Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Live and never look back - 18. kapitola

31.07.2010 (17:15) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3181×

Alice

„Vrací se! Oni se vrací!“ zazpívala jsem radostně po tom, co mi ta překrásná vize zmizela. Celá rodina se ihned rozběhla do mého pokje.

„Kdo se vrácí? Edward?“ ptal se Carlisle už na schodech.

„Edward? Tak přece?“ přidala se Esme.

„Budou tu možná zítra! Tolik práce, a my jsme ještě ani nezačali! Esme, pomůžeš mi zařídit ty tři pokoje, co nám zbývají! A musíme nakoupit i nějaké oblečení, moc toho nemají! Už aby tu byli!“ lítala jsem radostně po pokoji a hledala papír na seznam nábytku do pokojů. Ignorovala jsem zbytek rodiny, jak mě zmateně sleduje, ale když už to trvalo příliš dlouho, zastavila jsem se.

„Tak do práce rodino!“ usmála jsem se na ně.

„Oni se vrací, Alice? Můžeš tohle trochu přiblížit?“ povytáhl obočí Jasper.

„Ne, promiň, lásko. To by potom nebyla taková legrace,“ usmála jsem se na něj a políbila ho. Pak už jsem se rozeběhla do prázdných pokojů a začala přemýšlet nad nábytkem. Netušila jsem, jak zařídit pokoj pro tu nejmladší, ale bude to chtít něco moderního, aby si to okamžitě zamilovala. A pro toho obra by to chtělo něco bytelného, něco nerozbytného, pokud možno.

„Jsme vážně zvědavá, co se na nás chystá, Alice. Ale těším se,“ objevila se vedle mě Esme a pohladila mě po vlasech. Usmála jsem se na ni a společně jsme se vrhli na ten nábytek.

Edward

„Ehm, ehm,“ ozvalo se vedle nás dvojhlasně. Nechtěl jsem Bellu pustit. Měl jsem chuť zlíbat jí celý obličej, pokud možno, celé tělo. Bella se na mě omámeně usmála, pohladila po tváři a trochu s námahou vypletla i druhou ruku z mých vlasů. Oba jsme se naráz otočili na ty dva. Vypadali naproto stejně, stejně znuděný obličej. Když jsme opět sjeli pohledem k sobě, vyprskli jsme smíchy.

„Fajn, fajn! Tohle si necháme na později,“ zasmál jsem se. Rozcuchal jsem svou dceru ve vlasech a Emmetta bratrsky praštil do ramene.

„Asi bychom si měli dojít pro věci, co jsme nechali u našeho tábořiště,“ zvedla se ze země první Bella. Okamžitě jsem ji následoval.

„Ale kam půjdeme pak?“ zeptala se za námi Renesmee.

„K mé rodině,“ řekl jem jednoduše. Bella se prudce zastavila,že jsme do ní málem vrazili.

„K rodině? Myslela jsem, že tvoje matka...“ sklopila zrak.

„Ano, moje matka zemřela. A nebýt mého nevlastního otce Carlislea, zemřel bych také. Ve svém lidském životě jsem svou rodinu ztratil, ale v novém životě jsem ji opět našel... Spíš si ona našla mě,“ pousmál jsem se nad tím, když jsem si vzpomněl na Alice. Jak mě hledala. Celkem mi chyběla. Všichni mi chyběli.

„Edwarde, nemůžeme se jen tak přifařit k nějaké rodině. Už máte všechno zažité... A nevím, jestli by jim nevadilo, že jsme trochu jiné,“ kroutila Bella hlavou a pustila mou ruku.

„Lásko, Esme s Carlislem mě berou jako syna. A tebe už tehdy, když jsem je viděl tu krátkou chvíli, brali jako svou dceru,“ chytil jem opět její ruku. „Všechny vás přijmou s otevřenou náručí. Esme bude šťastná, že už jem našel konečně to, co jsem hledal. Všichni trpěli se mnou, když jsem tě beznadějně hledal. Vsadil bych se, že jen po hodině s Alice se od ní nebudeš chtít hnout,“ pohladil jsem ji po tváři druhou rukou.

„Víš jak na nás reagovali ve Voltteře? Říkali, že jsme monstra. Nechceme zbytečně přivést ostatní do prolémů,“ mlela si Bella stále svou. Ignoroval jsem to a jednoduše ji táhnul směrem k městu. Potřeboval jsem si zavolat. Netušil jem, kde právě naše rodina sídlí. Na Aljašce už patrně nebudou.

Z přemýšlení mě vyrušily Emmettovy myšlenky. Přemýšlel o tom, že se tiše vytratí. Připadalo mu divné, že by měl jít s námi, když mou rodinu sotva zná. Chtěl jsem, aby šel s námi. Chtěl jsem, aby byl částí naší rodiny. Patřil do ní. Už teď jsem ho bral jako svého bratr. Opět jsme zastavili, byli jsme v tábořišti a holky začali balit věci. Já se otočil na Emmetta.

„Emmette, já chci, aby si šel s námi. Jen tobě vděčím za oba životy mých drahých poloviček. Tak tě prosím, pojď s námi. Budu velice potěšen, když přijmeš mě i mou rodinu. Každý potřebuje bratra, nemám pravdu?“ praštil jem ho opět do ramene.

„Tohle moc často nedělej. Jsem přece jenom trochu silnější než ty brácho,“ zakřenil se na mě a poplácal mě po zádech.

„Díky,“ usmál jsem se na něj, opět jsme se všichni vydali na cestu. Převzal jsem od Belly malý batoh s jejich věcmi. Chvíli se semnou přetahovala, ale nakonec mi ho dala.

Ve městě jsem našel nejbližší budku. Plánoval jsem zavolat na ústřední linku, aby mě přepojili ke Cullenům. Než jsem ovšem stihl zvednout sluchátko, telefon se rozevonil. Trochu zmateně jsem se otočil na svou rodinu.

„Zvedni to,“ naznačila mi Renesmee.

„Halo?“ řekl jsem zmateně do sluchátka.

„Máte zabookované na tvoje jméno čtyři letenky do Seatllu, za dvě hodinky vám to letí z hlavního letiště. V obchodě na náměstí máte připravené olečení, už jsem tam volala, všechno je zaplacené. Jen jsem nevěděla, jakou velikost mají Bella s Renesmee, tak to potom mohou dyžtak vyměnit. Abyste taky nevypadali v tom letadle jako burani. Musím běžet, mám toho moc! Taky si mohl dát dřív vědět, takhle to je všechno moc hrr a nebude to tak skvělé, jako by to bylo, kdybych na to měla více času! Zatím se měj! Všichni se na vás těšíme a pozdravuj!“ vychrlila na mě Alice a zavěsila. Překvapeně jsem koukal na telefon v ruce.

„To je prostě Alice,“ zakroutil jsem hlavou a se smíchem zavěsil. Ostatní rozhovor samozřejmě slyšeli taky.

„To byla Alice?“ zeptala se nadšeně Renesmee.

„Je trochu... střelená,“ zašklebil jsem se.

„Jak to všechno věděla?“ zeptala se Bella po cestě do obchodu.

„Jako já jsem si přinesl do svého nového života schopnost i Alice něco získala. Dokáže vidět budoucnost. Jasper, další člen mé rodiny a partner Alice, dokáže ovládat emoce. Vlastně, jsme velmi nadaná rodina. I vy tři máte svou schopnost,“ usmál jem se.

V obchodě na nás čekalo opravdu připravené oblečení. Alice má opravdu vkus, a to že Belle vybrala černé úzké kalhoty s modrým topem, mě ještě více potěšilo. Čekali jsme s Emmettem na ně před kabinkou, a když Bella vyšla, neodpustil jsem si pohled na ni od hlavy až k patě a opět zpět se spokojeným usměvem. Bylo zvláštní ji vidět v tomto moderním olečení. Co jsem si ji pamatoval, byla v šatech, s krásnými klobouky. Tohle bylo jiné, možná daleko hezčí.

„Co?“ ošila se trochu Bella. Já si povzdechl, přitáhl si ji za ruku k sob ě a líbl ji na tvář.

„To si nepamatuješ, co se mnou dělá modrá brava, ještě k tomu, když jsi do ní oblečená ty?“ přesunul jsem své rty na její čelo.

„Tak já se půjdu převléct do něčeho jiného, jestli se ti to nelíbí,“ zašeptala pobaveně.

„V žádném případě,“ odtáhl jsem se od ni a výhružně se na ni podíval. Opět jsem sjel pohledem celou její postavu a byl naprosto spokojený. Byla opravdu dokonalá.

Naklonil jsem se k jejímu uchu, přejel po něm rty a zašeptal:

„Jsi jako bohyně.“ Bella se zachvěla a už chtěla pootočit hlavu a přitsknout své rty na moje, ale někdo nás přerušil.

„Jasný, chápeme. Máte se rádi, ale už je čas vyrazit, a slíbili ste, že tohle si necháte na později,“ vetřela se mezi nás naše dcerka.

„Ta malá patvůrka má pravdu, jinak bysme tady byli do zejtřka!“ protočil oči Emmett a nastavil dlaň aby s Renesmee mohli plácnout. Já ji ovšem předběhl a se smíchem ho plácnul do břicha.

„Hlídej si záda, brácha. Nezůstanu ti nic dlužnej,“ zakřenil se na mě opět s jiskřičkami v očích.

„Fajn, dost her. Jdeme,“ rohodla Bella a jako první vyšla z obchodu. Alice všechno zařídila naprosto perfektně, časově nám vše vycházelo na chlup přesně.

Místa jsme měli zarezervované v první třídě. Když jsem si sednul na sedadlo, ihned se místa vedle mě ujala moje dcerka. Vyzvídala na mě snad všechny maličkoti. Bella s Emmettem seděli naproti nám, všiml jsem si, že Bella Emmetta vůbec neposlouchá. Sledovala mě s Renesme a vypadala dojatě a šťastně. Když si všimla, že ji pozoruji, rychle sklopila zrak. Nevěnoval jsem tomu moc pozornot, velmi mě zaneprazdňovala moje dcera.

Byl velmi zvědavá, ptala opravdu na všechno a já ji s radostí odpovídal.

„Jak ste se potkali s mámou?“ koukala na mě těma svýma kukadlama.

„To už ti máma přece vyprávěla,“ usmál jsem se na ni, protože jsem v její mysli viděl její představu toho večírku.

„Ale já to chci slyšet i z tvého pohledu, tati,“ přisunula se blíž. Začal jsem ji tedy vyprávět ten osudný večer, čímž jsme se dostali i k mým mrtvým rodičům.

„Táta ti chyběl hodně, viď?“

„Ano, dlouho dobu jsem se z toho nemohl dostat. A právě Bella mě z toho všeho vytáhla.“

„Tys mi taky chyběl. Každý večer jsem se na tebe mamky vyptávala. Znám tvůj lidský život líp než ty sám,“ zazubila se na mě. Vyrážela mi dech svými názzory. V jitých ohledech byla velmi vyspělá. Vlatně už byla dospělá, ale přesto mě velmi mile překvapila.

„Dáte si vy nebo vaše sestra něco k pití?“ usmála se na nás letuška. Nebýt jejích myšlenek, myslel bych si, že je opravdu dobrá ve své práci.

To tělo musí být ještě lepší než ten dokonalý obličej. Ty dvě, co jsou tady s ním... Musí to být nějaké příbuzné. A ten druhý, veliký, ten není vůbec špatný... Mít tak oba doma v posteli.

Renesmee patrně vycítila, že tahle letuška není jen tak obyčejně milá., a tak jednala sama.

„Nevím jak taťka, ale já si dám dva pomerančové džusy, ještě tady pro mamku,“ ukázala na Bellu a ke mně se více přitulila. Obličej letušky se naprosto změnil a já měl co dělat, abych nevyprsknul.

„Kdo by to do mé dcery řekl? Taková potvůrka,“ rozesmál jsem se, když letuška odešla a já Renesmee objal.

Než jsme stihli přistát, obě naše společnice usly. Prohodili jsme si je s Emmette a tiše jsme je nesli v náručí, tichým letištěm. Byla noc, tak tu moc lidí nebylo.

Když jsme vycházeli z letištní haly, nikde nikdo nebyl. Netušil jsem, kam se vydat. Byly jsme velmi blízko našemu rodnému městečku Forks. Že by se Carlisle vrátil zpět tam?

Míjeli jsme telefoní budku a telefon se opět rozezvonil.

„Alice?“ tipoval jsem.

„Jak si to věděl?“ zasmála se zvonivě do telefonu. „Promiňte, že jsme nezařídili žádný odvoz, ale měli sme toho tady hodně. Všechno to zařídit... Tipoval si správně, jsme ve Forks a dokonce ve stejném domě, jako si chvíli s Carlislem žil! Těšíme se na vás!“ švitořila mi do ucha.

„Za chvíli se uvídíme, zatím,“ zakončil jsem rozhovor a sledoval své dvě lásky jak se probouzejí.

„Celkem vám závidím, že můžete spát,“ smál jsem se, když jsem viděl, jak mžouraly všude okolo a hledají letadlo, ve kterém už dávno nejsou. Emmett se zasmál se mnou, ale všechno přerušil děsivý ženský výkřik. A v tu chvíli jsem zaslechl jejich myšlenky. Byly naprosto ohavné, slizké, sprosté. Svlékali tu bezmocnou ženu, možná dívku a ta se neměla jak bránit. Emmett vedle mě zavrčel a já ho napodobil. Všichni jsem se rozběhli k místo, odkud ten křik šel. Přišli jsme ale pozdě. Dívka tam ležela na zemi, celá zakrvácená, blonďaté vlasy všude kolem sebe a oblečení na cáry.

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Live and never look back - 18. kapitola: