Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Man´s world - 5.

15.09.2011 (07:15) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1679×

5.

„Georgi, můžeš nám tu helpnout?!“ donesla se k němu zakřičená prosba. Upustil stočený řetěz vedle ostatních a vyběhl do svahu.

„Jasně, o co jde?“ ptal se lehce zadýchaně, když vyběhl až k nim.

„Pomoz Alanovi a držte to napnuté, ať to tu ještě někomu nespadne na šišku,“ nařídil mu Hogan. George se bez váhání chytil deštěm nasáklého lana a napnul se úsilím nahnout toho obra na správnou stranu. Strom protestně skřípal doplňován pokřikováním a funěním zmoklých chlapů pobíhajících okolo.

„V pohodě?“ zeptal se Alan skrze stisknuté zuby.

„Jasně,“ zavrčel George a pokusil se zapřít jinak, protože mu nohy na mokré zemi podkluzovaly. Hádal, že ještě tak hodinu deště a budou tu mít, místo těžby dřeva, zápasy v bahně. Jenže než to déšť stihl, Alanovi podklouzly nohy a on sebou seknul do podupaného podrostu. V tu chvíli George ucítil, jak ho strom táhne na špatnou stranu.

„Kurva!“ vyrazil ze sebe a zabral. Měl pocit, že se mu svaly u ramen musí utrhnout a srolovat až k zápěstí. Přesto nepovoloval. „Alane, zvedni se!“ pobízel asi čtyřicetiletého blonďáka, který se snažil, ale ve svahu mu nohy podjížděly a on nedokázal lano chytit a držet, jak bylo potřeba.

„Nejde to, do hajzlu,“ klel Alan a sjel zase o metr níž. V tom se k nim doneslo prasknutí, jak částečně podťatý strom povoloval.

„Doprdele, pozor! Všichni pryč!“ zařval George na chlapy, kteří si jejich krize nevšimli. Prvnímu to došlo Timovi, okamžitě chytl Hogana za límec a stáhnul ho s sebou pryč ze směru, kam se strom chystal zřítit. Prskání dřeva znělo jako výstřely a George cítil, jak ho strom táhne čím dál víc a on za sebou nechává rýhu v zemi, jak nějaká kreslená postavička. Jenže všichni ještě nebyli pryč.

„Todde! Time, pomoz mu!“ zakřičel a lano si obmotal okolo dlaní a loktu, aby strom ještě chvíli zdržel. Jenže strom, ke kterému byl velikán přivázaný druhým lanem, začal taky praskat. Byl oproti tomu prvnímu obrovi ani ne poloviční, a tak nebylo divu. George se zapřel o pařez, který se mu dostal do cesty, a lano se okolo jeho ruky stáhlo. Bolestně zařval, ale pořád ho držel. Strom se na chvilku zpomalil. Voda mu kapala přes obličej, ale pořád dobře viděl, jak Tim s Robem chytli předáka každý pod jednou paží a odvlekli ho stranou. Chtěl strom pustit, ale zjistil, že lano kolem jeho ruky je stažené tak těsně, že to nejde. Necítil nic, kromě šílené bolesti a byl si jistý, že mu žádná kost nemohla zůstat v celku. Uvazovací strom praskl. Nebyl to žádný zpomalený záběr, naopak, ke všemu došlo během sekundy a George si byl jistý, že teď ho ta velká kurva uvláčí a převálcuje, protože se jí nemůže pustit.

V ten moment se před ním mihla sekyra a proti pařezu lano přesekla. Bylo tak napnuté, že ho náhle volný konec praštil přímo do obličeje. V puse se mu rozlila chuť krve a on se skácel nazad, vyhozený z rovnováhy. Někdo ho chytil pod ramenem a smýknul jím o kus dál.

Chvíli bylo naprosté ticho, tedy až na splašený dech všech účastníků zájezdu a praskání dřeva, jak se strom skácel a několikrát se převalil, než ho zastavily stejně velcí - dosud stojící - parťáci.

„Ty vole,“ vydechl pisklavě Tim, úplně bledý. „Ty vole!“ zopakoval ještě jednou, už o něco jistějším hlasem.

„Já bych spíš řekl kurva,“ ozval se McAlister, opřený o strom s rukou na noze. „To máme zase den, co kluci?“ uchechtl se. Většina se zasmála, ale George si svíral ruku v rukavici, která se na několika místech měnila z béžové na rudou, a snažil se zachovat si čistou mysl. Bolestí se mu ale skoro zatmívalo před očima. „Georgi, to byla největší blbost, jakou tu kdy kdo udělal,“ řekl Todd vážně se zavřenýma očima. „Ale díky ti za to, nejspíš si dneska zachránil spoustě kluků kejhák,“ dodal a otevřel oči. Všechny pohledy se na něj stočily, ale on myslel jen na jediné.

„Nemá tu někdo náplast?“

♣♣♣

Nudil se a bolela ho ruka, to byla šílená kombinace pro chlapa, jako je on. Jenže nic nemohl ani psát, ani číst. Krucinál, nechtěli mu dovolit ani chodit!

Proč proboha nesměl chodit, když jediné, co měl v prdeli, byly ruce? Vlastně jedna, ale co na tom, bolela za dvě. Do chajdy strčil hlavu rozesmátý Tim.

„Tak co, Doktore? Jak se vede, potřebuješ něco?“ zeptal se úslužně.

„Jo, abyste už táhli k čertu,“ zavrčel podrážděně George a tu stupidní přezdívku se snažil ignorovat. S Timem to ale ani nehnulo a jen se zasmál. Naštěstí měl dost rozumu, aby hned zmizel, a George doufal, že šel také vzkázat, aby se sem nešel zeptat ještě někdo čtvrtý.

George se zmučeně podíval na ovázanou a zasádrovanou pravačku a stejně jako celou dobu ho trápila otázka, jestli ještě někdy bude schopný dělat tu práci, kterou tak miloval. Nedokázal si představit, že by měl truhlařinu pověsit na hřebík až do konce života. Miloval to stejně jako jeho otec. Všechno se od něj naučil a plánoval to naučit i Jeremyho. O tu možnost už přišel, ale už nikdy se nemoct dotknout dřeva s tím pocitem, že je jen na něm, jakou podobu do něj vtiskne? To si prostě nedokázal ani představit. Kdysi byl jedním z nejúspěšnějších uměleckých truhlářů v Kansasu. Několikrát si k němu přijeli i zájemci ze vzdálených států. To byly doby, kdy byl hrdý na to, co dokázal a nemoct to už nikdy ani zkusit? Nechtěl ztratit ještě tohle. Už přišel o všechno, o co mohl, a jeho ruce bylo to poslední, co mu zbylo, aby měl jeho život ještě nějakou hodnotu.

Posadil se a zasyčel, jak vydechl skrze bolest stisknutými zuby. Chvilku počkal, jestli to neodezní, ale pak se radši natáhl ke stolku a z platíčka si vyloupl dva prášky proti bolesti. Zapil je zbytkem vody ze sklenice, co tu měl přes noc, a odhodlaně se postavil. Zavřel oči a soustředil se, aby zůstal zticha. Nehodlal ze sebe dělat většího slabocha, než za jakého už byl. Levačkou, která byla pouze trochu rozedřená a pohmožděná, si přehodil přes ramena bundu. Vklouznul do bot, ale nezavazoval si je a tkaničky si pouze zastrčil dovnitř, stejně neplánoval jít nikam daleko a běh taky nepatřil do jeho blízké budoucnosti.

Opatrně otevřel dveře a vykouknul ven. Zdálo se, že ostatní opravdu už odjeli a on se mohl beztrestně vydat na procházku. Nehodlal ležet ještě ty další tři týdny, kdy mu budou srůstat polámané kosti. Bolel ho sice celý člověk, ale to byly jen obyčejné pohmožděniny a modřiny, které během týdne zmizí. Říkal si, že to chce jen rozchodit tu ztuhlost, a půjde to líp. Zcela automaticky zamířil na to jedno místo v lese, kde měl posledně dostaveníčko se svou halucinací. Sice tam pak ještě několikrát byl, ale halucinace se neukázala. Stejně si s ní povídal, o těch letech v Greenville, kdy se všechno zdálo perfektní. Až do chvíle, kdy se přihnal Floyd a změnil život několika milionům lidí.

I jim, když se museli evakuovat jen s tím nejnutnějším, co se dalo nacpat do auta, a ujet. Zátopy a šílené množství srážek téměř srovnalo se zemí několik měst v Severní Karolíně, a to včetně Greenville a okolí. Najednou se nebylo kam vrátit, všechno, co měli a na čem tvrdě dřeli, bylo pryč. Ale měli větší štěstí než těch sedmapadesát ubohých duší, které ten hurikán připravil o život. A byli na tom natolik dobře, že se měli ke komu uchýlit. Mohli se vrátit do míst, kde jejich životy začaly, k rodičům do Kansasu. V malém městečku Kirwin se během několika dní rozkřiklo, co se jim přihodilo a spousta lidí jim nabídla pomoc.

Díky nabídce rodičů, že mohou zůstat v jejich domku, si nemuseli rychle něco shánět a brát si půjčky, o kterých nebylo jisté, že by je dokázali splatit nebo, že by jim je vůbec někdo dal.

Měli šanci začít znovu a využili toho. Anne si sehnala práci ve škole, kde učila první dva stupně, zatímco malého Jeremyho hlídala babička, dokud nebyl dost starý, aby mohl začít chodit do školy. George nastoupil do nedaleké truhlárny jako pomocník a časem se vypracoval natolik, že ji převzal. Na jeden úsek jejich životů se zase zdálo všechno dobré.

„Do hajzlu!“ zaklel George, když ho z myšlenek vytrhla bolest. Zakopnul o vyčnívající kořen a ruka ho rozbolela tak, že měl chuť si ji natrvalo odříznout. Pomyslel si, že ta procházka možná nebyla až tak úžasný nápad. Bolelo ho všechno a navzdory práškům proti bolesti ho začala bolet i hlava. Z toho ale obviňoval sám sebe a to svoje bloumání v minulosti, které mu zatím nepřineslo vůbec –

George se zasekl a vyjeveně zíral před sebe. Kus před ním na vysokém pařezu po nějakém padlém obrovi seděla žena. Byla k němu otočená zády, ale on si byl jistý, že ví, kdo to je. O to víc ho šokovalo, že ji vidí.

„Ty jsi- Kde jsi- Co tu- Anne?“ vydechl nakonec, když vzdal pokusy o to, se na něco zeptat. Jazyk se mu motal, jako by vypil půl lahve whisky. Nevěděl, jestli to je nějaký vedlejší účinek těch pilulek, nebo má zase halucinace. Nebo jestli třeba někde po cestě neodpadl a tohle se mu nezdá. Z jejího místa se ovšem ozval povzdech. Udělal k ní dva kroky, ale najednou byla pryč. Zmateně se rozhlížel, až si všimnul, že teď sedí o dobrých padesát metrů dál a trochu napravo od něj. Došlo mu to.

„Nevrátila ses,“ vydechl zničeně a zůstal stát se sklopenou hlavou. Měl pocit, jako by mu někdo na chvíli vrátil srdce a radost ze života, a během minuty mu ji zase vyrval z těla a se škodolibou radostí to všechno zašlapal do země.

„Co jsi zač?“ zeptal se a měl chuť dodat, proč ho tak týrá. Jenže ona se postavila a udělala několik kroků ke sloupu slunečního světla, prodírajícího se mezi větvemi. Zvedla ladnou paži a lehce se dotkla paprsků. Její kůže se zatřpytila a slabounké odlesky se roztančily po několika okolních stromech. George šokovaně zalapal po vzduchu, kterého se mu najednou nedostávalo, a třeštil na ni oči. Jenže ona zase ruku rychle stáhla. Stála teď k němu lehce natočená bokem, ale plavé vlasy jí zakrývaly tvář.

„Jsi anděl,“ vydechl George s naprostou jistotou. Vždycky věděl, že odešli do Nebe, nikam jinam by dvě tak krásné duše nemohly jít, ale že se z jeho úžasné Anne stane anděl… Proč ho to vlastně překvapilo? Vždycky byla jeho anděl, chovala se tak a vypadala tak.

„Neřekneš nic?“ zeptal se udiveně. Jen si povzdechla. Napadala ho spousta myšlenek. Třeba nesmí nebo nemůže. Co jsou vlastně andělé za živočišný druh? Vypadala by stejně, kdyby jí viděl do tváře? A jak to, že se tu vlastně ukázala? Na jeho mozek toho začínalo být moc a nehorázně se mu točila hlava.

„Kdyby ti to nevadilo, já si tu na chvíli sednu, je mi z toho všeho trochu šoufl,“ zabručel a dřepnul si na nízkou spadlou kládu, nebo možná velkou větev, kdo ví. Když ovšem znovu zvedl pohled, byla pryč.

„Tak jo, Georgi, to chce klid. Takhle živé představy máš nejspíš díky těm práškům. Možná by to chtělo lékařskou pomoc, slušivou kazajku a pár měsíců naprostého klidu. Co ty na to?“ ptal se sám sebe úplně hotový. Jenže vedle něj se ozvalo uchechtnutí. Prudce se otočil a bolestí se div nesroloval do kuličky. A přímo vedle něj seděla nádherná blondýnka.

„Nejsem Anne,“ zašeptala, ale její tón byl naprosto v rozporu s předchozím smíchem. V jejím hlase zněl smutek, obklopoval ji, jako by byla hluboko pod průzračnou hladinou. Skoro na dosah, ale přitom pohřbená. A tenhle druh smutku on znal. „Mrzí mě, jestli jsi zklamaný,“ dodala a znělo to upřímně. Jenže George to skoro nevnímal. Pomalu se vzpamatovával a na povrch se dostávaly první zběsilé emoce. Vztek a ublíženost. Cítil se jako nějaká zhrzená manželka, protože mu došlo, že si všechno vysnil.

„Kdo sakra jsi? A co tu děláš?“ zeptal se vztekle.

„Náhodou jsem tu na tebe narazila, když jsem byla na… túře,“ skoro neznatelně se zarazila, ale George si toho přes všechnu zlobu ani nevšiml. „Slyšela jsem tě. Byl jsi… jako já. Nevěděla jsem, že je na světě někdo, kdo může trpět stejnou bolestí jako já. Možná i horší,“ vysvětlovala tichým a přitom krásně znělým hlasem.

„Pak jsi sobecká a sebestředná. Na světě je spousta lidí, kteří trpí víc než ty nebo já,“ zavrčel pohrdlivě.

„Ano, to možná jsem. Ale nemyslí si snad každý, že jeho bolest je nejhorší, když ztratí drahou osobu?“ zeptala se na oplátku jeho. Zarazil se. Chvíli ji pozoroval přimhouřenýma očima, než pomalu vydechl.

„Vlastně máš pravdu,“ přiznal a levou rukou si projel plnovous, ignoruje bolest, kterou si tím způsobil v hojících se odřeninách. Chvíli vedle sebe tiše seděli a koukali mezi kmeny. Ani jeden z nich je neviděl, oba se dívali na obličeje těch, co jim tak chyběli. „Takže jsem neměl halucinace?“ zeptal se po chvíli ticha. Trochu se pousmála.

„Ne,“ řekla a zakroutila hlavou. Pramen vlasů, který měla za uchem, se jí uvolnil a se zhoupnutím jí zakryl tvář.

„A jsi anděl?“ zeptal se. Další pousmání.

„Nemyslím si.“

„Kdo tedy jsi?“ Otočila se na něj a on se jí poprvé zadíval pořádně do očí. Měly zvláštní barvu. Úplně zlatou, nepřirozenou a přesto krásnou a uklidňující. Věnovala mu třetí pousmání a ani tentokrát se v těch očích neodrazilo.

„Tanya.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Man´s world - 5.: