Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou I. - 26. kapitola

17.03.2011 (07:15) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2047×

26. kapitola - Rezervace

Od té chvíle se choval jako šťastný blázen, který je nadšený z každé maličkosti. Prostě jako vyměněný. Donesl mi oběd až do pokoje a celé odpoledne se mnou opakoval látku na zítřejší Bellino zkoušení, u kterého samozřejmě nemohl chybět. Díky tomu možná dopadlo tak skvěle. Až na pár chybiček jsem to dokonale zvládla, což mě neuvěřitelně potěšilo a utvrdilo v tom, že bych to mohla nakonec zvládnout. Samozřejmě, když se budu snažit. Střední v Americe byla nová zkušenost a já ji tentokrát nehodlala zahodit jako u nás.

Během pondělka a během zkoušení jsem však měla obavy, kvůli tomu přívěšku. Vůbec jsem si ho nechtěla vzít. Už kvůli Belle. Stále jsem se vůči ní cítila provinile. Měla jsem pocit, že je Edward se mnou jen jí natruc. To jsme si však vyříkali, když nás zmiňovaný nechal chvíli o samotě. Bella to brala naprosto normálně, což mě udivilo.

„Kdyby ti to vadilo…?“ Nechala jsem otázku viset ve vzduchu. Hlavou mi stále probíhaly momenty z Nového měsíce. To bych nechtěla mít na triku.

„Eve… nech to už konečně být. Mně to vůbec nevadí. Stejně jsem s Edwardem začala chodit jenom kvůli tý pitomý knížce.“ Mávla nad tím rukou, jako bychom mluvily o velikosti našich podprsenek. Což by se docela dalo, protože jsem si musela pořídit už o něco větší. Ta stávající už prostě nevyhovovala mým přednostem, které nabraly na velikosti díky tomu drobečkovi, co se tísnil v mém břiše.

„Jak to?“ Na tohle jsem byla zvědavá. Neslyšela jsem ještě její část příběhu… Ruku na srdce, přála jsem si, aby se s knihou tolik neshodoval.

„Naše seznámení neproběhlo přesně podle knih a ještě v jiné době a za jiných okolností.“ Usadila se na postel a udělala mi vedle sebe místo. Jakmile jsem se usadila, a já už čekala, co začne vyprávět, někdo zaklepal.

„Holky?“ Hlas pan Swana se mi moc líbil. I na angličtinu zněl otcovsky, ale zároveň autoritativně.

„Pojď dál, tati,“ vyzvala ho Bella otráveně, ale přesto mile.

„Mám vyřídit, že Edward odjel domů. Prý nějaké vyřizování.“ Knírek pana Swana nakouknul do pokoje.

„Díky, tati.“ Bella se na něj usmála. Její otec pomalu odcházel, ale ve dveřích se ještě na moment zastavil a pomalu se otočil. Zdvihnul pravý ukazováček a chvíli vypadal velmi zamyšleně.

„Jo… Eve, máš Edwardovi pak zavolat, aby tě vyzvednul.“

„Děkuji, pane Swane.“ Bellin táta se usmál.

„Opakuji ti to stále dokola, Eve. Říkej mi Charlie.“

„Já vím, ale nejde to. Starším prostě nedokážu říkat křestním. Ani rodiče mě to tak neučili.“ Pan Swan přikývnul.

„Rodiče tě dobře vychovali. Vidíš, Bello? Z ní by sis měla vzít příklad.“ Podíval se na svou dceru a přitom ukázal prstem na mě. „Já jí to říkám pořád, měj úctu ke starším, ale kdepak, to na ni neplatí. Můžu to pořád dokola opakovat, ale to je jako bych mluvil do zdi.“

„Tati!“ napomenula ho Bella trochu bezradně. Vykulila na něj oči a přestala si okusovat nehet. Vylezla z postele a zamířila ke dveřím a k otci, aby ho vystrčila na chodbu.

„Snad jsem toho tolik neřekl,“ bránil se urputně, ale svému vystrnadění stejně zabránit nemohl. Jeho dcera byla nekompromisní. Cíp kostkované košile zmizel na chodbě.

„Raději jdi, ještě se musíme hodně učit.“ Pomalu mu zavírala před nosem a já jen s velkým vypětím sil skrývala pobavený úsměv.

„A nemáte hlad? Udělal bych ty karbanátky. Stačí je jen vytáhnout z mrazáku.“ Pan Swan opět strčil hlavu do dveří a mrknul mě. Odpověděla jsem mu pouze lehkým kývnutím hlavy.

„Já pak udělám něco normálního, ale teď už prosím jdi.“ Pán domu se na dceru smutně podíval, udělal psí oči a vzdychnul. Dveře klaply. Pak jsem jenom slyšela, jak jde po schodech do přízemí.

„Tvůj táta je fajn,“ pronesla jsem k Belle, když se vracela k posteli. Na to jen odfrkla a lehla si na postel vedle mě.

„Jo, to jo, hlavně, když sedí u televize nebo rybaří, přitom je fajn. Ale nedoporučuji ti, aby ses s ním pouštěla do složitějších debat. Když jsem šla s Jessicou na Zatmění a tam se filmová Bella bavila s filmovým otcem o tom, že je ještě panna, normálně jsem v něm chvílemi poznávala svého otce.“ Na kratičkou chvíli jsem se zamyslela.

„Oni už dávali Zatmění?“ zeptala jsem se překvapeně. Bella kývala nohama, které jí visely přes okraj postele a jen si zvesela povzdechla.

„Skoro dva měsíce. Kdes prosím tě byla? Na Marsu? To byl nejočekávanější film…“

„… roku. Já vím, ale prostě jsem ho zazdila a to jsem se na něj tolik těšila.“ Ale to jsem si nemyslela, že se stanu jeho součástí. Řekla jsem si pro sebe v duchu a svěsila smutně hlavu.

„Tak na něj můžeme zítra skočit. Určitě ho budou ještě promítat.“ Nabídka to byla velmi lákavá. Hned bych po ní s radostí skočila.

„Nemůžu. Promiň.“

„To tě Cullenovi drží zpátky i od společenského života?“ zeptala se pobaveně.

„Ne to ne, ale zítra s Edwardem odlétám na ‘dovolenou‘.“ Zdvihla jsem ruce do pomyslných uvozovek. Stále jsem z toho výletu byla celá nesvá. Netušila jsem z jakého důvodu.

Bella se na mě překvapeně podívala, pak otevřela pusu, aby něco řekla. Jenže ze rtů jí nic nevyšlo a tak vypadala jako kapr na suchu.

„Možná bych mu to měla odříct. Už tak si mezi nimi připadám divně. A někdo by mě mohl poznat,“ přiznala jsem tiše. Nervózně jsem si přitom hrála s provázky na tunice, která byla teď mým nejčastěji nošeným oblečením. Sice jsem nebyla ani ve třetím měsíci, ale bříško jsem už trošku měla.

„Eve, jestli ten výlet odmítneš, budu tě mít za sraba.“ Nechápavě jsem se podívala do jejího nekompromisního obličeje.

„Proč?“

„Proč… proč?! Přestaň se zalamovat tak nepodstatnýma otázkami. A prostě jeď!“ Zavrtěla jsem hlavou a vstala z postele. Začala jsem pomalu chodit po pokoji. Občas jsem pohledem zavadila o Bellu, která mě nespouštěla očí a měla zdvihnuté obě obočí.

„Tohle není vůbec o tom, že by tě mohl někdo poznat. Namlouváš si to, ale o tom to prostě není!“ Konstatovala Bella s údivem ve tváři. „Tady jde o něco úplně jiného! To prostě nezapřeš!“ Vyskočila z postele a vítězně se usmívala. Přeběhla, tedy přešla, pokoj ke dveřím, vykoukla z nich a zkoumala chodbu, jestli tam někdo není, a pak za sebou zamknula. Spiklenecky se při tom usmála a ladnými, alespoň pro ni, kroky, došla ke mně. Chvíli kolem mne chodila jako sup a pečlivě si mě prohlížela.

„Co je?“ procedila jsem nabroušeně přes zatnuté zuby.

„Ty se ho bojíš!“ zašeptala mi do ucha.

„Koho?!“ zeptala jsem se nechápavě.

„Nedělej se, že nevíš! Prokoukla jsem tě. Bojíš se Edwarda!“ Zatvářila se tak vítězně, jakoby ji právě vyhlásili vítězkou štafety na sto metrů přes překážky a ona ani jednou neškobrtla.

„Hloupost!“ oponovala jsem jí s krví hrnoucí se mi do tváří. Zavrtěla hlavou. Popadla mě za ruku a odtáhla na postel. Tam mě usadila a já ji musela sledovat, jak stále obchází kolem.

„Nebojíš se Edwarda jako upíra, ale jako chlapa!“ Na prchavý okamžik ve mě zatrnulo, že přeci jenom něco ví. Že se to prostě nějak dověděla, ale potom fiasku s Edwardem, jsem neměla zájem, to někomu dalšímu říct. Jeden pokus mi naprosto stačil.

„Bello…“

„Prostě máš strach se k němu přiblížit, když jste sami.“ Začala jsem se potit. Nebezpečně se blížila k tíživé pravdě.

„Kdepak, Bello.“ Musela jsem prostě rozvířit vlny a vymotat se z toho. Nechtěla jsem o tom mluvit. Potřebovala něco, aby se toho chytla.

„Když jsme jeli k Meyerový, tak jsme spolu sami byli.“ Naučila jsem se, abych neříkala nikomu nic o svých intimnostech, většinou se to obrátilo proti mně, ale tohle byla krajní nouze. Ale i tak jsem se styděla a opět mi zahořely tváře.

„Eve,“ tiše si povzdechla, „to se nepočítá. Carlisle a Jasper byli na blízku.“

„A jak to víš?“ vyjela jsem na ni hrubě. Dostala jsem strach, že když si ti dva před pěti týdny povídali, tak jí Edward vyklopil všechny svoje pokusy o něco víc, než jen držení za ruku a letmou pusu na tvář.

„To se neříká.“ Zavrtěla hlavou. Takže Alice a Emmett, počkejte, já si to s vámi vyřídím!

„Nebudeme tady řešit, co od koho vím. Ty si prostě nechceš Edwarda připustit blíže k tělu. V tom to je, a to mi nevymluvíš. Viděla jsem vás spolu. Když s vámi někdo v místnosti je, tak je to v pohodě. Nebojíš se u něj být. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybyste spolu měli být opravdu sami, kdyby nikdo z rodiny nebyl v blízkosti tří kilometrů.“ Nechtěla jsem si to přiznat, vzpírala jsem se tomu, ale začala jsem si uvědomovat, že na tom něco opravdu bude.

„Nahlas to zní daleko hnusněji.“

„Nemusíš mít strach. Když jsem s ním chodila. Byl jedním slovem skvělej. Milej, hodnej, pozornej. Nikdy by ti neublížil. Ať vědomě, nebo nevědomě.“

„To už jsem jednou slyšela a narazila,“ vyrazila jsem ze sebe kousavě a spojila ruce na prsou. Už jsem to opravdu slyšela a pokoušela se tomu uvěřit, až zaslepená dodnes nepochopitelnou láskou, ale někde podvědomě jsem tomu nevěřila, i když mi srdce říkalo něco jiného. Kdybych tenkrát poslechla instinkt a ne naprosto zpitomělé srdce, mohla jsem být na úplně jiném místě. Kdybych tak věděla, ale to předbíhám.

Poslední týdny, od toho dne, kdy jsem nahlas přiznala, že Edwarda miluju, jsem začala tiše zabředávat do filozofie svého podivného života. A není dobré příliš přemýšlet, protože to nevede zrovna ke skvělým odhalením.

Do té osudné noci, jsem byla ráda za to dítě, ale když jsem si opět oživila, jak bylo počato… Začala jsem ho tiše proklínat a nenávidět. Mělo být mým spojením s minulým životem, jenže při té zlé vzpomínce jsem si uvědomila, že je spíše bolestnou a ponižující připomínkou mé hlouposti, důvěřivosti, lásky a zaslepené touhy mít někoho ráda a nebýt stále sama. Nechtěla jsem tuhle chybu udělat znovu.

„Eve?“ Upozornila na sebe Bella a vrátila mě zase do reality.

„Hm?“ Nepřítomně jsem k ní zvedla hlavu, ale očima jsem hleděla na místo na protější zdi. Klekla si přede mne a vzala mé ruce do svých.

„Ty jsi pomohla mně a já teď pomůžu tobě.“ Konečně jsem se podívala do jejích čokoládově hnědých očí. „Jeď s Edwardem. Poznej ho blíž. Pokus se s ním nevázat ten typ vztahu, který ty chceš. Jak se říká, oťukej si ho. Zjisti, jestli máte nějaké věci společné, a pak uvidíš. Pokud nebudeš chtít, on tě k ničemu nutit nebude.“ Pevněji mi stiskla ruce a zadívala se mi do očí.

„Požádal mě o ruku,“ vylétla mi ta slova z úst, tak rychle, že jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem to řekla vážně nahlas. Nechtěla jsem to nikomu říct. Dokonce ani Lucce. Nikdo kromě mě a Edwarda, a samozřejmě i Alice, to nevěděl. Nechápala jsem to.

Bella překvapeně otevřela ústa. Chvíli ji otevírala a zavírala jako kapr v předvečer Štědrovečerní večeře na prkénku s paličkou hned vedle.

„A co jsi mu řekla?“ vypadlo z ní nakonec, ale o to s větší zvědavostí, než bych zrovna od ní čekala. Snažila se svou tvář udržet klidnou, ale oči jí zářily a koutky cukly v očekávaném úsměvu.

„Já…“

Bello!“ zakřičel pan Swan ze zdola.

„Já tu večeři udělám pak!“ křikla a protočila oči. Zavolal v tu nejnevhodnější dobu. Alespoň pro ni. Pro mě to bylo jako vykoupení.

„Tak?“ Vrátila se pohledem ke mně a chtěla vědět moji odpověď, ale dnešní den byl opravdu plný spěchu a nedokončených vyprávění.

„Je tu návštěva!“ Bella zatnula zuby a skousla si dolní ret, který se jí nedočkavostí chvěl. Otočila hlavu ke dveřím a potom zase zpátky ke mně. Ústa stáhla do naštvaného úšklebku, tváře jí zrudly a oči stáhla do maličkých štěrbin. Nepatrně na mě mrkla. Zdvihla pravý ukazováček.

„Hned jsem zpátky, nezapomeň odpověď.“ Rychle se zvedla, odběhla ke dveřím, odemkla, ještě na mě mrkla a už pádila po schodech dolů. Domem se rozléhal dusot jejích drobných nohou na dřevěných schodech.

Zůstala jsem sedět na posteli s rukama v klíně a dívala se na své bříško. Bellina slova byla upřímná a od srdce, ale stále jsem měla dojem, že bych na jejím místě neměla být. Mělo to být přesně na opak. To já ji měla přemlouvat, aby si to s Edwardem urovnala. Stejně jako před pěti týdny. Oni dva prostě patří k sobě, a to že ho miluju, nemůže změnit nic na faktu, že jsem tu tak trochu navíc. Dokonce s dítětem na cestě, které chci, ale do hloubi duše nenávidím jeho otce a odnáší to občas i to maličké, i když si to vůbec nezaslouží a za nic nemůže. Děti zbožňuji, ale aby byly počaty za takových okolností, to raději být bezdětná až do smrti.

„Co mám dělat?“ zeptala jsem se sama sebe šeptem. Měla jsem strach, až neuvěřitelně svíravý strach na hrudi. Nechtěla jsem se znovu spálit. Na druhou stranu jsem chtěla Edwardovi věřit, ale jemu jsem taky věřila a jak to dopadlo?

„No ne, koho to tu moje bystré oči vidí?“ Zvučný silný mužský hlas mě trochu vylekal. Cukla jsem s sebou a podívala se do dveří pokoje, kde stál opřený Jakob s úsměvem od ucha k uchu. Celým svým tělem naprosto zatarasil dveře a jen okrajově jsem zahlédla Bellu, jak marně poskakuje za jeho zády, aby nakoukla do pokoje, či spíš se do něj dostala.

„Co ty tady děláš?“ zeptala jsem se ho překvapeně. Jen se znovu usmál a trochu uhnul, takže se Bella konečně dostala do pokoje. Popadla svého bývalého za paži a vtáhla ho do pokoje, aby za ním mohla zavřít. Nevím proč, ale vždy mě dokázala překvapit. Ukrývalo se v ní tolik netušeného.

„Od kdy vycházíš se všemi svými bývalými takhle dobře?“ Bella se při mé otázce jen trochu zašklebila.

„Od té doby, kdy mě jedna super osůbka donutila, si s jedním z nich promluvit.“ Jí i Jacobovi se tvář rozzářila a vzájemně se na sebe podívali. Bella zavrtěla hlavou a šla se usadit do křesla u okna a Jacob se rozvalil na posteli za mnou.

„A taky to bude tím, že se známe už odmalička a takhle dlouhou známost nezkazí klanový otisk. No ne?“ zahučela hora svalů za mými zády. Neubránila jsem se smíchu.

„Jasně, Jakeu. Jak jinak, ale štveš mě. Rušíš nás při důležitém dívčím rozhovoru,“ vyjela na něj na oko naštvaně až kousavě Bella. Zamračila se a předstírala hluboké rozhořčení.

„Fakt?“ Zvědavě jsem se k němu otočila a viděla jeho pravé obočí lehce pozdvihnuté a levý koutek mu cukal v brzkém nefalšovaném smíchu od srdce, ale udržel se a pokračoval raději dál: „Tak to jsem rád, že jsem přišel a překazil to. Kdo ví, co byste si řekly, ale pochybuju, Eve, že ti Bella už vyprávěla o tom, jak chodila s Rileym,“ zarýpal si na oplátku a vůbec se nesnažil maskovat ve svém hlase stopu pobavení a silné provokace, směřující k Belle, kterou to mělo rozčílit.

Což se mu bravurně povedlo. Bella se zakabonila jako nebe před prudkou bouří, tváře jí zrudly, našpulila rty, po česku, prostě se nafoukla jak žába, ale nic neřekla. Vrhla na kamaráda vraždný pohled a tím mi dodala dostatek času, abych zpracovala Jacobova slova.

„Tys chodila s Rileym?“ Zmateně jsem se na ni podívala. Jen přikývla. Ale hned zase probodávala Jacoba pohledem.

„Všechno bych ti řekla, ale vtrhnul sem táta, a pak to a to, a už to bylo v háji a já ztratila nit.“  Durdila se, ale už nazlobenou nehrála, byla rozzlobená a Jacob jen přiléval do ohně. A to jsem si myslela, že spolu vychází.

„Tu nit ztrácíš docela často. Nechtělo by to toho Němce, co máš na zádech, už konečně shodit? Nejsi na něj moc mladá? Co ty na to?“ Opřel se lokty o postel, aby na Bellu lépe viděl, oči mu zářily nadšením a čekal na její odezvu.

„Proč si ze mě dělají všichni srandu?“ zaúpěla Bella s přeskakujícím hlasem a očima upřenýma na strop. Ještě kdyby spojila ruce, vypadala by, jakoby se modlila.

„Furt je to lepší, než se hádat, ne?“

„Jacobe,“ začala jsem pomalu, abych nebyla pouze tichým pozorovatelem, „hádat se a vyměňovat si názor, je velký rozdíl a mám dojem, Bello, že jste si spíše vyměňovali ty názory, a nehádali se nebo si ze sebe dělali srandu.“ Jacob si prohrábnul, během mého proslovu, rukou vlasy, zamyslel se a nakonec se raději posadil na zadek. Že by uvolňoval zalehnuté vedení?

„Myslím si, že na ni mají Plattovi špatný vliv,“ pronesl směrem k Belle s naprostým soucitem, ale ze mě nespouštěl litující oči, dokonce i smutně zavrtěl hlavou. Jenže jsem od něj čekala nějaký podraz. Tušení bylo silné.

„Taky si myslím,“ přisvědčila mu Bella naprosto vážně. Začala se potutelně usmívat.

„Co vy dva chystáte,“ zeptala jsem se mírně zděšená.

„Nastal čas…“ začal jacob.

„Abys poznala…“ pokračovala Bella.

„Naše metody…“

„Od upírávání neboli odvykací kůru,“ pronesla Bella tajemně a pokusila se ďábelsky usmát, ale moc se jí to nepovedlo a já zadržovala smích, i když situace vyžadovala úplně jiné chování.

„Cože?“ Měla jsem být zděšená, ale připadalo mi, že je to naopak. Chtěla jsem se smát. Oba si toho všimli, mrkli na sebe a Jacob si přisednul ke mně a položil mi ruku kolem ramen.

„Vlkodlačí šílenství, to tě čeká, mamčo!“ Zatnula jsem zuby a ignorovala poslední slovo. Pošeptal mi to do ucha naprosto smrtelně vážně.

„A to je jako co?“ zeptala jsem se pobaveně.

„Nech se překvapit,“ ukončil náš rozhovor. Nestačila jsem se ani usmát a už mě vzal do náručí. Bella mi položila sako do klína a jen mi věnovala krátký úsměv, který neříkal vůbec nic. Jen poslušně vyšla za Jacobem na chodbu a zavřela za sebou dveře do svého pokoje.

Pod schody stál pan Swan s rukama zkříženýma na hrudi a jen kroutil hlavou s úsměvem skrytým pod jeho knírkem. Všimla jsem si, že na koncích knírku u koutků úst si z něj nesetřel pivní pěnu.

„Mohl byste, porosím, zavolat Edwardovi nebo Alici, že se pro dnešek opozdím…?“ Podívala jsem se na Jacoba, „Opozdím o trochu víc?“

„Pokusím se, a když se budou ptát, kde jsi?“

„Na to se ptát nebudou, tati,“ křikla na něj Bella za mě. Pan Swan přikývnul a odešel klidně do obývacího pokoje a mě tam nechal s těma dvěma. Asi dávali nějaký zápas. Jinak by tam s námi stál a povídal si.

„Ještě štěstí, že u toho nebudeme, až mu bude volat,“ zašklebila se Bella, když se ohýbala pro moje boty. Stihla si už přes sebe hodit lehčí mikinu, aby mohla volnou rukou zavřít domovní dveře.

Mířili jsme rovnou k Jacobově starému Fordu. Natlačil mě do zadu a Bella mi dala boty, abych si je mohla v autě nazout. Ještě jsem na sebe hodila sako, protože bylo už trochu chladno. Nasedla na místo spolujezdce a vyjeli jsme.

***

Dojeli jsme do rezervace k domku Blackových. Všude byl klid. Billy Black stál na verandě a zřejmě nás už vyhlížel. Z vchodových dveří vykoukla Rachel a zamávala nám.  Než jsme mohli zamávat nazpět, zmizela v domě.

Jacob zastavil u garáže a vypnul motor. Auto ještě vzdorovitě škytlo a ztichlo. Jen naposledy ještě o kousek poskočilo.

„To dělá úplně normálně,“ omluvil se Jacob s notnou dávkou vzteku, který směřoval k autu. Chvíli pak něco rozebíral s Bellou a já na chvíli vypnula. Přestala jsem si v hlavě překládat angličtinu do srozumitelnějšího jazyka.

Jen jsem se dívala z okna a přemýšlela, aniž bych musela zapojit hlavu. Něco mě nutilo, abych se začala zajímat více o Edwarda a jeho nabídku. Jenže… co jsem od včerejšího odpoledne dělala jiného?

Něco mě stále nutilo, abych o tom hodně přemýšlela. Zkoušela různé alternativy, jak se z toho vyvléknout, ale nic mě nenapadalo. Nechtěla jsem to Edwardovi odmítnout, když jsem mu to už slíbila. Jenže z mnoha důvodů jsem však musela. Utekly teprve dva měsíce a kousek od mé domnělé smrti. A měsíc od toho, co jsem zjistila, jak po mně kamarádi a známí docela dost truchlí.

Edwardova nabídka byla lákavá, znamenalo to, že pokud někam chce, nebude to pouze ve státech. Musel zamýšlet i Evropu, ale tam jsem se nemohla ukázat. Náhoda je opravu hodně velký blbec a mohla bych tam někoho potkat a on mě pozná. Stejně jako s Luckou, doma jsme se sejít nedokázaly, ale setkaly jsme se až na druhém konci světa.

„Eve? Jsi tu s námi?“ Vrátila jsem se zpět do režimu angličtina a podívala se na Bellu s Jacobem, kteří byli otočení dozadu a dívali se na mě.

„Jen jsem se zamyslela, promiňte.“

„To obnáší i to, že mluvíš nahlas?“ zeptal se pobaveně Jacob.

„A co jsem říkala?“ Úplně jsem se zděsila.

„Nevím, nerozuměl jsem ani ň, ale slovu Edward bylo rozumět. Co ti zase provedl?“ Nechápala jsem, proč se tváří tak rozzlobeně. Byla to snad zhoubná nákaza, že se každý staral o každého a u náznaku ublížení, byť drobného, se rozčílil do maxima? Zdá se mi to, nebo Američani jsou opravdu tak trochu praštění?

Na to jsem zavrtěla hlavou a usmála se. „Naopak, to já něco provedu jemu.“ Jacob se celý rozzářil. Dokonce se i škodolibě zašklebil. I Bella se k němu přidala.

„Schváleno!“ vyhrkli ona zaráz.

***

V Blackovic domě bylo velmi příjemně. Všechno to tam tak krásně vonělo. Snad ještě lépe než minule. Útulné, rodinné prostředí, které na vás dýchlo tak úžasně, že jste se cítili dokonale uvolnění až málem omámení.

Rachel opět stála u kuchyňské linky a připravovala něco k jídlu, lákavě to vonělo a mně se sbíhaly sliny, dokonce mi i kručelo v břiše. Oba jsme měli hlad.

Posadila jsem se na gauč na druhé straně kuchyně, abych nepřekážela a pozorovala Jacobovu starší sestru, jak rychle pobíhala okolo linky a přitom si něco vztekle brblala pod nos.

„Mami!“ vykřikla bezmocně, když jí popadaly příbory na podlahu. Automaticky jsem vyskočila z gauče a doběhla k lince, abych jí je pomohla posbírat.

„Ale, Eve! Sedni si prosím tě! Nenamáhej se!“ Uraženě jsem se na ni podívala.

„Nejsem nemocná, ale těhotná!“ sykla jsem dotčeně.

„Čím klidnější a pohodovější těhotenství, tím zdravější a hodnější dítě je.“ Rozezněl se za mnou ženský hlas, ze kterého se mi rozbušilo srdce. Byl tak podobný. Tolik mi připomínal mámin. Donutilo mě to, otočit se, abych viděla ženu s indiánskými rysy, tmavými dlouhými vlasy spletenými do copů s vpletenými barevnými pentlemi. Její hnědé oči zářily a pohled mě zahřál u srdce. Kdybych nebyla v 21. století, myslela bych si, že jsem se střetla s pravou indiánkou. Ale oblečení tohoto století mě postavilo zpátky na zem, ale ty krásné doplňky.

„Já jsem Rosemary Blacková,“ promluvila opět ta žena a moje srdce udělalo další mocný skok k žebrům. Natáhla před sebe ruku, abych si s ní potřásla. Jak je mým zvykem, zůstala jsem tam stát jak solný sloup, určitě s pusou dokořán. Zírala jsem na Jacobovu mámu s téměř posvátnou úctou, ale zároveň jako naprostý tupec.

Naštěstí do mě někdo strčil dlaní ruky. Cukla jsem s sebou a konečně zavřela pusu a natáhla ruku před sebe stejně jako paní Blacková. Někdo do mě opět strčil, abych její ruku stiskla.

„O… omlouvám se, paní Blacková.“ Pevněji jsem stiskla její ruku a navzájem jsme si potřásly.

„Lucy byla stejně v šoku,“ dodala s krásným úsměvem, při kterém odhalila bílé rovné zuby.

„K… kdo prosím?“ ptala jsem se nechápavě. Vůbec mi nedocházelo, o kom to mluví.

„Lucy…“ Pustila moji ruku a přiložila si ukazováček ke rtům a s přimhouřenýma očima hleděla vzhůru. Chvíli přemýšlela, zřejmě hledala ta správná slova. „Lusy… Lusk… Luskl… Luska…“

„Lucka!“ vyhrkla jsem, když mi to konečně došlo, co myslí. Lucčino jméno. Její jméno jim způsobovalo jisté problémy ve vyslovení. Vyslovují c jako zkomoleninu s, takže spojení c a k je trochu tvrdší oříšek.

„Ano, to je ono. Ale Lusy se nám lépe vyslovuje, že Jakeu?“ Paní Blacková se otočila ke svému synovi. Dvěma krátkými, přesto vyrovnanými a pevnými, kroky k němu došla a prohrábla mu rozčepýřené vlasy. Přitom si ho přitáhla k sobě a políbila ho na čelo.

„Mami!“ vyjekl Jacob dotčeně. „Ne před návštěvou!“ brblal a tváře mu hořely. Bella se mu tiše vysmívala, ale když uviděla jeho přísný pohled, ztichla, otočila se a musela si stejně dát ruku před ústa, aby její tichý smích příliš Jakea nedráždil.

„Klidně se u nás posaď, Eve, a nech to na nás. Stejně chystáme jídlo k ohni a pro ty věčně hladové kluky.“

„Já mám hlad jen třikrát denně!“ křiknul někdo z obývacího pokoje, kam jsem nakoukla. U televize tam seděli dva kluci. Jeden straší s úšklebkem na tváři a uhrančivým pohledem a druhý o dost mladší, který měl krátké vlasy sestříhané tak, že ofina mu jen trošku přesahovala nad čelo. Prostě kluk. Přesto s počínajícími svaly. Oba se na mě usmáli a zamávali.

„Ahoj,“ špitla jsem. Na oba jsem se usmála.

„Jenže třikrát denně u tebe znamená pořád, Paule!“ usadila ho Rachel. Starší z mladíků se zašklebil a pěstí praštil toho mladšího do ramene. Ten se na něj vztekle podíval. Tohle si nechtěl zřejmě nechat líbit. Vrhnul se na něho a najednou se prali na podlaze jako malí kluci.

„No tak! V domě ne!“ vykřikla vesele paní Blacková. Rváči však na její slova vůbec nereagovali. Uštědřovali si rány pěstí. Tlumeně vrčeli, ale když jsem se podívala na to z jiného úhlu, došlo mi, že se jenom tak kočkují.

Nemohla jsem si to odpustit, vždycky když jsem sledovala film nebo četla knihu, četla jsem ji jednou, přiznávám, tak jsem si přála, abych si do nich mohla rýpnout, aniž bych z toho měla nějaký problém.

„Vsadím se, Paule, že tě tvůj kamarád přepere, ale jako vlkodlaka, ať jsou síly vyrovnané.“ Oba rázem přestali, jako když do nich střelí. Vyměnili si pohledy. Zřejmě o mých slovech začali přemýšlet.

„Být tebou, Sethe, tak to přijmu, ale na výhru bych si teda nevsadil! Paul ti natrhne kožich!“ posmíval se Jacob mladému Sethu Clearwatherovi. Seth se však nedal. Zašklebil se na oba a vystřelil z obýváku jako neřízená střela a Paul v těsném závěsu za ním.

To si nemůžu nechat ujít! To si myslel i zbytek osazenstva domu.

Společně jsme všichni vyšli z domu na verandu, abychom se pokochali zápasem dvou vlkodlaků. Ve skutečnosti jsem spíše byla zvědavá, jak vlci vypadají mimo plátno. To asi každý, kdo by tu byl a já jsem se tím začala řadit mezi fanoušky, ne mezi lidi, kteří tu žijí, a za to jsem si pořádně nadávala.

Billy sešel z verandy. Zastavil se až na půl cesty od každého. Ohlédl se po obou a ti mu kývli, že jsou připraveni. Zavrtěl hlavou, ale zřejmě jsem to postřehla jenom já. Všichni ostatní v napětí očekávali boj. Stále nalepení na zábradlí a oči jim přeskakovaly z jednoho na druhého.

„První krev znamená konec,“ připomněl jim Billy. Paul se Sethem se jeden na druhého ušklíbli. Pan Black ustoupil z jejich trasy a vykřiknul nějaké slovo, kterému jsem vůbec nerozuměla a pochybovala, že bylo anglicky. Byl to povel pro začátek souboje. To jediné jsem si o něm mohla myslet, protože jakmile doznělo, kluci se proti sobě zběsile rozběhli.

Zároveň, jako jeden muž, skočili a během pár kratičkých chvilek se proměnili.

Žasla jsem nad tím, jak filmoví tvůrci stvořili jejich přeměnu. Jedno jsem jim musela přiznat, měli docela dost bujnou fantazii. Realita byla však kapánek jiná.

Někdo by si od těchto slov mohl slibovat to, že vypadali jako lidi porostlí srstí, nebo by viděli přeměnu vlkodlaka z filmu Van Helsing, ale ani k jednomu se to nedalo přirovnat. Ve filmu to vypadalo tak, že prostě jejich kůže praskla, či se rozsypala, ale tohle. Nikdy by mě nenapadlo, že jsem naprosto vedle. Klobouk dolů před Stephenie. Tady byla naprosto vedle, možná se řídila něčím jiným.

Kdybych měla lepší oči a nezapomínala si stále brýle, mohla jsem to vidět lépe, ale na tu vzdálenost jsem poznala pouze to, že jim kůže nezmizela, nerozpadla se, spíše ji porostla srst a jejich tělesná konstituce se během pár setin sekundy změnila na zvířecí.

Filmoví vlci byli velcí jako “kráva“, tátova citace. Dosahovali filmové Belle do výšky ramen a to pouze šíjí. Hlavou ji dokonce o nějaký kousek převyšovali. Předpokládala jsem, že budou o něco menší. Na tu dálku jsem je s Billym nemohla srovnat.

Než jsem stačila mrknout, Seth s Paulem se do sebe zaklesli. Tlamy široce dokořán, zuby se jen blýskaly, a jeden druhému se snažil zakousnout do krku. Ozývalo se vrčení, kňučení i nepříjemné škrábání drápů o kameny.

Vlastně se mi na to nechtělo dívat. Dělalo se mi z toho mdlo a vstávaly mi chloupky na rukou. Měla jsem z toho divný pocit. Chvílemi to ani nevypadalo jako kočkování, ale přesto se všichni na to koukali až s téměř zbožnou úctou. Zatnula jsem zuby a otočila hlavu raději jinam, jenom abych se na to nemusela dívat.

Oči mi zabloudily na příjezdovou cestu k Blackovic domu, po které přijíždělo auto. Téměř neslyšeně zaparkovalo vedle garáže a vystoupil z něj muž v riflích a černé mikině. Obešel auto a otevřel dveře spolujezdce, aby pomohl ven mladé ženě s dlouhými černými vlasy, spletenými do jednoho copu. Oba byli indiáni, o tom nebylo pochyb.

Když přicházeli blíž, žena mi zamávala a muž mi věnoval příjemný úsměv. Nepoznávala jsem je, ale přesto mi byli svým způsobem povědomí, jen jsem je nedokázala nikam zařadit.

„To by stačilo!“ vykřiknul muž na bojující vlkodlaky. Nikdo z osazenstva verandy se na něj ani nepodíval.

„Jen je nech,“ šeptla jeho směrem žena.

„Paule! Sethe! To stačí!“ zavelel hlasitě a s autoritou ve hlase. Přišel k nim blíže, takže jsem se rychle snažila porovnat výšku vlků, ale moc s sebou házeli.

„Ti ho neposlechnou a nakonec se bude muset proměnit sám a já mu dala na sebe nové oblečení,“ postěžovala si žena, když došla za námi na verandu. Byla krásná. Úchvacující úsměv a hnědé výrazné oči.

„Vítám tě, Em!“ Přivítala ji paní Blacková a hned se s ní objala. Jen jsem vyvalila oči. Páni. Emily. Emily, sestřenka Leah Clearwatherové. Družka Sama. Moment. Pohled jsem stočila k muži, který se marně snažil uklidnit bojující vlkodlaky. Dívala jsem se na samotného Sama Uleye. Knižní alfu vlků. Jenže tady byl alfa Jacob. Ten jen stál na verandě, už se neusmíval. Jen pozoroval dění před sebou.

„Jak dlouho je to bude bavit?“ zeptala se Emily Billyho, který došel na verandu, aby se s ní přivítal.

„Dokud tomu můj syn neučiní přítrž, že Jakeu?“ Podíval se na něho, ale Jacob o něj ani pohledem nezavadil. Stál tam, hleděl před sebe, ruce spojené na prsou a ve tváří podivný výraz. Vypadal duchem nepřítomný. Z ničeho nic pak přeskočil zábradlí a během vteřiny se proměnil a vběhnul do lesa. Seth s Paulem se přestali prát a jen hleděli za Jacobem. Vyměnili si pohled, a rozběhli se za ním.

Sam se podíval na verandu. Sundal si mikinu a skočil. Emily vedle mne zasténala, ale nic neřekla. Jen se kolem protáhla, aby zvedla odhozený kus oblečení.

„Alespoň že přežila alespoň ta mikina.“ Ženské osazenstvo se zasmálo, až na Billyho. Měl na tváři stejný výraz jako jeho syn.

„Hned jsem zpět, Rose. Skočím za Harrym. Vy zatím zapalte oheň.“ Podíval se na svou ženu, ta přikývla a zmizela v domě. Rachel šla hned za ní.

Billy Black se otočil mým směrem. Nic neřekl, nic neudělal. Prostě se sebral a odešel.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se Belly. Ta jen pokrčila rameny a odešla do útrob domu. Mezitím ke mě došla Emily s mikinou přehozenou přes ruku.

„Nic se nestalo, Eve. Prostě když něco ucítí nebo uslyší, vyběhnou a nedívají se nalevo napravo. Časem si zvykneš. A… asi bych se měla představit. Jsem Emily Young.“ Potřásla jsem si s ní a zůstala s pusou otevřenou na ni zírat. Jen se letmo usmála. Pustila mě a položila mi ruku na ramena. „Vím, je to zamotané, ale tu knihu ber s velkou rezervou.“

„Vaše jizvy,“ vydechla jsem konečně.

„Já vím, nemám je.“

***

V domě to byl úplný babinec. Paní Blacková, Rachel, Emily, Bella já a ještě dorazila Leah, se kterou jsem se docela spřátelila a s Bellou se bavila naprosto normálně. Bez nějakého náznaku nenávisti nebo podobné emoce.

I po těch týdnech jsem nevycházela z údivu, jak ta kniha může být zavádějící a trochu mimo skutečnost a byla jsem za to ze srdce ráda, protože tu nebyly nějak extra velké rozbroje. Jedna velká rodina. Moje nová rodina.

Dozvěděla jsem se spoustu věcí, o kterých jsem ani netušila a v knize nebyly ani trochu nastíněné. Ocitla jsem se v ráji a hodlala jsem si toho pořádně užívat.

Na večer jsme šli ven a začali připravovat oheň. Připojili se k nám Embry s Quilem, kteří nebyli s ostatními. Oba byli úžasní. Vtipní, rejpaví, ale plni neutuchající energie.

Zažila jsem skutečně krásné chvilky. Když se setmělo a oheň hořel, donesla Rachel jídlo, co odpoledne připravovala. Embry s Quilem se na něj vrhli jako utržení ze řetězu. Emily se je snažila uklidnit, ale vůbec ji neposlouchali. Musela jsem se smát.

„Líbí se ti tady?“ oslovila mě Emily a přisedla si vedle mne na lehce opracovaný kmen.

„Je to tu hezké,“ připustila jsem. „Takové hřející.“ Na tváři se jí mihl krátký úsměv.

„Nejsem proto, abychom se dělili na upíry, vlkodlaky a lidi. Pokud vím, tak jsme všichni vzešli z jednoho původce a je jedno jestli to máme v genetice, jako vlci, anebo prostě jsme neměli štěstí a budeme žít věčným životem.“ Zamyšleně se podívala před sebe a silně si tiskla dlaně.

„Co tě k tomu vede, Emily?“ Byla jsem zvědavá, protože jsem nějak nechápala logiku vlků, ale co si budeme povídat, ani upírů.

Emily se rozhlédla po osazenstvu kolem ohně. Jacob s ostatními ještě nedorazil a ani Billy Black. Stále jsme tu byli v úzké sestavě, v převážné většině žen. Rachel mluvila s Bellou a Leah, paní Blacková na chvíli odešla do domu a Quil s Embrym odešli pro další dávku dřeva. Takže nás skoro nikdo neposlouchal.

„Mezi vlky to začíná vřít. Nevím, jak to přesně popsat, ale Sam je poslední dobou dost neklidný. Všichni mají více směn. Běhají déle, hlídají okolí.“ Ztichla a podívala se směrem k Leah, která seděla vedle Belly, lokty opřené o kolena, se zamyšleným pohledem a úsměvem na tváři. Nic kolem sebe nevnímala, pouze Rachel, která něco vyprávěla.

„Pokud vím, tak tu žádní jiní upíři nejsou, aby museli tak zarytě držet směny, nebo snad ano?“ Otočila jsem se na ni se znepokojující otázkou. Emily pokrčila rameny. Zahleděla se do ohně. Plameny se jí odrážely v očích, vypadal při tom tak soustředěně.

„Jsou tu nějací jiní upíři?“

„Pach tu po nich není. Tím jsou si kluci jistí, ale stejně jim to nedává a raději kontrolují okolí, kdyby se nějaký přiblížil. Od návštěvy Denalijských jsou na pozoru, i když k tomu není moc důvod, ale chápu je. Mám taky divný pocit.“ Emily mi dala dobrý předmět k přemýšlení, na chvíli jsem zapomněla na všechno ostatní. Na školu, na Edwarda, na jeho nabídku, na rodinu. Propadla jsem se úplně do tohoto místa a do této chvíle. Bylo to, jako bych tu žila odjakživa.

„Určitě to byl jen nějaký nomád, který táhnul někam na sever nebo na jih.“

„Možná, snad to tak bude,“ souhlasila se mnou Emily.

„Jsou zpět!“ vykřiknul Embry, který se zrovna vracel k ohni s pořádnou dávkou dřeva, nesoucí na rukou.

Emily se konečně usmála a vstala. Vyhlížela svého přítele nebo snad už snoubence? To jsem nevěděla. Postavila jsem se s ní a přitáhla si mikinu, půjčenou od Rachel, blíže k tělu, protože se kolem nás prohnal chladný vítr, který trochu rozehnal i plameny.

Opět jsem se dívala, jak k nám přicházejí majestátní vlkodlaci. Na zem pokládali v pravidelném rytmu své obrovské tlapy, jež zanechávaly hluboké stopy v rozbředlém bahně, o které se postaral Seth s Paulem, při svém kočkovacím souboji.

Všichni čtyři odešli k domu, kde se přeměnili a paní Blacková, která si jich všimla, jim dala nějaké oblečení.

„A kde je Billy?“ zeptala se paní Blacková s menší obavou ve hlase, když se všichni konečně shromáždili u ohně a bylo nás tu rovný tucet.

„Ještě se nevrátil?“ odpověděl Jacob matce otázkou. Byl zmatený stejně jako ona.

„Ne, potom co jste odběhli, řekl, že jde za Harrym, a ještě se nevrátil.“

„Leah?“ Otočil se Jacob na Harryho dceru. Pokrčila rameny.

„Táta mi nevolal a ani máma. Ta dokonce říkala, že přijde.“

„Mám se po něm jít podívat?“ Nabídnul se pohotově Seth.

„To je dobrý, Sethe, půjdu sám,“ rozhodnul Jacob. Odešel za dům, kde zřejmě svlékl oblečení, aby ho znovu nezničil a ve vlčí podobě se rozběhnul směrem do lesa. Už zase.

Začala jsem z toho být nesvá. Měla snad Emily pravdu s tím, že je tu další upír? Ale to by si určitě netroufnul až to hluboko do rezervace. Musel by cítit vlky, to už by ho dostatečně odradilo. Nebo mohl mít Billy nějaký problém, třeba se po cestě ztratil, nebo se mohl s Harrym více zapovídat. Důvodů byl mnoho, ale ani jeden potvrzený.

„Máme něco k jídlu?“ prolomil ticho Paul a šel si sednout k Rachel. Vzal si ji na klín a políbil ji na tvář. I v naoranžovělém světle ohně, jsem viděla, že Jacobova sestra trochu zarděla.

„Pokud vám Embry s Quilem něco nechali, tak ano,“ pronesla Bella zamyšleně při pohledu na ty dva. Bylo jí to snad líto. Oči jí trochu potemněly a možná i zesklovatěly díky slzám, které zadržovala, ale jistá jsem si tím nebyla. Brýle byly u Cullenů, v mém pokoji.

„Jdu se podívat do domu,“ řekla paní Blacková a pomalu se zvedla, i když měla pružnou postavu a na svůj věk, který jsem si nedokázala odhadnout, vstávala docela snadno, ale trochu se podlomila v kolenou a ještě štěstí, že u ní stál Seth. Zachytil ji a doprovodil do domu.

„Co se děje?“ Nedokázala jsem číst mezi řádky. Jestli ostatní si něco sdělovali mezi řečí. Na to jsem nikdy expert nebyla. Byla jsem vždy pro jasné konverzace.

„Možná by bylo lepší, kdybys už jela domů, Eve.“ Překvapeně jsem vykulila oči na Leah, která měla tvář staženou neidentifikovatelným výrazem. Cítila jsem z jejích slov chlad i nenávist.

„Jen zavolám…“

„Půjčím ti telefon.“ Přispěchala Bella a už mi pomáhala vstát. „Doprovodím ji na silnici. Trochu se projdeme.“

„Je to daleko, Bello,“ připomněla jí Emily.

„Mně to nevadí. Potřebuji se nadýchat čerstvého vzduchu. Moc ráda jsem vás všechny poznala, byl to krásný večer.“ Postupně jsem si se všemi potřásla rukama, rozloučila se a společně s Bellou odešla.

***

„Nesmíš to brát od nich jako nějakou nezdvořilost, jsou už prostě takoví. Podezřívaví,“ prolomila Bella půl hodinové ticho naší cesty. Naprosto chápavě jsem se na ni podívala, i když v mém podání to vypadalo tak, že jsem vykulila oči a vytáhla obočí, tím pádem jsem spíš vypadala jako klaun, které ze srdce nesnáším.

„Stále to nechápu,“ přiznala jsem.

„Já je taky někdy ne. Někdy si připadám jako naprostý cizinec, co tam vůbec nepatří. Hlavně teď, když se Jacob otisknul.“

„Je ti to líto?“ Možná jsem se neměla ptát, ale cítila jsem, že za nějaké okolnosti, které si tu v posledních týdnech udály, můžu nepřímo já.

Bella si povzdechla. „Trochu. Lucka je fajn. S Jacobem se však znám dlouho a chápu to, ale někdy…“

„… jsou prostě chvilky, kdy tě to hodně mrzí, a máš pocit, že by sis chtěla oči vybrečet, ale víš, že to nemá cenu, že by to nepomohlo.“

„No páni, kdybych neznala Edwarda, tak bych si myslela, že mi čteš myšlenky.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Vím jaké to je, mít někoho rád, ale vědět, že tvůj být nemůže.“ Tohle byl hodně zamotaný kruh, z něhož byla hodně těžká cesta.

„Kdysi nás dělily tisíce kilometrů a teď, když jsi tady, si připadám, že se známe odjakživa,“ přiznala Bella a přívětivě se na mě usmála. Nabídnula jsem jí rámě, zavěsila se a společně jsme vyrazily dál po silnici, k hranicím rezervace, už to měl být jenom kousek. Tam měl čekat Edward, aby mě a Bellu odvezl domů.

Čekal na smluveném místě. Když nás uviděl, v měsíčním světle se mu na tváři usadil úsměv. Rozběhl se k nám. Mě objal a políbil. Cítila jsem přitom takové mravenčení v podbřišku a srdce se mi rozbušilo strašně rychle, a když jsem lapala po dechu, tak jsme se opřeli čely o sebe a já zhluboka dýchala. Edward se usmíval. Úplně jsem v té chvíli zapomněla na Bellu. Stála kousek od nás. Nemračila se, spíše se usmívala.

„Nerozmyslela ses?“ zeptala se Bella naschvál. Edward se na ni překvapeně podíval.

„Nerozmyslela.“ Podívala jsem se na rozhozeného upíra a přitáhla si ho k sobě blíže, abych mu mohla zašeptat do ucha.

„Už si to nerozmyslím.“ Jeho tvář se rozzářila a popadl mě do náručí a nepřestával líbat. Bella se za našimi zády smála a už lezla do auta.

„Jedeme!“ vykřikla a my s Edwardem jsme se usmáli. Se spojenýma rukama jsme odešli k autu.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou I. - 26. kapitola: