Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 50. kapitola

04.03.2015 (21:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2279×

50. kapitola

Bella

„Co je to s ní? Proč se chová tak odměřeně?“ zeptala jsem se, protože mě už štvalo, že to až doposud nikdo jiný neudělal.

„S Lilli?“ zpozorněl Edward.

Pouze jsem přikývla, protože se mě to dotklo.

„Pokud vím, tak nic. Proč?“ zeptal se.

„Je divná. Teda, chová se divně. Vážně sis na ní nevšiml něčeho divného?“ Tentokrát jsem na něj svou otázku směrovala záměrně, protože ji zná nejlépe.

„No, je taková tichá, ale myslím, že je to jenom tím, že se na mě pořád ještě zlobí,“ odpověděl po krátkém zamyšlení.

„Nemyslím si, že se zlobí. Chová se jako robot,“ nesouhlasila jsem s ním. 

Edward se opět na chvíli zamyslel. Vypadalo to, jako by si její chování opět přehrával v hlavě.

„Vím, že jsem na ni od začátku byla vysazená, ale přísahám, že mi nikdy nepřipadalo víc, že na nás něco hraje, než právě teď. Nemám ji ráda jen kvůli tomu, co spolu máte. Jinak ji skoro neznám. Hodně jsem se jí vyhýbala, ale zdá se, že jsem jediná, kdo vidí, že není v pořádku. Je úplně jiná, než když tu s námi byla předtím.“

„Souhlasím s Bellou. Je jiná. A opravdu nechápu, že jsme si toho nevšimli dřív,“ prohlásila Alice.

„Bože! Já jsem ale hlupák. Myslel jsem, že si své emoce jen chrání, ale co když je to jinak a…“ začal si Jasper dávat dohromady všechny souvislosti.

„A ona žádné nemá?“ dořekl za něj Edward.

Jasper přikývl.

„Každý má emoce,“ namítla Rose.

„Jo, na to přeci neexistuje vypínač,“ namítal Emmett.

Edward se zatvářil, jako by mu něco právě došlo a pohledem vyhledal Sophie, která si listovala módním časopisem a zdánlivě nám nevěnovala pozornost.

„Používala své schopnosti hodně? Myslím, ve Volteře?“ zeptal se.

„Myslíš před tím, než se zcvokla, zavřela se do cely a chtěla vyhladovět?“ zeptala se ironicky, aniž by vzhlédla.

Edward se zamračil. „Myslel jsem spíš při tom vašem ú…“

„Při mé žádosti o rozvod?“ přerušila ho důrazně.

„Ano.“ Zaskřípal zuby, protože mu to označení nesedělo.

„Ne, to jsem si náhodou zařídila sama,“ odfrkla si a přetočila na další stránku.

„Nenapadá mě jiný důvod, proč by nic necítila. Možná je skutečně jen skrývá,“ uvažoval nahlas.

„Hm a nebo už je to poškození trvalé,“ zamumlala Sophie.

„Jaké poškození?“ zeptala jsem se.

„Lilli její schopnosti ovlivňují psychiku, když to s jejich používáním přehání. Mívá pak výpadky, tedy mívala,“ opravila se.

„Takže už je nemá?“ zeptal se nechápavě Edward.

„Ne,“ potvrdila mu.

„Tak co se s ní tedy děje?“ naléhal na ni.

„Edwarde, přestaň. Myslím, že už to chápu,“ spojila jsem si to.

„Chápeš?“ zeptala se Alice.

Přikývla jsem.

„Nemá výpadky, protože ty emoce už nemá dlouho a vůbec. Je to tak?“ dělala jsem si v tom jasno.

„Je,“ potvrdila mi mou domněnku Sophie.

Všichni v místnosti se napjali a teplota jako by klesla o několik stupňů.

„Ale když přišla, a v tom vězení… Měla emoce. Cítil jsem to,“ odporoval Edward.

„Nedostatek krve. Asi.“ Pokrčila rameny Sophie.

„No, výborně. Tak jí prostě nasadíme dietu a bude všechno jako dřív,“ zajásal Emmett.

„Jak to, že vám je to jedno?“ zeptala jsem se rozladěně Sophie, protože to přeci jen byla její matka.

„A jak to, že tebe to zajímá,“ odsekla a s ledovým klidem otočila list.

„Jste její matka,“ připomněla jsem jí.

„Vám se emoce nevypínají, nebo snad ano?“ odvedl řeč jinam Carlisle, aby uvolnil vzniklé napětí.

„To rozhodně ne. Já ty schopnosti ale nevlastním. Jsem napojená na zdroje,“ vysvětlila stručně.

„Takže na nás?“ ujišťoval se Jasper.

„Přesně tak,“ přikývla.

„Ale to nás oslabujete místo sebe, ne?“

„Pokud je používám…“ Lhostejně pokrčila rameny.

„No, to je skvělé,“ prohlásil Jasper kysele.

„Moc si nestěžuj. Jen díky tomu jste před Volturiovými v bezpečí,“ ušklíbla se.

„Jak tohle myslíte?“ zeptal se Emmett, protože ji nepochopil.

„Zeptej se Edwarda. Mě už unavuje mluvit,“ řekla příkře a začetla se do nějakého veledůležitého článku o botách.

„Co je tohle za osobu? To fakt nechápu,“ zamrmlala jsem si spíš pro sebe, ale slyšela to.

„Zlatíčko, jsem manželka Ara Volturi. Kdybych se měla zabývat každou kravinou, pukne mi z toho hlava,“ řekla mým směrem a sladce se usmála.

Zamrazilo mě z toho jejího úsměvu v zádech.

„Asi vás tu raději nechám a zajdu si pro něco na zub,“ prohlásila a ve vteřině zmizela ve dveřích.

Nechápavě jsem nad jejím chováním zakroutila hlavou.

„Ona o ni má strach. Jen to na sobě nedává znát,“ řekl Jasper.

„Neměla bys ji odsuzovat, když ji neznáš,“ zastávala se jí už i Alice.

„A ty, snad jo?“

„Trochu jsme si ve Volteře povídaly. Je skvělá, jenže pokud jde o Lilliane, je trochu přecitlivělá,“ řekla smutným zvonivým hlasem.

„Přecitlivělá? Jsi si jistá, že je to správný výraz? Vzhledem k tomu ledovému klidu, co tu předváděla, si to nemyslím.“

„Opravdu to jen předstírala. Cítil jsem ten strach a bezmoc,“ řekl Jasper a otřásl se, jelikož mu takovéto emoce nebyly příjemné.

„Díky manželství s Arem je v předstírání vážně dobrá,“ vysvětlila mi Alice ledabyle.

„Zajímalo by mě, co všechno ještě musí před Arem předstírat,“ zařehtal se Emmett.

„Nemysli hned na čuňárny, Emmette,“ zavrčela Rose a střelila mu výchovný pohlavek za ucho.

„Myslíš, že to poškození jejího vnímání může být trvalé?“ zeptala jsem se a ignorovala Emmetta i jeho nemístné poznámky.

„U nás upírů je trvalé všechno kromě zranění. Dá se tohle považovat za zranění?“ uvažovala Rosalie.

Všichni mlčeli. Evidentně odpověď také neznali.

„No, jestli v ní někdo z nás dokáže probudit nějakou emoci, nejspíš to bude Edward,“ řekl Jasper.

„Bojím se, že tahle emoce by nám moc nepomohla,“ odsekl.

„Myslíš, že je na tebe pořád naštvaná?“ zeptala se Esmé starostlivě.

„No, měli jste ji vidět v té cele. Šel z ní fakt strach a to byla na umření,“ přiznal.

„Bylo to horší, než když ti tu dala pěstí?“ zařehtal se zase Emmett.

„Mnohem,“ potvrdil Edward a doplnil to důrazným přikývnutím.

„Ajaj. Tak to jsme v rejži,“ zvážněl.

„Správně. Je jako časovaná bomba. Když ji naštveme, nevím, co by mohla udělat,“ přiznal Edward neuvěřitelně smutným tónem.

Bodlo mě z toho u srdce.

„Já ji ve Volteře jen překvapila a vypadalo to, že nemá daleko k tomu, aby mě doopravdy zabila. Ani nevím, co ji zarazilo, ale já bych toho schopná určitě nebyla,“ zavzpomínala Alice a Jasper zavrčel.

„Klid, potom už zase byla normální. Teda skoro.“ Zarazila se.

„Co myslíš tím skoro?“

„No, pokoušela se mě přesvědčit, že je zlá a chvílemi se jí to i fakt dařilo. Nebýt toho, že se nezměnila vize našeho večerního programu, asi bych jí to i uvěřila.“

„Co ti udělala?“

„No, ona… Zavřela mě do té cely a prostě se snažila, abych si myslela, že už tam nějakej ten pátek jsem, ale když jsem se pak rozplakala, nechala toho.“

„Ona tě rozplakala?“ zavrčel Jasper nevěřícně.

„Ne, jen jsem to hrála, ale zabralo to,“ odpověděla mu a šla ho obejmout. „Viděla jsem v jejích očích, že ji to hodně mrzí. Jen mě chtěla přimět odejít zpátky k vám. Nechtěla mi tím ublížit. Bylo to pro mé dobro, Jazzi.“

„Chápu, ale nelíbí se mi, že ti ubližovala,“ zaškaredil se.

„To mně taky ne.“

„To nikomu z nás,“ zavrčel Emmett.

„Vždyť víš, že mám tvrdou palici. Na mě se musí po lopatě,“ zatrylkovala.

Její žertík trochu odlehčil atmosféru, ale pořád tu byly cítit stopy po předchozím napětí.

„Nějak bychom jí ale pomoci měli,“ povzdechla jsem si.

„Ale jak?“ zeptala se Esmé.

„Jo, co asi tak můžeme udělat?“ chtěl vědět Emmett.

„To nevím,“ přiznala jsem.

„A jak to Sophie myslela s tou ochranou?“ zeptala se náhle Rosalie.

„Předpokládám, že když je napojena na vaše schopnosti, asi by ji dost bolelo, kdyby se vám něco stalo,“ objasnil Carlisle.

„Takže proti nám Aro nepůjde?“ otázala se Esmé.

„Ne, aniž by ublížil své ženě,“ odpověděl a láskyplně ji pohladil po tváři.

Tenhle poznatek nám přinesl jistou výhodu, v tom měla Sophie pravdu, ale jen za předpokladu, že se usmíří a takhle to zatím fakt nevypadá…

Všimla jsem si Edwarda, jak se vytrácí na verandu.

„Předpokládám, že porada skončila,“ okomentovala to Rose a šla do garáže.

Sebrala jsem veškerou svou odvahu, kterou jsem v sobě nalezla, a šla za ním. Stál tam, opřený o zábradlí, celý nahrbený a se sklopenou hlavou. Váhala jsem, zda mohu přistoupit blíže, ale on svou tvář zvedl a promluvil.

„Víš, z Lilliane vždycky vyzařovala spousta emocí. Je bolestné vidět, že toho v ní moc živého nezůstalo,“ přiznal.

Přistoupila jsem k němu a pohladila ho po rameni. Už ani nevím, kdy jsme se naposledy dotýkali jeden druhého, aniž bychom na sebe přitom křičeli.

„Už zase se o mně bavíte za mými zady?“ zeptala se Lilliane pobaveně.

Objevila se tu z ničeho nic a ani jeden z nás ji tu momentálně nečekal. Snad nás neslyšela…

„No, my jsme jen…“ koktal Edward.

„V pohodě. Jen se jdu převléct a hned zase odcházím. Slibuji, že nebudu poslouchat, ale neslibuji, že nic neuslyším,“ zatrylkovala pobaveně a odporoučela se do domu.

„Emoce?“ zeptala jsem se s lehkou nadějí.

„Neřekl bych. Spíš dobrá přetvářka,“ zhodnotil to.

„Aha.“

Oba jsme sebou trhli, když se chvíli poté domem rozlehl její výkřik a zvuky řinčícího skla. Vyměnili jsme si letmý výraz plný obav a rozeběhli se do jejího pokoje.

Rozrazili jsme dveře do koupelny, zbytek naší rodiny nám byl v patách a netrpělivě nakukoval dovnitř.

Lilliane, zamotaná v osušce, stála naproti vysypanému zrcadlu a zprudka oddechovala. Vypadala naštvaně, ale taky vyděšeně. Ruce měla pevně zaťaté v pěsti a všude kolem byla spousta střepů.

„Lilli? Jsi v pořádku?“ zeptal se Edward dutým hlasem a vyplašeně ji pozoroval.

Prudce se k nám otočila čelem. Na rtech měla přívětivý, ale falešný úsměv.

„Jistě. Omlouvám se za to zrcadlo, ale asi jsem neodhadla svou sílu. Chtěla jsem jen setřít páru od sprchy. Uklidím to,“ odříkala mechanicky.

„Ne, my se o to postaráme…“

„Donesu ti smetáček a lopatku,“ řekl Edward a věnoval mi významný pohled.

Lilli tam dál stála a strnule si prohlížela hromádku střepů před sebou. Stejně jako v uplynulých dnech, i teď její mimické svaly předváděly emoce, které se však neodrážely v jejích očích a upřímnosti v nich nebylo, ani co by se za nehet vešlo. Tím jsem si byla jistá. Budu si o tom muset s ostatními znovu promluvit. Domluví jí, nebo i třeba připomenou, jaká bývala dříve, protože takhle to dál nejde.

Moc děkuji za doopravy a prosím o komentáře...

chloe

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 50. kapitola: