řidič, aby řeč nestála.
„Ano,“ řekl Edward hrdě a přitisknul si mne k sobě.
„Jen je škoda, že vám nebude svítit sluníčko, na pár dní teď hlásí podmračné počasí.“
„To nám vyhovuje,“ odpověděla jsem za svého „manžela“ a mrkla na něj. Jen se na mě usmál a pohladil po tváři.
Vyhlédla jsem z okna a pozorovala ubíhající cestu, která mě naplňovala ještě větším vzrušením, než jaké se mě zmocňovalo v letadle. Na brzkou ranní hodinu byly silnice docela zaplněné. Ne jen žlutými taxíky, ale také osobními auty a autobusy.
„Dražší hotel už v New Yorku nebyl?“ zeptala jsem se Edwarda pobaveně, když jsem se vynadívala na okolí, které bylo pořád stejné.
„Pro tebe všechno nejlepší.“ Trochu jsem se začervenala.
„Mám to vzít tunelem nebo po mostě?“ zeptal se řidič.
„Raději po mostě, ať má moje žena skvělý výhled na Manhattan.“ Zašklebila jsem se na něj. Nazýval mě svou ženou, i když to pravda nebyla. Jak to chodí u upírů, jsem netušila.
Po zbytek cesty jsem nespouštěla oči z výhledu, co se mi naskytnul. Čím jsme se blížili k centru, které se nacházelo na ostrově, tím více věcí bylo k vidění. Obrovské domy, sahající téměř k nebi a neuvěřitelné množství lidí, kteří uháněli po ulicích, s kufříky v pravé ruce a v levé kelímky s kávou. Mezi nimi se proplétali teenageři, kteří spěchali v takhle brzkou hodinu zřejmě do školy. Já bych si spíš myslela, že v půl sedmé ráno budou ulice ještě poloprázdné, že lidé budou v tu chvíli ještě spát. To jen my v česku chodíme do školy na půl osmou nebo na sedmou. V Americe jsem to typovala na osmou až půl devátou, i když ve Forks jsme chodili na osmou.
Byla jsem z toho zmatená.
„Ty abys nebyla z něčeho zmatená, lásko,“ zamumlal mi Edward do ucha. Jemně jsem do něj šťouchla, ale pro něho to nebylo ani polechtání.
„Jsme tady, hotel Plaza,“ oznámil taxikář a zastavil před vchodem do nejluxusnějšího hotelu v New Yorku.
Další kapitola
Jako první vystoupil Edward, aby pomohl vytahat naše zavazadla z kufru. Hned k nim doběhl mladík v černé uniformě se zlatým vyšíváním na hrudi a před sebou táhnul vozík, na který naložil naše věci. Poté mi Edward přišel otevřít dveře. Vystrčila jsem pouze levou ruku, lehce mě za ni chytil. Vystoupila jsem jako pravá dáma a jen pomalu jsem zdvihala hlavu, stejně jako v romantických filmech. Tolik jsem si to přála udělat. Všimla jsem si toho mladíka, jak polknul a tvář se mu společně s očima rozzářila.
„Vítejte v hotelu Plaza,“ přivítal nás. Rukou v bílé rukavičce ukázal ke vchodu. Zdvořile jsem přikývla a počkala na Edwarda, který zaplatil taxikáři cestu a přidal mu bohaté spropitné. Taxikář uctivě poděkoval a odjel.
Už jen vstup do hotelu byl naprosto ohromující. Podlaha se leskla a byla bez poskvrnky, kdybych se lépe podívala, viděla bych v ní dozajista svůj odraz.
„Na obdivování budeš mít ještě času dost,“ popohnal mě Edward, ale já nechtěla. Ten pohled byl tak úchvatný a ohromující, že jsem se musela držet, abych neotevřela pusu. Jenže jsem mu nechtěla udělat ostudu, už tak jsem ji vyvolávala svými keckami, které se ke zbytku oblečení nehodily, ale pro mne byly více než pohodlné.
Za recepcí stála usměvavá blondýna s rudou rtěnkou a vlasy staženými do pevného drdolu. V černém kostýmku vypadala elegantně, i když jsem ji viděla pouze do poloviny.
„Dobrý den, vítejte v hotelu Plaza.“
„Dobrý den, mám tu rezervaci na jméno McCarthy.“ Recepční přikývla a hned začala ťukat do klávesnice.
„Už to vidím. Manželské apartmá s výhledem na Central Park, je to dobře, pane McCarthy?“ Zdvihla hlavu a usmála se.
„Ano. To je ono.“
„Skvěle. Je to pokoj číslo sto jedenáct v jedenáctém patře.“ Edward se na mě otočil a mrknul. Nepatrně jsem se usmála.
„Zde máte elektronický klíč, a kdyby cokoliv nesedělo, nebo jste potřebovali, stačí jenom zavolat.“ Opět nás počastovala širokým zářivým úsměvem. „A přeji příjemně líbánky.“ Při té skromné poslední větičce jsem se zarděla a Edward si mě k sobě přitáhnul a políbil do vlasů.
Recepční nám opět věnovala jeden ze svých pracovních úsměvů a luskotem prstů přivolala poslíčka, který nám pomohl se zavazadly do našeho patra.
Celou tu dobu, od recepce do výtahu a z výtahu ke dveřím našeho pokoje, jsem nevycházela z údivu. Bylo to tu tak nádherné, tak přepychové. Prostě něco, o čem se mi ani ve snu nezdálo. Naplňovalo mě to zvláštním, ale přesto povznášejícím pocitem, že jsem si připadala, jako bych se vznášela pár centimetrů nad zemí a Edwardovo sevření byla kotva, co mi nedovolila, abych se vznesla výš, nebo odletěla pryč.
„Srdce ti tluče jako splašené, lásko. Klid, na infarkt jsi příliš mladá,“ pošeptal mi jemně do ucha. Trochu jsem přikývla, ale uklidnit své srdce, to byl nadlidský úkon, který jsem nebyla schopná vykonat.
Když nám poslíček otevřel dveře dokořán a Edward schoval elektronický klíč do kapsy u svého saka, musel mě rychle zachytit, protože při pohledu na ten pokoj, mi naprosto zrosolovatěly nohy. Slyšela jsem ho se smát, ale krev, která se mi valila do hlavy mi naprosto zatemnila smysly.
„Děkujeme za ty zavazadla, už se o ně postarám.“ Jen v dálce jsem slyšela jak se loučí s poslíčkem a dává mu nějaké spropitné, aby tu nepostával moc dlouho.
Až teprve po zavření dveří jsem začínala opět pociťovat v nohách nějaký cit, dopomáhal k tomu i chlad, který mi postupoval rameny až k páteři.
„Eve?“ začal Edward zkusmo.
„Nikdy jsem neležela v posteli s nebesy!“ Lehce jsem se mu vymanila a po cestě zula svoje kecky, a pak skočila do naprosto dokonale ustlané postele. Dřevo ani nezaskřípalo, jen jsem se propadla hlouběji a doslova se ztratila v peřinách. Musela jsem se smát, protože to poležení bylo jako andělské pohlazení. Měkké, hřejivé a nadýchané jako teplý sníh.
„To je naprosto úžasný!“ vykřikla jsem a začala se převalovat ze strany na stranu, aniž bych se přestala hlasitě smát. Během vteřiny byl Edward u mě. Byl jak blesk a zároveň tichý a jemný jako myška, ani jsem neucítila, že se matrace kousek ode mne prohnula. Já se dál jako blázen povalovala a shrnovala potah, který voněl po růžích a levanduli.
Přitáhla jsem si potah přes sebe a čichala k němu jako nějaký závislák. Nemohla jsem se té vůně nabažit. Dokonce se mi z ní trochu zatočila hlava, ale nebyla to žádná překážka v radovánkách.
Klekla jsem si na kolena a podívala se na Edwarda, který ležel na kraji postele. Ruce ležérně složené za hlavou. Sako rozepnuté, bílé tričko natáhnuté až na vybledlé rifle. Na nohách měl bílé ponožky. To byla dokonalá tečka za jeho úžasným vzezřením. Vybuchla jsem v další hlasitý smích. On jen nepatrně pozvednul pravé obočí a své zlato-hnědé oči upřel na mne.
„Je tu něco k smíchu?“ zeptal se smrtelnou vážností. „Hm?“ Nemohla jsem se přestat smát, ale říct jsem mu to musela, jinak se to nedalo.
„Víš, co to je, vidět někoho tak úžasného a dokonalého jen v ponožkách? Nevím, jak by na to reagovaly jiné, ale mě to připadá strašně vtipné. Je to něco podobného, když jsem tě viděla ve vytahaných teplácích.“  Vzepřel se na loktech, aby byl výše.
„To si myslíš, že stále vypadám dokonale?“ Nahnul se blíže a dýchl mi do tváře. Nakrčila jsem nos, když jsem ucítila slanost a na jazyku železitou pachuť. Krev. Cítila jsem krev. Jako kdyby ji právě vypil.
Jak to, že jsem to předtím necítila?
„Nejsem dokonalý.“ Přitáhnul se ještě blíže a pošeptal mi ty dvě slova do ucha. Jeho chladný dech mě lechtal na lalůčku. Stačila nestřežená chvilka a byl nade mnou. Koleny se přitiskl na moje stehna a rukama se zapřel v úrovni ramen. Jeho tvář na kratičký okamžik potemněla, ale strach jsem z něj neměla.
„Mám to chápat tak, že jsi mě sem dovezl jenom proto, abys mě tu mohl v klidu a beze svědků z rodiny a vlků vysát?“ Ďábelsky se usmál a obličej přiblížil k tomu mému.
„Mohl jsem to udělat i z jiného důvodu.“
„Spíš bych řekla, že ne.“
„Tak to se hluboce mýlíš.“ Sehnul se ještě níže a věnoval mi ledový polibek na krk. Hrdlo se mi stáhlo a po celém těle jsem cítila neuvěřitelné vzrušení. „Moc jsem se těšil, až tě budu mít jenom pro sebe, aniž by mi někdo z rodiny dýchal na záda.“ Pravou rukou obkreslil mou siluetu do úrovně boků. Jen velmi opatrně jí zajel pod můj zadeček, aby se mohl ještě více přitisknout.
„Já se nemýlím. A to nikdy.“ Jen se ušklíbnul. „Chápu tvé nečestné záměry.“ Dlaní jsem ho odstrčila. Nechal se. Zůstal ležet na zádech, a když čekal, že vstanu z postele, udělala jsem pravý opak. Těžkopádně jsem se k němu přitáhla a sedla si na něho a dlaně mu opřela o hrudník.
„A pak kdo má nečestné záměry,“ zašeptal. Sklonila jsem se k němu a přiložila mu ukazováček na rty.
„Už prosím tě mlč,“ a políbila jsem ho. Cítila jsem, jak zvedá ruku, ale hned jsem ji zachytila a přitlačila k matraci. Rty jsem při polibku roztáhla do úsměvu.
„Asi bych se měl začít bát,“ dostal ze sebe mezi souhrou našich rtů.
„To záleží na tom, jestli budeš hodný.“
„To já jsem vždy.“ Opatrně mě chytil za rameno a stočil pod sebe. Bylo to tak rychlé, že jsem to stěží zaregistrovala. Zůstala jsem ležet na zádech s rozzářeně překvapeným výrazem.
„Vzdáváš se?“ zeptal se měkce.
„Nikdy,“ a natáhla jsem se k polibku, ale on se odtáhnul.
„Něco za něco, lásko.“ Otráveně jsem protočila oči.
„A co by to mělo být?“
„Mám naplánovaný skvělý výlet. Takže se běž umýt, převléct a vyrazíme do dění velkoměsta.“ Chtěl mě políbit, ale protentokrát jsem se odtáhla já. Překvapeně zamrkal.
„A mně se nikam nechce, tady se mi líbí. S tebou,“ dodala jsem zkusmo, ale s ním to ani nehnulo.
„Koukneme se na sochu svobody…“ Zavrtěla jsem hlavou, takže jeho nabídka vyzněla do ztracena. „Co nějaké muzeum?“ Opět jsem zavrtěla hlavou. „Například Americké přírodovědné muzeum, kde jsou i historické exponáty.“ Na moment jsem se zarazila, když mi došlo, co mi tu nabízí.
Historie. To bylo moje. Naprosto jsem ji zbožňovala, ale jak to mohl vědět? To jsem na to někdy myslela?
Ne.
Skousla jsem si ret a zavrtěla hlavou. Byla to velká oběť, ale když už jsme tu byli a sami, nechtěla jsem to prodat za návštěvu muzea.
„Co se ti v té krásné hlavince děje?“ zeptal se bezradně a udělal na mě smutné oči.
„Chtěl bys to vědět?“ šeptla jsem mu ucha, protože se už nepohnul.
„Strašně moc, nechápu, že teď ti tam nevidím.“
„Asi začínám být vůči tobě imunní,“ zavrněla jsem mu do ucha a pravou rukou stiskla jeho tričko na hrudi a přitáhla si ho k sobě a věnovala mu dlouhý polibek na chladné rty, které se pod těmi mými silně zachvěly. Celé tělo se mu napjalo. Zůstal v podivné poloze nade mnou, nehnul se ani o píď, ale cítila jsem, že je to začátek něčeho, co nám ve Forks nebylo umožněno. A nechtěla jsem si to ničím pokazit.
„Miluji tě, Edwarde,“ zašeptala jsem tak tiše, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem to vyslovila doopravdy nahlas.
Nehýbal se, jen se mi upřeně díval do očí. Já se v těch jeho naprosto topila.
„Já se ve tvých také topím, Eve.“
„Teď si v mé hlavě čteš?“
„Jen na kratičký okamžik se objevila skulinka, takže jsem jen tak tak unikl ze spárů tvé mysli.“ Zamračila jsem se na něho. „Ale věz, že jsem naprosto tvůj, za jakékoliv situace, i když to znamená, že se odporoučím do říše snů. Avšak s tou myšlenkou, že jsi vedle mne.“
Snažila jsem se ovládat, ale jeho hlas, jeho slova, jeho pohled, jeho výraz mi nedal nevybranou.
Vrhla jsem se na jeho rty ještě dravěji, než před chvílí. Rukama jsem obepjala jeho hrudník a spojila je na páteři. Naprosto odevzdaně pod mým dotykem povoloval. Klesal ze své polohy blíže na mne. Ucítila jsem chlad, který byl znát i přes oblečení, ale v té chvíli mi to bylo jedno. Dokázala jsem to přehlédnout, natolik byla moje kůže horká, a když vymanil své ruce a bříšky se dotknul paží, hlasitě jsem vzdychla, protože jeho dotek nestudil, právě naopak, doslova pálil. Silněji jsem přitiskla své ruce na jeho záda a donutila ho, aby na mne lehce nalehnul.
Chvěl se pod mým dotekem, hrudník se mu zvedal, dýchal prudčeji než já, a kdyby měl bijící srdce, muselo by každým okamžikem vyskočit z jeho hrudi, stejně jako to moje.
Opět spojil naše rty a nepatrně mi vzdychnul do úst. Srdce mi vynechalo jeden úder a dechu se mi nedostávalo. Nenechal mě, abych se vzpamatovala. Druhou rukou mi zajel pod tričko a párkrát mi obkroužil pupík.
Vždy jsem si myslela, tedy představovala, že jeho dotek bude studený, ledový, chladný, ale pravda se od představy podstatně lišila. Netušila jsem, jestli to je mnou, anebo touto chvílí. Možná oboje, ale jeho dotek byl doslova spalující.
„Chvěješ se,“ řekl mírně roztřeseným hlasem.
„To samé můžu říct o tobě,“ vydechla jsem ten příval slov, na které se mi stále nedostávalo dechu. Oba jsme si navzájem dýchali do tváře. Přesně uprostřed se naše výdechy spojily a dostaly stejnou teplotu.
Nemohla jsem se ho nabažit. Kam se na něj hrabalo muzeum nebo socha svobody. On byl tady, to ostatní počká, tahle chvíle zase tak věčná být nemusí. Nebyl tak dokonalý jeho ten knižní, ale to jsem na něm měla ráda. Jeho vztek, zlobu, ale i kajícnost a odevzdanost, kterou projevoval, když se mi omlouval. Ty jeho žádostivé oči a rozechvělé rty.
„Chci tě,“ dostala jsem ze sebe přerývaně. Edward vykulil oči a bezkrvé rty se mu roztáhly do širokého úsměvu. „Ale možná bychom měli počkat.“ Tohle opravdu nečekal, stejně jako já, že jsem to řekla. Stačil však jediný pohled směrem níž, k mému bříšku a hned bylo jasno.
„Mazlit se můžeme?“ zeptal se opatrně a zatvářil se jako roztomilé koťátko, které chce pochovat a podrbat. Přes jeho pohled jsem se neubránila úsměvu.
„Asi jsem to zkazila, co?“ Zavrtěl hlavou.
„Hloupost, Eve. Nic jsi nezkazila. Máš pravdu, choval jsem se sobecky.“ Mrknul na mě a rychle políbil na čelo. Na to jsem se zamračila.
„Pusu mám jinde,“ zažertovala jsem.
„Promiň, přehlédnul jsem se.“ Rychle svoji chybu napravil. Čehož jsem využila a za zátylek si ho přitáhla blíže. Prsty jsem se zaklesla do jeho rozcuchaných vlasů.
„Eve…“ zamumlal koutkem úst. Odtrhla jsem se od něj. „Moc mi to neusnadňuješ.“
„Sobě taky ne,“ přiznala jsem a strčila si pramen neposedných vlasů za ucho. Čelem jsem se opřela o jeho. Na chvíli jsem tak zůstala a vydýchávala se.
„Běž se umýt, já něco objednám k jídlu, určitě máš hlad a ne jen ty.“ Dlaní lehce přejel po mém odhaleném bříšku. Jen jsem si skousla ret. „Promiň,“ šeptnul mi do vlasů a odtáhl se ode mne. Klidně se usadil na kraj postele.
Až teprve teď se mi začala hrnout krev do tváří. Dokonce jsem viděla, jak polknul a pokýval hlavou, jako když si protahuje krk.
„Jdu do sprchy, tedy. A něco objednej, opravdu mám hlad.“ Postavila jsem se před něj a prsty ještě prohrábla jeho vlasy. Zdvihnul tvář a zvláštně se na mě podíval. „Co se děje?“
„Jen si tě představuju…“
„Jak?“ Prsty se dotkl mého bříška.
„Až budeš mít větší bříško. Tolik bych si přál, aby bylo moje. Ne jeho.“ Při zmínce o bývalém vztekle zavrčel. Byla jsem ráda, že si tu noc, kdy jsem mu řekla pravdu o tom, jak bylo tohle malé počato, nepamatuje. Hned jsem tu myšlenku zahnala a pohladila ho po tváři.
„Není všem dnům konec, může se stát hodně věci.“ Klekla jsem si před něj a zadívala se na něj.
„Nevím, vlastně to neví nikdo z nás, jestli to jde stejně lehce jako v knize. Třeba to není ani pravda.“
„Co by pak byl Nahuel? Byl snad jen smyšlený?“
„Až na pár drobností, ohledně louky, bylo všechno smyšlené. Samozřejmě když nepočítám postavy. Vyjímaje jeho a jeho tety.“ Nepatrně jsem se usmála a silně ho objala.
„Mělo by to být naopak,“ šeptla jsem mu do ucha.
„Uklidňuje mě to,“ přiznal. Znovu jsem mu vpletla prsty do vlasů. Nehleděla jsem na chlad. I mě to uklidňovalo a příjemné to bylo. Opět někoho objímat s nádherným pocitem, který se mi usazoval v srdci a duši.
„Půjdu se tedy umýt.“ Jen nerad mě pouštěl, ale slíbila jsem mu, že se za chvíli vrátím. Po cestě jsem si z kufru vytáhla něco na sebe, co mi tak pečlivě nachystala Alice. Přesně mi řekla, co a jaký den si mám vzít, ale nějak se mi nechtělo. Popadla jsem první věci, co mi přišly pod ruku.
I přes zavřené koupelnové dveře, jsem slyšela, jak Edward volá do recepce, aby objednal něco k jídlu. Zůstala jsem tiše stát a poslouchala.
„Chtěl bych donášku na pokoj… Ano, pokoj sto jedenáct… Snídani… Ano… Nějaké lívance a javorový sirup, jablečný džus a potom šampaňské s jahodami bez šampaňského…“ Poslední dodatek byl následovaný Edwardovým krásným smíchem. „Přesně tak. Děkuji. Budeme čekat.“ Sluchátko zarachotilo ve vidlici, a potom bylo podivné ticho. Jen jsem se nepatrně usmála a dál se věnovala tomu, kvůli čemu jsem do tak obrovské a přepychové koupelny přišla.
Na policích leželo velké množství bílých osušek. Na většině volných ploch stály voňavky, mýdla, pěny do koupele, svíčky a podobné drobnosti, které bych spíše čekala v pokoji a ne v koupelně, ale svíčky jsem plně chápala. Ty se skvěle hodily k tomu, když si chtěl někdo navodit romantickou náladu ve vaně, do které by se klidně vešli i dva lidé. Při představě sebe a Edwarda ve vaně plné vody a pěny, jsem zrudla. Byla to krásná představa, ale asi by voda nevydržela dlouho teplá.
Rychle jsem vanu vypustila z hlavy a raději si vlezla do sprchového koutu. Oblečení jsem naskládala na nějakou skříňku hned vedle. Voda tekla hned teplá a příjemně mi masírovala kůži. Odplavila nepohodlí z letadla a z taxíku. Cítila jsem se hned lépe.
Teprve, když jsem vzala bílou osušku a osušila se jí, jsem zjistila, že je přímo obrovská, mohla jsem si ji kolem sebe omotat dvakrát. Byla měkká a příjemně hřála. A jak voněla. Opět růže a levandule.
Doťapkala jsem před zrcadlo a rozpustila si vlasy. Dlouho jsem se nezkoumala. Neměla jsem na to čas, ale připadalo mi, že mám zdravější barvu, ne sice opálenou, ale růž na tvářích byla výraznější, i oči v sobě ukrývaly tu jiskru, která se vytratila, když jsem se objevila u Cullenů.
Vypadla jsem zdravější i jsem se tak cítila.
Možná za to mohlo to malé, možná ne, ale přesto jsem po prvních šokových okamžicích, byla za něj ráda. Nemohlo za nic, přesto mělo právo na život, jako kdokoliv jiný.
Rozmotala jsem osušku a nechala ji klesnout na zem. Upřeně jsem se dívala na své bříško, které už nebylo tak ploché, ale trošičku vypouklé. I zbytek těla se trochu změnil. Horní polovina mého těla byla o trošku větší. Jakoby nestačilo, že i bez těhotenství jsem byla vyvinutější. Trochu jsem zatnula zuby, ale zase to tak špatné nebylo. Stejně to bylo dočasné. Mávla jsem nad tím rukou a zase se zabalila.
Z taštičky s hygienickými potřebami jsem vytáhla kartáček a pastu. Vyčistila si zuby, trochu zpacifikovala záplavu vlasů, které o pořádný kus povyrostly. Tři měsíce mrholení a deště měly pozitivní vliv.
„V osušce ti to sluší, hlavně když nic jiného nemáš,“ pošeptal mi Edward do ucha a zezadu objal. Lekla jsem se ho a trochu nadskočila.
„Tohle mi nedělej!“ kárala jsem ho. „Na infarkt jsem příliš mladá.“
„Promiň,“ a na omluvu mě políbil na krk a pokračoval na rameno. Jeho ruce se přemístily na paže a palci mi zajížděl pod osušku, jakoby se ji snažil sundat.
„Už přišla ta donáška?“ zeptala jsem se ho a stáhla jeho ruce z paží pryč.
„Právě přijíždí, jdu pro ni.“ Otočil se ke dveřím, ale bleskově se vrátil a políbil na rty. Odstrčila jsem ho od sebe a s úsměvem ho vyprovodila ke dveřím, které jsem za ním zamknula. Trochu jsem si oddychla a konečně se oblékla.
Ještě chvíli jsem zůstala v koupelně, seděla jsem na nějaké skřínce. Přemýšlela jsem nad tím, co Edward sleduje tímhle výletem. Určitě moc dobře věděl, že některé jeho fyzické potřeby prostě zatím neuspokojím, skrývalo se za tím něco jiného? Chtěl být se mnou opravdu jen chvíli sám? Stále jsem ho nechápala, nerozuměla mu. Neviděla mu do hlavy, nechápala jeho jednání, které bylo naprosto nepředvídatelné.
Měl postranní úmysly? A i kdyby, bylo mi to jedno. Měla jsem ho jenom pro sebe.
„Eve!“
„Ano?“
„Snídaně!“ Na to mi zakručelo v břiše. Musela jsem to akceptovat a jít sníst to, co mi Edward objednal.
Čekal u malého stolku, na druhé straně pokoje, přímo pod oknem, kterým byl výhled na Central Park. Měli jsme ho tu jako na dlani. Byla to obrovská zelená plocha přímo uprostřed velkoměsta. Byla jako pěst na oko, ale zároveň příjemně rozrážela šeď velkoměsta a dodávala mu trochu přírodnějšího vzezření. Edward mě chytil za ramena a dovedl přímo k oknu a prstem ukázal někam do dálky.
„Tam je Americké přírodovědné muzeum. Až se nasnídáš, mohli bychom se tam podívat.“
„Ne.“
„Ne?“
„Ne,“ potvrdila jsem. „Prší a já jsem ráda, že můžu být v teple a suchu.“ Otočila jsem hlavu a podívala se na něho. „Tedy alespoň v suchu,“ opravila jsem se. Jen se usmál a během pár vteřin mi donesl z kufru teplý svetr a přehodil mi ho přes ramena.
„Lepší?“
„Ano.“
Usadila jsem se ke stolu a dívala se, co všechno tu bylo. Jak objednal. Lívance, které byly mnohem větší než ty naše. Vedle nich na talíři byly vyskládané jahody ještě se šťopkami a zeleným lístkem. Příjemně tu voněl javorový sirup, který stál o kousek dál. Hustá tmavá tekutina, mazlavější než med.
„Měla jsi už někdy lívance s javorovým sirupem?“ zeptal se a velmi pomalu mi lívance políval sirupem, v malém skleněném džbánku tekutina vypadala ještě mazlavěji.
„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nikdy.“
„Tak potom pozor na zuby, je to hodně sladké.“ Měl pravdu. Zuby naříkaly a trnuly mi ještě nejméně dvě hodiny. Držela jsem si celou čelist a občas zuby opláchla obyčejnou vodou. Edward se mi smál a omlouval zároveň, ale prý mě varoval, nečekal však, že to dopadne takhle.
Vlastně jsem za to byla ráda. Nikam jsme nešli. Zůstali jsme v pokoji až do odpoledne, kdy se trochu vyčasilo. Přestalo pršet a byla jen plíživá mlha, která roztahovala své nehmotné prsty už od chodníku, a ve spojení s městským smogem nebylo vidět dál jak na tři metry.
Už jsem Edwardovi musela kývnout na návštěvu muzea. Jinak bych si nevyprosila ani polibek. Rozzlobeně jsem si brblala pod nosem, když jsem si oblékala rifle a černé sako. Edward mi upravoval límec a jen se usmíval nad mými protesty. Došlo mi, že když si něco zamane, tak to musí mít, ale já byla taky tvrdohlavá. Jen muzeum a zase zpátky. Souhlasil, naštěstí.
Stále jsem si nemohla zvyknout, že mi každý otevíral dveře. Ve výtahu stála obsluha a v recepci nás každý zdravil. Byla jsem rudá až za ušima, tak jsem si raději rozpustila vlasy a trochu jimi zakryla tvář. Edward se mi smál, říkal, že je to jejich práce, ale mně to nemohl vymluvit.
Před hotelem další zaměstnanec přivolal taxík, který nás měl odvézt k muzeu. Já jsem se zeptala, jestli může zastavit na nějakém jiném místě, abychom se mohli projít. Taxikář souhlasil a zastavil nám pár set metrů od muzea. Popřál nám hezký den a zářivě se usmál nad spropitným.
„Věř mi, že nebudeš litovat,“ pošeptal mi Edward do ucha, když jsme šli po jednom z mnoha chodníků směrem k muzeu. Míjely nás desítky lidí. Ve dvě odpoledne tu byl asi největší provoz. Děti chodili ze školy, někteří lidé z práce a park byl stvořený pro to, aby sem chodili starší lidé na procházky se svými domácími mazlíčky a maminky s kočárky, i když bylo pod mrakem a vypadalo to každou chvílí na déšť. Což bylo pro New York naprosto normální, zvláště teď na konci prázdnin, na sklonku léta a podzimu.
Edward měl pravdu. Nemohla jsem litovat. Už jen příchod k muzeu mě uchvátil. Obrovská zdobná budova uprostřed zeleně. Čtyři mohutné sloupy podepíraly vchod do studnice vědění a historie. Když jsem se chvíli dívala, tak mi došlo, že ten vstup znám. Kdysi jsem viděla film Noc v muzeu, který byl přesně z tohoto místa. Stiskla jsem Edwardovi ruku a táhla ho ke vstupu. Znala jsem to muzeum z filmu, ale vidět ho na vlastní oči bylo daleko lepší. Vyběhla jsem schody a prošla velkými skleněnými dveřmi do recepce.
Celé recepce muzea byla zaplněná lidmi, školními třídami a různými skupinkami lidí, které vedli zaměstnanci muzea a dávali jim výklad.
„Tak co? Jsi ráda, že jsi tady?“
„Ano!“ vyhrkla jsem a táhla ho k pokladně. Zaplatil a my mohli vyrazit na prohlídku. Šli jsme sami za sebe, ale musela jsem si vybrat, kam chci. Celé muzeum se skládalo z pětadvaceti budov s celkovým počtem dvaatřiceti milionů exponátů, které ovšem nebyly vystavené všechny.
„Egypt!“ To byl můj výběr. Tam jsem chtěla a Edward se smíchem souhlasil.
Chodili jsme tam skoro tři hodiny a exponáty nebraly konce, pokaždé mě uchvátilo něco a já musela od určité části vidět všechno. Ani mě moc nebolely nohy. Bylo to prostě úchvatné. Naprosto přesahující moji představu. Jen mi bylo líto, že v půl šesté začaly ampliony hlásit, že se za patnáct minut muzeum zavírá. Dostala jsem slíbeno, že sem zítra můžeme zase zajít, ale odmítla jsem. V New Yorku byla spousta dalších věcí k vidění.
Až cestou na hotel jsem si uvědomila, že se mi plní tajné sny.
„Už se pomalu stmívá, nechceš se podívat na Times Square? Jak tam září ty světla? Teď to bude stát za to, můžeme se jen podívat a do půl hodiny jet na hotel, pokud nejsi unavená.“
„Ano!“ vypískla jsem nadšeně, ale hned zase ztichla, abych se nechovala jako dítě.
„Dobře. Takže to prosím vezměte na Times Square.“
„Samozřejmě,“ souhlasil taxikář a zahnul do jiné ulice.
Edward měl pravdu, byl to naprosto úžasný pohled. Na každé výškové budově zářila světelná reklama a všude byly fosforeskující plochy, ale všemu dominovala obrovská televize na budově přímo před volným prostranstvím. Běžely tam ukázky na filmy, reklamy, poutače, dokonce i policejní pátrání. Bylo tam všechno, co jste potřebovali vědět.
„Líbí?“ zeptal se Edward a za pas si mě k sobě přitisknul.
„Je to úchvatné.“
„Chceš si to prohlédnout více?“
„Myslím, že zůstanu stát tady a budu se jen dívat, snad nebudeme vypadat hloupě.“
„Jen jako turisti.“
„Taky pravda,“ souhlasila jsem. Neony všechno kolem osvětlovaly, světla tu bylo téměř jako ve dne. Čím déle jsem se dívala, tím více mě z toho začaly bolet oči.
„Eve?“
„Pro dnešek to už asi stačilo,“ a na potvrzení jsem zívnula.
„Dobře.“ Došli jsme na kraj chodníku a první taxík, na který Edward mávnul, nám zastavil.
Cestu do hotelu jsem moc nevnímala, oči se mi zavíraly. Zívala jsem na celé kolo a Edward se mi smál. Jen stěží jsem vystoupila z taxíku a doplahočila se do recepce a k výtahu, tam jsem si musela sednout na sedačku pro invalidy. V tu chvíli mi to bylo jedno. Obsluha výtahu o něčem s Edwardem mluvila, ale neměla jsem sílu, abych si to překládala.
Do pokoje, od výtahu, jsem byla nesena. Stulila jsem se v jeho náručí a nevnímala okolí. Chtěla jsem jenom spát a nic jiného. Ještě jsem vnímala, jak mě položil do postele, zul boty a sundal sako. Pokračoval dál, ale unaveně jsem ho zastavila.
„Převleču se ráno sama.“
„Stydíš se?“ zeptal se pobaveně.
„Ne.“ Zavrtěla jsem téměř ve spánku hlavou.
„Tak jen spi.“ Přetáhnul přese mě peřinu, zachumlal mě do ní a položil se vedle. „Krásně sny, lásko.“ Jeho chladný polibek mě vyprovodil do sladkého nevědomí.
Ráno jsem se probouzela kupodivu do slunečného dne. Paprsky mě příjemně hřály na tvářích. Nastavila jsem jim i další část obličeje a doslova se v té záplavě topila. Slunce mi scházelo až neskutečně. Za celé prázdniny ve Forks zasvítilo pouze dvakrát a to jen na chvíli. O to víc mě to tady v New Yorku překvapilo.
„Dneska budeme muset zůstat na pokoji,“ pronesl Edward šeptem. Viditelně ho to mrzelo, protože seděl na kraji posteli a i on vystavoval slunci svoji tvář, která zářila, blyštila se a pableskovala. Ve filmu to vypadalo dobře, ale realita byla dech beroucí.
Stisknul roh matrace, která pod jeho dotekem zasténala.
„Alice říkala, že bude podmračné počasí.“
„Mně to nevadí,“ šeptla jsem mu zezadu do ucha. Klečela jsem za jeho zády a pátravým pohledem si prohlížela jeho tvář.
„Mně ano, chtěl jsem tě ještě vzít na sochu svobody,“ řekl trucovitě. Jen jsem se ušklíbla a rukama ho objala.
„Můžeme jít odpoledne, ne?“
„To asi nepůjde,“ řekl smutně.
„Proč?“
„Ve tři odjíždíme na letiště.“
„A kam poletíme?“ zeptala jsem se trochu veseleji.
„Nech se překvapit, lásko.“ Povolil. Stáhl mě s sebou do lehu a jen tak jsme spolu leželi. Nikdo nic neříkal. Ještě mě zabalil do deky, aby mi nebyla zima, a pak jsme si jen užívali společných chvilek. Nemohla jsem spustit oči z jeho jiskřící kůže.
Přesně úderem třetí hodiny jsme se odhlásili z pokoje a odjeli taxíkem na letiště J.F.K, kde mě čekalo překvapení v podobě cesty do mého dalšího vysněného města.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou I. - 27. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!