Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou I. - 21. kapitola

twilight-ukázka


Mé oči se nepletou I. - 21. kapitolaTato kapitolka je jedna z nejkratších, což je u mě velmi neobvyklé, ale jak název napovídá, k tomuto není potřeba příliš dlouhé kapitoly. Vím, že konec minulé kapitoly byl trochu infarktový a pokusím se to trošku napravit. Kdybych řekla, o čem bude, tak bych vám zkazila moment překvapení.

21. kapitola – Touha

Podívala jsem se mu do očí. Chtěla jsem z nich něco vyčíst, ale nešlo to.

„Edwarde…“ zašeptala jsem znovu. Nepatrně jsem se usmála. „O tomhle dni jsem snila už od zásnub mé sestry. Možná ještě dřív. Netušíš, jak jsem si tohle přála slyšet. Tolik jsem se k tomu upnula, že jsem na nic jiného nečekala. Mám tě ráda, Edwarde. Nebudu lhát, když řeknu, že tě mám moc ráda.“ Jeho tvář se rozjasnila.

„Eve…“ Položila jsem mu prst na rty.

„Jenže, co ti chci říct. Jsem moc poctěna tím, že jsi požádal zrovna mne, ale necítím se na to. Necítím se, abych byla něčí ženou. Těžko se srovnávám s tím, že budu mámou. Já? Takový dítě, který nechce dospět a už se stane mámou. Poslední dobou toho bylo na mne příliš. Moc událostí se seběhlo najednou a já se s nimi ještě nesžila. Ne tak, jak bych si představovala.“

„Ale…“

„Pšt, jen to dořeknu,“ odmlčela jsem se a hleděla do jeho andělské tváře, která očekávala můj verdikt. „Nechci, abys hledal chybu v sobě. Tady je chyba ve mně. Vdávat se. To byl vždycky můj sen, ale teď… teď když nastal ten čas, tak se na to nějak necítím. Jak jsem řekla, tebou to není. Jen si tím teď nejsem jistá. Známe se ani ne měsíc a přišlo to zrovna v době, kdy bych si mohla myslet, že to děláš jenom kvůli tomu, abych nebyla s miminkem sama…“

„Ale…“ pokusil se.

„Prosím, nech mě to doříct. Chodíme spolu teprve týden. Je to takové rychlé, dokonce i na mě. A jsem poctěna tím, že jsi požádal zrovna mne, když můžeš mít, kteroukoli si zamaneš. Nechci, aby to bylo z pocitu, že něco musíš udělat, že to sama nezvládnu.“

„Eve…“

„Edwarde, prosím.“

„Teď nech něco říct mě. Vezmi si ten prsten. Nemusíš říct ano, ale nos ho, abych věděl, že o tom alespoň uvažuješ. Nemusíš ho nosit jako zásnubní. Nýbrž jako dárek.“ Udělal na mě psí oči, ale já jsem mu zavřela dlaň s prstenem, který před chvílí vytáhnul z krabičky. Natáhla jsem se k jeho uchu a jen tiše zašeptala: „Nech si ho. Schovej ho, jednoho dne se ti bude určitě hodit. V příhodnější chvíli.“ Stáhla jsem hlavu zpět a dívala se mu přímo do očí. Ty svoje jsem přivřela a políbila ho na lícní kost. Čelem jsem se opřela o to jeho.

„Mám tě moc ráda, Edwarde Cullene,“ zašeptala jsem a vysloužila si tím chladivý polibek na tvář.

„Já tebe taky.“ Vzal mě do náruče. „Měla bys jít spát. Ráno se uvidíme.“ Položil mě na postel a přikryl. Lehce políbil na tvář a odešel.

Dlouho jsem se dívala na dveře a čekala, že se vrátí, ale nevrátil. Přitáhla jsem si peřinu k bradě a začala tiše vzlykat. Nenáviděla jsem se za to, co jsem mu řekla. Jenže jsem se opravdu necítila na vdávání a pro tu chvíli mi to připadlo neslušné, už z důvodu smrti mé rodiny a to jsem raději nemluvila o svém těhotenství. Prostě to nešlo. Ať si to byl Edward Cullen, nebo ne.

Nakonec jsem dlouhou dobu brečela a usnula únavou, ani nevím kdy.

Špatně jsem spala. Hodně špatně. Opět se mi zdála ta noční můra. Věděla jsem, že je to ona. Ať jsem proti ní bojovala, jak chtěla, nedokázala jsem se vzbudit. Vše bylo stále zamlžené, hlavně podoba toho upíra, ale po pádu ze střechy jsem se opět probudila a raději se hned štípla do ruky, abych si byla jistá, že jsem opravdu vzhůru a neskočí na mě zase Victorie.

Usnout znovu bylo už snadnější. Dál se mi už nic nezdálo, za to jsem děkovala a stáhla se do klubíčka a ruce přitiskla na bříško, jako bych si ho chránila před něčím, co se mi nelíbilo.

Naskočila mi husí kůže, a když jsem si chtěla přitáhnout peřinu, udělal to za mě někdo jiný. Pořádně mě zabalil a nakonec objal. Bála jsem se otevřít oči, ale když jsem ucítila letmý chladný polibek na spánku, došlo mi, že to nebude nikdo jiný než Edward.

„Dobré ráno,“ zašeptal mi přímo do ucha. Pevněji jsem sevřela víčka a zadržela dech. Moc jsem se bála otevřít oči a podívat se do jeho. Ne po tom včerejšku. „Mám pro tebe návrh.“

„A jaký?“ špitla jsem se stále zavřenýma očima.

„Když se teď na mě podíváš, tak ti ho řeknu, ale dokud to neuděláš, tak ti nic neřeknu. To mi připadá jako dobrý kompromis? Co ty na to?“ Opět jsem ucítila vlahý polibek.

„Po tom včerejšku se na tebe nemůžu ani podívat. Cítím se hrozně,“ přiznala jsem. Edward mě silněji objal.

„Co bylo včera, bylo a dneska se tím nebudeme zabývat. Nebudeme si kazit den.“ Otočila jsem se k němu a otevřela konečně oči.

Edward se usmíval a oči mu jen zářily. Utápěla jsem se ve zlatě, které dokázalo hřát, ale i chladit zároveň. Jednou dlaní mi přejel po rameni. Okamžitě mi naskočila husí kůže. Neskryl široký úsměv, jenž nahradil ten drobnější.

„Tak,“ políbil mě na čelo, „půjdeš teď do sprchy, protože večer jsi byla moc unavená. Já ti mezitím nachystám snídani a potom spolu zajedeme do města. Musím ti koupit konečně telefon, aby sis nemusela stále půjčovat od Alice, protože moje sestřička má tu krabičku hodně ráda.“

„Já tě slyšela, Edwarde!“ křikla zpoza dveří Alice, která asi náhodou procházela okolo.

„A potom,“ pokračoval nevzrušeně, „tě odvezu k Lucce. Od pátku jsi ji neviděla a v sobotu jsi za ní měla jít, když ji propouštěli a ani jsi jí nezavolala. Takže bych řekl…“ zdvihnul vítězně obočí, „že máš u kamarádky velký vroubek a měla bys jí to vrátit. Co ty na to?“

„Nemám námitek,“ špitla jsem ublíženě. Cítila jsem se provinile a jako dítě, které kárají za to, že zlobí, ale zároveň mi v této situaci připadl Edward vtipný.

„Dokážu být vtipný,“ přisvědčil.

„Ale ne jako Emmett,“ poškádlila jsem ho. To jsem neměla dělat. Edward jedním mocným máchnutím odhodil peřinu, popadl mě do náručí, ze kterého jsem neměla šanci se vymanit, a odnášel mě do koupelny. Kde už leželo mé čisté oblečení v úhledném komínku hned vedle sprchového koutu.

„Takže,“ opatrně mě postavil na studené kachličky, „ty se tady hezky osprchuješ, oblečeš a sejdeš do kuchyně, kde na tebe bude čekat snídaně, nebo zavoláš a já tě snesu dolů, hm?“ Teprve nyní jsem si uvědomovala, jak jsem proti němu menší. On se na mě díval z patra, zatím co já jsem se na něj dívala z podlahy.

„To zvládnu,“ řekla jsem a zvedla k němu oči s nevinným výrazem. Mile se usmál. Opět mě políbil a lidskou rychlostí odešel.

„Tak za chvíli,“ zavolal a já zavřela dveře.

Udělala jsem přesně to, co mi řekl. Užívala jsem si sprchy. Teplé vody dopadající na moje ramena a stékající po zbytku těla. Vlasy jsem si stáhla do culíku a kolem uší mi visely kratší prameny, jejichž konečky byly mokré. Pokušení bylo příliš velké. Dívala jsem se na svoje bříško, na kterém nebylo nic poznat, pohladila jsem je a tiše zašeptala: „Už se na tebe těším a slibuju, že budu tou nejlepší mámou…“ zdvihla jsem oči. „Snad se mi to podaří,“ dodala jsem tiše.

V duchu jsem děkovala Alici, že mi konečně připravila nějaké vhodnější oblečení. Samozřejmě teplejší. Byli jsme sice uprostřed léta, ale ve Forks se to moc nezměnilo. Pošmourné počasí zůstávalo a jen občas vysvitlo slunce, když se jeho zlatavé paprsky prodraly přes těžký baldachýn mraků.

Vyplížila jsme se z koupelny skoro jako zloděj, který má být každým okamžikem přistižen při krádeži. V mém případě přistižen.

„Kampak se chystáš?“ Otočila jsem se a spatřila Carlislea, jak stojí ve dveřích své pracovny.

„Na snídani.“ Ukázala jsem palcem směrem ke schodišti.

„Musím ti něco dát.“ Zmizel v pracovně a během chvilky se vrátil. V ruce držel bílou plastovou lahvičku s modrým uzávěrem.

„Co to je?“

„To jsou vitamíny. Pro miminko. Teď je můžeš brát sama a Esmé ti je už nemusí tajně podstrkovat v jídle.“ V tu chvíli jsem vybuchla smíchy. Nemohla jsem přestat.

„Ona mi je tajně dávala do jídla? A nebylo by lepší mi to říct?“

„To by pak nebylo překvapení,“ odvětil Carlisle s úsměvem.

„To ne, no,“ souhlasila jsem. „Jdu raději na tu snídani, nebo tam Edward vystojí důlek.“ Carlisle přikývnul a opět zmizel ve své pracovně. Zamířila jsem zpátky ke schodišti, ale nedalo mi to. Položila jsem vitamíny na zem a vrátila se a zaklepala.

„Pojď dál. Copak se děje?“ Vzhlédnul od knihy, kterou právě vytáhnul a chtěl ji začít číst, když jsem zavřela dveře.

„Směla bych se podívat na internet?“

„Proč?“ zeptal se překvapeně.

„Jen bych se chtěla podívat, jak se mají kamarádi a spolužáci. Směla bych?“ Jeho tvář zesmutněla.

„Eve…“ pomalu vstal a došel ke mně, „chtěl bych ti to dovolit, ale nemůžu. Pro všechny ve tvé vlasti jsi mrtvá, a kdyby ses teď náhodou přihlásila, tak by to bylo lidem divné.“

„Nebylo! Mohli by si myslet, že to moje sestra, nebo že se mi někdo naboural do účtu. Nějaký heacker. Carlisle, prosím. O nic jiného Vás nežádám.“ Udělala jsem psí oči, ale on byl neoblomný.

„Stále je to moc brzy. Teprve včera to byl měsíc od tvého zmizení. Tvé přátele to dozajista bolí a tohle by byla další bolestivá rána. Nezlob se.“

„Alespoň na Facebook. Přes rodiče. Ti tam mají jen velmi málo přátel a teď ráno tam nikdo nebude připojený,“ škemrala jsem.

„Je mi to líto, Eve. Nejde to. Nezlob se. Budeš muset ještě vydržet. Minimálně ještě měsíc. Možná dva.“

„Tak dlouho to nevydržím.“ Jen s velkými obtížemi jsem zadržovala slzy, které se mi draly do očí.

„Já nevím, jak dlouho lidé truchlí pro své přátele.“ Na někoho jsem si vzpomněla.

„Nejvíce první dva měsíce,“ připustila jsem. „Jeden můj soused, náhle zemřel, chodili jsme spolu do školy. První týdny byly nejhorší. Zvláště ve škole. Jenže tohle je jiný případ. Lidé se nebudou tolik zajímat. Jsme přeci po maturitě, po škole.“

„Naopak, Eve. Právě naopak. To tvé přátele ještě více přiláká truchlit a doufat v zázrak. Budou litovat toho, že tě nemohli vidět a o to déle je to bude trápit a ty se budeš trápit ještě více. Nechci být necitelný, ale musíš na svůj minulý život zapomenout. Musíš zapomenout na vše. Nebolí to jenom tebe, ale i lidi co tě znali. Nechceš jim snad ubližovat, nebo snad ano?“ Podívala jsem se mu do očí, měl pravdu.

„Já svůj život měla v jistých ohledech ráda.“

„Chápu tě, ale život jde dál. A pro dobro tvých přátel bude, když budou mít na paměti, že jsi zahynula při nehodě. Je to možná necitelné, ale každý jednou zapomene. I ty. Sice to bude trvat dlouho, ale jednou to přejde.“ Po tvářích mi s konečnou platností začaly stékat slzy. Oči se jimi přímo plnily. Věděla jsem, že je tohle rozloučení. Naprostý konec s mým minulým životem, i když jsem pod svým srdcem nosila něco, co mě s tou minulostí spojovalo. Nebylo to v podstatě nic. Byl to pouze krok do nového života.

To miminko byla vidina nového života, ne toho starého, už jsem to chápala. Nemohlo mě nijak spojovat s mým minulým životem. Jeho otec ani neví, že bude otec a má mě za mrtvou. Přeci je to tak lepší.

Carlisle mě objal a já nechala volný průchod emocím, potřebovala jsem se vyplakat. Sice jsem před Cullenovými nechtěla brečet, ale hormony mne zradily.

Nemusela jsem to na ně svádět, ale nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo.

Spojila jsem ruce za Carlisleovými zády a zabořila tvář do jeho košile, která vlhla od mých slz. Nemohla jsem to zastavit a ani nechtěla. Ucítila jsem jeho chladné paže na ramenou. Jednou rukou mě pohladil po vlasech.

„To bude dobré, holčičko. Jen plač. Vyplač se z toho.“ Tolik jsem si přála, abych byla v objetí svého otce, aby to byl on, kdo mě utěšil. Vypadalo to, že Carlisle chápe, co potřebuji. „Nemohu ti nahradit otce a ani nechci, ale pamatuj, že tu budu vždy pro tebe.“ Polknula jsem poslední vzlyk. Pustil mě ze svého objetí. Oklepala jsem se a otřela si slzy.

„Já vím,“ řekla jsem trochu roztřeseně. Naposledy si mě k sobě přitáhnul, aby mě otcovsky políbil na čelo.

„Teď jdi s Edwardem na snídani a zkus na to nemyslet, ano?“ Přikývla jsem. Edward stál u dveří a smutně na mě hleděl. Dlouho mu to nevydrželo. Usmál se, abych nebyla smutná. Vzal mě do náručí. Neprotestovala jsem. Příliš se mi třásla kolena.

Snesl mě dolů a přímo do kuchyně, kde ladně pobíhala Esmé a něco ještě dodělávala. Hned jak mě spatřila, se pousmála a otočila se k nám zády. Čelem ke kuchyňské lince.

Edward mě postavil na zem a já sama došla k jídelnímu stolu a posadila se. Hned se přede mnou objevil lahodně vonící zelený čaj s broskví a k tomu plný talíř ovoce a různého pečiva s vlákninou. Edward vedle talířů postavil sklenici s vodou a lahvičku s vitamíny.

„Je to lepší, než ti to tajně dávat do jídla,“ řekla zcela klidně Esmé od linky.

„Taky si myslím,“ přisvědčila jsem a pustila se do jídla. Bylo vynikající. Dlouho jsem se takto dobře nenajedla. Sice mi Esmé vařila výtečně, ale teď mi to opravdu přišlo vhod.

V kuchyni se mihnul i Emmett a posmíval se mi. Nechápala jsem z jakého důvodu, ale Edward ho okamžitě odpálkoval. Chvíli se pak dohadovali na chodbě, ale Emm to vzdal a šel raději za Rose, aby ho prý uchlácholila. Dusila jsem v sobě smích.

Ještě hodně lidí-upírů se v kuchyni vystřídalo. Sice měli různé výmluvy, proč jsou zrovna v kuchyni, ale nejbizardnější měla stejně Alex. Ta to vysvětlila tím, že si zašla pro jablko, aby na něj mohla nalákat nějakou lesní zvěř, aby sama měla jednodušší lovení. Emmett to samozřejmě z ložnice slyšel a smál se tak hlasitě, že na něj Jasper vběhnul, protože mu dneska nervy nějak nesloužily a byl trochu nesvůj, takže si mě taky přišel okouknout.

Po snídani mi Alice donesla bundu a popřála hezký den a zmizela jako pára nad hrncem. Edward mi pošeptal, že se rozhodla si dneska s Jasperem udělat klidný den o samotě. Pochopila jsem a šla s ním do garáže.

Nastoupili jsme do jeho Volva. Hned zapnul topení, protože když jsem s někým z Cullenovic rodiny v autě, tak mi byla zima.

Vyjeli jsme docela pomalu a uháněli k Forks. Edward si se mnou celou dobu povídal. Vůbec jsem neviděla náznak smutku nebo rozčarování ze včerejšího večera i přesto, že jsem ho odmítla. Čekala bych, že se bude chovat jinak, ale snažil se to neřešit a za to jsem byla ráda.

Nakonec mě zpovídal, jaký bych chtěla telefon, ale mně to bylo jedno. Nechtěla jsem další dárky, které jsem jim nemohla nijak oplatit. Prostě jsem nechtěla, aby mi stále něco dávali bez zjevného důvodu.

Nebyl by to Edward, kdyby mi to nevymlouval. Rázně to ukončil tím, že kdyby nechtěli, tak by mě k sobě nevzali. Že je to jejich svobodná vůle a že si mě všichni oblíbili. Na to jsem už argument neměla. Nezbylo mi nic jiného, než souhlasit se vším, co mi Edward navrhnul.

Po nákupu telefonu mě Edward odvezl k domu Angely, kde jsem se měla sejít s Luckou.

Vyfasovala jsem jeho telefon s tím, že ten můj se musí nabít a že mi tu nechce dělat křoví, takže zatím pojede domů, a já pak mám zavolat, až budu chtít domů.

Lucka stála před domem po boku Angely. Edward se ke mně ještě v autě nahnul a nádherně políbil na rty. Zatočila se mi z toho hlava.

„Budu čekat,“ šeptl. Rozepnul mi pás. Sám vystoupil a lidskou rychlostí otevřel dveře a pomohl mi vystoupit. Naposledy mě chytnul a políbil. Nakonec zmizel v autě, nastartoval a odjel. Jen jsem se za ním dívala, když mě chytily z obou stran ruce holek.

„Tak ty chodíš s Edwardem?“ zeptala se zvědavě Angela.

„Asi jo,“ řekla jsem a naposledy spatřila zadek jeho auta, jak zmizel v zatáčce.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou I. - 21. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!