Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou I. - 22. kapitola


Mé oči se nepletou I. - 22. kapitolaLucka je jediný člověk z Forks, který zná Eve jinak, než všichni ostatní. Je spojnice s jejím minulým životem, který však už nenávratně odvál čas a to si Eve musí uvědomit. Sice je to velmi těžké, ale má spoustu lidí, kteří jí pomáhají, a nejvíce chce Lucka. Dokáže se srovnat s tím, že ji všichni, které znala, mají za mrtvou? Už se konečně smíří s faktem, že se domů nevrátí? Nebo ji to bude stále trápit?

22. kapitola – Lucy

Hlasitě jsem polkla, když jsem tu s holkama zůstala úplně sama. Pomalu jsem se otočila a nervózně se usmála.

„Tak co budeme dělat?“ zeptala jsem se nesměle. Byla to hodně hloupá otázka, když jsem přijela kvůli Lucce, ale zase jsem nechtěla nějak vystrnadit Angelu, protože ta mi nic neudělala.

„Já přehlédnu to, co jsem právě viděla, abych se nemusela vyptávat, a půjdu domů a vy dvě se můžete jít projít. Dneska to vypadá, že bude hezky a že nebude ani mrholit. Takže toho patřičně využijte.“ Vyřešila to Angela za nás. Lehce mě objala. K Lucce poslala pár slov, kterým jsem v té rychlosti nerozuměla a zmizela v domě. Dveře se za ní zaklaply tak rychle, že jsem to mrknutím oka prošvihla.

„Asi se půjdeme projít… Edward mi ráno volal a říkal, že si se mnou chceš promluvit,“ začala Lucka zcela klidně. Vykročila směrem od domu Angely a já se k ní přidala. Chtěla jsem hodně mluvit, ale v tu chvíli mi slova prostě nešly na jazyk.

Procházely jsme se docela dlouho. Jen jsme brouzdaly po ulicích Forks a dívaly se do výloh a studovaly zboží, které tam bylo vystavené. Nepadlo ani jediné slovo. Najednou jsem se styděla. Bála jsem se o tom s Luckou mluvit. Poprvé jsme se potkaly až teprve tady, ve Forks. Před tím jsme neměly tu možnost a ona byla jediným člověkem, podotýkám člověkem, který věděl o mé minulosti. Sice jsem se se svou minulostí rozloučila a snažila se dívat vpřed, ale při každém pohledu na Lucku se mi vybavilo tolik vzpomínek na domov, že jsem musela zadržovat vzlyky, které se mi draly do krku.

„Minulý život asi už nikdy nezískáš zpět, co?“ Nebyla to od ní otázka. Spíše soucitné konstatování, které vyjádřilo všechny moje předešlé myšlenky.

„Ne. Dnes jsem se s ní rozloučila nadobro,“ přisvědčila jsem.

„Proč?“

„Bude to tak lepší, pro moje kamarády a přátele. Způsobovat jim větší bolest by byla ode mne velká sobeckost,“ přiznala jsem smutně a kopla do kamínku, který se mi nachomýtnul před nohou. Stejně jak to řekl Carlisle, nevěděla jsem, jak jinak bych to řekla.

„Dalo by se říct, že jsem jediná, kdo tady o tobě ví pravdu? Teda když nepočítám Cullenovi.“

„Jo.“

„Možná by bylo lepší, kdybychom se přestaly scházet, Evo. Nechci ti způsobovat horší bolest, než kterou prožíváš.“ Prudce jsem se zastavila a překvapeně jsem se na Lucku podívala. Skoro až se strachem.

„To ne!“ Málem jsem to vykřikla.

Lucka se zastavila a podívala se na mě těma svýma hlubokýma očima. Chtělo se mi z toho brečet. Nechtěla jsem, abychom se přestaly vídat. S ní jsem si připadala normální.

„Promiň, promiň, to jsem nechtěla. Jen jsem si myslela, že bys nechtěla, abych ti připomínala minulý život, který už nikdy nedostaneš zpátky. Myslela jsem tím na tvoje blaho.“

„Spíš naše,“ špitla jsem. To slovíčko “tvoje“ mě tolik nakoplo. Vzpomněla jsem si, co jsem jí chtěla říct.

„Cože?“ Nechápala moji poznámku.

„Už vím, co jsem ti chtěla říct, ale nejlepší bude, když si sedneme a popovídáme si prvně o tobě.“ Zavrtěla hlavou. „Ale jo. Slíbila jsem, že tě vyzvednu v sobotu z nemocnice společně s Jacobem a nakonec jsem tam nebyla. Pak jsem ti slíbila, že zavolám a to jsem taky neudělala. Takže ti docela dost dlužím, ne?“ Nepatrně se usmála a nakonec i trochu rošťácky mrkla.

„Fajn. Takže, kde začít?“

„Co třeba si někde sednout? Vypadá to na dlouho.“

Lucka navrhla nějakou kavárnu, ale tam bychom si nemohly v klidu povídat. Proto jsme zašly do nejbližšího parku, který byl natolik odlišný od těch, na které jsme byly zvyklé od nás.

Zjistila jsem, že já a ani Lucka si nemůžeme zvyknout na ty divně pokroucené stromy v lesích, anebo na ty provazce mechu a lišejníku, kterými jsou ty stromy porostlé. Dokonce jsme se při tom docela nasmály, když jsme přemýšlely, co nám ty provazce připomínají.

Nakonec Lucka ze sebe vysypala události několika dní. Nebyly naštěstí tak infarktové jako moje. Její vztah s Jacobem se vyvíjel správným směrem. Parádně se skamarádila s Rachel a paní Blackovou, kterou jsem neměla zatím tu čest poznat. Dokonce jsem se dozvěděla, že Blacků je pět a ne čtyři. Jacob s Rachel měli ještě staršího bráchu Brayna, který studoval vysokou školu v jiném státě a tady se ukazoval jen málokdy, protože v místě školy si našel holku.

Blackovi prý byli svým způsobem rádi. Brayen nepodlehl klanové přeměně kvůli upírům. Naposledy se tam ukázal ještě před přistěhováním Cullenových.

Ptala jsem se, jak se potom Jacob choval, když ji vyzvedl z nemocnice. Na to se Lucka nemohla přestat smát. Omluvila se tím, že takhle obětavě se chovat kluka ještě neviděla. Jacob byl jako mílius. Pořád se ptal, jestli jí je dobře a jestli něco nepotřebuje. A stále dokola. Nakonec to Lucka ukončila rázným ne a tím, že jí je dobře a že tohle není potřeba.

Tiše jsem se tomu smála. Představa Jacoba jak ji obskakuje, byla skutečně vtipná a neuvěřitelně bizardní.

„Teď už dost o mě. Co se dělo u vás? Jacob měl nějaké řeči, že je o jednu pijavici ve Forks navíc? Co o tom víš?“ Nepatrně jsem se usmála. Nevěděla jsem, jak jí to správně podat, ale nakonec mě něco napadlo.

„Víš, že tady není všechno podle knížky?“

„To jsem si docela všimla. Paní Blacková je toho důkazem.“

„Co bys řekla na to, že má Rose dceru?“

„Fakt?“

„Jo. Má ji ještě z doby před přeměnou.“ Zkusila jsem ji nalákat, aby se zeptala, ale ona to vyřešila hned.

„Podle toho, co koluje za zvěsti v rezervaci, bych řekla, že dcera Rosalie bude podle všech indícií upírka.“

„Bingo!“ vykřikla jsem.

„Já vím, jsem dobrá,“ chvástala se Lucka s širokým úsměvem.

„Je tu ještě jedna novinka, kterou bych ti chtěla říct.“

„Povídej,“ popohnala mě a trochu si skousla ret. Začala mě bedlivě pozorovat.

Trochu jsem se ostýchala, jestli jí to mám říct hned anebo to podávat tak trochu po kapkách. Jenže já dokázala tak blbě kličkovat, že vždycky z toho vznikla taková blbina, které by neporozuměl ani ten největší chytrolín.

„Jsem těhotná,“ vyhrkla jsem rychle.

Lucka zvedla pravé obočí a překvapeně se na mě podívala. „Opravdu?“ Nevím, jestli se ujišťovala, že jí říkám pravdu anebo jestli si z ní dělám legraci.

„Opravdu,“ přisvědčila jsem.

Nějakou dobu se na mě dívala. Určitě hodně přemýšlela. Možná se vzpamatovávala ze šoku. Přesto vypadala velmi vyrovnaně a brala to kupodivu klidně.

Stiskla rty a nepatrně naklonila hlavu. Nepouštěla mě z pohledu a jen velmi váhavě si promnula rty mezi zuby. Nepatrně otevřela ústa, přimhouřila oči a spustila: „A co bude dál? Necháš si to? Jak to budeš řešit?“ Nezklamala mě. Jednala přesně tak, jak jsem předpokládala. Prvně si to promyslela a pak teprve se začala ptát.

„Co bude dál? To je přeci jasné. Nikdy bych se ho nevzdala. Zatím jsme se domluvili s Cullenovými, že pokud si miminko budu chtít nechat, tak oni to budou respektovat. Měla jsi vidět Emmetta, tak nadšeného jsem ho ještě neviděla. A oni to ještě přede mnou celou dobu tajili! Alice to věděla od úplného začátku, ale samozřejmě si to všichni nechali pro sebe a mě o tom ani neinformovali!“ Lucka se usmála a vykulila oči. „Fakt. Nekecám. Oni to celou dobu věděli a jen tak mě nechali chodit po domě, aniž bych něco tušila. Ale musela jsem být asi hodně mimo, když jsem si toho nevšimla sama. Bylo mi špatně a ani jsem si v těch událostech za poslední měsíc neuvědomila, že jsem to nedostala. Prostě jsem byla z toho docela na větvi a stejně bych na to v následném měsíci nepřišla, kdyby mi to neřekla Alex. To je dcera Rose,“ dodala jsem na vysvětlenou, „a má docela prořízlou pusu.“ Najednou jako bych dostala ránu elektrickým proudem, který mě nahodil, a já začala myslet konečně na něco pozitivního. Bylo to příjemné.

„Je to Edwarda?“ zeptala se prostě.

„Cože?“ vykulila jsem na ni oči.

„Ptám se, jestli je to miminko Edwarda.“ Chvíli jsem tu informaci zpracovávala. Touhle otázkou mě docela zaskočila.

„Jak tě to napadlo?“

„No… jak asi? Bydlíš u toho nejhezčího upíra v okolí a nezmínila ses o nikom, s kým jsi… ty víš, co.“ Na to jsem přikývla a trochu zrudla. Tohle mě vůbec nenapadlo.

„S někým ano.“

„Aha, tak s kým?“ Trochu se zarazila. Na moment mi to připadalo, že zalitovala, že není Edwardovo. Nebo se mi to možná jenom zdálo.

„Nebyl takový, jakého jsem si ho představovala,“ přiznala jsem trochu smutněji, než jsem zamýšlela.

„Tak jaký byl?“

„Kdo?“ zeptala jsem se pitomě.

„Ten bývalý. Je to bývalý, ne…?“

„Bývalý,“ potvrdila jsem.

„Rozešli jste se v dobrém, anebo ve zlém? Vrátíš se k němu ještě? A řekneš mu to?“ Zasypala mě dalšími otázkami.

„Chvíli před tím, než jsem se neznámo jak objevila tady ve Forks, jsme se rozešli. Ne v dobrém…“ Chtěla jsem to Lucce říct nebo ne? Nevěděla jsem, ale u ní jsem měla dojem, že jí můžu všechno povědět. Svěřit se jí, ulevit si. Možná by bylo lepší ji chránit. Tohle sahá daleko dál, než jsem já schopná pochopit a stačí, že jsem v tom já a Cullenovi, nikoho dalšího nebude dobré do toho zatahovat.

„Bohužel to teď už je jedno, protože si stejně myslí, že jsem po smrti. Takže, abych ti odpověděla na další otázku. Nevrátím se k němu…“

„A jo!“ Plácla se do čela. „To mi nedošlo, promiň.“ Omlouvala se mi kajícně.

„To nic. Už si na to zvykám. Musím se do toho dostat. Teda už se do toho dostávám. Jen…“ Sklopila jsem hlavu a zkoumala svoje ruce, které se zvláštně proplétaly.

„Co?“ zeptala se Lucka a položila mi na ruce svoji ruku a já k ní zvedla hlavu.

„Chtěla bych se vrátit zpátky. Chci zpátky svůj minulý život. Tolik bych si přála, aby to bylo jinak. Vím, že mě mají Cullenovi rádi, ale nikdy to nebude takové jako kdysi. Už nikdy rodiče nespatřím. Ani bratra a už vůbec svoji starší sestru a její dceru. Moji neteř. Skoro jsem ji neviděla. Jen krátce po narození a teď jí bude brzy půl roku.“ Po tvářích mi opět začaly stékat slzy. Lucka mě držela, ale když jí v kapse zazvonil telefon, pustila mě. Četla si esemesku. Tvář měla najednou ještě více zachmuřenou. Jakýsi stín se přes ni mihnul. Stáhla obočí k sobě, do zlověstného V. Esemesku četla dvakrát. Byla ještě smutnější, ale hned mě chytila za ruce.

„Už na to nesmíš myslet. Tví rodiče a bratr se mají teď lépe a sestra by určitě nechtěla, aby ses trápila. Chtěla by, aby ses těšila ze svého miminka.“ Rozbrečela jsem se ještě víc a Lucka mě objala. Cítila jsem její tlukoucí srdce, teplo její kůže. To něco, to lidské, co mi prostě Cullenovi dát nedokázali. Donutilo mě to plakat ještě víc. Cítila jsem se jako ten největší slaboch na světě.

„Vybreč se, bude to tak nejlepší. Nesmíš to v sobě držet.“ Začala jsem vzlykat a Lucka svoje objetí ještě zesílila. Omotala jsem jí paže kolem hrudníku a na zádech je spojila. Tolik jsem si přála, aby tu byla pořád. Člověk. Pravý člověk, který mě chápal a znal jinak než všichni ostatní.

„Budu tady s tebou a pro tebe, kdykoliv budeš něco potřebovat,“ pošeptala mi přímo do ucha. Bylo to o tolik jiné, cítit na kůži zase teplý dech a ne chladný, který se mi zakusoval do kůže a postupoval níže až do svalů a kostí.

„Proč se mi tohle nezdá? Proč to není noční můra?“ ptala jsem se sama sebe. Lucka mě od sebe odstrčila a vážně mi pohlédla do tváře.

„Evi!“ zpozorněla jsem. „Nechci znít necitelně, ale čím více se tím budeš užírat, tím více tě to bude trápit. Možná chápu, že to pro tebe není lehké, ale jak tě znám, tak se přeci nevzdáváš jen tak, bojuješ dál. Vzpomínáš, když jsme si psaly? Když ti něco nešlo? Pokaždé jsi to zkusila znovu a znovu, dokud to nešlo. Tak se to pokus udělat i teď. Minulost nezměníme. Ty ani já, ani nikdo jiný. Je jen na tobě, jakou budoucnost si uděláš. Díváš se pořád zpět a to nemůžeš.“ Pevně mě chytila za ruce a donutila, abych ji vnímala. „Teď mysli na to miminko. Nechceš, aby se mu cokoliv stalo, a je to tvoje budoucnost. Musíš být silná pro něj, ano?“ Podívala jsem se na ni a potlačovala slzy. Její slova bolela. Právě proto, že byla pravdivá. Pravda vždycky bolí. Nechtěla jsem si to přiznat, ale Lucka měla pravdu. Sice se mi to nelíbilo. Jenže to je skutečnost. Musela jsem se přestat vznášet v oblacích a ve slovech: co by kdyby…

„Lucko…“ Sklopila jsem hlavu a snažila se uklidnit. Zhluboka jsem dýchala. „Chtěla bych tě o něco poprosit.“

„Copak?“

„Má Angela internet?“ Její tvář ztvrdla. Přivřela víčka a rty stáhla do úzké čárky. Bylo nějakou dobu ticho. „Má?“ zeptala jsem se plaše. Nebyla jsem zvyklá po někom něco žádat.

„Má, ale teď jí nefunguje.“

„Aha.“ Skousla jsem si dolní ret. „A Jacob?“ To už se na mě podívala velmi ostražitě.

„Nemá. Blackovi jsou rádi, že mají televizi a ještě k tomu počítač? To bych po nich chtěla moc.“ Pevněji jsem jí stiskla ruce a přemýšlela, jestli mi nelže. Chtěla jsem jí věřit, ale našla výmluvu až příliš rychle.

„Pojď se raději ještě projít, prospěje ti to,“ pobídla mě. Vstaly jsme a začaly se docela okatě procházet. Trochu jsem si procvičila levou ruku. Docela ještě bolela a sádra nepříjemně svědila, ale už jsem si na to zvykla. Nebylo to poprvé, co jsem měla sádru. U nás by to bylo v pohodě, ale tady ve Forsk, ve státě Washington, kde většinu roku prší a vlhkost vzduchu se hodně blíží k osmdesáti procentům, bylo pro sádru trochu sebevražedné. Sice jsem ji měla schovanou v rukávě bundy, ale cítila jsem jak vlhne a nemá takovou pevnost jako v domě, kde se topí. Vůbec to nevypadalo, že je červenec. Byla zima a nebe bylo pod příkrovem mraků, kterými se občas prodral sluneční paprsek, který nedosahoval takového tepla jako u nás.

„Nebyla jsem k tobě upřímná, Evi. Moc se omlouvám.“ Lucka se zastavila a trochu si rozepnula bundu u krku. V očích měla bolestný stín.

„Proč?“

„Psala mi Alice,“ připustila.

„Chápu,“ kývla jsem a opět se rozešla. „Nechci, aby měla o mě pořád starost.“

„Docela nevýhoda mít někoho, kdo vidí tvoje kroky dřív, než je vůbec sama uděláš nebo na ně pomyslíš.“ Tiše jsem se zasmála.

„Občas výhoda a jindy otrava, ale Alice je fajn a snaží se mi pomoci, ale v tomhle mě neochrání.“ Tolik jsem chtěla vědět, jestli jsou spolužáci a kamarádi v pořádku. Tolik jsem jich neměla, ale ty, co jsem měla byli pro mě hodně důležití.

„Angela je doma, určitě na internetu hledá, můžeme se podívat. Stejně ty bys od toho neupustila. To by měla Alice vědět a vím, že zvědavost je privilegium holek.“ Obě jsme se zasmály a pomalou chůzí se vrátily k domu Angely.

Lucka otevřela dveře do domu a obě jsme se v předsíni zuly a sundaly bundy, které moje kamarádka pověsila na věšák.

Vedla mě velmi pěkným domem. Nebyl tak velký, jako měli Cullenovi, ale o to byl přátelštější, vřelejší a rodinný. Po stěnách visely fotografie rodiny Weberových. V knize jsem si nikdy nevšimla, že by Bella mluvila o nějakých sourozencích, ale rodinné fotografie mluvily o něčem jiném.

Angela měla sestru a bratra.

„Jak se jmenují Angelininy sourozenci?“ zeptala jsem se Lucky, která pro něco zaskočila do kuchyně. Podala mi do ruky skleničku s coca-colou. Nechtěla jsem být nezdvořilá, ale ohrnula jsem nad ní nos, měla jsem raději obyčejnou vodu, jenže jsem nechtěla urazit, tak jsem si trochu usrkla. Zuby mi zatrnuly. Pokud to byla light, tak stejně byla sladká.

„Angelin starší brácha se jmenuje Peter a chodí do druháku na George Washington University a její nestarší sestra Penelope navštěvuje poslední ročník Princetonu.“

„Wow,“ ujelo mi. „Teď si připadám jako buran, kterej je rád, že dostudoval střední s maturitou.“

„Pšt!“ Přiložila si bleskově prst na rty. „Sice mluvíme česky, ale učím Angelu nějaká slovíčka, protože se jí ten náš milovanej jazyk líbí. Nechceme, aby věděla, kdo jsi, že ne?“ šeptala a měla zvláštní tajemný úsměv. Jen jsem na to přikývla.

„Lucy?“ zavolala odněkud Angela. Podívala jsem se na Lucku a ukázala ještě prstem.

„Jo, těžko se jí a vlastně všem vyslovuje Lucie nebo Lucka, tak to poameričtili.“ Pokrčila rameny a šla dál chodbou.

„A to jsem Ameriku neměla ráda kvůli tomu, že si všechno přizpůsobují sobě a teď tu dokonce žiju,“ neodpustila jsem si poznámku.

„Jo, nevybereš si,“ přisvědčila Lucka a otevřela dveře do krásného pokoje, který byl vyzdobený spoustou plakátů, fotografií, koláží a všeho možného, co dokázala Angela vytvořit pomocí svého fotoaparátu, tiskárny a lepidla.

Pokoj nebyl vůbec přeslazený. Neviděla jsem tu skoro žádnou růžovou, ale většinou teplejší pastelové barvy, jako modrá, zelená, žlutá, červená a další hezké barvy. Stála tu jen jedna postel, tak jsem si domyslela, že Lucka spí zřejmě v jiném pokoji.

„To vám byla taková zima, holky?“ Angela se otočila na točité židli k nám. Vypadala tak krásně, ale úplně jinak, než herečka, která ji měla představovat.

„Chceme se podívat po něčem na internetu, můžeme?“ Lucka se usmála a tváře jí trochu zčervenaly.

„No jasně, skočím dolů něco připravit k jídlu, určitě jste vyhládly, co ty na to, Eve?“ Pomalým pohybem hlavy jsem se podívala na Angelu.

„Jasně, moc ráda.“

„Co si dáš k pití?“ Podívala jsem se na skleničku ve své ruce.

„Raději nějakou perlivou vodu.“

„Skvěle.“ Vzala mi skleničku a zmizela v chodbě. Lucka mezitím dosedla k počítači a najela na stránku facebooku. Když psala e-mailovou adresu, na chvíli se zarazila. Podívala se mým směrem.

„Nevím, co tam můžeš čekat. Byla jsem tam před pár dny. Ale moc jsem se tam nerozhlížela,“ připustila.

„Neboj, tuším, co mě může čekat. Už jsem to kdysi zažila.“ Zhluboka jsem se nadechla a posadila se vedle ní. Dopsala e-mail a heslo, při kterém jsem se odvrátila, ryze ze slušnosti.

Bleskově naběhla titulní stránka, kde bylo spoustu věcí od lidí, které měla v přátelích, od přidání nových přátel, až po like u různých hloupých stránek a skupin. V dalším hledání ji přerušil mobil, který jí zazvonil v kapse.

„Alice,“ zašeptala jsem.

„Myslíš?“ kývla jsem. Vytáhla telefon a četla esemesku. Zamračila se. „Tak se mám na co těšit,“ špitla.

„Zlobí se,“ konstatovala jsem.

„A ne jen ona.“ Protočila jsem oči.

„Tak už to udělej, nebo k tomu ztratím odvahu.“ Přikývla a do vyhledání napsala moje celé jméno. Objevila se tam moje fotka s kolečkem od Vodafonu v pravém dolním rohu. Klikla na moje jméno a hned se zobrazila moje osobní zeď, která byla zaplněna fotografiemi mým přátel, spolužáků a kamarádů.

„Raději se posaď na moje místo a já jdu pro jistotu hlídat dveře, kdyby náhodou přišla Angela.“ Vstala a já zaujala její místo. Začala jsem očima číst zprávy od všech, kteří psali na moji osobní zeď. Bylo mi z toho do pláče. Psali tam i lidé, od kterých bych to v žádném případě nečekala. Tiskla jsem ruce v pěst a dýchala zrychleně, jen abych zaplašila slzy, které se mi draly pořád do očí. Teď mi příval hormonů docela vadil.

Přejížděla jsem myší dolů a ještě níž. Vzkazy nebraly konce, ale já hledala pouze vybrané. Od nejlepších kamarádek. Dokonce se objevil i od kamaráda, se kterým jsem se viděla pouze na fotkách, ale rozuměl mi.

Strnula jsem na místě a jen tupě hleděla na obrazovku. Nastal kratičký okamžik, kdy jsem necítila nic. Pouze tupou prázdnotu jak v hlavě, tak v hrudi, ale z úplně jiného důvodu než knižní Bella. Stejně se mi v New Moon nelíbila, její chování bylo neadekvátní. Pro jedno kvítí přeci slunce nesvítí.

Zhluboka jsem se nosem nadechla a zase vydechla. Zavřela víčka a nechala před očima kroužit obličeje mých přátel a spolužáků a všech krásných okamžiků, které jsem s nimi zažila. Rty jsem roztáhla do malého úsměvu a ruce položila na bříško. Těžko se mi s tím loučilo. S minulým životem, ale kdybych se ozvala nebo se vrátila, ublížila bych jim daleko víc, než jak to všichni prožívají teď. Lucka měla pravdu. Časem všichni zapomenou. Vím, jak to bylo s tím mým sousedem. První měsíce to bylo těžké, ale potom se s tím lidi dokázali sžít.

Lidé a rodina je však rozdíl. Napadlo mě vzápětí. Otevřela jsem oči a zastavila se na fotografii sestry, která tam měla v náručí mou malou neteřinku. Přiložila jsem prsty na obrazovku a na jejich fotografii. Jen lehce se zase usmála, ale ani slzička se mi neprodrala přes víčko.

„Mám vás moc ráda a vždycky na vás budu myslet,“ zašeptala jsem jenom sama k sobě, aby to Lucka neslyšela.

Odhlásila jsem Lucku z facebooku a internetový prohlížeč zavřela. Do pokoje vešla Angela s tácem, který byl pokryt sušenkami, pitím a nějakým sušeným ovocem.

Moji noví přátelé. Můj nový život. Já, Forks, a moje miminko. Snad to dokážu.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou I. - 22. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!