Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovci - Nová generace - 15. kapitola

Lovci - Nová generace - 15. kapitolaTak a jsme opět v přítomnosti a máme tady pohled Renesmée. Tu dneska čeká vážný rozhovor s Jacobem a následně opět začneme řešit zmizelé lovce.

15. kapitola

Renesmée

Jake měl zpoždění. Trochu nervózně jsem podupávala nohou o betonovou dlažbu a čekala jsem na něj před kavárnou. Měli jsme jít spolu někam na večeři, ale na to bylo ještě brzy, takže jsme se domluvili na schůzce tady. Stále jsem byla trochu na jehlách z toho dotazu, který jsem hodlala Jacobovi položit, ale Veronika měla pravdu, musím vědět, jestli se do mě otiskl nebo je to jenom nějaké okouzlení hezkou tvářičkou.

„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ ozval se najednou Jakeův hlas přímo přede mnou. Odtrhla jsem pohled od svých nohou a podívala se přímo na něj. Usmála jsem se na něj, ale Jake se tvářil vážně, čemuž jsem nerozuměla a tak nějak to stáhlo úsměv i mě.

„T-to je v pohodě,“ zamumlala jsem nervózně.

„To není, ale měl jsem k tomu velmi vážný důvod,“ ujišťoval mě a já tedy přikývla. Trochu rozechvěle jsem ukázala na dveře kavárny za mými zády.

„Jdeme?“

„Co bys řekla tomu, že bychom se trochu prošli? Musím s tebou mluvit a nejsem si jistý, jestli je to téma vhodné do kavárny,“ prohodil a to mě donutilo k němu opět zvednout zrak a důkladně si ho prohlédnout. Neviděla jsem ho sotva týden a přitom bych přísahala, že se neskutečně změnil. Jeho pohled byl velmi vážný. Ty tmavé oči se na mě dívaly a vypadaly staře. Jako by mě nepozoroval sedmnáctiletý kluk.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se a doufala, že řekne, že je všechno v pořádku.

„Jo, něco se stalo, ale nechci to rozebírat tady,“ zamumlal a tím mě znepokojil ještě víc.

„Dobře, tak se projdeme a ty mi řekneš všechno, co máš na srdci,“ přikývla jsem a pokusila jsem se o úsměv, který měl Jacoba uklidnit asi stejně tak, jako mě samotnou. U mě to však vůbec nezabíralo. Doslova jsem cítila, jak se mi v žaludku usadil balvan a tlačí na něj.

 

Dlouhé minuty jsme šli pouze vedle sebe jako dva naprostí cizince. Jeden by se neodvážil tvrdit, že tady právě probíhá rande a to mě znepokojovalo čím dál víc. Jake se ještě před týdnem choval úplně jinak a teď jsem ho vůbec nepoznávala. S každým dalším krokem mi v hlavě vznikla další možnost toho, proč se Jakeovo chování ke mně tak změnilo. Určitě se otiskl do někoho jiného a teď jenom neví, jak by mi to měl říct. Moje podvědomí šílelo.

Když jsme pak dorazili do Puget Parku nevydržela jsem to. Sotva jsme minuli ten rezavý plot a zakryl nás baldachýn stromů, zastavila jsem se a zarazila jsem i Jakea. Chytla jsem ho za paži a donutila ho otočit se ke mně.

„Už to dýl nevydržím. Řekni mi, co se stalo,“ pobídla jsem ho.

Jake se kolem nás rozhlédl, jako by snad zjišťoval, jestli nás někdo neposlouchá a až potom se opět podíval na mě. Vypadal trochu nesvůj, ale to se mi mohlo zdát.

„Vždycky jsem se bál, že holka, do které se otisku nepřijme fakt, že jsem měnič a že sem tam je ze mě velký chlupatý vlk, který se prohání po lesích, ale tys to vzala dost v pohodě…“ Jake začal velmi obšírně, ale už po první části jeho proslovu jsem měla dojem, jako by následující slova nebyla vůbec důležitá. To podstatné pro mě byl fakt, že rovnou promluvil o otisku a že se do mě otiskl. Najednou se balvan v mém žaludku proměnil na sotva patrný kamínek. A Jake pořád mluvil…

„…Veronika to dobře zamluvila, ale poslední události mi otevřely oči. Nebylo to jenom tak, to že jsi věděla o měničích. Jsi lovec.“

Jake to jednoduše konstatoval. Bez jediného zaváhání přesně pojmenoval to, čím jsem se kvůli Veronice a mámě tak moc chtěla stát. Chtěla jsem zjistit, odkud jsem a kam až sahají mé kořeny. Co jsem však nečekala, byl fakt, že to Jacob tak rychle odhalí. Veronika mě nabádala, abych mu to neříkala a on na to neměl vůbec přijít. Systém lovců a jejich způsob života a stupeň utajení byl dost podstatný pro celý jejich život.

Otevřela jsem pusu, abych něco namítla, ale Jake mě zarazil.

„Je mi jasné, že mi to teď budeš chtít nějak vymluvit, ale nemusíš se snažit. O lovcích toho už vím vcelku dost, řekl bych. Ne všechno mi sice dává smysl, ale budiž. Oba máme svým způsobem stejné poslání. Starat se o bezpečí obyčejných lidí. Jenom mě mrzí, že jsi mi to neřekla v okamžiku, kdy jsem ti přiznal, kdo ve skutečnosti jsem…“

„Já ti to chtěla říct, ale Veronika…“

„Kdo vůbec ta Veronika je? Tvoje sestra určitě ne. Znáte se sotva chvíli,“ skočil mi rázně do řeči a svými slovy mě překvapil. Jak může vůbec vědět, jak dlouho se s Veronikou ve skutečnosti znám? O ní jsme se nikdy nebavili.

„Jak…?“ vydechla jsem.

„Pff… to je dobrá otázka,“ přitakal Jake a rozhodil přitom rukama. V tu chvíli taky udělal pár kroků a hned na to se dal do přecházení. „Ani ti nedokážu popsat, jak dlouho, jsem na tohle naše setkání čekal. Jak mě jenom vidina toho, že se s tebou uvidím, držela na živu…“

„Jakeu?“ oslovila jsem ho a došla k němu. Zrovna byl ke mně otočený zády a žádné z jeho slov mi nedávalo smysl. Celé tohle odpoledne bylo hodně divné. S Jacobem se za poslední týden něco stalo a já jsem litovala, že jsem po tátovi nezdědila aspoň kousek z jeho daru. Zrovna teď by se mi čtení myšlenek vážně hodilo! „Co tím chceš říct?“

„Když jsem se poprvé proměnil ve vlka, nebyl to zrovna můj nejšťastnější den. A už vůbec jsem za štěstí nepokládal fakt, že budu muset zabíjet. Ačkoliv upíři – nebo bych měl říct spíš vanilkoví? - vlastně už mrtví byli, takže se to dalo nějak snést. S živými upíry jsem se před seznámením s tebou nikdy nesetkal. Ale mé cesty do Seattlu to změnily. Při cestě na tuhle naši schůzku jsem na jednoho natrefil. Nevěděl jsem, co je zač a když začal mluvit o tobě, dostal jsem vztek a zároveň strach, že se ti chystá něco udělat. Chtěl jsem ho napadnout, ale byl rychlejší… Do teď si pamatuju tu strnulost a fakt, že mě můj vlastní vlk nechtěl poslechnout. Nemohl jsem se mu bránit a než jsem se nadál, nebyl jsem v Seattlu…“

Jacob vyprávěl a já byla zmatenější než předtím. Potkal se s upírem, který ho napadl, ale Jake vypadal v pohodě. Tedy až na to podivné chování, které se tolik lišilo od toho, jak jsem ho znala z minulého týdne.

„… do teď nechápu, jak to vlastně udělal, ale najednou jsem se octl uprostřed ničeho. Po několika dlouhých dnech, kdy jsem jako vlk procházel tou neznámou krajinou, jsem nakonec přišel na to, že jsem v Anglii. Ale ne v té, jakou si dokážeš představit. Přenesl jsem se v čase a na tohle naše setkání jsem čekal dlouhých dva tisíce let!“

Jake mě chytil za ramena a díval se na mě tak upřeně, až se mi začala klepat kolena. Nebyl to však ten sladký třes, jak to bývá u zamilovaných. Tíhou jeho pohledu ke mně postupně dopadala jeho slova, a když konečně doputovala, vyjekla jsem. Dva tisíce let?!

„Jacobe!“

Nechápala jsem, jak je to možné, že žil tak dlouho. O měničích jsem toho moc nevěděla, ale celé to najednou vysvětlovalo tu jeho změnu. A jenom představa, že tak dlouho bloudil po světě, jenom aby mě mohl znovu vidět, mě úplně dostala. Rozbolelo mě z toho všeho srdce. Jacobova samota, neznámý svět a ta dlouhá doba.

Fňukla jsem a než jsem se nadála, držela jsem Jacoba kolem pasu a regulérně mu v náručí brečela. Jakkoliv jsem si uvědomovala, že já bych tu měla být ta silná, co Jakea nějak povzbudí, cítila jsem se naopak velmi mizerně.

„Ššš…, ššš…,“ mumlal Jake a dlaní mě hladil po zádech.

„J-jak jsi t-to mohl tak dlo-o-ouho vydržet?“ mumlala jsem mu do trička a snažila se přitom představit si samu sebe v jeho situaci. Zvládla bych to?

„Vydržel jsem to jenom kvůli tobě a naději, že to nebyl pouze jednostranný otisk,“ zamumlal a já k němu vzhlédla s uslzenýma očima.

„Nebyl,“ zamumlala jsem a Jakeovi se rozzářily ty najednou velmi staré oči.

„To jsem opravdu moc rád,“ odvětil. „A teď už dost toho pláče, jsem tady a je potřeba něco udělat s tím upírem, co se vám toulá po ulicích Seattlu,“ pronesl rozhodným hlasem.

„Počkej,“ namítla jsem a Jake se na mě zvědavě podíval. Já se natáhla na špičky a políbila ho. Stále mnou trochu otřásaly potlačované vzlyky, ale tohle jsem prostě potřebovala. Jakea, jeho pevnou náruč a jeho rty přitisknuté na ty mé.

 

„Veroniko, otevři dveře,“ bušila jsem na dveře bytu mé sestry a doufala, že je doma. Nebyl nikdo jiný, za kým bych v tuhle chvíli mohla jít. Jacob mě k ní následoval a za celou dobu nepustil mou ruku z té své.

„Co se, k sakru, děje? Nemělas být na rande?“ ozval se zpoza dveří její nevrlý hlas.

„Pořád na něm tak trochu jsem, ale potřebuju s tebou mluvit. Vlastně nejen já. S Jacobem máme takový problém, který bych nerada řešila na chodbě,“ houkla jsem nazpět a doufala, že brzo otevře ty zatracené dveře. Sousedi v jejím domě byli až nezdravě zvědaví a už jsem slyšela, jak se v sousedním bytě někdo přesouvá za dveře, aby mohl vyzvědět, co se děje na chodbě.

„To jim snad praskl guma, nebo co?“ brblala si teď už k sobě Veronika, ale její kroky se blížily ke dveřím. Slova, která však pronesla, mi vehnala horko do tváří. S Jakem jsme zatím tak daleko nebyli a nebylo mi dvakrát příjemné, že si to Veronika vůbec myslí.

„Tak, co se děje?“ zeptala se, když konečně otevřela dveře.

„Nejdřív nás pusť dovnitř, tohle je na dýl a nechci to řešit před tvým zvědavým sousedem,“ namítla jsem a pokývala ke dveřím za mými zády.

„Fajn, pojďte dál… Zdravím, pane Hardy!“ houkla přes chodbu k zavřeným dveřím a následně za sebou zavřela dveře svého bytu a vydala se za mnou a Jacobem do malého obývacího pokoje, který teď byl z poloviny zaplněn Jakeovým mohutným tělem. „Takže – co se stalo, že jste oba tady?!“ zeptala se a dala opravdu velký důraz na slovo tady. Očividně se jí nelíbilo, že jsem jí dovedla do bytu měniče.

„Jake potkal upíra,“ odvětila jsem.

„Upíra?“ podivila se Veronika a zřejmě předstírala, že je to něco naprosto mimo její každodenní život.

„Jacob o lovcích ví,“ informovala jsem ji okamžitě, abych ji ušetřila nějakého dalšího předstírání. V tom okamžiku už jsem viděla, jak se Veronika nadechuje k tomu, aby mi pěkně od plic vynadala. „Ještě než něco řekneš, tak tě zarazím – neví to ode mě,“ bránila jsem se.

„To je fakt, dozvěděl jsem se to trochu náhodou a začal jsem pátrat,“ přitakal Jacob.

„Náhodou? To musela být hodně podivná náhoda,“ ušklíbla se kysele Veronika. „Lovci si dávají setsakramentský pozor, aby na ně nikdo nepřišel.“

„Měl jsem prostě štěstí, co k tomu víc říct?“ zeptal se Jacob a měřil si Veroniku před sebou, která se opírala o malý pracovní stůl a kryla si záda stejně jako v ten večer, kdy mě sem přivedla poprvé ve společnosti Kevina. Očividně byla z návštěv ve svém bytě dost nesvá, i když měla po svém boku dalšího lovce – tedy mě – a byla tudíž v přesile, pokud se jednalo o nepřirozené.

„Štěstí?“ podivila se Vera a zavrtěla přitom hlavou.

„Není jedno, jak se teď o lovcích dozvěděl?“ vložila jsem se do toho jejich handrkování zavčasu, protože hrozilo, že se ti dva nakonec pohádají a Veronika by tak mohla být konečně svědkem Jacobovy proměny. Jakkoliv měl Jake dva tisíce let na zdokonalení svého ovládání, dokázala jsem si představit, že má sestra by byla dostatečně protivná, aby v něm toho vlka vyvolala.

„Fajn, možná pro tuhle chvíli jo, ale rozhodně mi jednou budeš muset to své štěstí popsat,“ ujistila Veronika Jacoba a ten jenom pohodil ležérně rukama. „Stejně si nemyslím, že víš, s kým máš tu čest… Za ten týden jsi nemohl přijít na všechno,“ začala ještě brblat, ale v tu chvíli měl Jake navrch.

„Neměl jsem na to jenom týden. Pátráním po tom, co jsou lovci zač, jsem měl několik dlouhých staletí. Ale když už jsem se o nich dozvěděl, stačilo si jenom dávat pozor na určité aspekty života některých lidí a dokázal jsem je mezi ostatními poznat,“ začal se Jake chvástat a mě napadlo, že tenhle rozhovor bude rozhodně složitější, než jsem si prve myslela. Proč jsem vůbec za Veronikou nevyrazila sama? V hrubých obrysech bych ji seznámila se vším, co se Jakeovi stalo a až potom, bych domluvila jejich schůzku, nebo podnikla cokoliv, co by Veronika uznala za vhodné – snad kromě zničení Jacoba jenom proto, že ví o lovcích.

„O jakých stoletích proboha mluvíš?“ podivila se Vera.

„Konečně se dostáváme k tomu podstatnému,“ povzdechla jsem si a zhroutila se na pohovku. „Jake při cestě na naše rande natrefil na nějakého upíra. Neptej se mě, jak se to tomu upírovi podařilo, ale nějak poslal Jakea zpět do minulosti a on se octl někde na přelomu letopočtu a dokonce někde v Anglii,“ vyřkla jsem ta osudná slova a Veronika opět pohlédla ze mě na Jacoba.

„A do prdele,“ zamumlala, načež se zvedla a vydala se k sobě do pokoje. Ve dveřích se ještě zastavila, pohlédla na nás a s výstražně napřímeným ukazovákem na nás zamířila. „Ani se nehněte, dokud se nevrátím,“ pohrozila nám a pak zmizela u sebe. I přes zavřené dveře jsem však věděla, že okamžitě vyhledala svůj telefon a vytočila Kevina. Šeptem s ním něco řešila a pak jsem zaznamenala pouze zvuk kovu, jak se tře o kůži a jak do dvou pistolí zapadly nábojnice.

„Jdeme!“ prohlásila Veronika, když konečně otevřela dveře. Na sobě měla svůj typický lovecký oděv. Vlasy svázané do dvou culíků a ozbrojená byla snad ještě o něco víc, než obvykle.

„Není na lov brzy?“ zeptala jsem se zmateně.

„Jedeme k Mooreovým a nemyslím si, že potom bych měla čas se sem stavit, abych se ještě vyzbrojila,“ namítla má sestra. Venku bylo sotva šest hodin a díky létu bylo ještě světlo. Lidé si jejího podivného vzezření všimnou.

 

Rozhodnutí vzít Jacoba k Mooreovým mě trochu překvapilo, ale nic jsem nenamítala. Veronika vzala informaci o mocném upírovi, který přesunul mého přítele tak hluboko do minulosti hodně vážně. Cestou v autě jsem ji přes zpětné zrcátko sledovala. Jake se nabídl, že nás tam odveze, abychom se nemuseli přemisťovat autobusem nebo pěšky, no a Veronika se celou dobu zarputile mračila. A když nám potom přišel Kevin otevřít, ani se nenamáhala s pozdravem a rovnou kolem něj prošla do domu.

„Máš doma tátu?“ zajímala se a rozhlížela se po obývacím pokoji, dokud nezamířila do kuchyně.

„Taky tě zdravím,“ zamumlal zmateně Kevin a zvědavě si prohlížel Jacoba. Kevin byl zkušený lovec, takže i bez nějakého předchozího představování poznal, kdo Jacob je.

„Tohle je Jake,“ ukázala jsem na měniče vedle sebe a Kevin jenom přikývl, potom zamířil za Veronikou.

„Vysvětlíš mi, co má tahle tvoje přepadovka znamenat? Navíc jsi k nám domů přivedla měniče! Tohle se tátovi nebude líbit, takže bys měla mít set sakra dobrý důvod, proč jsi to udělala. O co tady jde?“ zajímal se, když už byla Veronika pohodlně usazená na jedné z jejich žlutě natřených židlí a on zaujal místo přímo naproti ní. Já s Jacobem jsme pořád postávali ve dveřích. Atmosféra, která v místnosti tím podivným Veroničiným chováním vznikla, se mi ani trochu nelíbila.

„Pokud jsme si do teď mysleli, že máme problémy s mizejícími lovci, ani zdaleka jsme nemohli tušit, do jakých sraček se ještě dostaneme,“ zabrblala vztekle Veronika a já zírala. Mizející lovci?

„O čem to, sakra, mluvíš?!“ obořil se na ni Kevin.

„O tom, že tady náš milej měnič na toho upíra, co má na svědomí všechny ty lovce, narazil a upír se na něm nakrmil,“ odsekla mu a Kevin s lehce pootevřenými ústy pohlédl na mého… ehm, na Jakea.

„Předpokládám, že je tady jenom proto, že je nesmrtelný a nemohl tudíž umřít dřív, jako ostatní lovci,“ odvětil Veronice, ale nemohl od Jacoba odtrhnout pohled.

Jací mrtví lovci? – znělo mi v hlavě. Věděla jsem, že Veronika v posledních dnech řeší nějaké problémy právě s lovci, ale zatím se mi o ničem nesvěřila. Ještě mi plně nedůvěřovala. Jasně jsem to teď cítila a myslela jen na to, jak dlouho to bude ještě trvat, než se z nás dvou stanou aspoň kamarádky. Nemohla jsem očekávat nic víc, dokud jí neřeknu pravdu. A vzhledem k jejímu zarputilému loveckému přesvědčení a nenávisti k vlastní matce, jsem tak trochu pochybovala o tom, že my dvě někdy budeme skutečné sestry.

„Kéž by se stalo jenom tohle,“ povzdechla si Veronika a s vrznutím dřevěné židle o podlahu se zvedla a došla k lince. Oči všech přítomných ji následovaly. „Vzhledem k tomu, co mi ti dva před pár okamžiky řekli, předpokládám, že Jacob se do Ness otiskl a my teď můžeme hledět na živý důkaz nesmrtelnosti. Tomu klukovi před tebou je něco přes dva tisíce let!“

Tentokrát Kevinovi spadla brada pomalu až na stůl a opět se zadíval na Jacoba.

„Chceš říct, že ten otisk je tak silný, že…“

„Ehm, omlouvám se, že ti skáču do řeči, ale jelikož se bavíte o mě, předpokládám, že je to vhodné. Vzhledem k tomu, co o lovcích vím, je mi jasné, že máte rozsáhlé znalosti o všech nesmrtelných v našem světě, proto asi můžu mluvit otevřeně. Náš kmen a potažmo i smečka není tak stará jako některé v Evropě, takže těžko v našich řadách najdu někoho, kdo na svůj otisk čekal tak dlouho. Většinou maximálně pár desetiletí… Každopádně, já se otiskl do Renesmée a ta žije v tomhle století. Když jsem se tudíž ocitl mezi římskou invazí v Británii, bylo mi jasné, že pokud ji chci ještě někdy vidět, budu se muset neustále měnit ve vlka, abych nezestárl a mohl být opět s ní,“ dal se do vyprávění a mě se opět kroutil žaludek při představě jeho osamělosti a zároveň se mi svítalo srdce takovým tím sladkým pocitem, když o mě mluvil jako o objektu svého otisku a faktu, že na mě musel čekat opravdu dlouho.

„Takže – dva tisíce let. Ten upír tě poslal do minulosti takhle vzdálený?“ divil se Kevin.

„Je na tom něco divného? Mluvili jste o nějakých dalších lovcích, co zmizeli…“

„Počkejte chvilku tady, hned jsem zpět,“ zarazil mě Kevin a odešel z kuchyně. Vzápětí jsem slyšela, jak vzal minimálně po dvou schody do patra a zamířil zřejmě k sobě do pokoje. Do dvou minut byl však zpátky a nesl sebou laptop a několik papírů, které nesly jasné známky opotřebení – na jednou bylo dokonce kolečko od hrnku s kávou.

„Napadlo tě něco?“ zajímala se Veronika, která očividně přesně věděla, co to Kevin přinesl.

„Chci si jenom ověřit, že jsme našli všechny lovce, kteří se aktuálně pohřešují,“ odvětil Kevin a začal něco procházet na počítači a střídavě u toho listoval v papírech.

„Sedněte si, tohle může být na dýl,“ pobídla nás Vera a ukázala na volné židle u stolu. „Dá si někdo kafe?“

 

To, co Veronika nazvala nic neříkajícím pojmem dýl, bylo vlastně jenom nějakých třicet minut, kdy jsme všichni stihli vypít kafe a Veronika nás seznámila se zmizelými lovci a taky s faktem, že se propadli do mnohem aktuálnější doby, než právě Jacob. Kevin si občas něco zamumlal pod neviditelné vousy, ale jinak nám nevěnoval nijak moc velkou pozornost.

„Vypadá to, že dneska na lov nepůjdeš, pokud máme přijít na nějaké řešení ohledně toho upíra,“ zamumlala jsem trochu roztržitě směrem k Veronice.

„To se pleteš. Právě kvůli tomu upírovi na lov jít musím,“ namítla a já se zachvěla.

„V tom případě tě doprovodím. Myslíš, že by mi pan Moore mohl zapůjčit nějakou zbraň?“

Jen, co jsem ta slova vyslovila, se na mě Jake obrátil s jasně vepsanou obavou ve tváři. Jeho ruka se dotkla té mé a intenzita jeho pohledu mě celou pohltila.

„Není bezpečné, abyste chodili ven, když je ten upír tak nebezpečný, že dokáže někoho jenom tak přesunout v čase,“ namítl a doslova mě propaloval pohledem. Jeho teplá dlaň spočívala na mé ruce a já neměla dojem, že by se mě chystal v nejbližší době pustit.

„Jacob má pravdu. Ten upír je nebezpečný a proto taky na lov vyrazím tady s Kevinem. Je lovcem déle než ty, takže je taky schopnější v tom, hlídat mi záda,“ přitakala Veronika a já se zamračila. Jasně, lovcem jsem byla pouze pár chvil, ale na druhou stranu jsem byla polovičním upírem, moje instinkty a smysly byly na velmi vysoké úrovni. Mohla jsem se díky nim rovnat se špičkovými lovci a dokonce je i převýšit, kdybych jenom dostala příležitost.

„Zapomínáš, že jsem tě před pár dny zachránila před tím vlkodlakem, co se tě chystal rozpárat, jako-.“

„Vlkodlak? Tys bojovala s vlkodlakem?“ Jake si opět přitáhl mou pozornost k sobě. Hleděl na mě vytřeštěným pohledem, ve kterém se zračily všechny obavy světa.

„Tak trochu. Většinu boje zastala Veronika, já ho pouze dokončila,“ zamumlala jsem a má slova, místo aby zněla hrdě, že jsem to fakt zvládla, zněla spíš omluvně.

„Tohle bys neměla už dělat. Nemáš nejmenší tušení, čím vším jsem si musel projít, abych mohl být s tebou, a teď se dozvídám, že po nocích bojuješ s vlkodlaky… Nemůžu o tebe přijít teď, když jsem opět s tebou.“

„O tom si promluvíme později.“ Tohle nebyl zrovna rozhovor, který bych chtěla vést v kuchyni Mooreových v přítomnosti Veroniky a Kevina. Teď jsem chtěla zjistit něco o tom upírovi, co Jacoba poslal do minulosti.  

„Tak tohohle jsem se přesně bál,“ pronesl najednou Kevin a rukou si vjel do už tak dost střapatých vlasů. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovci - Nová generace - 15. kapitola:

 1
14.05.2019 [10:22]

elvinerhaPřečetla jsem jedním dechem...Doslova :-) povídka je moc hezká a poutavá, doufám že další kapitola bude co nejdříve, protože se nemůžu dočkat. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!