Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Live and never look back - 7.kapitola

10.04.2010 (20:00) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4045×

A co jsem udělal já? Nešel jsem domů. Šel jsem rovnou do nemocnice. Ihned u dveří mě odchytil doktor Cullen.

„Edwarde, pospíchejte. S vaší matkou to není moc dobré!" oznámil mi hned. Tlačil mě do zad, až jsem musel utíkat. To musí být velmi vážné. Jakmile jsem vkročil do pokoje, potvrdila se mi má domněnka. Matka už neměla vůbec své rysy, vůbec si nebyla podobná. Měla naprosto bledý obličej, až jsem se lekl.

„Mami," vydechl jsem přiškrceně a okamžitě se k ní skolnil a chytil ji za ruku.

„Edwarde, musíš..." nemohla pokračovat, hlas ji utichl. Chvíli jsem musel počkat, až nabrala síly. „Musíš se o sebe postarat, já už tu nebudu. Slib mi, že s Bellou budete mít šťastný život," dostala ze sebe sotva. Nevěděla, že Bella odjela. Co jsem mohl udělat? Měl jsem na krajíčku.

„Mami, slibuju. Bude to v pořádku. Já tě nenech-"

„Pšt. Už jsem připravená. Jen jsem chtěla vědět, že se o sebe postaráš. Už nemám moc sil. Miluju tě, synku. Jdu za tatínkem," šeptala potichu. Nechtěl jsem jí pustit. Slzy se mi hrnuly po tváři, ale já je nevnímal.

„Mám tě moc rád, mami," zašeptal jsem narychlo, protože doktor Cullen mě začal tahat ven. Nechtěl jsem odejít, vzpíral jsem se mu. Ale on měl takovou sílu, že to prostě nešlo. Na chodbě se na mě upřeně podíval.

„Edwarde, slíbil jsem vaší matce, že se o vás postarám. Budu vás chránit, starat se o vás. Vím, že to bolí. Matka vás velmi milovala."

„Milovala? Snad miluje!" zakřičel jsem.

„Ne, milovala," řekl tiše a mě to došlo. Umřela. Už tu nebyla. Přesně jako, když mi Bella oznámila, že odjíždí, zhroutil jsem se na zem a plakal. Všichni mě opustili. Byl jsem naprosto vedle. Bolelo mě celé tělo. Srdce, hlava, prostě celé tělo.

Nevím jak dlouho jsem tam takhle plakal, ale najednou jsem se probudil na nemocničním lůžku. Tělo jsem měl jako v plamenech a hlasy z pokoje ke mně doléhaly, jako z veliké dálky.

„Ha-Halo?" chtěl jsem říct nahlas, ale místo toho ze mě vyšel spíš takový chrapot. Jen to kráťoučké slovo mi sebralo tolik síly, že jsem musel opět zavřít oči a chvíli nevnímat.

„Edwarde? Edwarde? Slyšíš mě, Edwarde?" volal na mě doktor Cullen.

„Co se to děje?" zašeptal jsem. Takovou slabost jsem snad v životě necítil. Ani otevřít víčka nešlo. Tělem mi procházel třas tak mocný, že mě musel pan Cullel chytit. Měl hrozně studené ruce, ale bylo to příjemné. Měl jsem patrně vysokou teplotu.

„Je mi líto, ale nakazil ses. Ale neboj, nenechám tě zemřít, tvé matce jsem to slíbil!" říkal Cullen, ale já ho opět nevnímal. Zvláštní, divné světlo a obrysy se mi míhaly před očima. Chtěl jsem je odhrnout pryč, zavřel jsem oči a už je neotevřel. Nešlo to. Patrně jsem i křičel, nevím. Nevěděl jsem vůbec o sobě. Měl jsem pocit, jako by moje mysl putovala mimo moje tělo. Bylo to nepříjemné, ale i příjemné zároveň. V těchto chvílích, kdy moje mysl byla mimo, vzpomínal jsem na Bellu. Na naši společnou noc. Viděl jsem její tvář, jako by stála přímo přede mnou. Chtěl jsem se jí dotknout. Tvářila se velmi ustaraně. Chtěl jsem ji utěšit.

„Bells!" zakřičel jsem na celý pokoj. Vnímání se mi opět vrátilo. Najednou se pode mnou ztratilo lůžko. Pohledem jsem zavadil o doktora Cullena, který mě nesl v náručí.

„Co se děje?" zaskřehotal jsem.

„Zachraňuji tě," řekl s divným podtónem. Ocitli jsme se venku a najednou mi do tváře vál silný vítr. Třeštil jsem oči do lesa, který se kolem nás míhal, jak rozmazaná čára, a myslel si, že opět nevnímám. Pak to ustalo a já opět ležel na posteli. V nějakém domě.

„Za tohle mi promiň," zašeptal mi do ucha Cullen.

„Cože?" vykoktal jsem potichu ze sebe. Byl jsem zmatený. On se přesunul na můj krk a já ucítil bodavou, spalující bolest, která se najednou začínala rozprostírat po celém mém těle. Bylo to hrozné! Chtěl jsem křičet, chtěl kolem sebe mlátit, ale bolest mě naprosto připoutala a umlčela. Cítil jsem, jak se šíří od krku do celé hlavy, pak směrem dolů. Postupně mi ochrnovaly všechny končetiny, až jsem se nemohl hýbat vůbec. Bolest byla neskutečná. Nejvíce zasahovala srdce, které se každým úderem zrychlovalo. Každý úder, znamenal větší bolest. Prudce jsem otevřel oči a s hrůzou koukal na Cullena. Teď jsem ho nenáviděl! On na mě koukal vyděšeně. Tohle se nedá vydržet. Bylo to naprosto nesnesitelné. Bolelo to neuvěřitelně.

Bolest trvala snad celou věčnost. Když Cullen najenou oznámil, že prý jen pár hodin, myslel jsem, že už konečně umřu. Srdce tlouklo neuvěřitelně rychle, tím pádem bolest byla naprosto otupující.

„Co jste to udělal?" zakřičel jsem na něj zuřivě a popadl ho za ruku. Nebyla už tak studená. Křečovitě jsem ji svíral, škrtil. Tělo se pomalu pálilo a nešlo s tím nic udělat. Myslel jsem, že konečně umřu. Svíral jsem křečovitě oči a přál si svou smrt.

A najednou bum!. vše ustalo. Prudce jsem otevřel oči a vnímal všechno jinak. Slyšel jsem v lese pobíhat zvířata a v hrdle mě neskutečně pálilo. Okamžitě jsem vyskočil a zmateně pobíhal po neznámém pokoji. Hledal jsem Bellu, ikdyž jsem věděl, že tu není. Vedle se něco pohlo a já se nakrčil a hrozivě zavrčel.

„Klid, Edwarde. To jsem já. Carlisle Cullen. Neboj. Všechno ti vysvětlím," mluvil na mě přívětivě. Já na něj opět zavrčel. Něvěděl jsem, kde se to ve mě bere. Pak mě praštil do nosu velmi krásný pach. V krku se rozžehl oheň a já se za tím pachem vydal. Před lednicí u Cullena v pracovně mě něčí paže pevně chytly. Byl jsem silnější, vytrhl jsem se mu a rychle rozrazil dveře lednice. V ní byli tři váčky lidské krve. V krku jsem cítil oheň, který se nedal popsat. Bez přemýšlení jsem po jednom z nich šáhl a kousl do něj. Ihned se mi do hrdla rozlila velmi skvělá a chutná tekutina. Od kdy mi chutná krev? přemýšlel jsem, zatímco jsem sál tu lahodu.

Než jsem stihl sáhnout po druhém váčku, vše bylo pryč.

„Dejte to sem!" zavrčel jsem se. Nakrčil jsem se a chystal se ke skoku. Sakra, kde se to ve mně bere?

„Stop! Počkej, nech si všechno vysvětlit, pak tě vemu na lov!" zastavil mě Carlisle. Na lov? Jaký lov? To mě poněkud zastavilo a zmátlo.

„Lov?" opakoval jsem.

„Poslouchej. Tvoje matka se dověděla, co jsem. Také tušila, že se nakazíš, proto mě požádala, abych se o tebe postaral. Edwarde, jsem upír. Živím se zvířecí krví, nechci zabíjet lidi. Ty jsi teď taky upír, díky krvi, která ti zůstala v těle, jsi trochu silnější. Vím, že tě nemůžu do ničeho nutit, ale přidej se ke mně a žij jen na zvířecí krvi. Nebudeme přece zabíjet lidi!" vysvětlil mi. Cože jsem? Upír? To není možné, ti přece neexistují. Otočil jsem se k němu zády. Nešlo rozumně uvažovat. V krku mě stále nehorázně pálilo.

„Věděl jsem, že se ke mně nepřidá!" zaslechl jsem.

"Cullene, já..já jsem zmatený. Proboha, vy na mě přídete s takovýma věcma. Já a lovit? Zabíjet lidi? Co je ta bolest v krku? Proč se mi ústa vaří, jako v ohni? Já se ještě nerozhodl.." odpověděl jsem mu.

„Prosím? Já nic neříkal," řekl trochu zmateně.

„Snad vím, co říkám. Nemůžu ho nutit rozhodnout. Je to jeho volba. A proč mi vyká?" dodal.

„Promiň, jestli ti mám tykat. Sakra, ten krk tak pálí!" zavrčel jsem.

„Já neříkal, že mi můžeš tykat, ale tak dobře. Ano, máš žízeň, musíme na lov. Pojď, ukážu ti to. Je to snadné. Jen se řídíš svými instinkty," pokynul na mě hlavou a vyskočil z okna. Udiveně jsem na něj hleděl. Byly to takové tři metry a on tam dole stál a mával na mě rukou. Trochu nejistě jsem si sedl na římsu okna a pak se zavřenýma očima skočil. Potichu jsem dopadl na nohy. Bylo to velmi vzrušující.

„Čím pojedeme?" zeptal jsem se, když Carlisle pokynul hlavou k lesu. Teď jakoby zadržoval smích.

„Vážně mi ještě nevěří," uchechtl se.

„Přece po svých," ukázal na své nohy.

„Jak bych ti mohl věřit. Upíři jsou mýtycké postavy. To poběžíme do lesa?" Carlisle na mě udiveně koukal. Pak mávl rukou.

„Podívej," řekl prostě a rozběhl se neskutečnou rychlostí do lesa. Nedokážu pochopit, jak jsem ho vlastně mohl vidět. Běžel neskutečně rychle. Co když narazí do stromů? Najednou se zastavil, stále jsem ho viděl, ikdyž byl vzdálen velmi daleko a pokynul mi, abych to zkusil. Pokrčil jsem tedy rameny a rozběhl se. Nestačil jsem se divit. Běžel jsem snad rychleji než on, vnímal jsem každičký strom, každičkou větývku, jak kdybych šel normálně krokem. Moje oči a uši viděly a slyšely naprosto všechno. Běh byl naprosto vzrušující, uvolňující. Chtěl jsem utíkat dál a dál, ale Carlisle mě zastavil.

„Stůj, vím že je to opojné, ale jsme tu kvůli jídlu. Už mi věříš?" zeptal se. Po téhle zkušenosti jsem mohl jedině souhlasit.

„Dobře. Teď mě následuj," řekl a rozběhl se k řece. Ihned mě praštila do nosu sladká vůně. Sice ne tak příjemná jako ta lidská krev, ale taky mě to lákalo. Probudilo se ve mně jakési zvíře. Jen co jsem zahlédl koutkem oka nějakou pumu, začal jsem ji pronásledovat. Měl bych se ji, ale přece bát! Byl jsem trochu překvapený, když ona po mě švihla svou tlapu a jediné, co způsobila, bylo roztrhnutí trička. Chvíli jsem na to vyděšeně zíral, ale žizeň mě ovládala tak jsem ji popadl a zakousl se do ni. Začal jsem sát, ale ta mrška se mrskala. Párkrát mi krev ukápla. Když bylo po všem, tričko i kalhoty byly na vyhození.

6.kapitola Shrnutí povídek 8.kapitola

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Live and never look back - 7.kapitola: