25.12.2011 (07:30) • Klery • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1877×

Další den. S radostí konstatuji, že jsem přežila další den. Asi se ptáte, proč vám to říkám, vždyť je to úplně normální, ráno se probudit a tím začít další den.

No… řekněme, že u mě to tak normální není. Vlastně už ani sama nevím, jestli se mám radovat nebo být smutná z toho, že tu stále jsem. Víte, ono když nemáte žádný důvod k radosti a celý den je jenom o přetvářce, tak si začnete říkat, že ten den je vlastně o ničem. Připadáte si jako nějaká postavička v tomto prapodivném světě, která nosí masku.

Ano, tak bych to nazvala. Masku. Masku, kterou sundáte až doma, kde vás nikdo nevidí, kde se již nemusíte přetvařovat, kde si zkrátka na nic nehrajete.

Často si říkám, že by možná bylo nejlepší ji prostě sundat, a dát tak všem lidem najevo, jak se cítíte, jaké máte trápení a jací doopravdy jste, ale když si to shrnu, tak zjistím, že je nejlepší se přetvařovat a být ta stará, usměvavá, veselá Bella, která na vás má vždycky náladu, jen aby si někdo něčeho nevšiml.

Myslím, že mi to jde dobře a že u té masky zůstanu. Aspoň dokavaď to bude možné a já budu naživu.

Bella

Kruci! Zase pozdě! Já opravdu nevím, proč jsem si toho budíka pořizovala, když je mi na dvě věci. No tak nevadí. Vždyť je to tenhle týden teprve poprvé. Sice je pondělí, ale tak nevadí. Navíc minulý týden to bylo asi jenom čtyřikrát a ten předminulý… Už si ani nepamatuju. Každopádně se s tím učitelé musí smířit. Já jiná nebudu.

Opatrně vylézám z postele a jdu do koupelny. Zde si stoupám před zrcadlo, plná očekávání, co uvidím dnes.

Přede mnou stála nějaká cizí dívka, která mě zřejmě měla připomínat. Její dlouhé vlnité vlasy bez lesku jí rámovaly obličej, který vypadal až nezdravě. Velké kruhy pod očima dokazovaly nevyspalost a její oči byly absolutně bez života. Celkově byla bledá a vyhublá.

Když jsem pokračovala dál, viděla jsem, že po celém těle má modřiny. Nejvíce byly na rukou a nohou. Tam byly vidět jak staré, již vybledlé, které se ztrácely, tak i nové, které se teprve vybarvovaly.

Při spočítání a vyhodnocení stavu modřin jsem došla k závěru, že je více těch, které už mizí, a že to vlastně i jde.

Ne, nejde.

Vždyť tohle nejsem já. Nemůžu! Takhle přece nemůžu vypadat… nebo můžu?

Zhroutila jsem se na podlahu, přemýšlela o původci mých problémů a brečela.

„Proč mi to pořád dělá? Proč, proč, proč?“ říkala jsem si pro sebe a neustále brečela. Co mu dělám tak hrozného, že mě nemůže nechat být?

„Vždyť se ti vyhýbám a sloužím, jak jen můžu, tak proč mě pořád trápíš!“ křičela jsem do prázdna.

Snad jsem si naivně myslela, že mě uslyší, už ani nevím.

Moc dobře si vzpomínám, kdy to začalo. Začalo to po maminčině smrti.

V době, kdy ještě žila, to bylo bez problémů. Hodnějšího otce jen tak někdo neměl. To pro mě dělal první poslední, jen abych byla spokojená. Byla jsem jeho holčička, ale jakmile maminka umřela, tak se úplně od základu změnil.

Už to nebyl ten hodný, starostlivý tatínek, kterého si všichni přejí mít.

Stal se z něho surovec, který pro ránu nechodí daleko a trestá i za malinkatou, pro jiné přehlédnutelnou věc. Také začal pít, a to ne málo.

Není dne, co by nepřišel domů opilý nebo aspoň v podnapilém stavu, a pokud se ta výjimka najde, vezme si láhev z bohatých zásob u nás doma, takže to vyjde vlastně nastejno.

No, a když se napije můj otec, tak to je nejlepší se schovat někam hodně, hodně daleko, kde vás nenajde. Bohužel mě si najde vždy a všude. Od té doby mi začala muka.

Se slzami v očích jsem se šla obléct. S módou jsem to nijak moc neřešila. Zvlášť osoba jako já nemá moc možností si vybírat co na sebe. Šáhla jsem po tričku s dlouhým rukávem a džínách – pro mě typické oblečení.

Nikdy jsem nebyla moc velkým fanouškem Forks, ale je pravda, že něco pozitivního zde je. A jedna věc je oblékání. Nikomu nepřijde divné, že nosím stále dlouhý rukáv, když počasí zde není žádná sláva.

Co se malování týče, tak to také moc nepoužívám. Maximálně občas moji krabičku nejvyšší potřeby, alias make-up, kterým zakrývám modřiny na viditelných místech, ale to je tak všechno.

Podle toho, kolik bylo hodin, jsem už na více úprav neměla čas, a tak jsem jen vzala tašku a vyrazila do školy.

Cesta byla v pohodě a na to, jaká je u náklaďáčku nevyšší možná rychlost, jsem přijela docela rychle.

„Klid, Bello, to dáš,“ utěšovala jsem se, když jsem vylézala. „Nádech, výdech. Bude to v pohodě!“ Místo slz jsem nahodila přijatelný výraz, zkontrolovala jsem tu moji podobiznu v zrcátku u auta a běžela jsem směr škola.

2. kapitola

Autor: Klery, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Maska - 1. kapitola: