Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovci - Nová generace - 17. kapitola

25.05.2019 (10:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1028×

17. kapitola

„Edwarde!“ Isabellin výkřik se nesl obývacím pokojem, zatímco Jacob couval před zuřícím vanilkovým. Byla to vcelku vtipná podívaná, když jsem si dovolila nad tím popřemýšlet, ale i tak jsem cítila, jak mé tělo ztuhlo z nastalé hrozby a je připravené se bránit. Má ruka už se dotýkala pistole, kterou jsem měla za pasem pěkně zajištěnou v pouzdře a jako bych si ani neuvědomovala, že proti nastalé hrozbě bych neměla vůbec šanci. Lovec ve mně před sebou viděl jenom nepřítele a nic víc.

„Hej, uklidni se, nechci ti nic udělat,“ snažil se útočícího upíra krotit i Jacob, ale bylo to, jako by přiléval olej do hořícího ohně.

Nakonec si musela Isabella stoupnout přímo mezi svého druha a měniče, aby zabránila katastrofě. Všichni ostatní v obývacím pokoji jenom mlčky přihlíželi té blížící se katastrofě, ke které se tu zrovna schylovalo. Nejvíc šokovaně a zároveň vyděšeně se však tvářila Renesmée a ono vlastně nebylo ani divu. Její otec se zrovna chystal napadnout jejího přítele.

„Edwarde, prosím, uklidni se a řekni mi, co tě tak vytočilo,“ žádala ho Isabella a rukou se zlehka dotýkala jeho tváře, aby ho přiměla podívat se na ni a odtrhnout ten černající pohled od Jacoba.

„Ten zmetek…“

Edward se celý třásl a jeho slova byla podkreslena vrčením, které nedokázal úplně potlačit. Postoj jeho těla jasně napovídal, že se musí hodně držet, aby na Jacoba neskočil a rovnou na místě mu nezakroutil krkem. Zato Jacob vypadal v pohodě. Žádný třas značící blízkou proměnu ve vlka. Jeho dlouhý život ho naučil, jak se svým vnitřním vlkem vycházet a to bylo jenom dobře. Nedokázala jsem si ani představit, jak by vypadal obývací pokoj Mooreových v okamžiku, kdy by se tu Jake proměnil a Edward na něj zaútočil… Je docela pravděpodobné, že v tom okamžiku by tu přestal stát i celý dům.

Když už to vypadalo, že je Edward jakž-takž srovnaný a nehrozí bezprostřední útok, postavila se po boku Isabelly i Renesmée.

„Jacob a já se milujeme. Jake se do mě otiskl, a proto mohl přežít tak dlouhou dobu,“ informovala ta drobná holka svého otce a já docela zírala. Jakkoliv jsem se považovala za velkého tvrďáka, co ho jenom tak něco neskolí, tohle bylo něco, co jsem musela obdivovat. Asi bych svému otci nedokázala něco podobného říct do očí.

Isabellina ruka na Edwardově tváři se v tu chvíli rovněž zarazila a má matka se obrátila na mou sestru.

„Otiskla ses?!“ vyhrkla a vypadala šokovaně. No, aspoň se nechystala zaútočit stejně jako její druh.

„Zamilovala jsem se,“ změnila svá původní slova Renesmée a natáhla za sebe ruku směrem k Jacobovi. Ten nezaváhal a rovnou ji přijal. Ta jeho odtažitost v okamžiku, kdy se dozvěděl, že je Ness napůl nepřirozená a ještě k tomu jeho nepřítel, neměla dlouhého trvání. Očividně byl otisk mnohem mocnější, než jsem si vůbec dokázala představit.

„Ale… ale jsi, jsi tak mladá. To přece… Edwarde, řekni něco,“ žádala Isabella svého partnera.

„S otiskem nic nesvedu. Nelíbí se mi to, ale nemůžeme s tím udělat nic jiného, než že to přijmeme,“ pronesl Edward smířlivě a já se musela znovu ušklíbnout. Tenhle upír se mi ani za mák nezamlouval. Nejdřív by Jacobovi nejraději rozpáral hrdlo jenom proto, že zaúřadovala jeho super inteligence a on se rychle domáknul toho, že má ten měnič zálusk na jeho dceru a pak tohle. Vcelku rychle zařadil zpátečku.

„To jako vážně?“  Chtěla jsem mlčet, vážně chtěla, ale copak to je možné, když sledujete děj před sebou a máte dojem, jako byste se octli uprostřed nějaké pitomé argentinské telenovely, které měla mimochodem ve velké oblibě má sousedka, jenž bydlela pode mnou. Vždy si je zapínala pořádně nahlas, aby jí neuniklo ani jedno slovíčko. „Co tě tak najednou donutilo Jacoba přijmout do rodiny?“

Edward se na mě zamračeně obrátil. Očividně jsem mu nebyla po vůli ani já.

„Přečetl jsem si v jeho mysli, co znamená, když se někdo otiskne a to změnilo můj názor,“ přiznal.

„Přečetl sis v jeho mysli?“ podivila jsem se.

„Edward má dar. Dokáže číst lidské myšlenky,“ informovala mě Isabella.

„A očividně i myšlenky měničů,“ přihodil si Jacob a přitáhl si Renesmée k sobě do náruče. Situace v obývacím pokoji se začínala postupně uklidňovat a mě na jazyku pálila další sarkastická poznámka, ale věděla jsem, že ji musím spolknout, abychom se dneska vůbec dostali k tomu, proč jsme se tu vlastně sešli – a řešení rodinných záležitostí to fakt nebylo.

A očividně to došlo i Edwardovi. No jasně, super inteligence – blesklo mi opět hlavou, když se Edward obrátil na Jacoba.

„O tvém vztahu s mou dcerou si ještě budeme muset promluvit. Já toho teď vím dost na to, abych se tě nepokusil roztrhnout jako hada, ale ty sám toho víš o Renesmée hodně málo a bude zapotřebí, abys zjistil, s jak výjimečnou osobou máš co dočinění,“ upozorňoval Edward Jakea.

„Vím, že je Ness výjimečná už od prvního okamžiku, kdy jsem ji uviděl, nemyslím si, že bys mi mohl říct ještě něco nového,“ vrátil mu jeho lehce povýšená slova Jake a já opět měla pocit, že se to tu začíná měnit v telenovelu.

„O tomhle si promluvíme později. Teď zpět k tomu upírovi,“ ukončil Edward předchozí téma rozhodně a celá ta jejich čtyřka opět začala věnovat pozornost i ostatním v místnosti.

„Je potřeba naplánovat, jak ho dostaneme,“ ujala jsem se slova a skočila tak do řeči Teddovi, který se očividně chystal něco říct. „Očividně se jen tak někoho nebojí a proto to chce naplánovat nějakou past. Z lovu se pro tentokrát bude muset stát štvanice.“

„Bude se to muset dobře promyslet, pokud je ten upír skutečně tak nebezpečný, jak se domníváte. Navíc, pokud se nasytil energií z nesmrtelného…“

„Pokud je tak nebezpečný?“ zopakovala jsem Isabellina slova. „Už nějakou dobu pracujeme na tom, abychom odhalili, co všechno ten upír dokáže, takže si to váhavé pokud, nechej pro sebe. Informace, které vám tady sdělujeme, jsou stoprocentně pravdivé,“ ujistila jsem ji.

„Tahle jsem to nemyslela a ty to víš, takže mě nechytej za každé slovo, které pronesu.“

V tu chvíli se Isabella na maličký okamžik zachovala jako má matka. Už jenom chybělo, aby dodala mladá dámo. Co si o sobě vůbec myslí? Odešla před těmi dlouhými roky a teď si sem nakráčí a hodlá se chovat jako má matka?

„Myslím, že rodinné záležitosti bude vhodnější řešit někdy jindy. Teď je potřeba naplánovat, co uděláme s tím upírem. Pro Jacoba je to už hodně let na to, aby nám ho dokázal popsat a my se tak mohli chytit aspoň jeho vzhledu, ale i tak víme, že se rozhodně neschovává,“ ujal se opět slova Tedd, který si zřejmě jako jediný v místnosti dokázal zachovat chladnou hlavu – jasně, jeho se týkala sotva polovina věcí, které se tu právě děly.

„Máš pravdu, takže – máte nějakou představu jak postupovat? Lovci zřejmě o všech těch zmizeních a o tom upírovi vědí. Nejspíš byste jim měli říct i o nás a o tom, že jsme ve městě. Bylo by to tak nejlepší,“ přitakala Isabella.

„O vás jim samozřejmě řekneme, navíc musíme trochu poupravit informace, které od nás lovci mají. Všichni se totiž domnívají, že se jednalo o nějakého znuděného vanilkovému, vzhledem k tomu, že jsme se nikdy s něčím podobným nesetkali, nebo jsme o tom minimálně neslyšeli. Každopádně teď, díky Jacobovi, víme, že se jedná o klasického upíra živícího se energií…“

„Předpokládám, že bude hodně starý a díky tomu umí ty svoje triky s přesunem v čase. Nebo se pletu?“ Isabella se opět vracela ke svým loveckým kořenům a pokládala Teddovi konkrétní otázky.

„Vzhledem k tomu, že kromě Jacoba nemáme zaznamenané žádné další žijící oběti, je těžko říct s jak starým upírem máme co dočinění. Ale předpokládejme, že máš pravdu,“ přitakal Tedd.

„Jestli je to tak, bude to opravdu tvrdý oříšek. Jsem tedy ráda, že jsi nás zavolal, protože bych byla nerada, kdyby se lidem, které miluji, mělo něco stát,“ pronesla na oplátku Bella a trochu moc upřeně přitom pozorovala mou maličkost. Bylo to tak nepříjemné, až jsem se nepatrně ošila.

„Dobrá tedy, základní informace jsme si sdělili a teď je potřeba naplánovat, co bude dál,“ poznamenala jsem a zvedla se z křesla. Potřebovala jsem něco dělat, protože jsem cítila Isabellin pohled a připadala jsem si, jako bych najednou trpěla šílenou klaustrofobií a stěny obývacího pokoje se k sobě nezadržitelně přibližovaly. Na podobnou konfrontaci jsem nebyla připravená. Vlastně jsem si nikdy nemyslela, že by k ní vůbec kdy mohlo dojít, takže bylo celkem s podivem, jak klidná jsem zatím byla. Měla jsem sotva pár hodin na to, abych zpracovala fakt, že má matka stále žije, je z ní nepřirozená a zrovna teď si mě bez jediného mrknutí, které by aspoň drobet vypadalo lidsky, prohlížela. Ten její upřený pohled mě hodně znervózňoval.

„Dneska v noci už toho moc udělat nemůžeme, za chvíli bude svítat a vy,“ obrátil se na Isabellu s Edwardem, „jakkoliv se to zdá nemožné, letos je jedno z nejslunečnějších letních počasí, jaké Seattle za poslední roky zažil, takže si budete muset zřejmě najít nějaké místo, kde strávíte den. Z Belle zcela zřejmých důvodů, vám nemůžu nabídnout k tomuto účelu svůj dům…“ Ted se začal ospravedlňovat, že vanilkové ze svého domu vyhazuje.

„Neměj obavy. Mí rodiče si ten dům na okraji města stále nechali, takže budeme tam, kdybys něco potřeboval,“ odvětil mu místo Belly Edward.

Takže dům na okraji města… Hmm, zajímavá informace – blesklo mi hlavou. Kdo by čekal, že si nějací vanilkoví potrpí na vlastnictví nemovitostí?

„Renesmée?“ oslovil pak Edward svou dceru. Když jsme se tak na něj teď dívala, viděla jsem v Ness jistou podobu, hlavně potom ty jeho nazrzlé vlasy a výšku. Po Isabelle toho Ness zdědila podstatně méně – její oči a schopnost nezanechat po sobě žádný pach, tak jak to umí jenom lovci. „Doprovodíme tě s Bellou do hotelu, aby sis vzala všechny věci, a společně potom pojedeme domů,“ pronesl, jen co mu jeho dcera věnovala špetku pozornosti.

„Ale…“ pokusila se Ness něco namítnout a trochu bezradně pohlédla nejprve na Jacoba a hned na to na mě.

„Je dost pozdě, měla by sis odpočinout a myslím, že nám dlužíš jisté vysvětlení,“ dodal autoritativně a tak zarazil všechny její možné námitky.

Ness jenom sklopila hlavu a její dlouhé vlasy se zhouply tak, že z poloviny zakryly její výraz. Vůbec nevypadala, jako ta neodbytná holka, jaká se mi tu poslední týdny snažila vetřít do života. Že by byl Edward velmi pedantský otec? Jenom těžko jsem mohla něco podobného posoudit z jednoho setkání. Vanilkovým jsem se obvykle vyhýbala jako každý jiný lovec – neměli jsme potřebu se s nimi bratříčkovat a vyhledávat je. Nedokázali jsme je zničit a nepotřebovali jsme se pro nepřirozený svět odhalit. Tohle byly dva základní a nejdůležitější body proč se vanilkovým prostě vyhýbat. Nechápala jsem, proč to Bella ignorovala.

„Půjdu s vámi,“ pronesl rozhodně Jacob v okamžiku, kdy si všiml poraženeckého postoje své přítelkyně.

„To si nemyslím. Nejdřív si s Renesmée musíme promluvit jako rodina. Myslím, že rozhovor s tebou ještě chvíli počká,“ ujistil Edward Jacoba dost odměřeným hlasem a choval se… No, prostě jako otec. Aspoň jsem si to myslela. Sama jsem nic podobného nezažila a sledovat Teda v podobné situaci jsem neměla možnost. Sarah jednoduše nerandila a všechno ohledně jejího milostného života se vlastně odehrávalo jenom přes počítač, když skypovala s mým bratrancem z New Yorku.

Blížila se pátá ráno a město se pomalu probouzelo i přesto, že začínal víkend. Tedy – probouzela se jenom malá část, ta větší se chystala ulehnout po večírcích ukončujících pracovní týden. Já šla domů pěšky a snažila se nemyslet na to, co jsem se před pár hodinami dozvěděla. Ta jedna informace otočila mým životem jednou dokola. Na první pohled jsem mohla tudíž pro okolní svět vypadat úplně stejná, ale já si připadala jinak. Copak je možné, aby zrada z minulosti mohla i po tolika letech bolet a ještě víc než v okamžiku, kdy byla spáchána?

Vidět Isabellu před sebou, mladou, krásnou a… nepřirozenou, vanilkovou. I to by stačilo, aby toho na mě bylo moc, ale fakt, že po tátově smrti začala s úplně novým životem a založila si novou rodinu. Měla jsem dojem, jako by se ta hluboká rána v mém srdci proměnila minimálně v černou díru, která pohltí úplně všechno a ze mě nakonec nezbyde vůbec nic.

Vyjít schody ke mně do bytu jsem měla už trochu problém. A v okamžiku, kdy jsem za sebou zabouchla dveře a obklopila mě důvěrná atmosféra vlastního bytu, sklouzla jsem se po dveřích až na zem, kde jsem se rozbrečela a to opravdu nahlas.

Vstát a dojít do koupelny, kde jsem si následně dala horkou a dlouhou sprchu, mi trvalo několik dlouhých minut. Ten hysterický záchvat, který mě kompletně vyřadil z provozu, jsem si teď nemohla dovolit zopakovat. Nebyla vhodná doba, abych se poddávala citům, které jsem potřebovala uvěznit opět v mém nitru a nedovolit jim vyjít na povrch.

Zabalila jsem se do osušky, do ručníku jsem si pak zamotala vlasy a následně došla až do ložnice. Cestou jsem procházela přes mou kuchyňku, která teď vypadala jako po nějakém boji, vzhledem k tomu, že jsem se cestou z chodby rovnou vysvlékala a odhazovala svršky všude, kam se mi zlíbilo. A teď se mi nechtělo zabývat jejich úklidem. Byla jsem ráda, když jsem došla až do pokoje a hodila sebou do postele, která byla ještě od včerejšího Renesméina budíčku rozestlána.

Chtěla jsem usnout a všechno to zaspat. Proměnit všechno v jeden zlý sen, ze kterého se následně probudím a…

… Možná jsem usnula.

Jo, určitě jsem usnula, jelikož mi teď do pokoje pronikalo sluneční světlo a hodiny na nočním stolku ukazovaly desátou dopoledne. Nespala jsem nijak dlouho, ale stačilo to na to, abych dala unavenému tělu dostatek prostoru k jisté regeneraci. Rychle jsem tudíž vstala, hodila na sebe první oblečení, které mi padlo pod ruku, v kuchyni vyhrabala z hromady šatstva pouzdro se zbraní a ještě sadu vrhacích nožů. Vše jsem si naučeně připevnila kolem pasu a obvyklou trasou – přes rozvrzané požární schodiště – jsem vyrazila do městských ulic.

Obvykle bych si výzbroj v tuhle denní dobu nebrala, ale po posledních událostech jsem si nemohla být jistá svou bezpečností, a pokud se mi ten zmetek upírský dostane pod ruce, ještě uvidí, kdo je to Veronika Priceová.

Kvůli tomu, že jsem se včera nedostala na lov, si mé tělo aktuálně nárokovalo trochu toho pohybu, takže jsem v mírném poklusu vyrazila ulicemi, které během sobotního dopoledne byly poloprázdné. Zbraň jsem měla schovanou pod volnějším tričkem, takže jsem nepůsobila jako nějaká hrozba a nemusela jsem se tudíž vyhýbat městským kamerám, které byly na hlavních ulicích snad na každém rohu a každém druhém obchodě. Jako bych se snad pohybovala po super bohaté ulici a ne takové obyčejné, kdy vedle sebe sídlí hlučná čínská restaurace a maličký antikvariát, jehož majitel vypadal starší, než dům, ve kterém se jeho obchod nacházel – a to i tomu domu jsem hádala pomalu stovku let.

Aniž bych nějak přemýšlela nad tím, kam běžím, dostala jsem se víc do centra a mé tělo nemělo problém pokračovat. Věděla jsem, že bych se neměla přepínat, ale v momentě, kdy jsem se octla u Smithova mrakodrapu, rozhodla jsem se pro menší návštěvu obchodu se sportovními potřebami, který sídlil nedaleko.

„Už dlouho jsi tady nebyla,“ přivítal mě Steve ve svém obchodě v okamžiku, kdy se zbavil platících klientů, kteří skutečně potřebují sportovní vybavení.

„Mám snad důvod chodit sem častěji?“ podivila jsem se a prohlížela si boxerské rukavice, které mi při běžném průzkumu jeho krámu, přišly pod ruku.

„Předpokládal bych to, vzhledem k tomu, co se po městě říká a taky tomu, k jaké rodině patříš,“ pronesl a když jsem na něj zmateně pohlédla, jenom se na mě s úšklebkem zazubil. „Nepůjdeme dozadu?“ zeptal se a ukázal na dveře směřující do druhé poloviny obchodu – té neveřejné.

„Nemáš náhodou otevřeno?“

„Dneska už ne. Je skoro dvanáct a pochybuju, že se tu ještě někdo objeví,“ namítl, došel ke dveřím, ve kterých otočil cedulku z „OTEVŘENO“ na „ZAVŘENO“, zamkl je a znovu ukázal ke kumbálu s tajnými dveřmi, tak jsem tam vyrazila.

„Řekni mi, co vlastně víš o událostech ve městě?“ zajímala jsem se. Jakkoliv Steve nepatřil k lovcům, byl velmi dobře informován. Nikdy mu nic neuniklo a to bylo mnohdy až moc podezřelé.

„Objevilo se tu velké zvíře nepřirozeného světa a lovci mají trochu nahnáno,“ odvětil se samolibým směrem, když mi otvíral tajné dveře.

„Nahnáno? To snad nemyslíš vážně!“ obořila jsem se na něj.

„Myslím. Je to podobné jako před těmi dlouhými lety s tvou matkou. Lovci stojí před velkým nepřítelem, se kterým se do teď nesetkali. A svět nepřirozených se dává do pohybu. Lovci se zásobují a já na tom vydělávám,“ ujistil mě o svých ryzích úmyslech. Jasně, mohlo mě napadnout, že to celé je jenom o penězích. Steve na naší spotřebě zbraní vydělával slušně. A rozhodně nebyl jediný ve městě. Takových obchodníků s tajnými dveřmi v kumbálu byste v Seattlu našli víc a já si mohla vybírat, ale Steve byl prostě můj dodejce zbraní. Za ty roky patřil skoro do lovecké rodiny. Zásoboval Mooreovi, zásoboval tátu, zásoboval mámu…

„Vcelku by mě zajímalo, jak dobře jsi informován. Víš například o událostech včerejší noci?“ zeptala jsem se, jen co jsem si vzpomněla na Isabellu.

„Včerejší noci?“ zopakoval má poslední slova a trochu se zamračil, čehož jsem si všimla v intervalu dvou zablikání zářivek, které právě ve svém skladu rozsvěcoval.

„Správně, včerejší noci,“ přitakala jsem a připadala si jako malý vítěz. Steve byl vždy dobře informovaný, ale očividně měly všechny informace i jasnou cestu, kudy se k němu dostat a ta nebyla nejrychlejší. Copak se mohl dozvědět o dvou vanilkových, kteří přijeli do města a čert ví odkud?

„Zmizel snad další lovec?“ zajímal se a snažil se přitom tvářit tak, jako by ho to vlastně vůbec nezajímalo.

„Žádné nové zmizení a v současné chvíli s aktuálními informacemi ani nepředpokládám, že by k nějakému dalšími mělo dojít,“ odvětila jsem a doufala, že jsem to v ten okamžik nezakřikla. Nebyla jsem nijak pověrčivá nebo tak něco, lovecká výchova vám podobné nesmysly vcelku rychle vytluče z hlavy (samozřejmě jenom pomyslně, jakkoliv jsem se při tréninku a potom i v praxi nejednou pěkně praštila do hlavy).

„Co tě k podobné úvaze vede?“ pokračoval ve vyzvídání Steve.

„To je teď jedno. Je to jenom taková teorie. Teď mi spíš ukaž, co všechno tu máš a jestli ses nedostal k nějakým super hračkám,“ pobídla jsem ho. Nechtělo se mi rozebírat situaci s měničem, jeho natrefení na upíra, cestu nazpět v čase a ani návrat mé matky, která vlastně už ani nebyla mou matkou vzhledem k faktu, že byla vanilková.

Probírala jsem se noži ze slitiny zlata a stříbra a stále jsem měla před očima výraz Isabelly, když spolu s tím jejím partnerem a Renesmée odcházeli od Mooreových. Oslovila mě. Chtěla mi něco říct, ale já jsem odmítala poslouchat. Nevěnovala jsem jí tudíž ani kapku pozornosti a Edward si ji nakonec odvedl. Odešli jako jedna velká a šťastná rodinka, přestože by to do nich náhodný kolemjdoucí nikdy nehádal. Vypadali spíš jako sourozenci, než rodiče s dítětem.

„Vezmu si tyhle nože a dej mi dvě krabičky nábojů, jeden se až nestačí divit, jak rychle ty malé mrchy mizí,“ odvětila jsem nespokojeně v okamžiku, kdy jsem sama sebe přistihla při myšlence na to, jak moc mě štve, že má, má matka, novou rodinu.

„A jsi si jistá, že ti ty dvě krabičky budou stačit?“ zeptal se s úšklebkem Steve.

„Budou muset, aktuálně jsem bez peněz a ráda bych měla příští týden ještě něco k jídlu,“ zamumlala jsem a vytahovala z pouzdra s vrhacími noži hotovost. Bylo pohodlnější si těch pár dolarů nacpat právě do pouzdra s noži, než se po městě tahat s nějakou kabelkou a peněženkou… A vším tím možný i nemožným, čeho mají normální ženské plné tašky. Sama jsem si na to moc nepotrpěla. V tomhle ohledu jsem byla spíš jako chlap. Vzít si toho co nejmíň anebo jenom tolik, kolik toho sama unesu. Byla jsem praktik.

„Jak myslíš,“ přitakal a už mi můj nákup namarkoval. Pak už mě jenom doprovodil zpět do přední části krámu, odemkl mi dveře a vypustil do širých Seattelských ulic, kde to aktuálně začínalo žít o trochu víc, než v okamžiku, kdy jsem ke Stevovi přišla. Očividně pěkné letní počasí vytáhlo mnoho lidí ven. Když jsem tak viděla, kolik se jich po ulicích jenom tak prochází, měla jsem obrovské nutkání k tomu, zmizet v některé postranní uličce a vyhoupnout se nad úroveň lidí, pěkně na střechy přilehlých domů. K čerstvému a rozhodně voňavějšímu vzduchu. Ale nakonec jsem si to rozmyslela. Vrchní část tašky s loveckým proviantem jsem zavázala na uzel a následně jsem v mírném tempu vyrazila domů – nic ostřejšího jsem si nemohla dovolit, když jsem neustále kličkovala mezi ostatními.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovci - Nová generace - 17. kapitola: