Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Live and never look back - 13. kapitola

16.05.2010 (08:30) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3806×

Rok 1998, Vancouver, Edward

Jak dlouho může člověk ležet, aniž by se pohnul? Já to zatím zkoušel něco okolo dvaceti lety. Když jsem sem dorazil, padl jsem na kolena a nemohl se hnout. Proč? Cesta z Francie byla dlouhá, mezi plaváním a během jsem si musel dávat přestávky. Proč to všechno? Ani sám nevím, kdy jsem naposledy lovil. Právě teď jsem byl tak zesláblý. Ležel jsem v nějakém lese, koukal na slunečnou oblohu, ze které se ke mně skláněl obličej. Tak líbezný, že jsem měl pocit, že taková osoba snad nemůže existovat. Začínal jsem o tom pochybovat. O její existenci. Jak dlouho to bylo? Co jsem ji naposledy spatřil, co ji naposledy políbil?

Jestli tedy neexistuje, tak co ty vzpomínky? Musí existovat, ta bolest po celém těle mi dávala najevo, že existovala a pokud možno, ještě asi existuje. Na mysli mi vystanul ten poslední večer, co jsme byli spolu. Ta noc byla tak bolestná, a přitom tak krásná. Nikdy na ni nezapomenu. I když veškeré lidské vzpomínky byly zamlžené, všechny, ve kterých byla ona, byly jasné a stále čisté. Ani známky toho, že by vybledly. Viděl jsem stále její šťastný obličej, jakoby stála vedle mě. Její plné rty, krásné hluboké oči, tichý smích.

Jen tyhle obrazy, vyvolané mou fantazií, mě stále držely na živu. Jediný provázek, který jsem nechtěl přetrhnout. Jinak pro mě život neměl smysl.

Aljaška, Alice

„Dej mu pokoj Tanyo! Žije svým životem, tak ty to udělej taky. Nechci být zlá, ošklivá, ale on tě nemiluje. Pochop to,“ naléhala jsem na Tanyu, která se právě chtěla vydat na cestu. Vím, že je ve Vancouveru. Všichni tady jsme to věděli. A taky jsme téměř všichni věděli, že ho musíme nechat být. Dokud sám nepřijde, potřebuje být prostě sám. Jen Tanya si vzala do hlavy, že ona jeho trápení může zmírnit. Kdyby za ním opravdu šla, udělala by přesný opak.

„Copak ty mu nechceš pomoct Alice? Svému bratrovi?“ zadívala se mi upřeně do očí. Věděla kam uhodit. Trpěla jsem s ním. Chyběl mi, Edward byl mým milovaným bratrem, i když jsem s ním moc dlouho nežila. I když jsem tady měla Jaspera, necítila jsem se úplná. Zase.

Ani vize, ani telefony nepomohly k ničemu. Nikdy jsme Bellu nenašli. Snad jako opravdu, kdyby se propadla do země, či zemřela. Nikde se o ní nepsalo, nikdo o ní nevěděl. Jediná zpráva se objevila jen o jejích rodičích.

Byli zavražděni. Nevyřešilo se, kdo to udělal. My to, ale věděli. Typické znaky. Byli to upíří, novorození. Edward o tom nevěděl, ta zpráva přišla před 20 lety. Všichni usoudili, že Bella byla zabita s nimi. Ale nikde nebyla ani zmínka o tom, že tam našli jejich dceru.

„Tanyo, Alice má pravdu. Potřebuje prostě čas a uspořádat si své myšlenky. My všichni dohromady si patrně nedokážeme představit, jak moc trpí. Jestli bude chtít, přijde sám,“ přidal se na mou stranu Carlisle.

„Jsem tady vážně jediná, co mu chce pomoct?“ obořila se na nás z ničeho nic Tanya. Než jsme stačili zareagovat, byla pryč. Nebyla zatím rozhodlá, kam půjde. Všichni jsme ale tipovali, že půjde za ním. Nechali jsme ji. Nemělo smysl ji to vymlouvat. Sice jsem Edwarda litovala, ale vysvětlit jí to mohl jedině on.

Edward

Slunce se zatáhlo a před mé oči se vsunuly mraky. Ošklivé, černé, hrozivé. Jak rychle se dokáže změnit počasí. Chvíli je krásně, jste šťastni ze slunce a za pár vteřin vám váš šťastný obličej smáčí sprška mračných slz. Zavřel jsem oči, a představoval si, že to jsou mé slzy. Mé slané horké slzy, prolité za milovanou osobu.

Ale nedokázal jsem cítit ten smutek, co cítíte při pláči. Zakazoval mi to její výraz, který se zračil na jejím obličeji. Byla tak blízko, že jsem si na ni mohl sáhnout. Kdykoli jsem se o to pokusil, pročísl jsem pouze vzduch. Jen má fantazie pracovala na plné obrátky a tvořila si takové obrazy. Jak by se asi tvářila, kdyby mě teď zahlédla? Usmála se, brečela? Nechal jsem tedy pokusy dotknout se jí pasé. I když jsem po tom tak moc toužil.

Ze své slabosti jsem ani nedokázal spočítat, jak je to dlouho od posledního pohledu na ni. Tělo jsem téměř necítil, snad jako bych ho ani neovládal. Je to dost možné, ruce jsem stěží zvedl. A už jen myšlenka posadit se, mě vyčerpávala.

Proč se mnou nikdo nešel? To mu vážně nikdo nechce pomoct? Určitě bude rád, až ho obejmu a nastavím otevřenou náruč pro jeho bolest.

Tyto myšlenky mě probraly z mého rozjímaní. Tanya? Co tady chce? Nechtěl jsem ji vidět, nechtěl jsem slyšet její samolibé myšlenky plné lásky ke mně.

Snažil jsem se zvednout a rozběhnout se. Jenže než jsem se zvedl, byla už u mě.

„Počkej, pomůžu ti. Edwarde, nesmíš se takhle trápit, musíš na lov!“ brala mě za paže. S velkou námahou jsem se jí vytrhl.

„Jdi pryč, prosím,“ zašeptal jsem.

„Ani nápad. Chci ti pomoct. Pojď, půjdeme na lov. Nebo ti něco ulovím, jestli se na to necítíš,“ navrhla a propletla prsty s mými. Už jsem vážně neměl sílu se jí vytrhnout, což si vyložila naprosto špatně.

Věděla jsem, že na ni zapomene. Vždyť to byl jen člověk, blesklo jí hlavou.

„Tanyo! Prosím, nech mě být,“ zastavil jsem se. Přesně tohle mě bolelo. Jejich myšlenky na ni.

„Proč? Edwarde, chci ti pomoct. Pochop mě! Ubíjí mě, když se trápíš. Nesnesu pocit, že se moje láska trápí,“ pohladila mě po tváři. Ucukl jsem. Vím, že nebylo na místě být hrubý, či jí uhýbat, ale já už neměl sílu ani chuť být milý a pozorný.

„Tanyo, ale já tě nemiluju. Ty pochop mě! Mám tě rád jako sestru, to je vše. Žádám tě tedy, jako sestru, abys prosím tě odešla. Nedokážu s vámi žít, ne teď,“ otočil jsem se k ní zády.

„Promiň mi to, jestli jsem něco udělala špatně. Ale dovol mi s tebou zůstat. Budu se snažit ti pom-.“

„Ne, jdi domů, zpátky k rodině,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Edwarde, nemůžeš být věčně sám,“ oponovala mi. Věděl jsem, že ji neodeženu, proto jsem sebral všechny svoje poslední síly a rozběhl se. Málem mi to působilo bolest. Neměl jsem své vidění tak ostré, jako když jsem byl najedený, což mě trochu děsilo. Některé stromy jsem viděl rozmazaně. Přesto jsem do žádného nevrazil.

Narazil jsem na turistickou pěšinu. Což byla chyba. I když jsem se naučil kontrolovat se, teď jsem byl naprosto vyprahlý. Do nosu mě praštila velmi silná vůně. Lidské krve. Nebyla úplně lidská, bylo tam i něco jiného, ale to jsem nevnímal. Ta vůně mi totiž někoho připomínala. Nebyla úplně stejná, přesto byla hodně podobná, a stejně silná, jako ta Bellina. Ihned jsem se rozběhl po stopě. Ta osoba byla nedaleko, jen chvíli trvalo, než jsem ji spatřil. Stála ke mně zády. Měla dlouhé vlnité vlasy, jako Bella. Ovšem barvu měla jinou. Spíše více do bronzova. Její srdce tlouklo rychleji, než by člověku mělo. Plížil jsem se k ní, ústa se mi vařila, přesto jsem po ni nemohl skočit. Něco mi to zakazovalo.

Pak se ke mně konečně otočila. Zkoumala mě svýma velkýma očima. Neměla je obyčejné. Byly zelené, přesně takové, jaké jsem míval já. Na krajích byly, ale zbarveny do zlatova.

To je on? Musí to být on! Konečně, uslyšel jsem její myšlenky. Najednou se ke mně rozeběhla a já hrozivě zavrčel. Okamžitě se zastavila.

„Neboj. Já tě znám. Jen mě nech ti to vysvětlit,“ promluvila na mě sametovým, přesto známým hlasem. Usmála se na mě a s nataženou rukou ke mně vykročila.

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Live and never look back - 13. kapitola: