Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Live and never look back - 15. kapitola

05.06.2010 (08:45) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3943×

Nezmizela. Opravdu jsem byl v normálním stavu. Neblouznil jsem. Nefantazíroval jsem. Prostě tu je, kráčí ke mně, usmívá se na mě a mně se zahřívá srdce. Byla tu a chtěla mě. Já ji chtěl.

Když jsem se rozešel proti ní, cítil jsem třas v nohou. Klepaly se mi jako bezmocnému člověku. Chtěl jsem k ní utíkat a sevřít ji v náručí, ale tělo mi to nedovolovalo. Snad jako by stále nemohlo uvěřit, že tu je z masa a kostí, že právě její srdce mi buší v uších. Nevnímal jsem to, že byla stále stejně mladá i přes ty léta a byla člověk. Nebo nebyla? Bylo mi to jedno. Jediné, co jsem vnímal, byl její šťastně uplakaný obličej, který se stále přibližoval.

Zafoukal slabší větřík ke mně a mě udeřila její vůně do nosu. Na chvíli jsem musel zastavit. Byla to přesně ta silná vůně, jako z jejího pokoje. Ale bylo to silnější. Snažil jsem se ovládnout, na tohle jsem teď neměl zrovna dobrý stav. Sice mi působila v hrdle bolest, ale jinak mě díky tomu polévalo štěstí. Opravdu je naživu, právě teď mi to její krev dokazuje.

I když jsem byl šťastný, že tady je, má jediná láska, moje spřízněná duše, netvor ve mně se probudil a nehodlal opět usnout. Hrdlo se mi vařilo a tělo automaticky nahrbilo ke skoku. Nedokázal jsem to ovládnout, věděl jsem, že jí bych nemohl nikdy ublížit, zabil bych si, kdybych jí jen zkřivil vlásek, ale teď se to prostě nedalo ovládnout.

„Tati, dost,“ promluvila najednou tiše dívka a stále před Bellou. Ta na mě zpoza jejího ramene stále šťastně koukala. Už podruhé mi řekla tati. A už podruhé jsem pociťoval teplo ve svém srdci. Byl jsem jejím otcem? Jak bych mohl? Tak moc mě vyvedla z míry, že netvor opět zmizel uvnitř mě. Hrdlo se mi stále vařilo, ale už jsem to bral tak, že je to důkaz toho, že moje láska je tu opravdu se mnou. Opět jsem přestal vnímat okolí, a soustředil se jen na Bellu. Postoupil jsem dva kroky vpřed.

„Bells?“ vydechl jsem přiškrceně a tiše. Chtěl jsem slyšet její hlas, její smích. Chtěl jsem ji mít u sebe v náručí. To štěstí, že je tady, že je naživu… Nedalo se popsat. Neumím to správně vyjádřit slovy, před očima se mi míhal celý náš společný život, co jsme spolu zažili. Ještě před několika dny mi to působilo bolest, teď jsem začínal být nedočkavý. Udělal jsem další dva kroky.

Bella se za dívkou opět rozplakala. Ne smutně, šťastně. Jemně odstrčila dívku a rozběhla se ke mně. Já automaticky rozpřáhl náruč. Nemohl jsem se pohnout, přesto jsem chtěl co nejvíce urychlit ten kus času, kdy ke mně běžela. Zdálo se mi to jako věčnost. Lehce mi skočila kolem krku a já ji uzamkl pažemi ve svém náručí. Bylo to něco nepopsatelného. Držel jsem svojí, dlouho hledanou lásku v náručí. Už mi nikdy nikam neuteče. Zatočil jsem s ní jedno kolečko a uvolněně se zasmál. Opatrně jsem přimáčkl obličej do vlasů a nasál. Byla to děsivě bolestivá rána, přesto jsem stále volně dýchal, abych se ujišťoval, že je opravdu tady. Že právě já ji držím v náručí, že po dlouhé odmlce jsme opět spolu.

„Jsi to vážně ty?“ ozvalo se mi tiše u ucha. Ten hlas! Po tak dlouhé době! Byl pro mě jako líbezná píseň, byl pro mě vším. Cítil jsem své srdce, jinak než jsem ho cítíval před tím. Před tím bolelo, teď se uvolňovalo. Uvolňovalo všechno tu lásku, co se tam nahromadila za ty léta, co jsem ji hledal. Jakoby všechno zmizelo, jen jedna jediná věc mi zůstala. Láska, moje láska, kterou už nikdy nikam nepustím, jinak by mi to roztrhalo a spálilo tělo. Jinak bych prostě umřel.

„A ty jsi opravdu ty?“ zašeptal jsem jí se smíchem do ucha. Belle opět přetekly přes řasy slzy a se smíchem přikývla. Opět jsem s ní zatočil a užíval si té bolesti ve svém hrdle. Ano, říkám užíval. Oproti bolesti, co jsem zažil ve svém srdci, tohle byl slabý odvar. Tak moc jsem ji miloval, tak moc jsem ji hledal! A našel jsem.

Bella se maličko odtáhla, jen proto, aby vzala můj obličej do svých dlaní a pořádně si mě pohlédla. Svýma krásnýma očima prozkoumala snad každou skulinku na mém obličeji. Snad jakoby si ho chtěla zapamatovat navždycky ve své paměti.

„Edward,“ zašeptala tak tiše, že jsem to skoro neslyšel. Své oči vyměnila za své prsty. Přejížděla mi po celém obličeji, až jsem musel zavřít oči. Ale to jsem nechtěl. Nechtěl jsem je zavřít, chtěl jsem se na ni dívat. Celý svůj život. Celou věčnost. Prsty měla teplé, měl jsem pocit, že mi pod nimi roztává má ledová kůže. Ještě více jsem ji uzamkl ve svém náručí. Bella mi zajela rukama do vlasů a upřela na mě svůj zrak. Její oči byly plné radosti. Bylo v nich vidět, že si zažila také spoustu bolesti. Ale teď se v nich zračila nejvíce láska. Tak mocně mě hypnotizovaly, že jsem nedokázal rozumně uvažovat. Přestal jsem naprosto vnímat své okolí.

„Ehm, ehm,“ ozvalo se za námi pobaveně.

„Ou, Renesmee,“ zašeptala tiše Bella a rychle se mě pustila. Nenechal jsem ji. Stále jsem ji držel okolo pasu a nehodlal pustit. Ale svůj zrak jsem stočil na jmenovanou osobu, Renesmee.

Bella ji nastavila ruku a Renesmee byla najednou u nás. Byla stejně rychlá, jako já, což mě maličko udivovalo. Objala nás oba kolem krku. Znal jsem ji pár minut, a už mi patřila do života, tak moc, že jsem se o ni bál stejně jako o Bellu. Opatrně jsem uvolnil jednu ruku a objal Renesmee. Cítil jsem jakési dojetí z tohoto shledání. Moje srdce plakalo. Ne smutkem, to v žádném případě. Najednou jsem se cítil celý, úplný. Zapadli jsme k sobě jako kusy skládačky. Najednou bylo všechno dokonalé, žádná bolest, smutek, prostě nic takového neexistovalo. Byl jsem tu já, moje láska života a moje dcera. Pevně jsem obě chytil a zatočil s nimi opět dokola. Odpovědí mi byl jejich smích. Okamžitě se mi tento zvuk zapsal do mého srdce. Tyto dvě osoby pro mě měly cenu mého života, cenu mé existence a duše. Prostě všeho. Bez těchto dvou osob, jsem byl pouhopouhý kus něčeho, co nebylo schopného života.

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Live and never look back - 15. kapitola: