Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Manželství na druhou aneb Upírská telenovela 22

22.06.2011 (19:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3504×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Pane Bože Bello, nemůžu uvěřit, že tě zase po tak dlouhé době slyším,“ vydechla moje matka nadšeně.

„Prosím tě, jdi někam, kde tě nikdo neuslyší.“

„Klidně mluv, jsem tu sama,“ uklidňovala mě a já doufala, že je to pravda.

„Jak vypadalo tvoje těhotenství se mnou?“ zeptala jsem se na rovinu. Chtěla jsem si být jistá, že mě zná natolik dobře, aby se na nic nevyptávala.

„Jsi…“ začala, ale hned zmlkla. „Pořád jsem spala a někdy mě přepadla obrovská žíznivost po krvi. Taky jsem občas zvracela. Ale rostla jsi rychle. Trvalo to poloviční dobu co normální těhotenství, takže tak čtyři, čtyři a půl měsíce. Všechno je tak nějak zrychlené a po porodu přestaneš stárnout úplně. Děje se něco? Prosím, řekni mi to.“

„Kate bude mít sourozence a já se toho trochu bojím, protože…“

„Budu zase babičkou? Ale vždyť Viktor je člověk.“

„Už nežiju s Viktorem a není to jeho. To je taky to, proč ti volám. Nebude to člověk.

„Cullenovi?“ zeptala se a já to rychle položila.

Tohle se nemělo stát. Sakra, sakra, sakra. Jak jsem mohla. Co když přijdou? Jsem tak blbá. V duchu jsem se posílala do horoucích pekel a pomalu jsem jela domů. Chtěla jsem tam být, kdyby se náhodou něco dělo, ale pořád jsem doufala, že je moje matka alespoň trochu rozumná a pochopí, že jestli nechce náš vztah úplně zkazit, nikde nic neřekne. Naděje vždycky byla.

Možná jsem se měla Cullenovům přiznat, co jsem provedla, ale byla jsem moc velký srab a měla jsem strach. Bála jsem se, že kdyby zjistili, kdo ve skutečnosti jsem, otočili by se ke mně zády. Všichni.

Dojela jsem domů a snažila se tvářit, že se nic neděje. Nevěřila jsem, že se mi to povede, tak budu prostě zatloukat, zatloukat a zatloukat. Nic jiného mi nezbude.

„Dáš si těstoviny k obědu?“ zastavila mě Esme.

„Trochu si dám,“ kývla jsem a šla se do pokoje převléknout. Pak jsem se vrátila dolů a zkontrolovala Kate, která byla rozvalená na gauči a koukala na nějaký kreslený seriál.

„Příští týden jdeš do školky.“ Pohladila jsem ji po hlavě a šla jsem se najíst.

Odpoledne bylo poněkud hlučnější. Všichni se nahrnuli domů a Kate byla hned středem pozornosti. Mně se naštěstí věnoval jen Edward. Když jsem potom byla sama, pracovala jsem a taky jsem se podívala na ty cédéčka, která jsem našla v kanceláři. Byla jsem nadšená, když jsem zjistila, že na nich mám zálohovány všechny důležité soubory a složky. Hned se mi pracovala o něco lépe, když jsem je nemusel zase všude možně shánět.

„Kate, pojď se obléknout. Musíme jet.“ Naháněla jsem jí po celém domě a Emmett mi vůbec nepomáhal. Právě naopak. Pořád ji škádlil a ona byla pěkně rozdováděná. „Sakra Kate, já se tu s tebou honit nebudu!“

„Já nikam nechci. Já tu chci zůstat s Emmettem,“ křičela a zmizela u Emmetta v pokoji. „Rose, pomoc! Emmett mě chce sníst a maminka odvézt.“

„Kate, okamžitě se pojď oblíkat.“ Vyrazila jsem za ní a viděla jsem, jak se za Rose snaží schovat. „Nějak rychle ti otrnulo.“ Vzala jsem ji za ruku a skoro po smyku jsem ji táhla pryč.

„Kdybys mi ji alespoň pomohl obléknout,“ obořila jsem se na Emmetta a on jí s úsměvem ještě zamával.

„Ale mami, já tu chci zůstat.“ Snažila se mi vyškubnout.

„Neštvi mě! Emmett tu na tebe počká, než se vrátíš.“ Pomohla jsem jí obléknout si bundu a do ruky jsem vzala batoh s jejími věcmi.

„Ahoj Kate, užij si to tam,“ rozloučili se s ní všichni a ona nafučeně nasedla do auta.

„Mami, ale…“

„Přestaň!“ utnula jsem jí. „Jsou to jenom dva dny.“

„Seš zlá máma!“ prskla naštvaně a já si povzdechla. Zabolelo mě to, ale co jsem mohla dělat. Viktor jí určitě koupí něco pěkného a na mě si za ty dva dny ani nevzpomene. Dorazily jsme na místo a pomalu jsme šly dovnitř.

„Mami, prosím,“ škemrala a tiskla se mi k noze. Zazvonila jsem a ze dveří vylezl Viktor. Mě pozdravil a Kate si přetáhl na svou stranu. Vrazila jsem mu do ruky batoh s věcmi a sklonila se ke Kate, abych jí mohla dát pusu, když se rozplakala. Tohle bylo i na mě moc. Pevně jsem jí objala, ale musela jsem jít. Rychle jsem se zvedla a bez jediného pohledu jsem šla k autu. Nasedla jsem a rychle odjela.

Snažila jsem se nebrečet, ale když už jsem byla skoro doma, nevydržela jsem to. S posledními silami jsem zajela do garáže a rozbrečela jsem se naplno.

„Bello?“ Stál u mě hned Edward.

„Ona plakala. Vůbec k němu nechtěla,“ vzlykala jsem mu do košile, když mě objímal a konejšivě hladil po zádech. „Nechala jsem ji tam úplně samotnou.“

„Ale nenechala. Nemohla jsi nic dělat. Ona to tam vydrží,“ chlácholil mě. „Pojď domů, tady je zima.“ Kývla jsem a vylezla z auta.

Společně jsme šli do pokoje a já sebou hned plácla na postel. Nemohla jsem si pomoct a znovu  jsem se rozplakala.

„Bello,“ povzdechnul si Edward a lehnul si ke mně.

Schoulila jsem se mu k boku a pořád jsem brečela. On mě jen hladil po zádech a v tichosti mě poslouchal. Byla jsem s nervy úplně na dně. Už na mě nedoléhala pouze situace s Kate, ale i situace s mou matkou. Stála jsem neměla odvahu se přiznat, ale jelikož se zatím nic nedělo, musela mlčet. Volturiovi byli sakra rychlý a nikdy na nic nečekali. A tady se pořád nic nedělo.

Pomalu jsem se začala uklidňovat a už mi bylo dobře. Edward mi potichu broukal ukolébavku, ale pak se zarazil.

„Pokračuj,“ pobídla jsem ho šeptem, ale neposlouchal mě.

„Co kdybychom se vzali?“ zeptal se a dál mě hladil po zádech.

„Jako svatba?“ nevěřila jsem svým uším. „Jako my dva?“

„Ano,“ kývnul a dal mi pusu.

„Já… nějak nevím,“ vyfoukla jsem vzduch. „Před chvílí jsem se rozvedla a… mám z toho prostě strach. Promiň,“ mumlala jsem rychle a slova mi splývala.

„To je v pořádku. Jen jsem to zkusil,“ usmál se, ale v očích měl stejně bolest.

„Nezlob se na mě. Teď opravdu nemůžu.“

„Nezlobím se. Vůbec nic se nestalo. Ale co kdybychom si někam vyrazili? Do divadla, do kina nebo tě vezmu na večeři,“ začal plánovat plný elánu.

„Dneska už ne,“ objala jsem ho kolem pasu a unaveně jsem zavřela oči. „Ale zítra můžeme jít třeba do divadla.“

„Zařídím to,“ políbil mě nadšeně a zase mi broukal ukolébavku.

„Jestli chceš, tak jdi klidně dolů. Já budu chvíli pracovat,“ nadhodila jsem a než jsem se nadála, Edward na postel pokládal můj notebook a veškeré potřebné papíry.

„Budeš mě znervózňovat?“ zeptala jsem se a on s úsměvem přikývl.

„To já rád.“

„Edwarde, potřebuju to udělat, abych to mohla poslat k soudu. Už i to trvá skoro dva měsíce. Ty lidi mě sežerou a já už to chci mít z krku. Je to můj poslední případ.“

„Pomůžu ti, chceš? Budu ti hledat papíry,“ nabídl mi.

„Víš, čím mi pomůžeš nejvíc?“ otočila jsem se k němu. „Když mi půjdeš udělat něco dobrého k jídlu a necháš mě pracovat.“

„Máš na něco chuť?“ vyskočil z postele, a když jsem zakroutila hlavou, zmizel. S povzdechem jsem zapnula počítač a začala pracovat na těch zpropadených rozvodech.

„Lásko?“ přišel za mnou po dvou hodinách Edward.

„Hm?“

„Mám pro tebe dobrotu,“ usmál se a sundal mi z kolen notebook.

„Tak ukaž,“ natáhla jsem ruce a on mi do nich dal velký a hlavně plný talíř.

„Madam, špagety s rukolou a artyčoky zalité sýrovou omáčkou,“ představil mi svůj výtvor a podal mi příbor zabalený v ubrousku.

„Děkuju, voní to skvěle, ale dala bych si k tomu skleničku červeného,“ zkusila jsem to.

„Hned to bude,“ usmál se a zmizel.

Netušila jsem, kde vzal to víno tak rychle, ale měl ho a to mi ke spokojenosti úplně stačilo. S chutí jsem se pustila do jídla a občas jsem něco ťukla do počítače.

„Děkuju. Bylo to moc dobré,“ pochválila jsem mu to a utřela si pusu do ubrousku. „Jsi hotový šéfkuchař.“

„Vařila to Esme, ale nikomu to neříkej,“ oznámil mi tajemně a pak mě políbil. Po slepu jsem všechno v blízkosti nás odhrnula stranou a opatrně jsem ho stáhla na sebe.

Nechala jsem se líbat a přitom jsem Edwardovi vysvlékla tričko. Pohladila jsem ho po zádech a on sjel svými rty na můj krk. Slastně jsem vydechla a bylo mi úplně jedno, že nás někdo může slyšet. Trochu jsem zdvihla ruce a on sundal moje tričko. Vzájemně jsme se laskali a snažili se vyslyšet přání toho druhého. Jako všechno předtím, i tohle bylo úplně dokonalé.

„Chceš ještě víno?“ zeptal se Edward šeptem, když jsme skončili.

„Hm,“ zamručela jsem a on okamžitě zmizel.

Než se vrátil, trochu jsem dala dohromady papíry a i s notebookem jsem je položila vedle postele na zem. Talíř jsem dala na noční stolek, a když se Edward vrátil, seděla jsem zabalená v dece a opřená o čelo postele.

„Děkuju,“ usmála jsem se a nechala si do skleničky nalít víno.

21. kapitola - 23. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Manželství na druhou aneb Upírská telenovela 22: