Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 5. kapitola

26.01.2013 (13:00) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1381×

BELLA

V nemocnici jsme se s Edwardem usadili v Carlisleově kanceláři a vyčkávali jsme v nepříjemném tichu, až dooperuje svého pacienta. Nějaká transplantace orgánů. Díky seriálu Pohotovost jsem již věděla, že taková transplantace nějakou dobu trvá, takže jsem se obrnila trpělivostí a čekala jsem. Současně jsem také sbírala potřebnou odvahu k tomu, co jsem si usmyslela, že tady udělám. Lákalo mě to pořád stejně silně, jenomže moje odhodlání k tomu přikročit se vstupem do nemocnice kamsi vytratilo. Navíc vědomí, že to není zrovna správná věc, mnou cloumalo mnohem víc než doposud. Ale... když mi tu krev nemůže dodat Carlisle, tak si ji prostě vezmu sama. Jenže to je krádež a já jsem nikdy nekradla, natož potom právě krev! A co když ji vezmu a on ji pak bude někdo potřebovat? Třeba ten pacient, kterého Carlisle zrovna teď operuje?

Ale když si tu krev nevezmu, tak nebudu mít dost sil na další lov, a to je přece jen hodně důležité. Tohle bude naposledy, bezpochybně. Ano, samozřejmě že pro mě bylo důležité zjistit, co se to s Carlislem dělo a proč, především proto, že to za důležité považoval Edward. Dělalo mu to starosti, což dělalo zase starosti mně. Netušila jsem kvůli čemu, ale cítila jsem to tak. Taky se mi moc dobře nekoukalo na jeho zachmuřený výraz, který v poslední době nesundával ze své překrásné tváře. Nechtěla jsem, aby se trápil, protože pak jsem se trápila i já. Měla jsem toho negativního na svých bedrech opět příliš. Po těch mukách v Itálii jsem si u Cullenů zvykla na jistý komfort a blaho, kterého se mi poslední dobou zoufale nedostávalo. Potřebovala jsem tu krev, nutně. Ta by alespoň z části ulehčila mé trápení. 

No a v nemocnici jsem ji mohla získat tak snadno. Proč to tedy nerisknout? Měla jsem všechny předpoklady k tomu, aby mi to bez problémů prošlo. Stačilo to pouze najít a jednoduše si ji vzít. Nic víc... 

Rozhoupala jsem se a postavila jsem se, čímž jsem upoutala Edwardovu pozornost. Proto jsem narychlo vymýšlela nějakou výmluvu. Nakonec se povedlo: „Já si odskočím... Nějak mi tady ten zápach nedělá dobře," zalhala jsem, když očividně očekával nějaké vysvětlení toho, co dělám. Alespoň trošku pravdy na tom bylo. Ty nemocniční odéry byly docela výrazné a pro mne nezvyklé. Především kombinace železité krve a štiplavé dezinfekce, z té jsem nebyla ani trochu nadšená.  

„Dobře," hlesl pološeptem a nepatrně se usmál, aby na malý moment zahnal tu vážnost, která celou naši návštěvu doprovázela. Téměř okamžitě jsem mu ten sotva postřehnutelný úsměv oplatila, i když jsem vzápětí pocítila ostré výčitky. Nikdy jsem nechtěla lhát někomu takovému, jako byl Edward. A ještě když jsem k němu chovala takové zvláštní city, které jsem ještě k nikomu necítila. 

„Možná se tam chvíli zdržím," upozornila jsem ho s očima uvrtanýma k zemi, jak jsem si vymýšlela. Přemýšlela jsem už dopředu. Kdybych řekla, že si jenom odskočím, a trvalo by mi to o něco déle, dost možná bych v Edwardovi vzbudila nějaké obavy. Pořád se ke mně tak hezky choval a staral se o mě. A já mu to takhle oplácím? Lhaním? 
Ještě dřív, než jsem si to stihla rozmyslet, jsem vylítla z pokoje a opravdu jsem nejprve zamířila na dámy. Musela jsem tu lež stáhnout na minimum. Dělalo se mi při pomyšlení na to lhaní slabo. Mnohem víc, než při pomyšlení na to, že se chystám vykrást krevní banku. 

Záchody jsem našla celkem rychle. Postavila jsem se před zrcadlo a mírnila jsem svoje zběsile rozběhnuté srdce, které panikařilo úměrně s tím, jak jsem se blížila k uskutečnění svého plánu. Opláchla jsem si obličej, párkrát provedla dýchací rituál, abych se uklidnila, a vyrazila pátrat po krvi. 
Po několika špatných tipech, kdy jsem otevřela dveře méně používaných místností, jsem konečně našla tu správnou. Místnost plná velkých mrazáků, v nichž se nacházely bezpočty krevních sáčků. A tady by si měl někdo všimnout, že pár pytlíků chybí? Tím jsem nenarážela na Carlisleovo odmítnutí mi tu krev dál nosit, spíš jsem si chtěla dodat odvahy, která mi ještě pořád scházela.

Přistoupila jsem k nejbližšímu boxu a nedočkavě jsem ho otevřela. Mé unavené oči osvítilo lehce namodralé světlo a já spatřila rudé pytlíčky s mojí drogou. Když jich tam na mě vykouklo tak na pět set, vykulila jsem radostně oči. Ještě chvíli jsem sledovala tu nadílku, když se mi při představě blízké úlevy začaly sbíhat sliny. Při výhledu do mrazáku na svoji spásu se moje zkoušené svědomí úplně ztišilo. Proto jsem už víc neotálela a raději jsem se do toho pustila. S rozzářenýma očima jsem se natáhla pro první pytlíček a vzala ho do ruky. Vnímala jsem tu mírně ztuhlou tekutinu, jak při zmáčknutí sáčku protekla z jedné strany pytlíku na druhou. Vzala jsem ústí sáčku do úst, sevřela jsem ho zuby a trhla. Následně jsem zaklonila hlavu a nechala si ji natéct do úst. To první okušení bylo... explosivní.

Krev měla sice velmi nízkou teplotu, ale chutnala o mnoho lépe než ta zvířecí. Vychutnávala jsem si každičký mililitr té lahodné tekutiny, i když jsem ji do sebe nenasytně hrnula a hltala jsem po obrovských locích. Párkrát mi vytekl úzký pramínek z úst, jak už se to velké množství dovnitř nevešlo. Když jsem skončila s prvním sáčkem, hlasitě jsem vydechla a nechala se ovládnout raušem z ukojení mé nejtemnější touhy. Záhy na to jsem se pustila do druhé konzervy. Nemohla jsem se ovládnout. Potřebovala jsem další. A pak ještě další a další. Skončila jsem, až když jsem se cítila… plná, celá, živá. Ignorovala jsem dokonce i ten slabý hlásek v mé hlavě, který varovně křičel, ať přestanu, než mě někdo přistihne, anebo až tomu propadnu, což jsem vážně nechtěla. Krev byla mou drogou se vším všudy. Těžká závislost. Bohužel ještě ke všemu tak ohromně moc lahodila mým chuťovým pohárkům, že mě chvílemi napadalo, že se jí ani nechci vzdát. Ale musím, protože takhle já nechci žít. Už ne. Útěkem jsem získala nejen svobodu, ale také právo volby. No a já pak udělám tohle... Stejně jsem tomu podlehla a dobrovolně.

Náhle mě přepadla obří vlna provinění, která mě absolutně pohltila. V panice jsem zavřela box, schovala jsem prázdné sáčky, ve kterých zbylo minimum tekutiny, protože ji už nešlo dostat ven, a uklidila jsem po sobě kapičky krve, které mi ukáply na zem. Přiznám se bez ostychu, že když jsem se zmítala v tom krvavém opojení a všimla si jich, byla bych schopna je z té země slíznout. Tolik mě ta krev ovládala.

Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem byla pryč, ale už jsem dále neotálela a hodlala se vrátit za Edwardem, který tam stále čekal. Ještě jsem rychle zkontrolovala stav pokoje po mé návštěvě a přistoupila jsem ke dveřím. Zrovna když jsem otevírala dveře a vycházela jsem svižně ven, málem jsem se srazila s nějakými dvěma osobami. Dřív, než jsem vzhlédla vzhůru, jsem poznala, že to byli dva muži. Ta vůně se nedala splést. Zvedla jsem nebojácně hlavu a zahleděla jsem se na dva vysoké muže v oblecích, kteří se na mě dívali podezíravě přimhouřenýma očima. S úlekem jsem se zastavila a střídavě jsem sledovala dva mužné, vyspělé chlapy, které na mě mohli oči nechat. Vystrašeně jsem pozorovala jejich nedůvěru a nečitelnost. Ten jeden, menší a s kratšími vlasy, své velké zelené oči nasměroval někam k mým ústům. Mé provinění obratem vystřídala neskutečná nervozita. Nevydržela jsem to a sklopila jsem hlavu dolů. Hned na to jsem je obešla, abych z toho tísnivého setkání mohla už konečně vypadnout. Pospíchala jsem za Edwardem a rozpačitě jsem si v nejasném záměru drhla bradu a ústa. Pomalu jsem se vzpamatovávala z šoku, který mi způsobili ti dva muži s nezvyklými vůněmi, které jsem zatím nedokázala specifikovat. Neustále jsem měla před sebou toho muže, který se tak zaujatě díval na mé rty. Příšerně mě to vyděsilo. 
 
WINCHESTEROVI

Po střetnutí se záhadnou dívkou se sinalou pletí, zářivě rudýma očima a šmouhou krve nad horním rtem zůstali bratři strnule stát a překvapeně na sebe hleděli. V hlavách jim šrotovalo na plné obrátky, ale místo kýžených odpovědí se vynořovaly stále nové otázky. Tenhle případ je udivoval čím dál víc.

„Viděls to?” žasl Dean v řečnické otázce. Sam samozřejmě všechno viděl, takže se nad tímhle bratrovým dotazem jen posměšně ušklíbl. Oba dva si v mysli stále detailně vybavovali rysy tváře té dívky. Ten její dokonalý obličej ve tvaru srdce, velké mandlové oči s krvavými duhovkami, malý roztomilý nosík a plná, nafialovělá ústa s pěkně vykrojeným horním rtem a rudou šmouhou těsně nad ním. Rozhodně byla nelidsky krásná a rozhodně měla problém s životadárnou tekutinou.

Sam začal kroutit rty, jak se snažil přijít na to, co to mělo znamenat. I on z toho byl na rozpacích, což ho nutilo se tím usilovně zaobírat. Dozvěděli se tady mnoho zajímavých informací od sdílných pracovníků, ale tohle si nikam nedokázali zařadit. Proto dostali prostor úvahy a taky ty Deanovy poťouchlý nápady. 
„Myslíš, že patří ke Cullenovým?” odhadoval Sam, ale stále se mu nedařilo dát si dvě a dvě dohromady. Oba dva věděli, že rodina Cullenových čítá sedm členů. Počítali s tím, že upíří netolerovali na svém území přítomnost cizího upíra, který navíc očividně vybíral nemocniční zásoby, takže podle všeho patřila k nim. Leda že by tenhle klan žil podle jiných zvyků, ale s ničím takovým se ani jeden z nich nesetkal, takže to zavrhli. Vrozené upíří chování prostě nešlo jen tak změnit.

„To teda nevím, ale vím to, že ty studený potvory jsou pořádně vynalézavý!” prskal Dean a nenávistně si měřil všechny a všechno, na co jeho oči padly. Úžas se změnil v nenávistný hněv, který k těmhle krvežíznivým bestiím odjakživa choval a který po tomhle blízkém kontaktu opět vyplul na povrch. Tak moc se těšil, že to s nimi skoncuje. Nic jiného si podle něj ani nezasloužili. 
„Co když to ona je ta černá ovce rodiny?” použil Sam bratrovu nedávnou metaforu a v hlavě se mu rodil přibližný scénář tohohle případu. Věděli toho přeci jenom o dost víc, takže bylo možné začít spekulovat. A nemuselo to být tak záludné, jak se to do této chvíle zdálo. 

„Jako že kočička občas vytasí drápky?” přebral si to po svém Dean a svému vtipu se sám lehce zasmál. Sam nad tím jako obvykle zakroutil ledabyle hlavou, aby to nepřešel jen tak bez poznámky, protože by tím Deana určitě nepotěšil, a propracovával se hloub k jejich problému. Pomalu se mu to v hlavě rýsovalo a zdálo se to být velmi reálné.

„Podle mě občas neovládne svoje choutky a nějaký nevinný člověk to odskáče,” rozvedl to tedy Sam v Deanově stylu a nahlas mu to připadalo ještě pravděpodobnější. Dean se nad tím krátce zamyslel, načež mu to pokýváním hlavy odsouhlasil, protože i jemu to znělo velice rozumně. Poté se oba díky dobré neverbální komunikaci rozhodli přesunout do místnosti, ze které před chvíli vyšla ta překrásná dívka. Ve správný čas se protáhli dovnitř, kde našli chladicí boxy plné jednotek krve. Po delším ohledání místnosti našli i prázdné konzervy, které dívka neukryla tak dobře, jak si myslela. Jejich práce je připravila snad na všechno...
„Tím se vysvětluje, kam mizí ta krev,” řekl Dean věcně a rozhlížel se kolem, jestli si náhodou nevšimne něčeho dalšího. Nakonec už na nic souvisejícího s jejich záležitostí nepřišli.

„Stejně bychom si je měli pořádně proklepnout, abychom se neunáhlili,” nadhodil Sam s podtónem opatrnosti a respektu, protože si moc dobře uvědomoval, jak jsou upíři vychytralí. Taky si uvědomoval, že jeho bratr je mnohdy unáhlený, spontánní a kolikrát se do věcí vrhá střemhlav. A v tomhle případě mu připadal obzvlášť aktivní, takže měl Sam potřebu být obezřetný víc než jindy. Taky si jasně uvědomoval Deanovu averzi k upírům, protože pokaždé, když je lovili, neprobíhalo to normálně. Vždycky se do toho zamotali osobní věci, které Deana ovlivnily. Proto upíry tak vlastně až nezdravě nenáviděl. Když Dean nejednal objektivně, musel alespoň on. 

„Unáhlit se? Myslel jsem, že náš plán je připravit každou takovou bestii o hlavu! My jsme lovci a oni upíři. My takový jako oni prostě zabíjíme,” nesouhlasil Dean a nijak se nezabýval hlasitostí, která by mohla vzbuzovat v nemocnici nevítané podezření, tudíž Sam ihned třeštil zaskočeně oči a vrtěl horlivě hlavou, ať zmlkne. 
„Deane! Prozradíš nás!" upozornil ho Sam rázným, příkrým, ale tlumeným hlasem. Dean si to uvědomil a semkl rty pevně k sobě, přičemž je dotčeně našpulil. Moc se mu nelíbilo, když si na něj někdo otvíral pusu. 
„Tak na mě nezkoušej takový pitomosti!" osočil se na bratra Dean, a vmetl mu přesně to, co mu tolik vadilo. Nebylo pochyb, že se jejich názory v tomhle ohledu naprosto rozcházely. Taky za to nejspíš mohla ta roztržka ohledně Amy, kterou Sam pořád nerozdýchal.

„Copak si nepamatuješ na ty upíry, kteří se živili zvířecí krví? Lidem neubližovali a taky jsme je nechali jít. Doktor Cullen dokonce lidské životy zachraňuje! Nejdřív si uděláme ve všem jasno a pak se uvidí,” bránil je Sam snaživě, což se Deanovi neposlouchalo vůbec dobře. Dean totiž neměl rád věci šedé. Černá nebo bílá. Nač to komplikovat? Upíři podle něj měli ve své podstatě, aby pili lidskou krev, a nemohli vydržet pít tu zvířecí. Bylo to, jako by typický Američan, zvyklý na hamburgery z fast foodu, přešel na hamburgery z tofu. Chvíli to zvládá, když je to něco nového a jiného, ale pak se stejně vrátí k tomu, co je chutnější.

„Potřebuješ si udělat jasno i u ní, když jsi teď jasně viděl, že si sem odskočila na jeden krvavý drink?" vpálil mu Dean jedovatě do tváře. Sam to ale vzal s lehkou hlavou a pouze protočil panenky, aby bratr viděl, že ho tenhle přístup nijak nebere. Uznával, že u tohohle příkladu měl Dean pravdu. Přistihli ji skoro při činu, ale u ostatních členů si jistí nebyli, což bylo nutné zjistit. Alespoň podle Sama a za tím si hodlal neoblomně stát.

„Potřebuju si udělat jasno i u Cullenových," trval na svém Sam a považoval to za svoje poslední slovo. Užuž se Dean uchyloval k nevraživé odpovědi, když zaslechli na chodbě podivný šum, který se k nim nebezpečně přibližoval a který je donutil k okamžitému ústupu. Následně se raději vytratili i z nemocnice, aby si promysleli svůj nadcházející plán. K poslednímu rozhovoru se raději nevraceli, i když bylo oběma jasné, že se k němu ještě několikrát vrátí.

BELLA

Přiřítila jsem se zpátky do Carlisleovy kanceláře, kde mě nervózně očekával Edward. Jakmile mě spatřil, okamžitě vylítnul na nohy a vyděšeně si mě prohlížel. Uvědomovala jsem si, že asi vypadám dost vyděšeně, jenže ti dva mě natolik vystrašili těmi svými pídivými, intenzivními pohledy, že jsem se ani po cestě nedokázala ovládnout natolik, aby se přesně tohle nenastalo. Prudce jsem za sebou zavřela dveře a chvilku jsem se o ně opírala, přičemž jsem se uklidňovala svoje zpanikařené dýchání.

„Co se děje, Bello?” strachoval se Edward a dlouhými svižnými kroky přispěchal ke mně. Chytil mě za ramena a věnoval mi dlouhý, starostlivý oční kontakt, který na mě překvapivě působil uklidňujícím dojmem. Koukala jsem na něj tak dlouho, dokud jsem nezkrotila svůj překotný dech. Všimla jsem si, jak se mu čelo při pohledu na mě zkrabatilo. Můj výraz nejspíš mluvil za vše. Záhy se však na mě díval tak nějak zkoumavě. Nesvedla jsem si vyložit proč, protože jsem se pořád vzpamatovávala z předešlé nemilé události. Když se mi ale pohledem zarýval pod kůži, přestala jsem to bez potíží vstřebávat. Ani trochu se mi to nelíbilo. Jeho výraz mi připomněl ty dvě neznámé mužské tváře. Nato přišel další nával paniky.

„Všude cítím krev. Ti lidé… Musím hned pryč,” svěřila jsem se mu tak, aby poznal, že se musím příšerně přemáhat, abych to tu vydržela. Edward mi to ihned, i když poněkud nerozhodně, odkýval a vzal mě svými silnými pažemi kolem ramen, aby mě vyvedl pryč. Trochu jsem přeháněla, ale netoužila jsem po ničem jiném než opustit tuhle zatracenou budovu, ze které budu mít určitě další noční můry. 
Venku, na čerstvém vzduchu, už to bylo lepší, ale pořád jsem se nacházela moc blízko té místnosti. Té vině. Té panice... Byla jsem natolik rozhozená, že mi ani nedocházela zjevná fakta. Udělala jsem nebývalou pitomost. Zatraceně... tohle se nepovedlo.  

První setkání Winchesterů s Bellou máme za sebou. Příště se propracujeme ještě dál. x) Nesmím zapomenout poděkovat za komentáře u předešlé kapitoly. Vždycky se u toho blbě křením, protože mi tím zájmem děláte ohromnou radost. Děkuju.

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 5. kapitola: