Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 51. kapitola

26.04.2015 (15:15) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2187×

51. kapitola

Lilliane

Teď, když jsou mé emoce zase na dovolené, se mi u Cullenových nežilo zrovna snadno. Poslední dobou mi dokonce připadalo, jako by se na mě všichni domluvili. Neustále vyhledávali mou společnost, ačkoliv já bych byla raději jen sama a běhala někde po lese. Alespoň že Tyler mi od té příhody v koupelně dal pokoj. Vyděsilo mě, že ho znovu vidím, a když jsem před ním uskočila, rozbila jsem zrcadlo. To byl trapas, ale oproti té skleněné stěně vlastně zas o tak moc nešlo. Jenom si asi všimli, že mi šplouchá na maják.

Možná proto jsou na mě poslední dva týdny tak hodní…

***

Vrátila jsem se z lovu, abych zkontrolovala dění v domě. Co jsem ale netušila, bylo, že sotva dovnitř vkročím, všichni se na mě sesypou a začnou mi plánovat den.

„Super, jsi tady,“ zajásal Emmett. „Můžeme si konečně dát odvetu.“

„Nebo šachy?“ zeptal se Jasper.

„Jednoznačně musíme na další nákupy, ale tentokrát žádné odporné kecky,“ varovala mě Alice důrazně.

Tupě jsem zírala do jejich rozzářených tváří. Byla jsem si dobře vědoma, že bych právě teď měla cítit jistou emoci, ale necítila jsem ji. Jediné, co jsem pociťovala, byla nuda. A ani jedna z těch nabídek se mi nezamlouvala. Nechápala jsem ani, co tu s těmi upíry vůbec dělám.

„Dík, ale už něco mám,“ prohlásila jsem a vyšla z obýváku.

„Tak to se nepovedlo,“ slyšela jsem Emmetta říkat sklesle.

„Tak přitvrdíme,“ prohlásila Alice odhodlaně.

To bylo to poslední, co jsem zaslechla, než jsem raději opět zmizela v lese, kde jsem měla sraz se Sophie.

Ne že bych se s ní toužila nějak zvlášť vybavovat, ale moc na vybranou mi nedala.

***

„Tak, o čem jsi se mnou chtěla mluvit a proč jsme tak daleko od domu?“ chtěla jsem vědět.

„Chtěla jsem mít jistotu, že nás nikdo neuslyší,“ odpověděla mi.

No jo no, to mi taky mohlo dojít…

„Máme snad co tajit?“

„Ne, jen hraji o čas. Volal mi Aro a měl pro nás takovou nabídku, ale stejně jsem ho s ní poslala do háje,“ usmála se samolibě.

„Děláš si srandu?“ vyhrkla jsem a doufala, že ano.

„Ta zajímavá část teprve přijde. Nezapomínej na první pravidlo vyjednávání, které zní nikdy neber první nabídku,“ poučovala mě.

„Takže to teď děláš? Vyjednáváš?“ ušklíbla jsem se s posměchem.

„Přesně,“ zajásala.

„Aha, a co teda vlastně hodláš vyjednat?“

„No přeci dohodu.“ Protočila otráveně oči.

„Dobře, ale jakou?“ nechápala jsem stále.

„To si zatím hodlám nechat pro sebe,“ řekla tajuplně.

Hledala jsem nějaký náznak plánu v její tváři, ale nic zvláštního jsem tam nespatřila.

„Mě se to snad ale také týká, ne?“ vyjela jsem na ni.

„Jediné, o co by ses teď měla starat, je, co hodláš dělat se svým životem,“ odvětila poklidně.

„Nechápu,“ připustila jsem bezradně.

„Ale chápeš,“ nesouhlasila. „Co chceš dělat? Vrátit se do Volterry k Demetrimu? Zůstat tady s Edwardem a jeho rodinou? Nebo se vydáš vlastní cestou? Vyber si. Je to jen na tobě. Co budu dělat já, je ale jasné.“

„A co to bude smím-li vědět?“

„Coby? Vrátím se tam, ale nejdřív z nastalé situace vytěžím co nejvíc užitku pro tebe,“ objasnila mi.

„Pro mě?“ zeptala jsem se stále zmatená. „Copak ty se tam chceš vrátit?“

„Nechci. To místo nesnáším, ale ten opičák mi celkem chybí,“ přiznala. „Vskutku prazvláštní pocit.“

„Když říkáš opičák, myslíš… Ou! Vždyť je to…“ Ksichtila jsem se, jako bych snědla něco hrozně kyselého.

„Klid, já vím, ale i tak…“ Pohodila rameny a uhnula přede mnou pohledem, aby si zachovala důstojnost.

Ona ho asi opravdu miluje…

No, to je gól, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že mě nedojalo, že pro mě chce to, co sama nemá. A sice možnost volby.

„Dobře. Slibuji, že si to promyslím.“

„To udělej,“ řekla a dala se do běhu.

Následovala jsem ji a doufala, že si spolu ulovíme něco dobrého na zoubek.

***

Trvalo nám to několik hodin, než jsme konečně narazily na párek pum a cesta zpátky byla také docela zdlouhavá, protože jsme se zaběhly pomalu až do Kanady.

Nad její nabídkou jsem ale moc nepřemýšlela. Na to jsem byla až moc naladěná do režimu predátora.

„Jak takhle můžete žít? Chci říct, tohle fakt není vůbec dobrý. Tobě to vážně chutná?“ stěžovala si Sophie, když jsme vycházely z lesa u domu Cullenových.

Pokrčila jsem rameny a nechtěla to nijak komentovat.

„Je mi lito, ale trváme na tom,“ řekl Carlisle, který postával před domem po boku své manželky.

„Vždyť jo. Nehodlám tu za vašimi zády vysávat spoluobčany, ale snad taky můžu vyjádřit svůj názor. Je to hnus.“ Zašklebila se.

„Přestaň, mami. Chováš se jako rozmazlenej fracek,“ napomenula jsem ji mírně.

„Omlouvám se. Síla zvyku,“ zazubila se a dál pokračovala v cestě, jako bych nic neřekla.

Vyjeveně jsem ji sledovala, jak odchází a všimla si udivených výrazů, které si vyměnili Carlisle s Esmé, kteří stáli u auta před domem. Pravděpodobně ho vyprovázela do práce.

„Ehm. No, je to vskutku zajímavá osoba,“ řekl.

„Jo, to ona byla vždycky, ale Volterra ji dohnala do extrému. Nebo taková byla vždycky? Ani nevím. Byla jsem hodně malá, když umřela, ale soužití s Arem ji nějak muselo poznamenat. I když něco mi říká, že právě to se mu na ní libí. Pro ni je celá tahle situace jen hra,“ omlouvala jsem ji.

Páni, tolik slov ode mě, co jsem tady, určitě ještě neslyšeli, jenže nevím, proč jsem měla potřebu se své matky aspoň trochu zastat.

Chtěla jsem se kolem auta protáhnout do domu, ale někdo mě sevřel v náručí a odtáhnul zpátky k autu.

„Hej,“ rozčilovala jsem se a ani trochu se mi nelíbilo, že mi Emmett zakryl oči.

Chybělo málo a přestala bych se ovládat. Měl štěstí, že jsem ho poznala.

„Co to má být?“ zavrčela jsem, když mi sundal dlaně z očí. Náhle se tam sešla celá jeho rodina a postávali rovnoměrně poskládaní kolem červeného kabrioletu.

„To je auto,“ řekl mi učitelským tónem.

„Vypadám snad jako debil?“ nechápala jsem.

„Tvoje auto,“ upřesnil Carlisle.

„Cože?“

„Náš dárek pro tebe,“ objasnila mi konečně Esmé.

„Pěkný, ale já neumím řídit,“ namítla jsem a vůbec nechápala, co to tady nacvičují.

„Ale…“ začal Jasper.

„No co? Nikdy jsem to nepotřebovala,“ ohradila jsem se.

„Ty fakt nemáš řidičák? Ani propadlej?“ nechápal Emmett.

„Bydleli jsme kousek od školy a jsem upír. Sebelepší auto se nevyrovná našemu běhu, tak na co? A vůbec, já nestojím o žádné dárky.“

Všichni se na mě provinile podívali. Zakroutila jsem nad nimi hlavou a přes garáž vešla do domu.

Není přeci moje vina, že utrácejí za blbosti, o které nikdo nestojí.

***

Pohodlně jsem se usadila do křesla a začala přepínat televizní programy.

„To je otrava,“ zabrblala jsem a omylem rozdrtila v dlani ovladač.

„Hej! Co to děláš?“ okřikl mě právě přicházející Emmett.

„To byla nehoda,“ ohradila jsem se líně.

„No, ale jak to teď budeme přepínat?“ otázal se.

„Nijak,“ pokrčila jsem lhostejně rameny, protože pro mě to bylo vyřešené.

Emmett však zalapal po dechu, jako bych provedla něco nepředstavitelného.

„Už jsi přemýšlel nad 3D televizí?“

„Chodit všude s brýlemi? Ani omylem,“ zamítl můj návrh na možné řešení.

„Však ty si už nějak poradíš,“ prohlásila jsem a opět se chtěla vyklidit někam, kde je větší soukromí.

Vím, že je to jejich dům, ale to vážně musí být úplně všude?

„Vy se hádáte?“ zeptala se Esmé.

„Emmett jen rozbil ovladač a špatně to snáší.“ Škodolibě jsem se na něj usmála a pokračovala v hledání kýženého klidu.

***

Nakonec jsem ho alespoň zdánlivě našla. Ironií osudu to byl právě můj bývalý pokoj. Nyní byl zcela vyklizený a po mně tu nezůstalo ani stopy, ale taky sem nikdo nechodil. Alespoň jsem si to myslela, jenže mě tu stejně vyčmuchali.

To je fakt neuvěřitelný…

„Můžu dál?“ zeptal se Edward a nakoukl do pokoje.

Přikývla jsem, protože tohle přeci už dávno není můj pokoj. Jen byl jediný volný a já musela přemýšlet o tom, co říkala Sophie.

Seděla jsem tam na zemi a objímala si rukama kolena. Tiskla jsem si je k hrudi a předstírala, že jsem strašně malinká. Moc malinká na to, aby mě někdo viděl, natož se mnou zabýval, ale to byl zřejmě jenom můj dojem.

Proč mě nemůžou nechat v klidu přemýšlet?

„Víš, dokončil jsem ti tu skladbu. Chceš ji zahrát?“ zeptal se.

„Co je to s vámi?“ Nevydržela jsem to už a podezřívavě si ho změřila.

„O čem to mluvíš?“ hrál si na neviňátko.

„Nejdříve auto, teď skladba. K tomu všechna ta pozvaní. Šachy, nákupy, zápas? To myslíte vážně? Je to, jako byste se snažili zopakovat, co se stalo posledně, ale oba víme, jak to dopadlo. Bude lepší nepokoušet osud a nechat to plavat, nemyslíš?“

„Takže začneme znovu?“ zeptal se s nadějí.

„Ne, tak jsem to nemyslela.“

„Proč ne?“ naléhal.

„Protože by to nemělo cenu. Copak to nechápeš?“

„Myslím, že to chápu víc než ty. Odmítáš si přiznat, že jsi nešťastná, ale jsi. Vidím to. A chybíš mi,“ přiznal. „Chybí mi ta stará Lilli.“

Lhostejně jsem hleděla do jeho krásné, ale ustarané tváře. Už jsem si téměř nevzpomínala na dívku, o které tu mluvil a která mu údajně tolik scházela…

„Proč si myslíš, že mě zajímá tvůj názor?“

„Protože jsme přátelé.“

„Jako my dva?“ zasmála jsem se a okázala na nás. „Tomu přeci sám nevěříš.“

„Věřím,“ odporoval mi.

„No, tak jsi potom opravdu hodně naivní,“ odbyla jsem ho a zase chtěla utéct z domu, ale cestu mi náhle zatarasili ostatní obyvatelé domu. Tedy všichni kromě Sophie a malé Renesmé.

Stáli v chodbě a bránili mi v odchodu. Udělala jsem asi dva kroky nazpátek a připadala si jako zvíře zahnané do kouta. Vůbec se mi ten pocit nelíbil a zhoršil se, když se ke mně začali pomalu přibližovat. Zpanikařila jsem a začala na ně ječet.

„Přestaňte se tvářit, že jste rádi, že jsem tady. Je to strašně otravný!“

„Víš, co je otravný? To tvé předstírání, že něco cítíš,“ řekla Bella a odhodlaně ke mně přistoupila.

„Víte to?“ zarazila jsem se.

Tohle mě úplně vykolejilo. Myslela jsem, že jsem to hrála dobře, ale zřejmě jsem se zase spletla. Vědí i o Tylerovi? To je nepravděpodobné, protože už jsem ho celkem dlouho neviděla.

„Ano, víme a chceme si s tebou o tom promluvit,“ řekla Alice starostlivě.

„Ale já o tom nechci mluvit s vámi,“ odsekla jsem, rychle rozhrnula závěsy, otevřela okno a vyskočila z něj ven.

Dopadla jsem na nohy do měkké trávy a aniž bych počkala, co na to oni, rozběhla jsem se a nechala je daleko za sebou.

Nepřipadalo mi, že by mě pronásledovali, ale i tak jsem měla hroznou chuť odtamtud utíkat. Když jsem koutkem oka postřehla kanadský ukazatel, prudce jsem zabrzdila. No, měla jsem k tomu i jiný důvod.

„Och. Tylere! Už zase? Já jsem chtěla být sama,“ zaúpěla jsem a posadila se do zeleného mechu.

„To v podstatě jsi,“ připomenul mi.

„Ne, nejsem sama, když mám s kým vést rozhovor,“ odsekla jsem a umanutě se zadívala na špičky svých bot.

Nechtěla jsem se na něj dívat. Nechtěla jsem ho poslouchat. Nechtěla jsem, aby existoval…

Náhle jsem si všimla kousku toho tenkého stříbrného vlákna, které mě pojilo s Tylerem. Neviděla jsem ho od té doby, co se Tyler objevil poprvé.

Vždy jsem se snažila ho moc nevnímat a neustále jsem ho přehlížela, tedy až poté, co jsem z něj přestala mít takový strach, ale nyní jsem si ho vůbec poprvé pořádně prohlédla.

Vypadal jako Tyler. To ano, ale přesto jinak. Znovu jsem kmitla pohledem k tomu tenkému vláknu a pokusila se ho dotknout. Má ruka prošla skrz něj, ale ucítila jsem dotyk přesně v místě, kde jsem ve svém těle měla umístěné všechny schopnosti. Včetně téhle.

„Ty nejsi skutečný. Nejsi Tyler. Jsi jen moje schopnost. Jsi iluze,“ uvědomila jsem si překvapeně a vstala z mechu.

„Kdepak, krásko. Jsem mnohem víc. Jsem tvoje podvědomí. Všechno, co jsem ti kdy řekl, si o sobě sama myslíš. Proto tě to tak bolí,“ prohlásil.

„Můžeš zmizet, když si to budu přát?“

„Ne. Tak jednoduché to není. Musela by ses postavit svému největšímu strachu. Připustit si, co jsi zač, ale to nedokážeš. Zavíráš před tím oči. Snažíš se nic necítit a daří se ti to. Už necítíš žádné dobré věci. Všechny ty pocity, díky kterým jsi nebyla zrůda, jsi v sobě už téměř zabila. Zůstaly jen ty špatné. Ty totiž nikdy nezmizí. Já nikdy nezmizím.

„Ale ty nejsi Tyler. Ty seš já. A já nic takového nechci,“ namítla jsem.

„Ale ano. Chceš,“ odporoval mi. „Toužíš po tom. Jen si to odmítáš připustit. Vidím to. Ty to vidíš. Nezavírej oči před skutečností.“

„Chceš mi říct, že všechny ty tvoje kecy byly něco jako terapie u psychologa, co mi naordinovalo moje vlastní podvědomí? No, to je paráda. Vážně úžasný,“ nadávala jsem a měla hroznou chuť si ubalit jednu výchovnou za to, že je mé podvědomí takový idiot!

Děkuji za úžasnou trpělivost, kterou se mnou máte, a samozřejmě vás moc prosím o komentáře. Věřte nebo ne, vaše podpora je při psaní velmi důležitá. Snad se vám kapitolka líbila.

chloe

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 51. kapitola: