Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » LOL - 2. kapitola

30.10.2012 (20:30) • hanculin98 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1805×

Upíry a velké rozdíly od filmu zatím nečekejte.

Posledních pár dnů bylo peklo, Mike byl všude a vždycky. Nemohla jsem ten jeho ksicht vystát. Naštěstí Al a Rose se mnou pokaždé odešly dřív, než jsem mu stihla jednu natáhnout. A měla bych na to právo, přes ten jeho roztomilej úsměv mu nikdo nedal pěkně dlouho a on to evidentně potřeboval. Komentoval všechno, co jsem dělala, všechny, se kterými jsem se bavila. Byl příjemný jako já, když jsem šlápla na bráchovu kostičku Lega. Podle jeho chování jsem usoudila, že mu někdo musel do bot vysypat minimálně celou krabici.

Rose a Alice mi pomáhaly, ale nejvíc mi pomohl Edward. Pokaždé, když Mike procházel kolem nás, si mě k sobě ochranitelsky přitisknul a Mikea vraždil pohledem. Nemusel to dělat, můj pohled byl vražedný dost sám o sobě. Bránil mě, když mě urážel a objímal, když se přiblížil blíž než na deset metrů. Navíc na Jessicu se ani nepodíval a naše přátelství nemohlo být lepší.

Vychutnávala jsem si každý jeho dotyk, každé lehké pohlazení a objetí, letmé polibky na tvář a začínala doufat ve víc než to. Přála jsem si cítit jeho ledovou ruku v mé, přála jsem si objímat ho víc a vdechovat jeho vůni častěji. Začala jsem přemýšlet nad tím, jak asi líbá, mučila se myšlenkami na něj. V hlavě se mi neobjevovalo nic jiného než šest písmenek, které dohromady dávaly něco krásného – jeho jméno. „Edward, Edward, Edward!“ blikalo mi v hlavě velkými písmeny a já si byla jistá, že kdyby se mi někdo podíval do očí, neuvidí nic jiného než ten nápis. Byli jsme spolu každý den, povídali si o všem, za týden o mně věděl víc než Rosie za celý život, blbli jsme jako sourozenci a já se s ním taky tak cítila. Byl pro mě starší brácha, jenže já jsem začala cítit víc než jen sesterskou lásku.

Nikdo to nesměl zjistit, zejména on ne. Všechno bych zkazila, zničila naše přátelství. Jak sám řekl, chce být kamarád. Kamarád navždy, ale nikdy ne víc než to. A já mu to odkývala. Chtěla jsem ho líbat, procházet se s ním Mikeovi před obličejem a sledovat jeho výraz. Musela jsem to skrývat a být kamarádka. Radši o něm budu skrytě snít, než abych ho ztratila i jako přítele.

Takové myšlenky mně poslední dva týdny bloudily myslí každý den. Nejhorší budíček není oblíbená písnička, ale myšlenky na někoho, koho nikdy nemůžete mít. Už jsem měla dost zkažený den (jediná pozitivní věc toho rána byla cesta do školy s Edwardem), ale třešničkou na dortu bylo zvolání „Ty děvko!“, které se rozléhalo celou chodbou. Všichni, včetně mě, se začali otáčet a hledat toho, kdo byl tímhle oslovením nazván. Pak se všechny oči podívaly na mě. Mikeu! Ty debile! začala jsem označovat svého ex přítele a „debil“ bylo ještě to nejkrásnější oslovení.

„Jaks mi to řek‘?“ otočila jsem se na něj a snažila se nasadit pohled „shnij-v-pekle-zmetku“.

„Děvko!“ opáčil bez nejmenšího zachvění v hlase. Řekne děvko holce, kterou údajně miloval? „Když teď dáváš každýmu, nemoh‘ bych taky dostat?“ pokračoval. Otvíral ústa k další urážce, ale moje ruka byla rychlejší. Vrazila jsem mu nejlepší facku svého života.

„Slečna Swanová a pan Newton se okamžitě dostaví do ředitelny,“ rozeznělo se celou chodbou. Kvůli Newtonovi půjdu na kobereček k ředitelce? Podělaný kamerový systémy!

„Máš průšvih, mladá dámo!“ rozkřikla se máma, jakmile jsme rozrazily domovní dveře. A k tobě zase nejde tenhle tón. „Mobil,“ nastavila dlaň, „a s pátkem nepočítej!“

„Mamí! To nemůžeš!“

„Když ty se můžeš rvát ve škole, já ti můžu zabavovat mobil a rušit párty!“ Musela jsem jí to říct. Všechno. O Mikeovi, o Edwardovi. Rozbrečela jsem se jí na rameni. Čím víc mě objímala, tím hlasitěji jsem vzlykala a naříkala. I když mi bylo šestnáct, u maminky jsem byla pořád malá holčička, která se u ní může schovat a všechno venku je jen noční můra, která přejde. Časem, ale přejde.

Další dny ubíhaly pořád stejně. Škola a odpoledne trávená s Edwardem. Občas trénink, který stál za nic, protože moje myšlenky se ubíraly jiným směrem než k míči. Tím Edwardovým. 

14. září 2012

Dnešek byl úžasný. Zase. A zase kvůli jednomu člověku. Kvůli Edwardovi.

Procházeli jsme se parkem, povídali si o všem a zároveň o ničem. Všechny naše debaty byly tak lehké, že jsem nevnímala čas. Překvapil mě až západ slunce, který přišel tak neočekávaně. Nechtělo se mi domů, s ním mi bylo krásně, ani doma mi nemohlo být lépe. Ale ochlazení bylo znát, začala jsem se třást a moje rty musely být fialové. On si toho samozřejmě všiml a začal se ptát, jestli nechci jít domů. Zavrtěla jsem hlavou, protože i při jednoslabičném „Ne“ bych začala drkotat zuby a on by mě domů třeba i dotáhl. „Vážně?“ vytáhl obočí nahoru a koukal na mě nevěřícným pohledem. Zamumlala jsem něco do svého šátku a snažila se držet zuby u sebe.

Najednou mě Edward chytil pod bradou a donutil mě se na něj kouknout. Díval se tím způsobem, jakým to dokázal jen on. Tak pronikavý, že se mi musel dostat až do duše a číst si v ní jako v otevřené knize. Začal se přibližovat, těsně před mým obličejem se zastavil a čekal na moji reakci. To, že jsem mu až do teď neutekla, vzal jako svolení a přitiskl své rty na mé.

Ať Mike líbal jakkoliv, nikdy se nemohl vyrovnat Edwardovi. Takhle nechutnal nikdo, snad jedině bozi. A i ti oproti němu líbají určitě špatně. Hladil mé rty svými tak lehce, že ten dotyk nebyl skoro cítit. Vychutnávala jsem si ten okamžik, cítila jsem vítězství. Pak jsem se zarazila. Mezi námi už nikdy nic nebude jako dřív.

Autor: hanculin98 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek LOL - 2. kapitola: