Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lost Faith - 4. kapitola

24.12.2018 (14:00) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 987×

Lost Faith

4. kapitola - Vítej ve Volteře, drahá!

Faith

Už dlouhé hodiny jsme běželi lesem a já cítila, jak se mi nohy pomalu pletou, oči se mi klížily a pusu jsem si mohla roztrhnout tím otravným zíváním. Ne, nesmím spát, musíme běžet, musíme se dostat do města! Zatřepala jsem hlavou a soustředila se na Demetriho záda. Už to určitě nemůže být daleko…

„Už tam budeme, za chvíli si odpočineš,“ ozval se Edwardův uklidňující hlas za mými zády. Děkuji, promluvila jsem k němu svými myšlenkami. Stále mi to připadalo zvláštní, musí to být strašné znát každičkou myšlenku lidí okolo. Ano, vždy mě zajímalo, co si lidé okolo o mně myslí, ale skutečně jsem to nikdy vědět nechtěla, možná by to bylo příliš bolestivé vědomí… Chudák Edward, vážně jsem ho litovala.

Ani ne za okamžik začaly stromy okolo nás řídnout a brzy se před námi objevil drátěný plot, který obklopoval soukromé letiště. Demetri se před tím plotem zprudka zarazil, až jsem do něj málem vrazila. Otočil se ke mně a na tváři mu hrál škodolibý úsměv. Zlehka ke mně přistoupil a přehodil si mě přes rameno.

„Co to děláš? Pusť mě!“ vyhrkla jsem a začala mu dlaní bušit do zad. Neočekávala jsem, že by ho to mohlo bolet, ale ten náznak násilí by mu mohl pomoci uvědomit si, že chci opravdu dolů! Demetri nedbal mých slov a i se mnou přeskočil plot na druhou stranu.

„To abys nám zase nezakopla,“ utrousil jízlivě, když mě pokládal na zem. Jakmile už vedle nás stál i Edward – nemohla jsem si nevšimnout nesouhlasného pohledu na jeho tváři, který směroval Demetrimu – rozběhli jsme se volnějším tempem k jednomu z hangárů.

„Páni,“ unikl mi povzdych, když jsme vešli dovnitř. Věděla jsem, že Volturiovi nemají o peníze nouzi – ani v této době, i když to asi taky nebude růžové –, ale i tak mě to zatraceně překvapilo. Viděla jsem, jak se Demetri pobaveně ušklíbl, a tak jsem okamžitě zavřela pusu a následovala je dovnitř. Jestli mě letadlo překvapilo zvenku, slova popisující vnitřek jsem už najít vážně nemohla. Nebyla jsem zvyklá na luxus, tedy – vždy jsem měla, co jsem chtěla a potřebovala, ale nebyla jsem náročná. Málo pro mě vždy bylo dost.

Posadila jsem se do jedné z měkkých sedaček a automaticky se připoutala. Demetri mezitím odešel oznámit kapitánovi, že je čas vyrazit. Pohodlně jsem se opřela a koukala z okénka, když se letadlo dalo do pohybu. Vždy jsem měla ráda start letadla. Líbilo se mi pozorovat, jak se vše pod námi zmenšuje, a nejraději jsem měla, když v noci jasně zářila světla měst a já je z oblohy směla pozorovat. Bohužel, výhled na pevninu mi brzy zmizel pod krovem bílých mraků, a tak jsem raději zavřela oči a snažila si přivolat vytoužený spánek. Naštěstí to netrvalo dlouho…

Chris.

Vyděšeně jsem se probrala a zmateně se rozhlížela okolo sebe. Stále jsem seděla v letadle, které plachtilo vzduchem. V hlavě mi probíhaly události dnešního, nebo snad už včerejšího dne, když jsem si vzpomněla na sen, který mě vzbudil.

„Kdo je Chris?“ ozval se Edward, který se posadil do sedadla naproti mně. Na prsou se mi usadil jakýsi pocit nostalgie a obrovského smutku a myslí mi proudily naše společné zážitky. Naše seznámení, náš první polibek, žádost o ruku, následné milování… „Ehm, chápu,“ vyhrkl Edward.

„Omlouvám se,“ špitla jsem a cítila, jak se mi žene krev do tváří.

„Nic se neděje,“ pousmál se Edward. „Těžko se přikazuje vlastním myšlenkám… Kde vlastně byl Chris, když jsme k tobě přišli?“

„Odjel za svou rodinou, trochu jsme se pohádali… Panebože, bude si myslet, že jsem odešla.“

„Neboj se, něco vymyslíme,“ pousmál se Edward.

„Budu mu moci alespoň zavolat?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„To jistě budeš smět.“

„Pověz mi něco o sobě, Edwarde,“ vyhrkla jsem. „Tedy, jestli to nějak nevadí…“

„Nevadí,“ ujistil mě ihned, „co bys ráda slyšela?“

„Já nevím…“ Co on, vegetarián, dělá ve Volteře? Proč pro mě přijel on? Nevypadá to, že by byl součástí gardy. Má přítelkyni…?

„Koukám, že tě trápí spousta otázek,“ smál se Edward. „Vlastně je to všechno nějak propojené.  Sama jsi správně uhodla, že nepatřím do Arovy gardy. Nicméně ve Volteře žijeme už deset let. K Demetrimu jsem se připojil z jediného důvodu – jsi naše jediná šance na přežití a já chci zachránit svou rodinu. Celou dobu mě trápí vědomí, že nemohu udělat nic, abych zachránil život Belle, své ženě, ani mé dceři.“

„Máš dceru?“ vyhrkla jsem překvapeně.

„Ano, Renesmé. Je poloupírka stejně jako ty.“

„Ach tak… Proto jsi poznal, co jsem zač?“

„Ano, ten tlukot vašich srdcí je nezaměnitelný,“ pousmál se Edward a najednou se mi zdálo, že je myšlenkami na míle vzdálený… Ani jsem nemusela dvakrát dumat nad tím, kam, respektive ke komu jeho mysl zabloudila.

„Chybí ti?“

„Moc,“ přiznal a lehce se pousmál. „A to jsem je neviděl jen pár dní.“

„Je to pochopitelné.“

„Ano, ani v nejživějších představách mě nenapadlo, co se mnou otcovství udělá,“ uchechtl se. „Co tvá rodina?“

„Už žádnou nemám…“ zašeptala jsem a zadívala jsem se ven z okénka. Má rodina vždy bylo téma, které jsem neprobírala ráda. Chris moc dobře věděl, že je to pro mě tabu, že se o takových věcech přede mnou zmiňovat nemá. Snažil se, aby mi mou rodinu nahradila ta jeho, ale nešlo to. Jediná rodina pro mě mohla být vždy ta má, stále jsem před očima viděla posledni šťastné úsměvy mých rodičů a bratra…

„Cassidy, moc se omlouvám, to jsem nechtěl…“

„Nemohl jsi to vědět. Už je to dlouho, co rodiče zemřeli…“

„Je mi to moc líto.“ Přikývla jsem a zahleděla jsem se ven. Letadlo pomalu klesalo k zemi a já sledovala slunnou toskánskou krajinu, která se táhla široko daleko. Byl to krásný pohled na zelené louky, silničky vlnící se krajinou, jak se do nich opírá slunce. Ale i tak vypadalo vše tak smutně. Stále si vzpomínám na ty krásné časy před válkou mezi Volturiovými a Rumuny. A pak se najednou vše zvrtlo. Přišla jsem o rodinu, musela jsem se věčně schovávat a teď? Teď mám přijít do centra dění a pokusit se něco změnit…Ale jak to mám dokázat? Já, která jsem nikdy nemusela bojovat – tedy až na dnešek, nebo už vlastně včerejšek? – a hlavně nemám žádný dar, který by mi k vítězství v bojích pomohl. Jak jsem jim měla být užitečná? V čem měla být má síla?

„Na všechno brzy přijdeme, neboj se,“ ujišťoval mě Edward a já si povzdechla. Občas to bylo užitečné, ale myslím, že mi brzo začne vadit, jak se mi neustále hrabe v hlavě. „Omlouvám se, ale neovlivním to. Je to, jako kdyby vedle mě někdo mluvil. Nedokážu to zarazit.“ Brala jsem jeho slova na vědomí, ale můj názor to stejně nezměnilo. Kdyby nechtěl, nemusel by vůbec reagovat.

„Víš,“ zašeptala jsem po chvilce ticha, „mám strach.“

„Z čeho?“

„Je to hloupost,“ zasmála jsem se hystericky.

„Řekni to nahlas. Nesmíš se bát pojmenovat svůj strach, byl by o to horší.“

„Slyšela jsem toho o Volturiových spoustu a… málo z toho byly dobré věci. Alespoň před válkou. Co když zjistí, že jsem k ničemu, a zabijí mě?“ zašeptala jsem. Edward se ke mně naklonil a vzal mě za ruku.

„Neměj strach. Já ani má rodina nedovolíme, aby se ti něco stalo. Slibuji.“ Edward mi hleděl upřeně do očí a já se nemohla bránit tomu pocitu důvěry, který jsem k němu cítila. Znala jsem ho sotva den a věděla jsem, že je to člověk, který by druhým nikdy neublížil. Věřila jsem mu. Věřila jsem mu natolik, že bych byla ochotná mu do rukou svěřit vlastní život. Ach, důvěřivá Cassidy.

„Děkuji,“ šeptla jsem a vyprostila svou ruku z jeho dlaně.

Edward už do přistání mé myšlenky nijak nekomentoval, za což jsem byla docela vděčná, jelikož jsem myslela jen a jen na Chrise. Co si jen pomyslí, až se vrátí domů, kde nebude nikdo, žádný vzkaz, jen pach cizích upírů. Panebože, snad neprovede nějakou hloupost. Byl by toho dost dobře schopný. Sledovala jsem prsten, který se mi už přes dva roky skvěl na prstě. Byl to malý, ale o to krásnější diamant. Jen je škoda, že se jeho význam zatím nevyplnil. Jsou to už dva roky, co jsme se zasnoubili, ale nikdy jsme se nedostali k tomu, abychom naše partnerství stvrdili. Vlastně naše soužití poslední dobou připomínalo dva kamarády, kteří spolu bydlí. A i když jsme se někde v hloubi duše stále milovali, přišlo mi, že jsme se navzájem odcizili. Jen jsme se hádali a hádali a on nakonec vždy odjel ke své rodině.

Třeba bude dobře, že se teď nějaký čas neuvidíme. Ale, uvidíme se ještě někdy? To byla zapeklitá otázka, na kterou jsem nemohla znát odpověď – vlastně nikdo.

Když jsem vylezla z letadla, nemohla jsem se ubránit okouzlenému pohledu na Edwarda a Demetriho, kteří v jasu odpoledního slunce jasně zářili.

„Je bezpečné, abyste takhle chodili po letišti? Vím, že o nás lidé vědí, ale i tak… mohlo by je to vyděsit,“ zeptala jsem se zmateně a rozhlédla se okolo.

„Tohle je soukromé letiště Volturiových, není tady žádný člověk,“ ujistil mě okamžitě Demetri. To bylo poprvé, co promluvil od doby, kdy jsme vyjeli z Clevelandu. Chápavě jsem přikývla a následovala je po ranveji k jednomu z blízkých kopečků, kde, jak se brzy ukázalo, byl tajný vchod do podzemní chodby. Zmateně jsem se otočila na Edwarda, který stál za mnou, ale ten mě jen povzbudil pohledem. A tak jsem prošla dveřmi, které mi Demetri přidržoval.

„Tahle chodba vede přímo do hradu. Dříve ji Volturiovi zbudovali pro rychlý a nepozorovaný úprk z města. Dnes vlastně slouží k tomu samému, akorát zde přibyla ranvej s hangáry,“ informoval mě Edward, který teď kráčel přede mnou studenou chodbou, kterou osvětlovaly jen louče rozvěšené po stěnách. Opatrně jsem našlapovala po mokrých dlaždicích a snažila se neuklouznout, ale samozřejmě bych to nebyla já, kdyby mi během chvíle, kdy jsem se zamyslela nad stářím této chodby, nepodjela teniska a já se řítila přímo na chladnou zem. Než jsem však stihla zdejší dlažbu poctít obtiskem svého pozadí, zachytily mě Demetriho ruce, které blesku-rychle vyrazily vpřed, aby mi ušetřily naraženou kostrč.

„Měla bys být opatrnější, Faith,“ utrousil, když mě postavil zpátky na nohy.

„Ehm… Díky.“ Trochu zamračeně jsem si jej prohlížela. Jeho slova mi stále zvonila v uších, buď jsem byla paranoidní, nebo se za tou prostou větou skrýval i jiný význam. Ale jaký?

Demetri mi pokynul rukou, abych pokračovala, a tak jsem znovu vykročila – tentokrát s mnohem větší opatrností, protože jsem rozhodně netoužila po tom, abych skončila znovu v Demetriho náručí, myslím, že za dva dny, co se známe, jsem v něm byla nějak moc často. I když nutno poznamenat, že ani jednou to nebylo dobrovolně. Ale na druhou stranu, snad pokaždé jsem mu za jeho hbité ruce mohla být vděčná. Ten kluk mi až moc vrtal hlavou, uvědomila jsem si po chvíli, co jsem jasně cítila jeho pohled zabodnutý v mých zádech.

K mé úlevě jsme brzy vyšli z podzemní chodby do, chvilka překvapení, další podzemní chodby. Ale naštěstí tady už bylo více světla a především více tepla. Ač jsem si to neuvědomovala, po celou cestu jsem měla na rukou husí kůži. Těžko říct, zda-li to bylo z teplotních podmínek, nebo z vědomí, že jsem právě vstoupila do hradu, z kterého už se nemusím nikdy dostat, a to zcela dobrovolně. Jo, Cass, jsi prostě chytrá holka, chválila jsem se v duchu a bylo mi absolutně jedno, že se Edward zcela jistě otřásá smíchy nad mým vnitřním monologem. Snad jsem měla právo na trochu strachu, ne? Celý svůj život, který čítal třicet let, jsem strávila v poklidných městech, zaměstnaná školou, Chrisem, kamarády; ostatním upírům, kromě Chrise a jeho rodiny, jsem se vyhýbala obloukem. A teď? Kráčela jsem středověkým hradem, který byl plný upírů, pro něž jsem znamenala symbol vítězství. Což pro mě byla další nepochopitelná věc. Možná, že až uvidí mé bojové schopnosti, pochopí, že se hluboce zmýlili a nechají mě zase jít.

Upustila jsem od svých myšlenkových pochodů a začala dávat trochu pozor na to, co se děje okolo mě. Poté, co jsme vyšli schody asi o tři patra výš, jsme procházeli velkou místností, která se zdála recepcí. Jenže stůl, za kterým kdysi možná sedávala pohledná slečna, která vítala hosty, byl prázdný a pokrytý silnou vrstvou prachu. Edward zamířil k velkým, na první pohled těžkým, dřevěným dveřím, které byly tepané železem, a opřel se do nich. Jakmile se dveře otevřely, naskytl se mi pohled na sál prosvětlený slunečním svitem, na jehož druhém konci stály na vyvýšeném pódiu tři trůny.

Všichni zpozorněli, když se dveře otevřely, a jejich pohledy se upřely na naši trojici. Ta nastalá pozornost mi nebyla vůbec příjemná a zoufale jsem si přála, aby všichni své pohledy ode mě odvrátili. Když jsem znovu vzhlédla, všichni upíři v místnosti, včetně mých společníků, už pozorovali upíra, který akorát vstával z prostředního trůnu a mířil pomalu k nám. Demetri udělal pár kroků přede mě a poklonil se. Náhle mi trklo, že ten tmavovlasý upír s rudými duhovkami, které, jako by se zdálo, pokrývala mléčná blána, je Aro Volturi.

„Vítejte zpět, Edwarde, Demetri,“ zvolal Aro, když sešel dva stupínky, a pousmál se na oba jmenované. „Rád vidím, že jste byli úspěšní.“ Jeho pohled se stočil ke mně a byl více než zaujatý. Lehce jsem se ošila a tím jsem ho nejspíš vybídla k tomu, aby pokračoval. „Vítej ve Volteře, dítě. Smím znát tvé jméno?“

„Cassidy,“ špitla jsem pro vlastní uši téměř neslyšně. No tak, Cassy, vzmuž se. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se narovnat v ramenou, abych nevypadala tolik vystrašeně, jako jsem se cítila. Zachytila jsem Edwardův pohled a jeho letmý úsměv. Slíbil, že se mi nic nestane a já nemám důvod, abych mu nevěřila.

„Velice mě těší, Cassidy. Jsem Aro Volturi. Věřím, že Edward s Demetrim ti už stihli vysvětlit, proč jsem je nechal pro tebe poslat.“

„Ano, vysvětlili, ale jak jsem říkala jim, myslím si, že nemáte tu pravou.“

„Teprve čas ukáže, zda-li jsi ta, kterou tolik potřebujeme. Ale já věřím, stejně jako zbytek Volterry, že jsi to ty, kdo nám pomůže.“

„Ale já nevím, jak bych vám měla pomoci,“ zaúpěla jsem zoufale. Demetri, který stál po mé levici, se lehce uchechtl.

„Nebudeme to teď řešit, Cassidy,“ odmávnul mé protesty Aro s ledovým klidem. „Myslím, že musíš být po té dlouhé cestě unavená.“

„Ne jen po té cestě,“ utrousila jsem tiše.

„Co prosím?“ ozval se zvědavě Aro.

„Cassidy nejspíš měla na mysli upíry, kteří nás napadli v Clevelandu,“ ozval se rychle Edward.

„Skutečně?“ zpozorněl Aro a otočil se na Demetriho. „Znal jsi je?“

„Stoprocentně to byli Rumuni, pane.“

„Pojď se mnou, Demetri, vše mi povíš. Edwarde, mohu tě poprosit, abys ubytoval Cassidy ve vašem křídle? Myslím, že jí bude vyhovovat vaše přítomnost.“

„Jistě, Aro,“ přitakal Edward a otočil se ke mně. Já jsem stále zírala na Ara, který odcházel s Demetrim postraním vchodem. Tímhle to vážně skončilo? „Cassidy, pojď,“ promluvil ke mně tiše Edward a položil mi svou dlaň na kříž, čím mě donutil dát se do pohybu. Jako omámená jsem se nechala vést spletí chodeb a pomalu už ani netušila, kudy jsme se sem dostali. Z mého transu mě vytrhl až ženský výkřik.

Doufám, že se vám kapitola líbila.

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost Faith - 4. kapitola: