Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Man´s world - 23.

03.11.2011 (14:45) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1348×

23.

„Jak mu je?“ zeptala se Kate, když se Tanya vrátila z ložnice. Přenesla tam George, když potřetí málem spadnul z gauče. Musel být opravdu hodně unavený, protože se nevzbudil, když ho přenášela. Opravdu se snažila být jemná, jak jen to šlo.

„Pořád spí, naštěstí,“ odpověděla.

„To je dobře,“ usmála se na ni Carmen.

„Teď je myslím dobrý čas, abys nám řekla, co se vlastně dělo s Leonem, nemyslíš?“ vyzval ji Eleazar. Odevzdaně si povzdychla.

„To asi ano,“ přikývla. Sedla si na gauč s rukou na místě, kde byla Georgova hlava a lehce po kůži přejížděla prsty. Ještě byla trochu teplá, a to teplo ji skoro šimralo na bříškách prstů. Rovnou začala vyprávět:

„Vlastně se objevil z ničeho nic, když jsem to tu koupila. Prý byl na cestě za mnou, když tu narazil na můj pach a vystopoval mě tu. Nejdřív jsem si myslela, že je to taková ta návštěva jako dřív,“ podívala se na Kate a ta chápavě přikývla. „Poslala jsem ho slušně do háje a myslela jsem si, že mu to nebude vadit. Řekl, že se staví za vámi, jenže místo toho mě sledoval k Georgovi. Tam se to pak celé zvrtlo. Šílel z toho, že jsem člověka upřednostnila před ním, zrovna když se mnou chtěl zůstat.“

„Copak se chtěl dát na zvířata?“ nevěřila svým uším Kate.

„Prý ano a jen kvůli mně. Jenže já pořád dávala přednost Georgovi. Naštval se. Vždycky byl silnější,“ vzdychla si. Ostatní ztuhli. Kate se zničehonic usadila vedle ní a sevřela jí ruku do své.

„Co udělal?“

„Hrál si. Snažil se mě co nejvíc ponížit a dával bedlivý pozor, aby to George všechno viděl,“ zašeptala. Kate zavrčela, ale hned se ovládla. „Když se naskytla možnost, utrhla jsem mu hlavu. Kdyby ohrozil i George, asi bych si to nikdy neodpustila,“ dodala a kroutila u toho důrazně hlavou.

„Mrzí mě to, muselo to být těžké. I přes to všechno byl Leon tvůj,“ pohladila ji Kate.

„Sám se rozhodl, jak povede tenhle neživot,“ pokrčila Tanya rádoby statečně rameny. Kate to tedy nechala být.

„Spálila jsi ho?“ přesvědčil se Eleazar. Kate se na něj zamračila a Tanya jen kývla. A když už tak byla v tom přiznávání, dosadila i to, co se doopravdy stalo před jejich návratem.

„Nespadnul do strže,“ přiznala. „Vyrušil mě při lovu.“ Čtvero zalapání po dechu bylo očekávanou reakcí.

„Cože?!“ Garrett to nechápal. „On to přežil?“

„Jen těsně. Zbývalo takhle málo a bylo by po něm,“ řekla a na ukázku zvedla dva prsty těsně namáčknuté na sebe. „Vlastně nechápu, jak je možné, že jsem ho nezakousla. A už vůbec nerozumím tomu, že mu to nevadí,“ kroutila nechápavě hlavou.

„Stojím si za svým. Ten chlap je vážně třída,“ prohlásil Garrett s notnou dávkou obdivu. Eleazar i Kate souhlasně přikyvovali a Carmen se starostlivě dívala ke stropu, jako by tak mohla zkontrolovat, jestli je v pořádku.

„Kate, já vím, že ty i všichni ostatní se zlobíte, že jsem pořád pryč, ale já ho prostě nedokážu opustit. Trnu hrůzou, co se mu může stát, když u něj nejsem a ještě víc, když u něj jsem. Ani nevíš, jak šťastná jsem byla, když jsem ho přesvědčila, aby byl nějakou dobu tady. Bude v relativním bezpečí a zároveň k vám budu mít blíž.“

„My to chápeme, srdíčko,“ řekla z ničeho nic Carmen. „Budeme ti to usnadňovat, jak jen to půjde. Slibuju,“ prohlásila s takovou zdrcující jistotou, že by ostatní nemohli nic namítat, ani kdyby chtěli. Místo toho jen přikyvovali, i když Kate přitom vypadala, jako by jí trhali zuby. Prala se v ní láska k sestře a sobectví.

„Díky,“ vydechla Tanya vděčně a bezděčně zaletěla pohledem ke schodům. Kate se usmála.

„Jdi, my se dokážeme zabavit i bez tebe,“ pobídla sestru. Tanya zaváhala, ale když ji postrčila, zmizela v patře jako blesk.

♣♣♣

Vzbudila ho šílená bolest, když se snažil převalit na pravý bok. Zasténal a polohlasně zanadával.

„Tak to nevím, jestli nebylo lepší tvoje chrápání,“ uslyšel šepot a ovanul ho chladivý dech spolu se sladkou vůní. Otevřel oči a zadíval se do zlatých očí naplněných lítostí, i přes její pichlavá slova.

„Knížky došly?“ zeptal se chraplavě. Pousmála se.

„Narážíš snad na to, že se v noci neumím nijak zabavit?“ uculila se vyzývavě.

„Rozhodně bych čekal, že za ty léta už máš nalezené lepší způsoby, jak si krátit věčnost, než poslouchat cizí chrápání,“ vydechl a snažil se ani trochu nehýbat. Měl pocit, že na něj musel spadnout mrakodrap, jinak si tu bolest nedokázal vysvětlit. Cokoliv menšího by mu přece taková muka nepůsobilo, ne? Kecy, upíři mají prostě sílu, jakou si doteď nedovedl představit. Pekelnou, fakt. Položil se zase co nejopatrněji na záda a díval se do stropu. Nakonec to Tanya nevydržela.

„Co tam zkoumáš?“

„Přemýšlím, jestli existuje způsob, jak se svléknout a dostat se do koupelny, aniž bych musel pohnout třeba jen malíčkem na noze,“ přiznal a dál zkoumal rýhy ve stropních prknech.

„Můžu ti pomoct, ale nějaký pohyb to asi přece jen bude vyžadovat,“ nabídla mu pomoc. Úkosem se na ni podíval. „Co?“ zeptala se po chvilce.

„Zvažuju to, nespěchej na mě,“ požádal ji, ale pak se usmál. Ulevilo se mu, že to jde bez bolesti. „Fajn, jsem troska, tu pomoc beru. Ale buď jemná, prosím,“ požádal ji s úšklebkem. Místo odpovědi vstala a obešla postel na jeho stranu. Jemně ho podebrala, pomohla mu nejdřív se posadit. Bránil se nářku zuby nehty. Pak ho postavila, a to už nevydržel. Přesto se jí nezhroutil k nohám jako včera večer.

„Tolik mě to mr-“

„Ale kušuj,“ odbyl ji nabručeně. „Už jsem řekl, že to byla moje vina. O lovu ses zmiňovala, kdybych nebyl vůl, mohl jsem tu teď skákat jako kůzle a bylo by mi hej.“ Představila si ho skákajícího jako kůzle a měla co dělat, aby se nezhroutila sama, jenže smíchy. „To jsem rád, že jsem tě pobavil,“ konstatoval a kupodivu to vůbec neznělo sarkasticky.

Cestu do koupelny překonávali skoro pět minut, a když se vyčerpaně opřel o umyvadlo, cítil se jak po túře na Everest a zpátky.

„Pomůžu ti,“ řekla a chytila spodní okraj svetru. Jemně mu ho přetáhla přes hlavu, aby ho to bolelo co nejméně. „Ach bože,“ zalapal po dechu a vzlykla. On se v zrcadle pozoroval stejně vytřeštěně. Přes celou horní polovinu těla se mu táhly tmavé skvrny s rudofialovým nádechem. Vypadal jako napůl sežraný nějakým děsivým druhem moru, ale přitom na některých místech zřetelně rozeznával obrysy paží a někde dokonce i prstů. Například na bicepsu levé paže měl jeden dokonale vyrýsovaný pařát.

„Panečku, Hitchcock by se na mně mohl učit, jak má vypadat tělo po správným masakru,“ zhodnotil to lehce obdivně. Tanya vzlykla ještě hlasitěji. „Ale no tak, není to tak hrozné,“ lhal naprosto nepřesvědčivě.

„Jak si z toho můžeš dělat srandu? Vypadáš, jako by tě zmlátila půlka New Yorku,“ kníkala nešťastně. Se zatnutými zuby se otočil a chtěl ji obejmout, ale spíš se na ni zhroutil. Pravděpodobně to nezaregistrovala. Nijak nezakolísala, jen se zajíkla, když ji sevřel. „Neblázni, ublížíš si o mě ještě víc.“

„Kušuj,“ zamručel s nosem zabořeným do jejích rozpuštěných vlasů a vdechoval jejich vůni, jako feťák, který byl měsíce odříznutý od další dávky. Ono mu to snad i pomáhalo na bolest, či co. A navrch opravdu přestala protestovat a prsty mu lehounce přejížděla po místech, kde neměl žádné modřiny. Okamžitě mu naskočila husí kůže, ale tahle nebyla ze zimy. Dech mu zhrubl a svaly vibrovaly napětím. „Tanyo, neblázni,“ zachraptěl po chvíli, jenže na něj nedbala. Prsty mu obkreslovala pásek kalhot a hladila ho na pruhu kůže, která byla nad ním. Sevřel ji pevněji a ignoroval pohmožděné paže, které se ozývaly.

Cítil, jak se její hbité prsty posunuly dopředu a bleskově mu rozepnuly kalhoty. Jen s veškerým vypětím sil ji zastavil.

„Chtěl jsi přece pomoct,“ divila se. Krucinál, neví, co s ním dělá?

„To sice jo, ale tohle se mi pomalu přestává jevit jako pomoc.“

Spíš jako mučení, dodal si pro sebe. „Navrch je tu taková drobnost. Já se včera trenýrkami vážně nezdržoval,“ zasípal. Tanya se zasmála.

„Přežila bych to.“

„No, ty možná,“ ucedil a mrkal jako o život, aby se mu před očima přestala objevovat možná budoucnost, kdyby ji nezastavil.

„Takže to dál zvládneš sám?“ zeptala se.

„Jako by mi zbývalo něco jiného,“ poznamenal kysele.

„Ještě můžu zavřít oči,“ zavtipkovala a on se opravdu od srdce rozesmál.

„Geniální řešení,“ poznamenal a odtáhl se od ní. Jenže když se na ni podíval, nedokázal si zabránit. Sklonil se k ní a políbil ji. Bože, kdy to udělal naposledy? Připadalo mu, že od té doby ještě víc zesládla a neubránil se spokojenému zamručení, když mu vyšla vstříc. Opředla ho svým kouzlem jako pohanská kněžka a on by se pro ni dobrovolně nechal obětovat, to to dopracoval. Jenže ani to mu nebylo dopřáno, bolest se ozvala znovu, když ho objala. Jen se trochu zachvěl, ale ona odskočila. Rychle se opřel rukou o zeď, aby neztratil rovnováhu, ale za Tanyou už se zavřely dveře. „Bezva,“ ulevil si.

Nakonec dokázal sprchu absolvovat, ale jen tak, že si nechal vodu téct jen na hlavu. Kdykoliv se mu dotkla podlitin, mohl se zbláznit. Chvílemi měl dokonce pocit, že mu snad Tanya pomíchala i žebra, a to hlavně když se sehnul nebo natáhl. Byl děsná troska a styděl se za sebe. A asi tehdy poprvé mu začalo docházet, že život s upírkou bude asi mnohem obtížnější a nebezpečnější, než ho vůbec napadlo.

Když ho přirazila k zemi s tím divokým hladovým výrazem, když ho nepoznávala, tehdy měl opravdový strach. Ten, co se v životě objeví jen párkrát. Ve chvílích, kdy se nebojíme o životy ostatních, ale jen o ten svůj. A George si tenhle strach pamatoval, tohle bylo potřetí, co ho zažil a byl mnohem silnější než kdykoliv předtím. Tentokrát věděl, že smrt byla jen několik centimetrů daleko. Po těle mu přejel mráz. Ale snažil se to potlačit.

Neměl sílu se osušit, tak se jen zabalil do ručníku s tím, že to oschne samo. Několika belhavými kroky se vrátil do ložnice, ale musel uznat, že ta nemotornost možná byla spíš tím, že byl ztlučený a navíc ještě čerstvě probuzený. Zlehka se s heknutím složil na postel.

„Kriste,“ vzdychl a vyčítavě se díval na strop. Fakt si tohle zaslouží? To na něj bude muset čekat nějaká vážně sladká odměna… Volnou asociací se mu myšlenky rozeběhly zpět ke chvílím, kdy byla tak blízko, že by mezi nimi neprolezla ani žížala. Zavřel oči a soustředil se na lehké mrazení, které mu způsobovaly kapky vody lehce putující po jeho kůži a vsakující se do povlečení. Šimralo to a zároveň to bylo velice příjemné. Rozhodně to byla milá změna oproti neustálému pocitu nateklého ranečku cukajících modřin.

Probudilo ho jeho vlastní zachrápání. Trhnul sebou a zamžoural na strop. Došlo mu, že musel usnout a nevadila mu ani zima. Se zatnutými zuby se postavil a oblékl se. Nikdy předtím si neuvědomil, jak jsou ty džínsy těsné, až když mu stáhly pohmožděné nohy. S tričkem se odmítl zahazovat a vzal si jen flanelovou košili. Zvládnul si ji zapnout až do půlky, pak si řekl, že se na to může vy... Už ho viděli i méně oblečeného. Opatrně sešel schody a hned pod nimi se málem srazil s Carmen, která měla podnos plný jídla a přes rameno na něco odpovídala někomu do kuchyně.

„Dobře, že už jsi vzhůru,“ usmála se pak na George a jakoby nic se zase i s podnosem vrátila do kuchyně. S překvapeným výrazem ji následoval.

„Carmen, co si to říkala? Jak to poznám? Oboje vypadá stejně!“ naříkala nad něčím Tanya.

„Ale zlato, sůl je ta s většími krystalky,“ chlácholila ji Carmen.

„Co? To jako lidi vždycky zkoumají, jak to má velké krystalky?“ nechápala.

„Oni to spíš ochutnávají,“ poučila ji Carmen. George si odkašlal a přitáhl tak na sebe jejich pohledy.

„My si obvykle přečteme, co na těch nádobách píšou,“ poznamenal pobaveně. Tanya je zmateně otočila.

„No to mě po-“

„Ale no tak,“ umravňovala ji hned Carmen. George se kousl do rtu, aby se nesmál nahlas. Garrett si servítky nebral.

„Hleďme, Šípková Růženka se nám probudila a hned vás ve vaření předčí,“ posmíval se jim. Kolem George se cosi mihlo a podle tříštění to nejspíš i dopadlo. Otočil se. Garrett ještě stále držel ruce napřažené před sebe a v nich měl pár střepů i s víčkem. Carmen si vzdychla.

„Rozsypaná sůl nosí smůlu.“ Ovšem Tanya ji uklidnila.

„Neboj, stálo tam cukr.“

„Jako děti, no fakt,“ odfrkla si hlasitě Kate, která držela otevřené vstupní dveře. Těmi se dovnitř snažil prorvat nejspíš celý les, jak to tak George odhadoval.

„Nepomůže mi někdo?“ ozval se tlumeně Eleazar.

„No jasně,“ souhlasil nadšeně Garrett a upustil na zem i zbytek skla. Otočil se a šel mu pomoct.

„To jako myslí vážně? Kate! Jak jsi ho to vychovala? Dělá hromádky, kde se mu zachce!“ zaskučela Tanya a Carmen se na ni se zadostiučiněním dívala. „Jo, fajn, já to uklidím,“ zabrblala Tanya. Georgovi z toho šla hlava kolem. To byl naprostý chaos a někde hluboko ukrytá byla pravidla, která mu unikala.

Ti dva mezitím malými dveřmi procpali obrovský stromek, a ten okamžitě začal vonět na celý dům.

„Máme ozdoby?“ ptala se Kate. Tanya zvedla pohled od hromádky skleněného cukru a s úsměvem kývla ke skříni, o které si George doteď myslel, že je na kabáty.

„Není to tu nějaké moc zelené?“ ozvala se Kate po chvíli.

„Malá změna,“ pokrčila rameny Tanya a uložila smetáček pod dřez. Kate se na ni s náručí plnou svící a stuh vyčkávavě podívala. Tanya se v odpověď usmála a došla k ní, aby od ní část převzala. Pak jakoby se rozplynuly a ostatní je jen s úsměvy pozorovali. George nevěděl, která bije, dokud se prostor nezačal zdánlivě sám od sebe vyzdobovat. Několikrát bouchly dveře a jedna nebo druhá shodila doprostřed místnosti hromadu chvojí. George nakonec pozoroval tu, aby ho ze sester nezačaly bolet oči. Jak postupně hromada mizela, místnost vypadala víc a víc vánočně. Když se pak zastavily, všechno bylo ozdobené a voňavé. Přesto mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že tuhle výzdobu viděl naposledy u svých rodičů. Takhle přece zdobili o Vánocích svoje domovy jen Irové.

Stáhl se mu krk a honem se snažil sám sobě namluvit, že není dojatý. Několikrát se nadechl a zase vydechl, než se mu povedlo trochu uklidnit. Přesto ještě dvě věci nebyly. Stromek byl stále neozdobený a v okně nebyl zapálený věnec.

Díval se do setmělého okna asi dlouho, protože si ani nevšiml Tanyi, dokud si neodkašlala. V rukou držela nezdobený věnec z chvojí a na něm byly čistě bílé svíčky. Podávala mu ho s lehkým úsměvem. Úplně konsternovaný si ho vzal a přešel s ním k tomu oknu. Položil ho mezi okenní tabule.

(hudba)

„Tady máš,“ podala mu Tanya zápalky a ustoupila. Chvilku je převaloval v ruce, než se odhodlal je otevřít. Vytáhl jednu a krabičku zavřel.

Pomalu sirkou škrtl a díval se, jak ji plamen stravuje. Po celou tu dobu vzpomínal na svou matku. Když byl malý, zapalovala věnec s ním v náruči, a i když vyrostl, vždycky ho při zapalování věnce objímala tak, jako jeho otec objímal ji. Celou místnost vždycky naplnila jejich vzájemná láska, kterou k sobě chovali. Než mu plamen stačil spálit prsty, zapálil s ním první svíčku.

S dalším škrtnutím se upnul ke svému otci. Na chvíle, kdy ho učil pracovat se dřevem, když mu ukazoval, jak pouhým hlazením pozná, co se z dřeva dá udělat. A chvíle, kdy mu vysvětloval, o čem to celé je, být muž. A jak být tím správným. Zapálil i druhý knot.

Třetí škrtnutí věnoval Jeremymu. Svému malému andílkovi s duší pěkného raracha, který byl důkazem, že i z člověka, ne jen z boha, může vzniknout skutečný zázrak.

Poslední sirka byla za Anne. A přesto po celou tu dobu, co hořela, dokázal v duchu stále opakovat pouze vroucí a upřímnou omluvu. Stále dokola jen a jen to.

Poté odložil krabičku zápalek na parapet a pozoroval tančící plameny. Chyběla pátá svíčka. Musel se tedy spokojit jen s myšlenkou a krátkou modlitbou za poslední duši, která mu odešla.

Než se otočil zpět k ostatním, musel několikrát zběsile zamrkat. Pak s poděkováním vrátil sirky a okno trochu přivřel. Bude muset hlídat, aby věnec opravdu v okně zářil až do rána. Je to jeho povinnost, je přece Boží hod a světla ukazují cestu ztraceným pocestným. Když přijdou, budou tu mít dveře otevřené.

Pak začala Tanya zpívat. George se překvapeně otočil a uviděl sestry se zlatými a bílými ozdobami v ruce, jak klidně zdobí stromeček. Carmen v objetí Eleazara se jen usmívala a Garrett seděl na straně pohovky se zbožňujícím pohledem upřeným na Kate.

George ten božský zpěv uchvátil. A když pak Tanya na chvíli umlkla, bylo to jako by ohluchnul, jenže v tom místě navázala Kate. A zpívala dál stejně nádherně jako její sestra, zatímco zdobili další a další zelené větve. Ale když ztichla i Kate, nastala pauza, ze které jakoby vál chlad. Obě se zarazily a zdrceně vzlykly.

„Tohle byla Irinina část,“ zašeptala smutně Carmen. Snad jen proto, aby George pochopil. Pak se ovšem obě opět vzchopily a společně píseň dozpívaly až do konce. Jako by si svými hlasy navzájem dodávaly sílu smutek ze ztráty překonat.

„Sněží,“ ozval se najednou Eleazar. George se podíval oknem ven. Měl pravdu. Velké bílé načechrané vločky se pomalu snášely z nebe, jako by chtěly dodat celému dni trochu třpytu a nevinné radosti.

Otočil se zpět a s pohledem do Tanyiných zlatých oči rozevřel náruč. Bez zaváhání mu do ní lehce vplula, a když ji sevřel, ulevilo se mu. S tváří zabořenou v jejích jemných vlasech si to dokázal přiznat snáz. Věděl, co značí to svíraní u srdce. Přesně kvůli tomu se před chvílí v duchu tak usilovně omlouval. Zamiloval se. Podruhé.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Man´s world - 23.: