Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Maska - 3. kapitola

14.01.2012 (07:45) • Klery • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1476×

Z mého přemýšlení mě vytrhlo otevírání dveří a hlasité kroky.

Kruci! Taťka přišel.

Rychle jsem vstala z postele a šla ke dveřím. Nevěděla jsem co dělat. Mám jít dolů, přivítat ho a mluvit s ním, nebo to nechat být a radši dělat, že tady nejsem?

Tak, nebo tak, stejně bychom se potkali, takže proč to prodlužovat. Vyhrála volba jít dolů.

Když jsem šla po schodech, už jsem ho slyšela, jak nadává, že mu nejde rozepnout bunda a kdo že takovou věc vymyslel a podobně.

Srdce se mi strachem rozběhlo. Představa, jak schytám další výprask, mě nijak zvlášť netěšila.

Když už se konečně dostal z bundy, šel do kuchyně. Pravděpodobně má velký hlad. Potichu jsem se vydala za ním. Vešla jsem do kuchyně a viděla, jak si bere z ledničky pivo a stále si něco mumlá.

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem ho. Hlas se mi strachem třásl.

Otočil se a chvíli na mě koukal.

„Á, ahoj Bello.“

Zvláštní. Tohle se mu nepodobá. Málokdy mě pozdraví, a když už, tak ale úplně jiným tónem. No nic, toho musím využít.

„Jak ses měl?“ snažila jsem se na něj být milá, aby neměl žádnou záminku, být zlý.

„Co? Jak jsem se měl? No, dobře. Já se vždycky mám dobře,“ pronesl.

Jasně. A proto se ke mně takhle chováš, pomyslela jsem si.

„Mám hlad. Co jsi celý den dělala? Doufám, že jsi mi aspoň něco dobrého uvařila, když se tu stejně jen celý den válíš!“ křikl na mě a prohrabával ledničku, ve snaze najít něco k snědku.

„Ano, udělala jsem tvoje oblíbené kotlety.“

„Jo tak kotlety? No prima.  A myslíš, že mi je připravíš ještě dneska?“ křikl a šel do obýváku k televizi.

Rychle jsem šla k troubě, vyndala je, k tomu jsem mu dala brambory a odnesla jsem mu to do obýváku, kde ležel rozvalený na gauči a v ruce držel pivo.

Položila jsem mu to na stoleček před gaučem. Chtěla jsem hned jít nahoru, ale nepustil mě.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ vykřikl na mě. „Tady budeš!“

„Ale tati, já mám ještě práci na zítra do školy.“

Snažila jsem se z toho vykroutit, i když jsem si školu už dávno udělala.

„To mě nezajímá! Nebo chceš snad říct, že je pro tebe škola přednější než tvůj otec?“

„No ne, jistě že ne,“ řekla jsem a radši jsem si sedla na zem a sledovala televizi. No… sledovala. Spíš jsem jen tupě zírala na obrazovku a přála si, abych mohla jít nahoru.

Ani jsem nepostřehla, jak rychle snědl taťka večeři a zase popíjel pivo. Zkrátka jsem byla mimo, když najednou na mě promluvil.

„Podívej se na ni! Nepřipomíná ti někoho?“ zeptal se mě lehce zkomolenou řečí od alkoholu taťka a tím mě donutil soustředit se na televizi.

V televizi běžely asi zprávy, které moderovala nějaká žena v tmavě modrém kostýmu s vyčesanými hnědými vlasy.

Hned jsem jaksi nepochopila, co myslí.

„Co? Ne, ani ne. Koho by mi měla připomínat?“ zeptala jsem se ho.

„Cože? Děláš si srandu?“ křičel na mě, „koho by ti měla připomínat? No to se mi snad jen zdá! Copak si opravdu tak blbá, Isabello, že ani nevidíš, jak je podobná matce?“

Matce? Jak ho sakra napadly myšlenky na maminku?!

Teď jsem ho asi opravdu naštvala. Dokonce kvůli tomu vstal z gauče a šel směrem ke mně, v očích strašný hněv.

Rychle jsem se znova podívala na tu ženu. Ať jsem si ji prohlížela, jak jsem chtěla, jediná její podoba s mojí maminkou, byla barva vlasů. I ona mívala takovou barvu, ovšem s rozdílem, že tahle paní měla vlasy obarvené, navíc s odrostlými kořínky, zatím co moje maminka měla ty vlasy hnědé od přírody.

Při pohledu na zuřícího otce, jsem musela rychle něco říct.

„No jo, už to vidím. Má s ní podobné vlasy,“ řekla jsem třesoucím se hlasem a lehce se usmála.

Přišel ke mně a naklonil se nade mnou. Strašně z něj táhnul alkohol, až jsem musela uhnout hlavou na stranu.

V ten moment mě vzal za vlasy a moji hlavu si dal blíž k sobě. Byl to strašný smrad. To, že pil pivo jsem viděla, ale z něj netáhlo jen pivo. Musel si už před tím dát něco ostřejšího.

„Ty jedna mrcho! V životě jsem nezažil větší zklamání, než jsi ty. Jen barva vlasů? Ty vidíš podobu jen v barvě?!“ křikl a praštil mě do obličeje.

„Ale tati, vždyť ta paní je úplně jiná než naše maminka,“ snažila jsem se mu to se slzami v očích vysvětlit.

Měla jsem z něj strach. Neustále jsem se sunula dál od něj, až jsem se dostala ke křeslu. Dál to nešlo.

To už bylo na něj moc. A na mě taky.

Chytil mě za ruku a neuvěřitelnou silou mi ji drtil. Bolelo to jako čert.

Jen se na mě zhnuseně podíval a řekl. „Breč si, jak chceš. Mně je to stejně úplně jedno. Divím se, že jsem tě ještě nevyhodil z domu. Vlastně by to nebyl ani tak blbý nápad, co? A teď vypadni! Nechci tě tu mít na očích!“

Rychle jsem vstala ze země a šla do pokoje. Lehla jsem si na postel a brečela.

Asi po hodině jsem brečet přestala. Pravděpodobně už nebylo co brečet. Slzy mi už nejspíš došly, a tak jsem se pokusila usnout, ale nešlo to. S tou rukou ne. Hrozně moc mě bolela. Téměř celou jsem ji měla fialovou.

Napadlo mě, že bych si ji mohla omotat nějakým obvazem, třeba to pomůže, ale žádný jsem nenašla. Budu muset dojet do města, nakoupit pár věcí včetně jídla a moje první zastávka bude v lékárně.

Tak jsem šla do koupelny a aspoň jsem si na ni pustila proud ledové vody.

Poté jsem šla zase spát, ale stejně jsem se jen převalovala, takže jsem se snad poprvé vzbudila se zvoněním budíku.

Vstala jsem a šla se převléct. Vzala jsem si rifle a triko s dlouhým rukávem. Klasika. Na to jsem si vzala mikinu, abych do ní mohla schovat ruku a šla jsem si umýt obličej a učesat.

V koupelně jsem zjistila, že ta moje noc zanechala následky. Měla jsem velké kruhy pod očima a celkově jsem byla bledší než obvykle.

Taťka už byl naštěstí pryč, takže jsem se šla v klidu do kuchyně nasnídat. Vzala jsem si müsli s mlékem. Moje každodenní snídaně. Teda pokud to stíhám.

Tu snídani jsem si vyloženě užívala. Každou porci jsem si pečlivě prozkoumala a poté dávala do pusy. Bylo to prima se po dlouhé době v klidu nasnídat, až jsem úplně zapomněla, kolik je hodin.

Pohled na hodiny mě zarazil.

Kruci! A já už jsem byla na sebe hrdá, že konečně přijdu jednou včas. No nic.

Snídani jsem nechala snídaní, trošku jsem po sobě uklidila a vydala se do školy. Cestou jsem přemýšlela, jak to asi bude dneska ve škole probíhat. Vzpomněla jsem si, že jsem řekla, že dneska budu škaredá na Edwarda za to, jak se ke mně choval.

No, myslím, že to mi dneska půjde samo.

Když jsem vystupovala z auta, nějak mi uklouzla noha a já jsem padala k zemi. Při mém štěstí jsem spadla na mou bolavou ruku.

„Do hajzlu!“ křikla jsem. Jako by nestačilo, co mi s tou rukou udělal on. Já sama si to ještě zhorším.

Vyškrábala jsem se na nohy a utíkala do třídy.

Když jsem přišla do třídy, nikdo tam nebyl. To mi bylo divné, a tak jsem šla do kanceláře.

Tam stála paní Patersonová, naše sekretářka, která má přehled o všech změnách na škole.

Zrovna se přehrabovala v nějakých spisech.

„Ehm, dobrý den,“ pozdravila jsem ji.

„Ó ahoj drahoušku. Potřebuješ něco?“

„Ano, víte, já jsem omylem zaspala, což se mi ještě nikdy nestalo, no a jak jsem teď přišla do naší třídy, tak tam nikdo není. Můžete mi říct, kde jsou?“

„No samozřejmě. Ty budeš jistě od paní profesorky Gibsonové, že?“ zeptala se mě.

„Ano, teď jsme s ní měli mít angličtinu a poté ještě hodinu odpoledne.“

„Víš, paní Gibsonové se udělalo ráno zle, tak zůstala doma. Místo ní dnes máte biologii, takže svoji třídu najdeš v učebně biologie,“ dopověděla a náramně se na mě usmívala.

Mně to tak zábavné nepřišlo. Tvrdnout dvě hodiny vedle Edwarda, to je zlý sen.

„Tak vám pěkně děkuju, paní Patersonová.“

„Nemáš zač, drahoušku,“ odpověděla a dál se věnovala své práci.

Vyšla jsem tedy z kanceláře, vzala si věci ze skříňky a šla do učebny biologie.

Jen co jsem vešla do třídy, hned mě přivítal učitel.

„ Á vida, tak nejsem jediný učitel, na jehož hodiny chodí slečna Swanová pravidelně pozdě, jak tak koukám. Tak copak? Co nás zbrzdilo tentokrát?“

Nevěděla jsem, co mu mám říct.

„No, pane učiteli, já jsem zaspala,“ řekla jsem mu. Lepší to říct narovinu, než si něco vymýšlet.

„Jo tak zaspala. Prosím vás a to je takový problém si nastavit budíka, jak to dělají všichni?“

„Ale já ho mám nastavený. Každý den. Jen ho prostě neslyším, nebo mi prostě nezazvoní, nebo já nevím. Omlouvám se.“ A ještě jsem sklopila hlavu dolů, protože to skoro vždycky zabere a navíc dáváte najevo, že vás to opravdu mrzí.

„Běžte na místok Isabello. Ode dneška to začínám ignorovat. Ono to stejně bude pro obě strany to nejlepší, co říkáte?“

„Myslím, že ano, pane učiteli.“

„Fajn. Takže pokračujeme,“ skončil to učitel a pokračoval ve výuce.

Já jsem si šla sednout na místo. Vedle mě už seděl Edward, který na mě celou tu dobu společně s třídou koukal.

Já jsem se však na něj ani nepodívala. Mám v úmyslu ten můj plán vyplnit.

Sedla jsem si, vyndala věci, ruku jsem si nenápadně strčila do mikiny a poslouchala učitele. O něj jsem se vůbec nestarala.

Ale neustále jsem měla pocit, že se na mě dívá. Ne! Nepodíváš se na něj! Vydrž to! Něco sis řekla, Bello!

Pořád jsem se přemlouvala, abych se na něj nepodívala, až se najednou ozval on sám.

„Ahoj.“

Podívala jsem se na něj. Je to možný?

„Já bych se ti chtěl omluvit za své chování včera. Víš, neměl jsem zrovna svůj den, a tak… Zkrátka se ti moc omlouvám.“

Co? On, ten nepříjemný Edward se mi omlouvá?

Vůbec jsem nevěděla co říct. Byla jsem úplně mimo.

„No jo, jasně. Já to chápu. Ne vždy máme dobrou náladu. Já to znám,“ řekla jsem a usmála se na něj.

On se na mě taky usmál. Kdybych momentálně neseděla, asi bych šla k zemi.

Zároveň jsem se podívala z blízka do těch jeho nádherných očí. Byly opravdu krásné a zároveň zvláštní. Měly takovou zvláštní barvu. Něco jako tekutý med.

Celkově ten jeho vzhled… prostě krása. Ale kuš, Bello! Neměla jsi jen tak ještě včera v plánu, že si Edwarda nebudeš všímat? Měla.

Můj plán ignorovat Edwarda se rozpadnul během jedné minuty.

„Ehm, víš, napadlo mě, že bychom to mohli zkusit od znova, když to minule dopadlo trošku jinak, než jsme si oba představovali,“ pronesl.

„Hm, jasně, proč ne?“

„Fajn,“ zasmál se. „Takže ahoj. Jmenuji se Edward Cullen. A ty?“

„Isabella Swan, ale radši mám oslovení Bello.“

„Dobře, Bello, rád tě poznávám,“ řekl a podal mi ruku.

Já mu ji taky podala a při tom si vůbec neuvědomila, že mu podávám tu moji fialovou, bolavou ruku. Měla jsem co dělat, abych ze sebe nevydala ani hlásku, protože ten jeho ledový, pevný stisk, nebyl nic extra na tu ruku.

Edward si mé ruky všiml.

„Co se ti stalo s rukou?“ zeptal se mě se zamračeným výrazem.

„No… já… omylem jsem si ji přiskřípla do skříně. Ale to nic. To se mi stává běžně,“ snažila jsem se to nějak vysvětlit.

„Aha. Divné. Vypadá to, jako kdyby ti ji někdo pevně držel, nebo dokonce drtil,“ řekl a podíval se na mě.

„Copak ty jsi doktor, že mi diagnostikuješ původ zranění?“ řekla jsem trochu naštvaně. Pokud vím, tak je to moje věc, tak ať mě nechá být.

„No, úplně doktor ne, ale řekněme, že se v medicíně docela dobře orientuji,“ řekl, pustil mou ruku, kterou celou dobu zkoumal a usmál se na mě.

„Zajímáš se o medicínu?“ zeptala jsem se.

„Vcelku ano. Navíc je můj otec lékař, takže je to tak trochu v rodině.“

„Aha.“

„Cullen, Swanová, chápu, že probírání prvoků není nijak zajímavé, ale můžete být laskavě zticha?!“ křikl na nás učitel a tím nás donutil dávat chvíli pozor.

Bohužel, hodina uběhla nezvykle rychle a to znamenalo přesun na jinou hodinu, kde Edward nebude.

Když jsem už vstávala z lavice, prohodil ke mně Edward. „Tak odpoledne, Bello,“ řekl a rychlým krokem vycházel ze třídy, zatímco já tam stála, jak smyslů zbavená.

2. kapitola

Autor: Klery, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Maska - 3. kapitola: