Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Live and never look back - 4. kapitola

30.03.2010 (21:45) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3845×

Ach ne! Po naší krásné chvíli na chodbě jsme se museli opět vydat do tříd. Každý do svých. Předtím jsem nedokázal vydržet pár hodin bez ní, teď,  jsem měl problémy jen pár minut po začátku hodiny. Byl jsem naprosto nadšený! Vážně jsme se zasnoubili! Vážně mě čeká celý zbytek života s ní! Jen s ní! Budeme rodina. Budeme mít svůj domeček, děti! Chlapečka a holčičku. Pořídíme si psa. Ach bože! Měl jsem chuť si pro ni jít a oddat se s ní hned!

Snad jakoby učitel na dějepis tušil, že jsem naprosto mimo, vyvolal mě. Jako naschvál!

„Řekněte mi, co se stalo v roce 1815 ve Francii?" střílel pan Markon. Abych se přiznal, na dnešek jsem se vůbec neučil. Bylo mi celkem fuk, že nevím odpověď.

„Nevím," pokrčil jsem rameny.

„Dobře. Další otázka. Kdo bojoval v roce 1787 v Evropě?" střílel dál profesor.

„Nevím," zopakoval jsem předchozí odpověď.

„Pane Massene, víte vůbec něco?" zeptal se mě nevěřícně učitel. Asi to byl trochu nezvyk, když nejchytřejší žák najednou nic neví.

„V tuhle chvíli, spíš ne," pokrčil jsem opět rameny a musel se pousmát. Vzpomněl jsem si na Bellu.

„Chápu, že ne vždycky člověk ví všechno, ale je tu něco k smíchu?" začínal učitel zuřit.

„Omlouvám se, pane profesore. Jsem prostě duchem jinde," zatvářil jsem se kajícně.

„Děláte si ze mě legraci? Tady jste ve škole! Běžte si prosím sednout. Máte plný počet," mávl nade mnou rukou pan Markon. Uf, první pětka. Doufal jsem, že si mě teď nebude všímat, ale on si musel rýpnout.

„Doufám, že se to doučíte, místo toho, aby jste se někde flinkal se slečnou Swanovou," prohodil na konci hodiny.

„Pane profesore, to není flinkání. Náš vztah už nabral daleko vážnější směr, než flinkání," odpověděl jsem vzpurně. Kdyby jen věděl, že jsme se před necelou hodinou zasnoubili!

„Já vím, pane Massene. Jen bych byl nerad, kdybyste zanedbával školu. Jste velmi dobrý žák," usmál se na mě smířlivě.

„Nebojte. Mějte se, pane profesore," rozloučil jsem se a otevřel dveře. Vrazil jsem do někoho. Bella!

„Nešiko," uchichtla se mé nešikovnosti, když se mi rozsypaly učebnice.

„Díky, Bells. Podívej se, jaký si udělala nepořádek! Měla by jsi dávat větší pozor!" pokáral jsem ji. Naoko, jak jinak. trochu zděšeně na mě ze shora koukala, zatímco jsem sbíral učebnice. Zadržoval jsem smích vážně mi uvěřila. Co nejdelé jsem sbíral učebnice a když jsem se napřímil, Bella byla rudá v obličeji.

„Edwarde, promiň já-"

„Blázínku! Tak rád tě vidím!" chytl jsem ji za ruku. Bella se zamračila. Vycukla se mi z ruky a otočila se ke mně zády.

„Nevděčníku," zamumlala. Asi si myslela, že ji neuslyším. Ale já ji slyšel.

„Bells," zatahal jsem ji za ruku. Nereagovala. Zatahal jsem ji znovu. To už se trochu pootočila a bylo vidět, že zadržuje smích. To už jsem se já rozesmál na plno a Bella se ke mně opět otočila čelem.

„Přišla jsem tě vyzvednout. Máme totiž spolu hodinu víš," zamrkala na mě.

„Vím, chtěl jsem pro tebe jít. Ale předběhla si mě. Cože si tu byla tak brzy?"

„Učitel nás pustil dříve, ředitel si ho zavolal," pokrčila rameny.

„No to jsem rád, nemohl jsem se dočkat, až tě zase uvidím," políbil jsem ji na čelo.

„Já taky," zašeptala. Skoro se to ztratilo v ruchu na chodbě.

Ruku v ruce jsme se vydali na hodinu tělocviku. Já tělocvik měl rád. Bella ne. Snad už jsem vám vyprávěl o tom, jak ona je občas nešikovná. Vždy jsem s ní v páru a kolikrát jsem to od ní dostal pálkou? Už jsem to ani nepočítal. Spíš jsem se vždy těšil na její omluvy. Celá červená mě hladila po obličeji a líbala. Kvůli tomu bych si snad i tou pálkou namlátil sám.

Před šatnami jsme se zastavili. Šli jsme celkem brzy, takže tu stále bylo spoustu lidí. Přesto jsem neodolal a objal ji.

„Už víš, co si vezmeš za šaty?" zašeptal jsem ji do ucha nesměle. Stále jsem tomu nemohl uvěřit.

„Nevím. Musíme jet s mamkou a Nicol nakupovat," řekla mi do ramene. Nicol byla její nejlepší kamarádka. Já osobně jsem ji neměl moc rád. Vždy se na mě tak divně koukala, až mě to uvádělo do rozpaků. Co jsem se doslechl, hrozně nám záviděla náš vztah. Ona sama s nikým nechodila.

„Hm, a musí být ty šaty bílé?" zašeptal jsem ji opět do ucha a neodolal, políbil jsem ji na čelist.

„Musí, co by to bylo za svatební šaty!" vyhrkla Bella.

„Já jen, že kdyby byly modré, unesl bych tě rovnou od oltáře, stačili bychom si říct jen ano," řekl jsem tiše. Na chodbě začínal být klid. Možná bychom měli už jít, není zrovna vhodné, přijít podruhé pozdě na hodinu.

„To přece nejde! Svatební šaty musí být bílé!" odporovala mi Bella.

„Dobře, dobře! Ty jsi nevěsta!" uklidnil jsem ji a políbil ji na čelo. Ikdyž představa Belly v krásných modrých šatech... Hmmm.

„Radši už pojď, nebo příjdeme zase pozdě,"

„Počkej, ještě jsme to nestvrdili polibkem," zašeptala Bella a přitáhla si mě blíž. Už zase. Jemně jsme spojily naše rty. Podvědomě jsem si uvědomoval tu touhu po ni, co sílila každým polibkem. Už abychom byli manželé!

„Kéž by byla svatební noc," ujelo Belle, když jsem se od ní odtáhl a okamžitě zrudla.

„Dočkáš se, už brzy," ujistil jsem ji.

„Jaktože, ty to tak zvládáš?" zeptala se mírně nabručeně cestou ze schodů do šaten.

„Co máš na mysli?"

„Vždy to utneš, tobě se to nelíbí?" zamumlala.

„Bello já... Víš, pro mě je to stejné jako pro tebe. Já... já... víš, že já tě taky... No přece víš..," zakoktal jsem se. Nikdy jsme s Bellou nemluvili přímo o tomhle. Zrudl jsem po kořínky vlasů. Bella na mě poťouchle koukala.

„Ne, nevím. Co mě taky?" popichovala mě.

„Bells," zakroutil jsem hlavou a klopil oči k zemi celý rozpačitý.

„Ne, mě to vážně zajímá!" stála si na svém.

„Vždyť to víš," zajíkl se mi trochu hlas. Takového rozpaky jsme ještě nezažil. Přímo jsem se v nich topil. Nikdy jsem neplánoval, přiznat svou touhu. Myslel jsem, že je to špatné. Byl jsem v tom tak vychovaný, tak proč bych se s tím měl svěřovat?

„Nebuď jak malý," pokárala mě. Zvedl jsem k ní obličej. Koukala na mě trochu pobaveně, ale její oči mě přímo spalovaly. Začal jsem se v nich utápět, v tu chvíli jsem byl schopný ji vyklopit naprosto všechno.

„Víš, že po tobě taky toužím," dostal jsem ze sebe. Cítil jsem horkost po celém těle. Právě jsem se přiznával k věcem, které jsou zakázané.

Bella vedle mě zrudla taky, ale neodvrátila zrak.

„To jsem ráda. Občas mi to příde, jako by to bylo přesně naopak," usmála se na mě. Vypadala, jako by své rozpaky ignorovala. Byla naprosto v pohodě. Jak jen to dokázala? Já jsem měl co dělat, abych svůj pohled udržel. Styděl jsem se no.

„Tak to se mýlíš," vysoukal jsem ze sebe.

„Hm, tak mi to dokaž," usmála se na mě zářivě. Nevěřícně jsem se na ni podíval. Dělala si legraci?

„Co-cože?" vykoktal jsem.

„Dokaž to," stála si na svém, až jsem se divil, že si nedupla.

„Prosím," přidala po chvíli ticha. Chytla mě za druhou ruku a zastavila. Stáli jsme na schodech a já na ni trochu stydlivě, celý rudý a trochu zmateně koukal. Ona se na mě usmívala. Jen ten její úsměv mi patrně dodal odvahy a přitáhl si ji blíž. Lehce jsem přitiskl své rty na ty její a Bella mi obtočila ruce okolo krku. Pootevřela rty, chtěla, abych zapojil i jazyk. Ale já nechtěl! Teda chtěl, ale vím, jak to dopadlo minule. Chtěl jsem se odtáhnout, Bella mi to nedovolila. Z tohodle by mohl být průšvih. Podruhé za den, kdyby nás někdo načapala, patrně by nás vyhodili.

Bella se ujala situace. Jednoduše mi obkroužila jazykem rty a já si neodpustil povzdechnutí, čímž jsem Belle vytvořil mezeru mezi mými rty a ona toho ihned využila. Snažil jsem se nereagovat na její posunky, abych se zapojil do její hry. Ale prostě to nešlo. Pevně jsem si ji objal v pase, pozvednul si ji a plně se do polibku vžil. Nejvášnivější polibek, co jsem kdy zažil.

Vyrušili nás kroky, co se k nám blížili. Ředitel Trochu zprudka jsem od Belly odskočil, ale nebylo třeba. Ředitel si nás vůbec nevšímal, šel s rameny hluboce kleslýma a zamračeným, možná uplakaným obličejem.

„To bylo o fous,“ uchichtla se Bella.

„To ano. To je divné, všimla sis, jak šel? Něco se mu muselo stát, něco ošklivého,“ dumal jsem na jeho rozpoložení.

„Patrně, on takový nikdy nebýval,“ souhlasila Bella. V tu chvíli zazvonilo, a my se vydali na hodinu tělocviku.

3.kapitola Shrnutí povídek 5.kapitola

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Live and never look back - 4. kapitola: