Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Man´s world - 24.

05.11.2011 (14:30) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1266×

24.

Stál opřený o stěnu domu a zabalený v tlusté dece s hrnkem horkého čaje v ruce pozoroval ty staletí staré bytosti, jak si hrají ve sněhu jako malé děti. Tanya právě seděla Garrettovi na zádech a cpala mu za tričko lopaty sněhu. Jeho to sice nestudilo, ale rozhodně z toho nebyl nadšený. Kate mu přispěchala na pomoc a srazila svou sestru z jeho zad do sněhu, kde ji vyválela. Eleazar pečlivě mířil ze špičky stromu a házel po ostatních sněhové koule, které mu Carmen neustále doplňovala. Pro George nebyl problém myslet si, že je tam v tu chvíli nejrozumnější bez ohledu na věk.

Jenže pak, během nepostřehnutelné chvilky, se nálada změnila. Všichni se ocitli nohama na zemi a stáli před domem jako hradba. Dívali se směrem k silnici a vypadali napjatě.

„Co se děje?“ divil se. Otočila se k němu podle očekávání Tanya.

„Někdo přijíždí,“ vysvětlila, ale než mohl něco říct, dodala: „Upíři.“ To ho vykolejilo. Už zase nějací upíři? To si jich ještě neužil dost?

„Bezva,“ ucedil zpruzele a usrkl čaj. Eleazar s Garrettem se uchechtli. Pak už i on uslyšel zvuk motorů. Jo, hned několika. Do hajzlu, celý zájezd. Jenže rodina najednou vypadala, že se jí ulevilo a začali se usmívat. George ničemu nerozuměl. To jako čím víc upírů, tím lepší zpráva?

„Edward,“ oznámila Kate nahlas to, co jim bylo všem jasné. Chtěl se zeptat, jestli zrovna on smrdí na dálku, ale radši si to odpustil. Nakonec se nad ním smilovala Carmen. „Poslouchá Debussyho tak nahlas, abychom věděli, že jsou to oni. Pravděpodobně měli v úmyslu nás překvapit.“

„Ne že by se jim to nepodařilo,“ ušklíbl se George a Carmen přikývla. „Zase ta Alice?“ zeptal se pak jen ze zvědavosti. Kate vybuchla smíchy. „No co?“ nechápal.

„Jen že tě už zaručeně slyšela,“ ušklíbl se Garrett. Dobře je, že si odpustil tu poznámku o Edwardovi.

Auta se konečně ukázala. Černý Mercedes, stříbrné Volvo a žluté Porsche, které tu bylo jako pěst na oko. Natolik byl schopný je na dálku rozpoznat. Zastavili na příjezdové cestě, protože jinde místo nebylo. Napadlo ho, že je fajn, že Volvo ještě funguje po tom, co s ním s Tanyou vyváděli takové psí kusy.

„To jste neudělali!“ ozvalo se popuzeně.

„Edwarde?“ zeptala se udiveně Carmen.

„A do hajzlu, já zapomněl na to čtení myšlenek. Kurva,“ zaklel George a snažil se všemožně nemyslet na to, jak myslel na dálku páchnoucího Edwarda.

„Marná snaha, Georgi,“ ucedil Edward, „už jsem to viděl.“

„Ale chápej, to byla čistě hypotetická otázka. Nijak konkrétně zaměřená,“ vymlouval se George.

„Jasný, zcela nekonkrétně byla o mně, viď?“ Nadhodil. George se ušklíbl.

„Bella nebo ty? Uznej, to byl jasný výběr,“ vysvětlil. Edward spolknul zavrčení, ale až když ho Bella dloubla pod žebra.

„Tak se snad zase začneme chovat společensky, ne?“ zamračila se na manžela a pak se s úsměvem otočila k rodině. „Ahoj všichni,“ pozdravila mile a naklonila se do auta, odkud jí do náruče něco skočilo. Prvně George napadlo, že je to pes. Následovalo vrčení od Edwarda, které by mohlo skály lámat. Hned pak mu došlo, že je to dítě se spoustou dlouhých kudrnatých bronzových vlásků. Ups. Sorry. Edward se na něj ještě zamračil, ale pak se pozdravil s ostatními.

Ovšem během dvou minut Georgovi přišlo, že tam není k hnutí. Najednou tam bylo o deset osob víc a jemu z toho šla hlava kolem. Nevěděl na koho koukat dřív. Takhle nějak to muselo vypadat, když si antičtí bohové vyšli na procházku. Radši se uklidil dovnitř, protože si tam připadal nepatřičně. Odnesl hrnek na linku a pak do krbu přihodil několik polen, aby neuhasl. Rukama se opřel o jednoduchou dřevěnou římsu. Prsty přejížděl po dřevu a vnímal jemná vlákna i jejich směr. V hlavě se mu objevil nápad.

„Vypadalo by to skvěle,“ ozval se za ním zvonivý hlásek. Otočil se. Drobounká černovláska si ho se širokým úsměvem prohlížela.

„Taky čtenářka myšlenek?“ zeptal se trochu zaskočeně. Rozesmála se.

„Ne, jeden je až dost. Jsem Alice,“ představila se. Georgovi to docvaklo skoro slyšitelně.

„Aha, vědma, že?“ ujistil se. Pokrčila rameny.

„I tak se tomu dá říkat.“

„Měl bych ti poděkovat za toho medvěda.“

Mávla rukou. „Nemáš za co.“

„Říkal tu někdo medvěd?“ vpadl do místnosti obrovský chlap.

„Ale Emmette,“ povzdychla si Alice.

„Zase planý poplach,“ odfrkl si ten nespokojeně. Pak se otočil na Georgea.

„Tak ty jsi ten nový přírůstek do rodiny?“ zeptal se vesele.

„Já jsem – cože?“ nechápal George. To už se ale do domu hrnuli i další.

„Emmette,“ ozvalo se vyčítavě hned od čtyř postav. Nechápavě se na ně otočil.

„Co je? Co jsem zase provedl?“ George nevnímal, jestli mu někdo odpověděl, díval se na Tanyu, která vypadala zkroušeně a skoro nebyla schopná se na něj podívat. Takže takhle to je? Když si upír vybere partnera, je to prostě hotovka? Žádná možnost volby a okolí to tak taky přijme. Řekla si, že to bude George a on je teď členem rodiny, kterou vlastně ani nezná. Nebyl si jistý, ale nejspíš by měl začít panikařit. Tak proč to krucinál nejde? No jo, panikařit mu nikdy nešlo.

„Díky… Emmette,“ vypravil ze sebe nakonec zaskočeně. Tohle přece říct nechtěl, ne? Nebo chtěl? Podíval se na Edwarda. Pomoc, hlesnul v duchu... a ten se pousmál.

„Nic nebude. To máš za to Volvo,“ zašklebil se.

„Tak ti pěkně děkuju,“ zabručel George dotčeně. Zas tak s ním přece nevyváděli, ne? Jen trošičku. Malinko.

„A taky za ten pach a za psa,“ dodal Edward.

„To není fér mstít se mi za myšlenky,“ zabručel George.

„Edwarde,“ oslovil ho káravě jakýsi blonďák. Ten to ale přešel.

„Možná by nebylo od věci se představit,“ navrhnul místo toho. Toho se všichni hned chopili. George během chvíle ztrácel přehled, kdo je kdo, a ruka mu začínala pomalu mrznout od všech těch studených stisků. Když se zapředl hovor, využil šance, aby se dostal k Tanye s tím, že by si s ní rád promluvil. Přitom zachytil, jak se Edward pousmál a Alice na něj mrkla. No to je teda rodinka, pomyslel si a měl jistotou, že to nemůže být žádné peříčko žít s těmi dvěma pod jednou střechou.

„Už zase provokuješ?“ zeptal se Edward.

„Nelez mi do hlavy,“ odsekl George a všichni okolo se rozesmáli. Emmett ho plácl po rameni a George se málem zbláznil, protože se přesně trefil do jedné z podlitin.

„Tak teď teprve patříš úplně do rodiny,“ zubil se na něj.

„Emmette,“ zamračila se na něj vysoká blondýna. Rosalie? Uh, kdo ví. Každopádně ji ten silák poslechl a George mohl pokračovat v původním plánu. Jenže byl tu někdo, s kým nepočítal, a ten někdo ho právě tahal za nohavici. Podíval se dolů. Pohled mu oplácela dvě hnědá kukadla v andělské tváři.

„Ty jsi strejda George?“ zeptala se ta malá bez okolku. On je strejda George? Že by se mu to někdo obtěžoval říct?

„Už to tak bude,“ pokýval hlavou. Zářivě se na něj usmála a s ním to málem seklo. Roztomilost z ní sálala jako teplo od krbu. Bez nejmenšího zaváhaní mu skočila náruče. Zasténal bolestí, ale hlavní instinkt mu přikázal pevně ji sevřít, aby nespadla a neublížila si.

„Renesmé!“ ozvala se Bella pobouřeně a chtěla se k nim vrhnout.

„To je dobrý,“ řekl George a usmál se na malou ve své náruči. Ta se k němu přitulila a zahlížela na mračící se Bellu. Pak mu zničehonic položila ručku na tvář a jeho mozek dostal zásah obrazů, které nikdy neviděl. Viděl toho indiána, co stál u krbu, jak se mění v obrovského vlka. Najednou se pohled změnil a on viděl svět z jeho hřbetu a krajinu míhající se skoro až neskutečně rychle. Zamrkal a ocitl se zase v obýváku.

„No do prdele,“ vydechl.

„Jo, do pldele,“ přikývla malá vážně a pak dodala. „To je Jake. Je to můj vlk.“ V místnosti bylo hrobové ticho. George se otočil na indiána u krbu, který vypadal napjatě.

„Tak to se fakt máš,“ vydechl k malé a snažil se sžít s představou, že ten člověk, nebo cokoliv to je, se mění v obrovskou chlupatou potvoru, co by byla schopná na jedno polknutí sežrat losa. Edward tiše vypískl potlačovaným smíchem. George se na něj podíval a zcela vážně mu v duchu oznámil, že jestli to takhle půjde dál, bude mu dělat cvokaře.

Atmosféra se uvolnila a indián se zašklebil. Jen Bella se pořád mračila.

„Nessie, nemůžeš přece každému věci ukazovat. Vždyť jsme ti to s tatínkem říkali,“ pokárala svou dceru. Ta se na ni ovšem podívala skoro rozčarovaně.

„Ale tohle je přece strejda George,“ řekla s takovou samozřejmostí, že tím vzala Belle vítr z plachet. Vložil se do toho Edward.

„To ano, broučku, ale je jako děda Charlie. Musíš na něj pomalu, aby si zvyknul,, a opatrně, abys mu neublížila. Neumí se hojit jako Jacob,“ vysvětloval jí lehce a ona vědoucně přikyvovala.

„Dobře, tati. Nekousat, já vím.“ Georgovi zatrnulo. Kousání? Vůbec mu nedošlo, že je to dítě upířích rodičů a má zuby jen kousek od jeho krku. Polkl. Edward se usmál.

„Ona ví, že nesmí,“ uklidnil ho a pak pohladil svou dcerku po vlasech. Malá Nessie se zavrtěla, a tak ji položil na zem. Jenže ona ho chytla za ruku a nalepila se mu na nohu. Pak se na něj zvědavě podívala.

„Strejdo, umíš vyprávět pohádky?“ zeptala se vážně a Emmett se škodolibě zašklebil. Georgovi očividně něco unikalo. Pohádky? Jak je to dlouho, co nějakou vyprávěl? Anne byla většinou ta, co vyprávěla pohádky.

„Já nevím, už je to dlouho, co jsem nějakou vyprávěl,“ odpověděl nejistě. Rozzářila se jí očka.

„To se nezapomíná,“ poučila ho a táhla na gauč. Zasmál se a podvolil se tomu nátlaku. Sedl si na gauč a Nessie se mu uvelebila v náruči. Trochu ho tím zaskočila, ale její nadšený pohled byl jako povzbuzující droga. Lehce ji podepřel, aby se jí sedělo pohodlně a pak tichým hlasem začal vyprávět jednu z pohádek, které mu jako malému vyprávěla jeho matka. Byla to stará irská pohádka O mazaném zloději Jackovi, kterou měl sám moc rád.

Vyprávěl, jak byl Jack ze tří bratrů vždycky ten, co místo práce vyváděl neplechy, a když se pak i s bratry vydali do světa, Jack vlezl do domu šesti lupičů. Těm nakukal, že je mistr zlodějů. Oni mu nevěřili, ale když dokázal třikrát bez prolití krve okrást farmáře o zvíře, které vedl na trh, uznali ho svým vůdcem. On je ale přelstil a nejenže zvířata farmáři vrátil, sebe i jeho obohatil o slušnou hromadu zlata z lupičského pokladu.

Potom se rozhodnul, že si vezme princeznu, ale král mu udělil několik úkolů, než mu to povolí. Jack chytře dokázal ukrást pečeni z jeho roštu, koně zpod jeho rytířů i prostěradlo z jeho postele, na kterém spal, a tak král uznal, že Jack všechno dokázal a princeznu mu dal.

Když George dovyprávěl, zjistil, že je v místnosti ticho. Všichni okolo seděli, kde to šlo, a ve dvojicích se k sobě tulili a poslouchali ho. Překvapilo ho to, ale úplně nejvíc ho překvapilo, že Nessie v jeho náruči spokojeně oddechovala. Lehce jí shrnul vlasy, které si cucala v puse, a usmál se.

„Prošvihla konec s princeznou,“ poznamenal šeptem a indián se uchechtl. Půlka žen v čele s Edwardem na něj zasyčeli, ať je potichu. Bella vstala a lehce se posadila vedle George.

„Nevím, jak jsi to dokázal. Dneska tvrdohlavě odmítala jít spát dřív než večer,“ usmála se na něj.

„Sím, já to vím,“ přihlásil se Emmett. Bella se na něj pobaveně podívala. „Taky bych u toho vyprávění usnul, kdyby mi to šlo.“

„No promiň, zas tak nudné to nebylo,“ ohradil se George.

„Takhle to nemyslel,“ šeptla Carmen s úsměvem. „Spíš za to může tvůj hlas. Když vyprávíš, uklidňuje to. Máš talent.“

„Jasně, můžeš prorazit jako pohádkář,“ navrhl Garrett.

„Vole,“ ucedil George, ale pořád se usmíval. Pak se i s Nessie opatrně zvedl. „Odnesu ji nahoru,“ řekl, ale vlastně se spíš Belly ptal. Lehce kývla a zvedla se, že půjde s nimi.

Vyšli schody a George malou položil do své postele, kde ji Bella přikryla a lehce líbla na čelo. Díval se na ně a vzpomínal, když takhle pozoroval Anne s Jeremym. Bodlo ho u srdce a on si rukou to místo přetřel, jak by chtěl bolest z těla vytlačit.

„Musíš Emmetta omluvit. Občas si neuvědomuje, že všechno není jen černé a bílé,“ šeptla Bella potichu.

„Přežiju to,“ konstatoval George šeptem.

„Vím ještě, jaké to je pohybovat se v jejich přítomnosti jako člověk. Poněkud oslňující,“ pousmála se.

„To tedy ano. Ještě jsem si nestačil zvyknout na ty čtyři a najednou přibylo dalších deset. Vlastně je to víc, než bych si myslel, že v životě potkám, když mi to Tanya řekla,“ zašklebil se a Bella se tiše zasmála.

„Pravda, takhle velká skupina není právě obvyklá, dělá to z nás občas terč zájmu ostatních. Navrch my jsme ti divní „vegetariáni“,“ naznačila prsty uvozovky a zakroutila očima.

„No, díky bohu, jinak bych si tu připadal jako hlavní chod,“ poznamenal George a dole se někdo zasmál. „Jo, a tohle je taky děsný,“ dodal s pohledem zamračeným na podlahu, jako by se mohl podívat, kdo to byl. Pokrčila rameny.

„Zvykneš si,“ řekla. „Já si na to nulové soukromí zvykla celkem brzy, i když uznávám, že až jako upír. Pro člověka to pro mě bylo peklo.“

„No, to děkuju,“ zabručel a otevřel Belle dveře.

„A já myslela, že jediní džentlmeni jsou moji upíři,“ ocenila to.

„Stará škola,“ zasmál se George a sešli společně dolů, kde hned pod schody přešlapoval Jake a mračil se. Bella si povzdechla a mávla rukou nahoru. Vyběhl schody jako blesk. George nechápal.

„Otisk. Někdy ti to určitě vysvětlím,“ slíbila, než se od něj odpoutala a vplula do Edwardových natažených paží. Všiml si i Emmetta, který trochu zkroušeně pokrčil rameny, ale zubil se pořád stejně. Tahle rodina je tak nenormální, až je úžasná, došlo mu v ten moment. A v ten další, že on je tak normální, že bude vždycky vyčnívat. Jako by nestačilo, že je tu jediný člověk.

Rozhlédl se a uviděl Tanyu, jak se baví s Alicí a blonďákem, co ji objímá. Měl hrozný zmatek v pocitech a nevěděl, co si o tom všem myslet. Přišlo mu, jako by se měl někdy v budoucnu probudit, ale teď ještě ne. Ale krucinál, až přijde to probuzení, bude to bolet a hodně.

Vypadala, že se baví a nechtěl ji rušit, v té změti si stejně nikdo pořádně nevšimne, že je pryč. Stáhl jen bundu z věšáku, vklouzl do teplých bot a vyšel ven s tím, že se projde.

K moři to nebylo daleko, a tak stál o chvíli později na pláži a pozoroval vlny, které systematicky likvidovaly vrstvu sněhu. Po chvíli se sehnul, umačkal sněhovou kouli a mrštil ji daleko do vln. V těle mu bolestně zaškubalo, ale přitom se mu ulevilo. Chvíli nad tím uvažoval a pak se sehnul znovu a hodil další. Po ní další, další a další. S každým bolestivým záškubem se mu víc a víc ulevilo. Po půl hodině vyčerpaně oddechoval a svíral si hrudník, který ho bolel nejvíc. Udýchaně se zasmál. Bože, bylo mu tak dobře.

Cítil se živý.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Man´s world - 24.: