Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovci - Nová generace - 16. kapitola

20.05.2019 (10:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 911×

16. kapitola

„Můžeš mi vysvětlit, čeho se tak bojíš?“ zeptala jsem se trochu nevrle. Měla jsem nervy na pochodu a v hlavě mi to pěkně hučelo. Od okamžiku, kdy jsem se od Renesmée dozvěděla, že upír poslal Jacoba zpět do minulosti a ještě k tomu pěkně vzdálené minulosti, nemohla jsem své myšlenky zarazit. Už pěkných pár dní se mi to všechno točilo v hlavě a teď mi nějaký velmi naléhavý hlásek šeptal, že jsme v opravdu velké kaši.

„Všechny lovce, kteří se ztratili a propadli v čase, jsme skutečně našli. Propadli se však nanejvýš o pár desítek let z čehož se dá usoudit, že to byla i doba, které by se normálně dožili. Jenže u Jacoba to je o něčem jiném vzhledem k tomu, že je nesmrtelný. Dejme tomu, že jako nepřirozený, by se propadl v čase i desítky nebo stovky let i za normálních okolností, ale v okamžiku, kdy se otiskl, jeho nesmrtelnost získala na váze…“

„Ten upír tehdy něco zmiňoval, už je to vážně dlouho, ale měl jsem Renesmée snad poděkovat… Jako by snad ten můj otisk dokázal vycítit,“ skočil Jake Kevinovi do řeči a svým způsobem tak potvrdil Kevinova slova.

„Dokázal bys toho upíra trochu popsat?“ požádala jsem ho.

„Nejsem si jistý. Přece jenom je to přes dva tisíce let a nemám paměť jako vanilkoví, ale pokusím se,“ přikývl Jake a začal vzpomínat. Vcelku snadno si zvyknul na naši terminologii, pokud jde o nepřirozené…

„Počkej!“ V tu chvíli mě něco napadlo. „Celou dobu tady mluvíme o upírovi, aniž bychom ho nějak klasifikovali. Proč jsi právě teď mluvil o vanilkových právě tímhle pojmem?“

„Protože to nebyl vanilkový, kdo mě napadlo. Toho bych bez milosti zlikvidoval. Tenhle upír vypadal jako normální člověk, jenom byl trochu divný,“ odvětil. „Vypadal jako někdo, kdo se vrací z bujarého večírku, ale takového, co je na úrovni. Měl oblek, co mu moc nepadl a byl menší.“

„To je šílené. Celou dobu si totiž myslíme, že to udělal nějaký vanilkový jenom pro nějakou zábavu, ale teď! Pokud je to živý upír, tak je to ještě nepochopitelnější.“

„To bych netvrdil,“ ozval se najednou ve dveřích do kuchyně hluboký hlas Kevinova otce, až jsem lehce nadskočila na židli. Vůbec jsem jeho příchod nezaznamenala. „Je to už chvíli, co byl v Seattlu zdatnější upír, ale byl tu a to je podstatné. Patřil k těm hodně starým, co na lidské energii holduje už dlouhé roky. Byl velmi zdatný a zjistil, že nejlépe se mu hoduje na energii lovců a samozřejmě vyhledával ty nejlepší… Tvá matka s ním měla dokonce pár potyček, než se nám ho podařilo zneškodnit,“ informoval mě a pohled jeho očí se na malou chvíli přenesl zpět do minulosti, jak na Bellu vzpomínal. Byla jeho nejlepší kamarádka.

„Dokázal ten upír taky někoho poslat v čase nazpět?“ zajímala jsem se. O mámě jsem se bavit nechtěla, ačkoliv to, že i ona se setkala s mimořádně silným upírem, bylo velmi zajímavé. Nikdy jsem o tom neslyšela ani slovo, což bylo divné. Pravda, lovci se nikdy moc nechlubili svými úspěchy, ale pokud zdoláte postrach lovců, někdy to někdo přece zmínit musí, ne?

„Ne, tenhle se pouze živil energií lovců, jako se obvykle upíři živí energií lidí. Tenhle náš aktuální upír bude něco trochu jiného, ale pokud se živí energií, což se dá předpokládat, bude to po útoku na tohohle měniče komplikovanější. Víte, kolik energie dostal právě z něho? V tuhle chvíli by mohl být ten upír dočista neporazitelný.“

„Pokud se spojí nejlepší lovci z mocných rodin, mohli bychom mít šanci ho zastavit. Stále je nás dost a máme schopnosti…“ pokoušela jsem se namítnout, ale Tedd jenom zlehka zavrtěl hlavou, takže jsem přestala.

„Už před těmi dlouhými lety nebyl ten upír tak snadný úlovek, jak by sis myslela. Snadno dokázal lovce zmást svým pachem, lehce ho změnil a následně se ještě snadněji vyhýbal kulkám. To, že se krmil na lovcích, mu dodávalo nepředstavitelnou sílu.“ Tedd se vážně snažil, abychom všichni pochopili, jak nebezpeční jsou upíři živící se na lovcích, ale mě se nechtělo věřit tomu, že by nás přece jenom měl zdecimovat nějaký maniak. Za mámy to přece taky nějak zvládli.

„Ale-.“

„Nevím, na jakém principu ty cesty do minulosti fungují, ale obávám se, že bude potřeba povolat na pomoc někoho jiného, než jsou lovci,“ poznamenal a já se na něj zamračila. Nechápala jsem jeho slova. Tedd se však teď nedíval na mě, ale na Renesmée.

„Ty to víš…“ vyhrkla vyplašeně a její srdce začalo tlouct na poplach. Zmateně jsem pohlédla z Tedda na Ness a nechápala, jaký němý rozhovor mezi nimi probíhá.

„Stačilo tě chvíli pozorovat. Nezapřeš své geny,“ odvětil Tedd a nepatrně se usmál.

„Proč jsi mě neposlal pryč?“ podivila se a já ani nikdo další v místnosti jsme se nechytali. Tedd věděl, ke které rodině Renesmée patří?

„Copak bych mohl?“ Jeho úsměv se nepatrně rozšířil a já toho měla tak akorát dost.

„Co se to tu, sakra, děje?!“ obořila jsem se na oba dva. „Vysvětlíte nám, o čem se bavíte? Tedd, tys věděl, do jaké rodiny patří?“

„Tušil. Renesmée mi to pouze teď potvrdila. Ačkoliv musím říct, že je to docela zázrak,“ poznamenal a opět pohlédl na Ness, která se teď taky nepatrně usmívala. „Říct jim to musíš sama, ale myslíš, že by nám tvá rodina mohla pomoct?“

„Nemluvila jsem s nimi od okamžiku, kdy jsem se rozhodla vyrazit do Seattlu, takže nevím, jak moc se budou zlobit, že jsem utekla, ale… Jo, myslím, že by nám pomoct mohli,“ přitakala, odsunula si židli a došla přes kuchyň až k telefonu, který byl přidělán na stěně. „Asi nemá smysl s tím nějak otálet, že ne?“ obrátila se na Tedda a ten přikývl. Ness zvedla telefon a vyťukala telefonní číslo.

„Mami? Potřebuju, abyste dorazili i s tátou do Seattlu,“ promluvila do telefonu, jen co byl hovor přepojen. Netrvalo to vlastně ani zlomek vteřiny. Sotva jedno zazvonění.

„Za pár hodin jsme tam,“ dostala se jí velmi strohá odpověď a Ness už hovor ukončovala.

„Neříkala jsi, že tví rodiče jsou mrtví?“ zeptala jsem se jenom chvíli na to. Pořád jsem měla na paměti ten první skutečný rozhovor, který jsem s ní před pár týdny vedla u mě v bytě. Tehdy jsem si připadala jako nějaký policajt, co vyslýchá zločince.

„Pokud narážíš na to, co jsem tenkrát řekla, tak má slova přesně zněla  - Jsem jenom z poloviny lovec a navíc jsou oba mí rodiče už tak nějak mrtví,“ upozornila mě na přesnou formulaci svých slov a mě docela udivil fakt, že si to takhle slovo od slova pamatuje.

„Dobře, jsou tedy tak nějak mrtví. Jak je tedy možné, že jsi právě teď mluvila se svou mámou a ta spolu s tvým otcem dorazí za pár hodin do Seattlu?!“ Začínaly mi trochu ujíždět nervy kvůli situaci s lovci a taky tím, jak se Renesmée nepřestává vykrucovat. Už mi moc nechybělo k tomu, abych bouchla jako papiňák.

„Řekla jsem, že jsou mí rodiče mrtví, protože kdybych ti řekla pravdu, nedovolila bys mi stát se jednou z vás. Teď je mi ale jasné, že pravda musí vyjít na světlo, takže bude lépe, když ti to řeknu teď já sama. Budeš mít aspoň chvíli na to, to zpracovat.“

Renesmée dál chodila kolem horké kaše a já jsem si netrpělivě podupávala nohou.

„Mí rodiče jsou upíři – přesněji vanilkoví,“ vydechla ta slova a použila loveckou terminologii. Já na ni zůstala překvapeně zírat a Renesmée se mezi tím dala do vysvětlování.

Kdybych v tu chvíli neseděla, zřejmě by to se mnou na místě seklo. Já věděla, že mi na té holce od začátku přišlo něco divného, ale aby patřila do rodiny vanilkových? Copak je něco takového možné? Vanilkoví nemohou mít děti!

„V pohodě, Veroniko?“ otázal se Tedd starostlivě a já po něm střelila pohledem.

„Tys celou dobu věděl, že patří k nepřirozeným?“ zeptala jsem se a naprosto při tom ignorovala to, jak se na Ness dívá Jacob. I pro něj to zřejmě musel být docela šok. Otisk ne otisk. Ta holka byla přece dcera jeho nepřátel. Někoho, kdo má ve svém DNA kódu zapsáno zabíjet. Část té zamilovanosti, se kterou se na Renesmée do teď díval zmizela a Ness si toho musela rovněž všimnou. Jacob dokonce stáhl svou ruku z její a mezi jejich těly se objevila mezera, ze které doslova sálal chlad.

„Není celá nepřirozená. Je napůl lovec. A zřejmě to trochu převážilo – copak neslyšíš, že jí tluče srdce, netřpytí se na slunci, normálně konzumuje jídlo, může se zranit...“

Tedd začal vyjmenovávat všechno, čeho normální vanilkový není schopen a já si to musela odškrtávat jako nepopiratelný fakt. Ta holka víc připomínala lovce než nepřirozeného. Navíc konečně začalo dávat trochu víc smysl ten její zápal a fakt, že byla vážně dobrá i bez toho, aby podstoupila dlouholetý trénink, tak jak tomu je u lovců zvykem. Přece jenom si v sobě nesla část svého upířího dědictví.

„Kdo je ten lovec, co se spustil s upírkou?“ zeptala jsem se napřímo Ness, ale neušel mi úšklebek ze strany Tedda.

„Ten, kdo se spustil nebyl lovec. Upírky nemohou mít děti, jelikož jejich kamenné tělo se nedokáže přizpůsobit potřebám dítěte. Pokud má mít vanilkový nějaké potomstvo, musí to být s lidskou ženou. Ta obvykle při podobných pokusech zemře anebo ji nakonec zabije samotné dítě, které je na ni příliš silné. Mou matkou byla lovkyně,“ informovala na Ness a s obrovským očekáváním čekala na nějakou mou reakci.

Já však netušila, jak bych měla reagovat. V hlavě se mi toho honilo čím dál tím víc. Nejenom upír, který dokáže přemisťovat své oběti napříč časem a prostorem, ale ještě ke všemu fakt, že vanilkoví mohou počít dítě a jako poslední i to, že jednomu nepřirozenému se to povedlo s lovkyní. Ty obvykle nebývaly cvičeny k boji. Pouze ženy z mé rodové linie si vymohly podobnou prioritu, takže ostatní byly dost slabé a neměly šanci před vanilkovým utéct.

„Jakkoliv je to dost zarážející a hlavně udivující, zřejmě jí budeš muset říct jméno své matky, protože jinak se té správné reakce nedočkáš,“ pobídl Tedd Renesmée.

Renesmée si naproti mně nervózně zkousla ret a upřela na mě ty svoje čokoládové oči. Obávala se toho, jak budu reagovat na její slova, a to mě lehce vykolejilo. Co může být tak strašného na tom, kdo je její matka? Copak nestačí samotný fakt, že jejím otcem je vanilkový?

„Má matka se jmenuje Isabella Cullenová. Předtím, než se vdala za mého otce to byla Isabella Priceová a za svobodna Isabella Swannová.“ Renesmée mluvila pomalu a tiše, i tak jsem však měla dojem jako by někdo do kuchyně v ten okamžik shodil minimálně bombu.

S vrznutím jsem odsunula židli, na které jsem seděla, od stolu a bez jediného slova jsem se zvedla. Prošla jsem kolem Tedda ven z kuchyně a rovnou si to z chodby zamířila do suterénu. Schody jsem seběhla tak rychle, že jsem se málem praštila o hranu stropu, ale léta cviku tomu naštěstí zabránila a já stačila hlavu dostatečně rychle sklonit. V domácí posilovně jsem rovnou zamířila k boxovacímu pytli, do kterého jsem vší silou udeřila. Matčino jméno jsem už pěknou chvíli odmítla, byť jenom vyslovit kvůli tomu, že mě opustila a nechala mě na starost svému kamarádovi a jeho manželce. Tak trochu mě napadlo, že mě mohla vyměnit za jiného chlapa – někoho, kdo není lovec a nechtěla ho světem lovců nějak zatěžovat – ale ani za Boha živého by mě nenapadlo, že si vybere nepřirozeného, vanilkového, a ještě si s ním pořídí haranta.

Znovu jsem udeřila do pytle a ten se houpal ze strany na stranu. Snažila jsem se to nějak rozdýchat a na malý okamžik jsem sama sobě připadala jako rozzuřený býk, který hledí na rudý prapor, což bylo ale dost sporné označení vzhledem k tomu, že býci jsou barvoslepí.

„Můžu s tebou mluvit?“ ozval se najednou za mými zády hlas té malé nepřirozené holky.

Rukou sevřenou v pěst jsem udeřila do boxovacího pytle tak silně, až narazil do stěny za ním.

„My dvě si nemáme co říct,“ zavrčela jsem na ni naštvaně. Zlostí jsem viděla rudě. Má matka mě opustila kvůli vanilkovému? Chtěla mi vůbec kdy říct o tom, že mám nevlastní sestru? Copak byla otci nevěrná? Jak by to ale utajila? Těhotenství by na ní muselo jít poznat i kdyby se ho snažila skrývat sebevíc. Je tedy ta holka starší a jenom se vydá za sotva zletilou, aby mě oblbla?

„V tom se pleteš. Máme toho ještě hodně, a přestože si ani zdaleka nedokážu představit, jak se teď cítíš, měli bychom si o tom promluvit ještě předtím, než máma přijede,“ domlouvala mi.

„Není to moje máma. Mojí mámou přestala být v okamžiku, kdy se mě zřekla a zmizela,“ odsekla jsem.

„Takhle to možná vidíš ty, ale ona tě pořád miluje a je jí hrozně protože nemůže být s tebou,“ namítla a posadila se na schod. „Ani netušíš, jak strašné pro ni bylo, když s tebou nemohla být na tvoje letošní narozeniny, kdy se z tebe stala kompletní lovkyni.“

„Tomu nevěřím. Kdyby totiž se mnou chtěla být, tak by mě neopustila. A už vůbec ne po tátově smrti!“ vykřikla jsem a dala se do přecházení po suterénu. Vším tím potlačovaným vztekem, který jsem v sobě dusila dlouhá léta, jsem teď měla velké množství energie. Nejraději bych vyrazila do ulic a myslím, že v tuhle chvíli by se mi ubránil ani ten upír, co posílá lidi do minulosti.

„Nevím, co ji donutilo k tomu rozhodnutí, ale můžu ti říct, že na tebe nikdy nezapomněla. Vždy jsem to bolestně vnímala, přestože jsem o tobě nevěděla. Ten její pohled, když mě pozorovala, jak si hraju. Hrozně moc jsi jí chyběla.“ Renesmée byla na straně Isabelly a já… neměla jsem na své straně nikoho, kdo by mě podpořil. Dokonce ani Tedd, kterého jsem považovala za rodinu, není na mé straně, protože kdyby byl, rozhodně by mi nic netajil.

Současně s tím mi však došlo, že trucováním ve sklepě stejně nic nezměním. Proto jsem se rozhodla začít jednat. Řeší problémů s krkavčí matkou jsem hodlala odsunout až na dobu… No, rozhodně jsem se tím nehodlala zabývat právě v tuhle chvíli. Upír byl přednější, takže jsem prošla kolem Renesmée po schodech a vrátila se do kuchyně, kde probíhala šeptaná debata mezi Teddem, Kevinem i Jacobem.

„Měli bychom informovat ostatní lovce o nových poznatcích ohledně toho upíra, abychom naplánovali, jak ho zastavíme,“ pronesla jsem, když se na mě všichni obrátili.

„Opravdu se domníváš, že lovci na něj budou opravdu stačit?“ podivil se Jacob.

„Nechci tvrdit, že by lovci byli nějaké padavky, ale táta má nejspíš pravdu. Možná budeme potřebovat pomoc od někoho silnějšího a nebylo by na škodu počkat na tvou mámu,“ přitakal Kevin.

„Vážně?“ podivila jsem se. „To opravdu chceš čekat, když nám v ulicích řádí takhle nebezpečný upír? Kdo ví, koho dalšího může poslat do minulosti,“ namítla jsem a urputně se snažila nereagovat na jeho slova ohledně mé matky. Není to má matka. Matka se jen tak nevzdá dítěte, které ji zrovna potřebuje! Ta slova mi v mysli doslova řvala.

„Jako bych zase viděl Bellu. Měla by ses uklidnit a všechno řešit s chladnou hlavou. Vztek ničemu nepomůže, leda tak všechno pokazí,“ přisadil Tedd.

„Kdo tady má vztek?“ zajímala jsem se. „Já tedy rozhodně ne. Kdybych totiž měla vztek, znamenalo by to, že jsem se přes události spojeném s mou matkou nepřenesla, ale tak to není. Docela dobře jsem si bez ní vedla celý svůj současný život, takže opravdu netuším, proč bych teď měla mít vztek. Možná to nakonec bylo to nejlepší rozhodnutí, které učinila.“ Cynismus z mých slov jasně ukapával.

„Takhle bys neměla mluvit. Nikdo z nás neví, proč se Bella tehdy rozhodla tak, jak se rozhodla, ale teď dostaneš příležitost si s ní o tom promluvit a všechno si to vyříkat,“ mírnil má slova Tedd a já jenom zavrtěla hlavou.

„Nepotřebuji s ní o tom mluvit. Teď bychom se měli soustředit na toho upíra a vymyslet, co s ním provedeme,“ pokusila jsem se opět zavést řeč zpět k něčemu podstatnému. O Isabelle jsem se vážně bavit nechtěla. A nejenom proto, co už bylo řečeno, ale hlavně kvůli tomu, že to pořád bolelo a já se najednou cítila jako ta malá holka, která v sobě dusí slzy, jenom aby na ní nikdo neviděl, jak je ve skutečnosti slabá. Takhle totiž ženy od Priceových nevypadají. Babička mi byla dobrým vzorem v chování – chladná a logická. Nikdo nikdy nesměl za žádných okolností poznat, že vám ublížil. Samozřejmě jsem to ještě nedokázala tak dokonale jako ona, ale předpokládala jsem, že s trochou praxe se to přece jenom podaří. Chtělo to jenom cvik, stejně jako lov nebo randění.

Isabella dorazila i s tím vanilkovým za několik hodin. Venku bylo už po půlnoci a byla to obvyklá doba, kdy jsem vyrážela na lov. Dneska večer se to však nekonalo. Tedd obtelefonoval několik lovců, aby sladil okruhy jejich hlídek a rozdělil mezi ně můj rajón. Já musela zůstat u nich v kuchyni a čekat na návštěvu, která nám měla pomoci s upírem.

Když jsem mámu spatřila ve dveřích, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Vypadala snad ještě líp, než jak jsem si ji pamatovala. Všech obdiv k její krásné tváři se však vytratil v okamžiku, kdy jsem si všimla zlatých očí a souběžně s tím i muže, který stál za ní.

„Veroniko,“ zašeptala ještě máma, než se k ní vydala Renesmée, aby se s ní i svým otcem přivítala.

„Bello, Edwarde,“ oslovil příchozí Tedd a na tváři mu pohrával přátelský úsměv. Tedd znal dokonce i otce té holky?

„Ráda tě opět vidím, Tedde. Zestárl jsi,“ zasmála se Isabella.

„Zato ty jsi omládla, Bell,“ zasmál se Tedd a pobídl Isabellu a Edwarda ke vstupu. Kuchyň Mooreů se tak naplnila takřka k prasknutí. „Možná bychom se mohli přesunout do obývacího pokoje, tam je přece jenom trochu víc místa,“ zamumlal Tedd, když si té tlačenice všiml.

Isabella se hned po vstupu do místnosti zastavila u stěny s fotografiemi. Mia si v tom nedala říct a vždy tvrdila, že fotky domov příjemně zútulní, proto se taky na jedné celé stěně skvěl výběr snad z celého života jejich potomstva. A na části těch fotek jsem se nacházela i já – ty si Isabella prohlížela o to důkladněji.

Já se kolem nich protáhla a zapadla jsem do křesla. Kevin mě následoval a sedl si na pohovku po mém boku a na druhou stranu se posadil i Jacob. Jenže když procházel kolem Isabellina partnera, zaznamenala jsem, jak se ten vanilkový ostřeji nadechl. Určitě musel zaznamenat ten pach, který se kolem Jacoba pohyboval. A jen co mi došlo, že zřejmě nebude dvakrát nadšený z faktu, že si jeho drahá dcera našla podobného partnera, musela jsem se ušklíbnout. A mé ušklíbnutí tomu vanilkovému samozřejmě neušlo.

Edward došel až ke mně a naklonil se, aby mi mohla následující slova pošeptat: „Sice lovcům nedokážu číst myšlenky, ale ty tvoje mi v tuhle chvíli nejsou vůbec cizí. Tuším, co se ti honí hlavou, a chtěl bych tě požádat, abys dala Belle příležitost všechno vysvětlit, až bude tedy po všem,“ pronesl a pohlédl na mou matku, která si stále prohlížela fotografie Mooreových, ačkoliv bych přísahal, že byla víc soustředěná, než by být měla.

Nechtěla jsem, ale pod jeho upřeným pohledem jsem nakonec nepatrně přikývla. Ono se toho nakonec ještě může stát hodně a k rozhovoru mezi mnou a Isabellou ani dojít nemusí, tak co já vím?

Edwardovi však moje nepatrné ujištění, že jeho ženu vezmu na milost, očividně stačilo – copak se vůbec nic nenaučil o životě lovců, když s jedním bývalým žil? Hlavou se mi honilo to, jak dobře ji asi zná. Jak se vlastně poznali a co donutilo matku změnit názor na svět lovců, že se přidala k vanilkovým,

Dost! – okřikla jsem se, když už toho bylo fakt moc. Tak dlouho jsem myšlenky na Isabellu vytěsňovala ze své mysli a teď byly jako povodeň. Procpaly se jako voda do každého mozkového závitu.

„Bello, Edwarde,“ ujal se slova Tedd, „jsem rád, že jste se rozhodli přijet, protože budeme s největší pravděpodobností potřebovat vaši pomoc.“

„Té se ti dostane, jenom nám vysvětli, co tak vážného se děje? Zase tu máte někoho jako byt Littmann?“ zajímala se upírka, kterou jsem ještě před její proměnou nazývala máma.

„Kdyby jenom Littmann. S odstupem doby se jeho přítomnost ve městě zdá jenom hračkou oproti tomu, proti čemu stojíme teď,“ povzdechl si Tedd.

„Nevím sice, jak mocný byl upír, o kterém se bavíte, ale tenhle upír… pff… To je fakt něco. Dokáže posílat oběti svého útoku do minulosti, jako by to nebylo nic neobvyklého,“ vložil se do toho i Kevin.

„Když myslíš, že posílá lidi do minulosti…“

„Mám tím na mysli, že se ti lidé regulérně propadnou v čase. Bohužel jsme na to přišli vcelku pozdě. Už se takhle ztratilo několik lovců. Obvykle se upíři krmí životní energií, ale u tohohle se obávám, že to funguje jinak. Samozřejmě, že se krmi životní energií, ale jiným způsobem. Zřejmě je to něco na principu toho, že vás hodí do minulosti a sám se pak v současnosti krmí energií za dny, které vám zbývaly. Lovci, kteří takto zmizeli, se propadli většinou o třicet až čtyřicet let, což jsme až do dneška považovali za maximální dobu, o kterou dokáže ten upír někoho poslat zpět, ale…“ Kevin se odmlčel, samotnému se mu nechtělo nahlas říct to, co z našeho nepřítele udělalo toho největšího a nejobávanějšího padoucha, jaký po téhle zemi kdy chodil. Najednou to bylo, jako bychom se měli utkat s hordou vanilkových, ačkoliv zrovna u nich bychom se nemuseli bát toho, že nezemřeme. Vanilkoví v tomhle byli vcelku průhlední a předvídatelní nepřátelé.

„Co se dneska stalo?“ zajímala se Isabella a její postoj prozrazoval, že nezapomněla nic, ze svého předchozího života. Pořád v ní ten lovec byl.

„Tak nějak jsem se stal já. Dotyčný upír se na mě nakrmil a díky mé nesmrtelnosti si toho vzal opravdu hodně. Abych to nějak přirovnal k tomu, o čem tu Kevin mluvil, tak si představte, jako by ten upír najednou vycucl na padesát lovců v jednu chvíli,“ pronesl Jacob.

„Pokud se na tobě nakrmil tak co tady děláš?“ vyzvídala nadále Isabella, které to nebylo jasné. Nemají náhodou vanilkoví dokonalé a extra rychlé myšlení? Ta její nepřirozenost mi bylo hodně proti srsti a snažila jsem se jakýmkoliv pocitům zabránit aspoň drobnou dávkou cynismu.

Jacob se té její otázce jenom zasmál a zavrtěl hlavou. „Jak jsem řekl, jsem nesmrtelný. Na rozdíl od lovců jsem se s tím přesunem dokázal popasovat, ačkoliv musím přiznat, že nebylo zrovna snadné přežít dvě tisíciletí, jenom abych se opět dostal do téhle chvíle.“

„Už jsme o měničích něco slyšeli. Jak je možné, že jsi přežil takhle dlouho? Navíc bez smečky?“ přidal se ke své partnerce i druhý zlatooký vanilkový.

„Nebylo to nijak jednoduché, ale měl jsem jistou motivaci,“ poznamenal Jacob a s nepatrným úsměvem, který měl zřejmě dotyčnou přesvědčit o tom, že všechno nakonec bude dobré, se obrátil na mou sestru? Bylo hodně divné na Renesmée takto myslet, ale jelikož jsem už za těch pár týdnů stačila poznat, jaký je to nezmar, tušila jsem, že se ji tak snadno nezbavím a už vůbec ne teď, když jsem věděla o údajných poutech, které mezi námi jsou.

Z těch myšlenek, které si opět uzurpovaly mou mysl, jsem však byla najednou vytržena divokým zavrčením.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovci - Nová generace - 16. kapitola: