Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Live and never look back - 1. kapitola

Live and never look back - 1. kapitolaRok 1918 - Edward a Bella jsou spolu:) Oba jsou lidé, a milují se. Opravdicky:) Edward vyprovází Bellu do školy a vzpomíná na jejich první setkání. Doufám, že se bude líbit, zanechte komentíky, abych věděla jestli v tom pokračovat:)

Musel jsem se usmát. Prostě musel. Pohled na mou dívku, jak ke mně nesměle kráčí a předem se červená, mi vždy rozleje po těle naprosto skvělý pocit.

Šla pomalu, celkem ladným, ale opatrným krokem. Jak ona občas dokázala být nešikovná! Ale roztomile. Prohlédl jsem si ji. Bylo léto, červen, měla na sobě lehké letní šaty s rukávy a na hlavě klobouček, vše modré barvy. Miloval jsem ji v této barvě! Konečně ke mně došla.

„Ahoj,“ kuňkla nesměle. Stále, i po roce, byla tak stydlivá, nesmělá. Vždy po ránu, když jsme se měli sejít poprvé. Potom, během dne, se všechna nesmělost a stydlivost vytratila.

Šáhl jsem po její ruce a propletl svoje prsty s jejími.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil jsem ji a políbil na tvář. Opět se začervenala, ale nesklopila zrak. Pěknou chvíli jsme se vpíjeli do sebe očima. Měla je krásné, hnědé, hluboké. Mé zelené byly oproti jejím nic! Ona si myslela ovšem přesný opak, jak jinak.

„Jak ses vyspala?“ zeptal jsem se, když jsme se od sebe konečně po dlouhé době odtrhli pohledem. Vydali jsme se směr škole. Měli jsme spoustu času, každé ráno jsem čekal na křižovatce před jejím domem, abych ji vyprovodil ke škole, kde jsme se rozešli každý do svých tříd. Od místa kde jsme byli, to bylo ke škole pouhý kilometr. Na ten kilometr jsme měli hodinu času.

„Dobře, nechtělo se mi vůbec vstávat,“ zachichotala se trochu.

„A co bych si počal, kdybys nevstala, a já musel jít sám?“ vyčítal jsem ji naoko.

„Ty bys to jistě zvládl, Edwarde. Já měla důvod, proč zůstat spát,“ opět se zachichotala.

„Smím vědět jaký?“ upřel jsem na ni své oči. Trochu omámeně zamrkala a zhluboka se nadechla. Dělala to často, přesto jsem nevěděl proč.

Opatrně se porozhlédla okolo, jestli není nikdo poblíž a nepohoršila by ho, kdyby se ke mně chovala trochu důvěrněji. V naší době nebylo moc přípustné, aby si dva zamilovaní dávali na veřejnosti najevo svou lásku. Mohli to dělat, ale vše jen čestně, a přiměřeně. My jsme s tím měli občas problémy. Naklonila se k mému uchu a zašeptala mi:

„Zdálo se mi o tobě, ostatně jako vždycky. Dnes to byl, ale docela jiný sen, než obvykle,“ usmála se na mě celá červená. Měl jsem chuť jí zlíbat celou tvář. Místo toho jsem ji aspoň stiskl ruku.

„Čím byl jiný?“ vyzvídal jsem dál. Jen zakroutila, celá červená, hlavou. Věděl jsem, že bych neměl na dívku naléhat, ale já to prostě chtěl vědět. Naklonil jsem se k ní a políbil ji jemně na tvář.

„Stále mi to neřekneš?“ pokoušel jsem ji.

„Ne,“ stála si na svém. Zastavil jsem a otočil si ji k sobě čelem. Pohladil jsem ji prsty po tváři a opět políbil na tvář. Tentokrát dvakrát za sebou.

„Pořád nic?“ usmál jsem se na ni zářivě. Vypadala rozkolísaně. Využil jsem nejistoty v očích a poprvé za dnešek, s opatrným porozhlédnutím, jestli tu není někdo z dospělých, jsem ji políbil jemně na rty. Opřela si čelo o to mé, i když musela stát na špičkách a já se musel shýbnout. Byl jsem oproti ní velice vysoký. Díky tomu jsem cítil, že ji musím ochraňovat. Měla opět červené tváře, ale neodvrátila se. Raději mi odpověděla na můj předchozí polibek. Políbila mě taky. Jemně, stydlivě, dokonale.

„Dostanu odpověď?“ zašeptal jsem. Měla zavřené oči, opírajíc své čelo o to mé.

„Zdálo se mi, že jsme,“ trochu se jí zajíkl hlas, „že jsme se spolu milovali,“ zašeptala potichu, že jsem to skoro neslyšel. Cítil jsem horkost ve svých tvářích. Napodobil jsem Bellu, zčervenal jsem. Nemůžu říct, že jsem nad tím nikdy nepřemýšlel, Bella mě přitahovala. Každým dnem čím dál víc. Nikdy bych to nikomu, ale nepřiznal. Nejspíš bych za to dostal napráskáno a zákaz stýkat se s ní. Musíme počkat, až po svatbě.

Ale teď, když to vyslovila, právě ona, která se tomuto tématu raději vyhýbala, i když to bývala vždycky ona, co začala vzdychat při tajných polibcích, mě naprosto vyvedla z míry. Opět jsem ji políbil. A ona mi to opět ráda oplatila. Dal jsem ji ruce na boky a chtěl jsem ji znovu políbit, ale to už se trochu vzpamatovala.

„Edwarde!“ vydechla. „Dávej pozor, tady ne. Jsme příliš na očích.“ S trochou námahy jsem se odtáhl. Oba jsme měli tváře zčervenalé.

„Promiň, Bells. Nechal jsem se trochu unést,“ přiznal jsem rozpačitě a natáhl se pro její ruku.

„Mně se neomlouvej, mně to nevadí,“ zašeptala se smíchem. Vydali jsme se opět ke škole. Po cestě jsme si povídali. O škole, lidech, a nakonec i o svých citech. Měli jsme už takové místečko, kousek od školy, těsně před její bránou, kde jsme se mohli rozloučit podle svého, aniž bychom někoho pohoršili. Zastavili jsme se na tom místě a já ji chytil i za druhou ruku.

„Sejdeme o velké přestávce?“ zeptala se.

„Budu čekat před tvou třídou,“ ujistil jsem ji a políbil na tvář a ruce, které jsem si přitáhl o obličeji.

„Už aby byla velká přestávka!“ zapřála si.

„Taky mi budeš chybět,“ usmál jsem se na ni. Začervenala se. Chtěla se rozejít ke škole, ale já ji ještě zastavil. Políbil jsem ji na čelo.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem. Rychle ke mně vzhlédla. V očích se jí dala přečíst odpověď. Milovala mě taky, jen se styděla, takže mě překvapila její reakce.

„Já tebe taky, Edwarde Masene!“ začervenala se, políbila narychlo na rty a utekla ke škole. Usmál jsem se. Jak já bez ní vydržím ty hodiny nudy, co mě čekají.

Vydal jsem se ke škole. Ve dveřích jsem se srazil s panem ředitelem Brickmanem.

„Dobrý den, pane řediteli,“ pozdravil jsem uctivě a pustil ho ve dveřích.

„Masene, jdete pozdě. Že vy jste byl vyprovodit slečnu Swanovou?“ mrkl na mě přátelsky. Začervenal jsem se. I po tom roce, co nás celé naše oblíbené městečko Forks sleduje, jsem byl vždycky rozpačitý, když se mě na Bellu někdo zeptal.

„Ano, pane. Omlouvám, příští půjdeme rychleji, abychom přišli včas,“ odpověděl jsem. Samozřejmě jsem nešel pozdě. Ředitel se usmál a propustil mě. První hodina angličtina – literatura. Takže mám klid. Všichni tady vědí, že jsem vzdělaný napřed. Můj otec býval právník a už jako dítěti mi platil učitelé. Bohužel, před dvěma lety zemřel. Snášel jsem to špatně, měl jsem s ním dobrý vztah. S maminkou jsme se díky tomu více sblížili. Díky ní jsem vlastně potkal Bellu. Musel jsem se usmát našemu prvnímu setkání. Jelikož mám hodinu času, rád vám ho povím. Bylo to před rokem v květnu.  Přesně na den je to třináctého května. Ten den si pamatuju naprosto přesně. Jelikož jsem po otcovi smrti přestal chodit ven, a docela se uzavřel do sebe, mamka se mě snažila neustále někam vytáhnout. Tehdy se kolem večírek právě u Swanů. Nějaká sestra paní Swanové slavila narozeniny. A my byli pozváni. Ani nevím, proč jsem se nechal přemluvit, ale teď jsem za to strašně rád.

Když jsme tam dorazili, našel jsem si místo pěkně někde v rohu a snažil se splynout s okolím. Neměl jsem rád večírky. Mě to táhlo spíše k boji, do válek, do armády. Z čehož měla moje matka naprostou hrůzu. Už na první pohled mě Bella zaujala. Zaprvé svou krásou a zadruhé, svou nešikovností. Znal jsem ji ze školy, byla stejně stará jako já. Ale nikdy jsme spolu nemluvili, nikdy jsme se nepozdravili. Vůbec jsme o sobě nevěděli. Jak jsem tam tak seděl, pohledem jsem se zastavil u ní. Měla na sobě právě modré šaty. Víte, jakou já mám slabost pro spojení Bella a modrá. Právě procházela kolem mého stolu a já ji s pobaveným pohledem sledoval. Utíkala totiž od nápadníků. A že jich bylo hodně. Vedle mé židle bylo ještě jedno místo, a jelikož to bylo opravdu v rohu ve tmě, sedla si vedle mě. Její nápadníci k nám ani nedošli, když zahledli, že tu sedím i já. Chvíli jsme po sobě rozpačitě pokukovali. Promluvila první.

„Promiňte mi, jestli jsem Vás vyrušila. Hned půjdu, až támhleti odejdou.“ Kývla k mládencům, co stáli opodál.

„V pořádku, slečno Swanová. Můžete tu zůstat, jestli chcete. Proč před nimi vlastně utíkáte?“ optal jsem se zájmem.

„Neumím tančit…“ zamumlala a zčervenala. I v té tmě to bylo vidět.

„Proč Vy tu sedíte sám?“ optala se po chvíli ticha.

„Neumím se bavit,“ přiznal jsem. Od otcovy smrti jsem to vážně neuměl.

„To Vám nevěřím!“ zachichotala se.

„Copak Vy se se mnou teď bavíte? Prostě to neumím, slečno.“

„To umí každý!“ odporovala mi.

„Každý umí tančit. Chcete si, slečno, zatančit?“ popíchl jsem ji trochu. Trochu se začervenala a pohlédla na mě.

„Jestli se Vy tím budete bavit, pak ano, chci.“ Vyrazila mi trochu dech. Jelikož jsem jí to nabídl, musel jsem. Když jsme vcházeli na parket, propichovalo mně spoustu mladíků pohledem. A Bellu zase děvčata. Díky dědictví po otcovi a prý kráse po rodičích, jsem byl celkem žádaný.

„Upozorňuji Vás, že to ale opravdu neumím. Takže se předem omlouvám, za pošlapané boty,“ řekla kajícně, až jsem se musel smát.

„Vidíte, že se umíte bavit!“ podotkla. A pak jsme jen tančili. Nebyla zas tak nešikovná, jak říkala. Potřebovala jen dobrého vodiče.

„Vidíte, že umíte tančit,“ podotkl jsem též. Začervenala se. Ten večer jsme spolu tancovali ještě mnohokrát. V půli večírku, když jsme měli za sebou asi čtvrtý tanec, mi nabídla tykání. S radostí jsem ho přijal. S Bellou jsem se přes ten večer velmi sblížil. Následoval měsíc kamarádského povídání a pak jsme oficiálně oznámili rodičům, že jsme spolu. Moje mamka byla šťastná. A já taky. Po dlouhé době. Celé městečko nás mělo rádo. Každý o nás věděl, každý nám přál hodně štěstí. Díky mému otci, a díky jejímu otci nás všichni uznávali. Charlie Swan byl šerif policie Forks a můj otec byl celostátně známý právník.

Po půl roce jsme oba zjistili, že se nemáme jen rádi, nýbrž že se milujeme. Pro mou matku byl tento rok naprosto šťastným obdobím. Změnil jsem se. O armádě jsem vůbec nemluvil, i když jsem na ni párkrát ještě vzpomínal. Bavil jsem se s mládeží ve svém věku, chodil ven. Bella mě naprosto změnila. Svěřil jsem jí do rukou své srdce a ona se o něj postarala se vší péčí.

 

Shrnutí povídek

2.kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Live and never look back - 1. kapitola:

 1
3. .kikuska
10.06.2011 [18:15]

toto je také krásne ale naozaj ma mrzí že sa budú musieť o chvíľku ne pekných 80 rokov rozlúčiť Emoticon Emoticon Emoticon

2. .kikuska
10.06.2011 [18:12]

toto je také krásne ale naozaj ma mrzí že sa budú musieť o chvíľku ne pekných 80 rokov rozlúčiť Emoticon Emoticon Emoticon

01.06.2011 [19:13]

MatikEsmeCullenJe to krásne .. Idem rýchlo ďalej Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!