Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Maybe... II. - Možná až moc překvapení.

14.11.2009 (17:30) • Nikky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1134×

II.

Možná až moc překvapení.

„Páni ty jsi mě vylekal.“

„Omlouvám se.“ Trochu se na mě pousmál, ale bylo vidět, že se oba cítíme nesví.

„Ne já neumím hrát, ale vždy jsem obdivovala lidi co to umí. Ty hraješ ?“

„Já ne, ale Edward a Rosalie hrají.“

„Aha“ Ano opět ta moce strašně inteligentní odpověď.

Po chvíli přišel Carlisle a Edward. Ošetřili mi nohu a Jasper mě pak odvezl domů. Bylo to jen tak tak abych si vzala věci a zase vyrazila d školy.

„Ještě jednou moc děkuji za odvoz.“

„Vůbec nemáš zač. Tak mě napadlo nechceš rovnou svést do školy stejně pojedu hned tam.“

Vážně moc bych ještě chtěla sedět s ním v autě a povídat si, ale nestála jsem o povyk kolem našeho společného příjezdu. Jak mu to mám ale říct?!

„No víš já musím se ještě umýt převléci a to může trvat dlouho, ale moc děkuji za nabídku.“

„Jak chceš.“ Znovu se usmál já mu zamávala a běžela se převléci.

Jelikož už jsem to nestíhala včas nechala jsem si ujít první hodinu. Italština. No snad se nic nestane když budu jednou chybět. Na druhou už jsem ale musela. Angličtina. Už jsem se vážně těšila až ho zase uvidím.

Bože co se to se mnou děje ? On by o mě stejně neměl zájem.Ale co když…

Nasadila jsem si sluchátka a pustila si co nejhlasitěji hudbu. Cestou do třídy do mě nějaký kluk vrazil.Jeho omluva zněla. „Promiň já tě neviděl.“ Nečekaně. Sedla jsem si na svoje místo a čekala až dorazí. Už zvonila a těsně před učitelem do třídy vešel. Měl černé tričko které obepínalo jeho krásnou a vypracovanou hruď a tmavě modré Jeany.

Nesmím na sobě dát vědět žádný náznak zajmu. Vážně nestojím o tolik povyku kdybychom spolu měli něco mít. To nikdy. Celou hodinu jsem se na něj ani jednou nepodívala a po zvonění jsem co nejrychleji odešla na další hodinu. Celý den jsem zvládla bez toho aniž bych se na něj podívala.

Jasper :

Ležel jsem ve svém pokoji a přemýšlel o dnešním dni. Nejdřív se semou nechtěla svést do školy a potom mě naprosto dokonale ignorovala. Stejně jako celou moji rodinu. A to včera vypadala, že má vážně zájem. Vážně bych si přál mít Edwardovu schopnost číst myšlenky.

Ona je tak úžasná a její krev ? Ani nevím, že nějakou má když jsem s ní. Je to o tolik snazší než s ostatními lidmi. Byl jsem štěstím bez sebe, když jsem ji viděl sedět v našem obýváku.

Vzpomínal jsem na její tvář krásně hnědé vlasy a ty oči.

Měl jsem toho doma už dost. Vyběhl jsem z pokoje a běžel pryč. Prozkoumat okolí a přijít na jiné myšlenky. Nedaleko odtud by měla být pláž, tak bych se  mohl podívat tam a možná si i zaplavat. Běžel jsem lesem ani ne pět minut a už jsem byl na pláži. Bylo to tu vážně krásné. Už byl večer a slunce zapadalo. Rozhlédl jsem se a v dálce jsem viděl tančící siluetu. Zaběhl jsem mezi stromy, aby mě neviděla a čím jsem byl blíž tím víc jsem slyšel její hudbu, která jí hrála v uších. Musím říct tancovala velmi dobře, ale nebylo jí vidět do obličeje.  Ve svitu slunce se jí krásně leskly vlasy a kůži měla bronzově opálenou. Seděl jsem na pařezu stromů a jen ji pozoroval. Najednou se otočila a prohlížela les. Byl jsem schovaný až v moc velké tmě a to aby mě viděla. Cítil jsem její emoce. Byl to smutek, ale také radost a ten pro mě nejsmutnější strach. Něčeho se bála a to hodně. Asi po hodině se sebrala a kousek odemne zaběhla do lesa. Běžela směrem ke svému domovu, ale já jsem ji pro jistotu sledoval a dával na ni pozor.

Jamye :

Celou dobu co jsem tančila na pláži měla jsem pocit, že mě někdo sleduje, ale když jsem se otočila nikdo nikde nebyl. I když jsem běžela zdálo se mi, že mě někdo pronásleduje ale nic. Asi to byla jen má hloupá halucinace.

Když jsem doběhla domů umyla jsem se a sedla ke svému notebooku a zapnula internet. Našla jsem si jeden blog na kterém píše dívka povídky. Jsou vážně úžasné a mě moc baví. Většinou jsou jen jednorázové, ale já si s ní o pokračování ještě povídám přes icq. Další povídka! Ano.  Název zněl „Možná někdy“ Bylo to o dívce která moc nevynikala v kolektivu a zamilovala se do až moc populárního a krásného kluka. Co mi to asi  jen připomíná ? Co mě ale zarazilo, že hlavní hrdinové měli jména Jamye a Jasper. To už je trochu víc podezřelé. Zděsila jsem se. Že by to byl někdo ze školy a poznal to na mě ? Já neznám její opravdové jméno na internetu píšeme vždy jen přezdívky.Takže ani ona nezná mé.

Zeptala jsem se jí na to podrobněji a ona říkala, že se nechala inspirovat jednou její známou. No sakra. Možná nejsem tak neviditelná, jak jsem si myslela.

Druhý den ve škole jsem celou dobu byla zabraná do hledání té neznámé. Nevnímala jsem okolní svět ještě víc než obvykle.

„Někoho hledáš?“

„Co?… “Aniž bych se podívala kdo to na mě mluví seděla jsem dál v jídelně a jedla svoje sušenky.

„Ptám se jestli někoho hledáš. Mohl bych ti pomoct kdybys chtěla.“

Konečně jsem se otočila kdy si to vedle mě sedl a dovoluje si vyrušovat mě při pátrání. A tam seděl on Jasper.

„É… promiň já nevěděla, že jsi to ty.“

Usmál se na mě tak krásně, že jsem se málem rozplynula.

„Víš já potřeboval bych radu. Moc jsem nepochopil dnešní angličtinu a napadlo mě jestli by jsi mi nechtěla pomoct?:“

„Jako doučování?“ Usmála jsem se, ale už jsem stejně věděla co řeknu.

„Jo jako doučování. Ty jsi vypadala jako že to chápeš, takže.“

„Klidně. Kdy máš čas?“

„Můžeme hned dnes nebo už máš jiný plán?“

„Dneska… Jo klidně.“

Ok Sejdeme se na parkovišti po škole dobrá?“

„Fajn“ Usmál se a odešel. Když jsem se rozhlédla po jídelně všichni na mě civěli a polovina měla otevřenou pusu. Radši jsem se zvedla a šla na další hodinu.Už jsem se nemohla doškat až škola skončí.

Konečně! Skoro jsem běžela na školní parkoviště, ale on tam byl dřív.

„Tak můžeme?“

„Jasně. Pojedeme k nám nebo bys radši někam jinam?“

„Napadl mě náš dům kdyby ti to nevadilo.“

„Super.Pojedu za tebou“

Nasedla jsem na svojí motorku a jeli jsme. V autě s ním jel ještě zbytek jeho rodiny, takže tam muselo být veselo. Když jsme dojeli k nim domů, každý si šel po svých a já jsem šla s Jasprem do jeho pokoje. Ještě před tím jsem se však oficiálně seznámila s jeho adoptivními rodiči. Představili se mi slovy: „Ahoj já jsem Esme a to je Carlisle jsme rádi, že tě konečně poznáváme. Už jsme o tobě hodně slyšely. „

Jasper je propaloval pohledem, ale přežili jsme to ve zdraví.

Když jsme došly do jeho pokoje užasla jsem obdivem. Měl ho plný obrazů a všelijakého umění. Všechno bylo takové emotivní a spousta maleb tam byla abstraktních. Dva stojany u velkého okna vypadaly vážně dobře. Velká police s nějakými CD a obrovská sedačka u stěny dominovala celému pokoji.

„Ty spíš na tomhle ?“ Pousmála jsem se a šla se podívat blíž na jeden z jeho obrazú. Byl zarámovaným krásným ne-li zlatým rámem a byla na něm silueta lidské postavy v krásném zapadajícím slunci. Vypadala jako když tančí.

„Ou ne ! Prosím řekni, že se mi to jen zdá!“

„Ten je můj nejoblíbenější.“ Přistoupil ke mně blíž. Možná až moc blízko na to aby to vypadalo jako přátelské povídání.

Autor: Nikky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Maybe... II. - Možná až moc překvapení.: