Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love in Volterra 17. kapitola

14.07.2015 (21:30) • slecnaVolturiova • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1577×

Jen tak jsem si ležela na posteli a četla si. Trochu jsem se lekla, když jsem ucítila Arovu ruku na svém stehně.

„Ukaž, copak čteš?“ ptal se zvědavě, tak jsem mu s úsměvem ukázala desky.

„Romeo a Julie... skvělý vkus, drahá.“ Pohladil mě po tváři a knihu dal na stranu. 

„Četla jsem to snad milionkrát! Vždy, když mi bylo smutno, vzala jsem si ke čtení Shakespeara.“

„Teď je ti smutno?“ zeptal se starostlivě. 

„Ne, jen si říkám, že je to docela legrace, ne?“

„A co?“

„Číst si o jejich úžasné lásce a přitom vědět, že té tvé nesahá ani po kotníky.“ Aro se potěšeně usmál a políbil mě. Panebože, jak já ho miluju! Nevím, co bych bez něj dělala.

„Už jsi mi někdy četl myšlenky?“ zeptala jsem se po asi desetiminutovém polibku.

„Ne, nikdy.“ Natáhla jsem k němu ruku.

„Teď můžeš.“ Usmála jsem se na něj, on se na mě ale díval dost zmateně.

„Jsi si jistá?“ Podívala jsem se mu zpříma do očí.

„Naprosto! Chci, abys viděl, jak jsem šťastná, když jsem s tebou, nechci před tebou mít tajemství! Chci, abys o mně všechno věděl,“ šeptala jsem mu.

„Nemusím vědět, jak se cítíš, když jsi se mnou, já to vím! Cítím se stejně. Ty jsi moje všechno! Pro tebe bych obětoval vše, co jsem kdy měl! Stačí jediné tvé slovo a vzdám se všeho! A pokud jde o tajemství, právě díky nim je to tak zajímavé, kdybych o tobě věděl úplně vše, neměl bych co objevovat.“ Kdybych byla člověk, začala bych vzlykat dojetím, políbila jsem ho a pak ho pevně objala.

„C-Cristin... t-to bolí!” vykoktal Aro, já se začala smát a pustila ho.

„Promiň.“ Usmála jsem se na něj omluvně, začal se na mě smát taky.

„V pořádku.“

...

Šla jsem rovnou do pokoje plného hraček, ve kterém Beatris a Salvatore trávili většinu času a hráli si. Otevřela jsem dveře, ale nebyli tam. Hračky byly rozházené po celém pokoji, většina jich byla i poničená nebo úplně na padrť. Dostala jsem hrozný strach, co když se jim něco stalo? Zběsile jsem se rozhlížela po pokoji, snad jsem doufala, že odněkud vyskočí s křikem: nachytala ses mami! Ale nic takového. Stála jsem tam jako přikovaná a nebyla jsem schopná se pohnout, hlavou se mi promítaly ty nejhorší scénáře.

Mou pozornost upoutal zmuchlaný papír na zemi, teď teprve jsem se pohnula a zvedla ho, možná jsem doufala, že je na něm vzkaz od nich, i když jsem věděla, že je to blbost, alespoň jsem doufala. Možná zbytečně vyšiluju, třeba se jim nic nestalo. 

Pomalu jsem rozbalovala papír, byl z něj cítit Arův pach, byl tu! A ještě jeden, připadal mi hrozně povědomý, jako bych ho už někdy cítila, ale nemohla jsem si vzpomenout kde, ani komu patřil. Na tom papíře bylo něco napsáno:

Hledáš svoje dětičky? Pokud je ještě někdy chceš vidět živé, radím ti aby ses dostavila do věže a dala jim poslední sbohem.

Chyběl podpis, ale to mě v tuto chvíli vůbec nezajímalo. Zahodila jsem ten list a rozběhla se, jak nejrychleji jsem uměla. Běžela jsem do věže, kde jsem se s tím, kdo mi unesl děti, měla setkat.

Rozrazila jsem dveře a běžela po točitých schodech nahoru. Zastavila jsem se před dalšími dveřmi, za kterými už by měla být jakási místnost, zpoza těch dveří jsem cítila spoustu pachů, Aro, Beatris se Salvatorem, ti všichni tam byli, živí, snad... doufám. A ještě jeden pach, byl to ten samý, který jsem cítila z toho vzkazu. 

Vzala jsem za kliku a otevřela. Netušila jsem, co se stane, co za těmi dveřmi bude. Jestli tam najdu Ara klečícího u mrtvol našich dětí, nebo jestli budou ještě žít, jestli ten, kdo je unesl chce, abych je viděla umírat. Dokážu si zachovat chladnou hlavu?

Jako první můj pohled spočinul na Arovi, který vrčel, podívala jsem se na toho, z koho Aro nespouštěl oči. 

Sulpicie! To ona! Ona teď držela za vlasy malou Beatris a za rameno Salvatora!

„Mami!“ Vzlykla Beatris. Aro i Sulpicie se na mě otočili a ona se usmála, ten úsměv jí brzo zmizí, až ji roztrhám na kusy a vezmu si svoje děti zpět.

Rozběhla jsem se k ní, ale  zastavily mě něčí kamenné paže.

„Pusť mě!“ křičela jsem na něj.

„Jen klid, Cristin, hlavně klid, ano?“ Klid, klid, klid... musím zůstat v klidu, zabila by je dřív, než bych se k nim vůbec dostala. Přestala jsem se s Arem prát a uklidnila se, ale nespouštěla jsem oči ze Sulpicie.

„Jsem ráda, že jsi dorazila! Už jsem se bála, že je budu muset zabít a ty to neuvidíš!“ řekla Sulpicie mým směrem s dokonalým úsměvem na tváři, nejradši bych teď začala vrčet, trhat a pálit! Zatraceně, kdyby se vztekem znásobilo umění boje, mohla bych s klidem říct, že bych ji roztrhala na tak malý kousky, že červy nebudou muset ani žvýkat! Ale co když mým andílkům ublíží?!

„Sulpicie... ty – ty chceš zabít mě! Oni ti neublížili! Za nic nemůžou! Pusť je a já ti slibuju, že si se mnou můžeš dělat co chceš!“ Aro mě chytl za zápěstí, otočila jsem se na něj. Oči měl plné strachu, smutku a nesouhlasu. Usmála jsem se na něj, aby si nedělal starosti.

„Ne! Tys mi zničila život! Tys mi sebrala vše, na čem mi záleželo, já si přišla pro pomstu! A začnu s touhle!“ křičela a kývla směrem k Beatris. Za vlasy ji strhla k zemi až vyjekla. Začala jsem vrčet, ale dřív, než jsem já, nebo Aro, stihli něco udělat, slyšela jsem Salvatora.

„Nesahejte na mou sestru!“ křičel na Sulpicii a vší silou ji kopl do holeně. Jako malý poloupír neměl moc velkou sílu, ale i tak to musela přinejmenším pocítit. 

Sulpicie vyjekla a chytla se za zraněnou nohu, v tom našem klukovi něco bude! 

„Ty malej spratku!“ zařvala na něj Sulpicie a už napřahovala ruku.

Celou dobu jsem měla ruce v pěsti a cítila jsem v nich takové příjemné teplo.

„Nesahej na moje děti!“ křičela jsem na ni jako smyslů zbavená a konečně jsem povolila ruku. Byla jsem připravená udělat cokoliv, aby moji andílci byli v pořádku. 

Zdálo se mi, jako by mi z ruky vyšlehl plamen a já ho doslova hodila po Sulpicii. Ale nezdálo se mi to, opravdu se to stalo! Potvrdil mi to Sulpicin výkřik, když ji můj plamen trefil do obličeje. 

Podívala jsem se na svoje ruce, které stále ještě hořely, čekala jsem bolest, ale nic, nepálilo to. Ohlédla jsem se na Ara, stál tam s otevřenou pusou a pomalu šel ke mně.

„Nepálí to?“ zeptal se opatrně, zavrtěla jsem hlavou. 

Snad bych tam stála a dívala se do Arových udivených očích věčnost, kdyby se nám nepřihlásila Sulpicie, tedy spíš Beatris, která ve strachu před ní vykřikla. 

Aro bez váhání vyrazil k Sulpicii a odhodil ji dál od Beatris, hned, jak jsem se rozběhla, plameny na mých rukou zhasly. Sulpicii jsem chytla ještě ve vzduchu a jedním trhem ji oddělila hlavu od těla, pustila jsem to, co z ní zbylo a podívala se na Ara.

Beatris a Salvatore se zvedli ze země a běželi k Arovi, u kterého jsem se za chvíli objevila i já. Oba dva nás objali a Beatris se rozvzlykala.

Autor: slecnaVolturiova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love in Volterra 17. kapitola: