Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 48. kapitola

22.12.2014 (20:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2009×

48. kapitola

Tohle bude trapas. Co jim asi tak povím? Vím, že jsem se chtěla zabít a vyhodila vás, ale teď jsem tady, protože se máma rozešla s Arem, který si pro ni přijde s celou gardou, jakmile mu přiroste hlava?

Nemůžu se dočkat jejich reakce…

***

„Nečekali jsme vás,“ přiznala Alice mezi dveřmi.

„Jak byste mohli. Zapomínáš, že nás nevidíš?“ připomenula jí máma otráveně a sunula se dovnitř do domu, aniž by počkala na vyzvání.

Střelila jsem omluvným úsměvem po Alice a nechala se také vtáhnout do domu.

Šli jsme rovnou do obýváku.

„Zdravím,“ řekla sladce všem přítomným, když však spatřila toho lidského muže, trochu znejistěla.

Chtěla jsem ji odtáhnout, protože ten muž byl otec Belly, kterého jsem viděla na pár fotkách, ale ona mě naprosto ignorovala.

„Jsem Sophie Ane Mercerová,“ představila se svým lidským jménem a natáhla k němu ruku.

Charlie se postavil a celý nesvůj jí opětoval podání ruky. 

„Charlie Swan. Mercerová, říkáte? Zvláštní. Tipoval bych vás spíš na Cullenovou,“ prohodil zdánlivě ledabyle. 

„Bývávalo,“ zasmála se. „Teď jsem Mercerová. Jsem Carlisleova sestra a tohle je náš benjamínek Lilliane,“ vymyslela si z fleku.

„Oh, nevěděl jsem, že máte sestry, Carlisle,“ řekl a zaměřil se na pana Cullena.

„Víte, teprve nedávno jsme se usmířili. Bratrovi se nelíbí výběr mého manžela a Amerika mě nikdy příliš neuspokojovala. Provdala jsem se do Evropy a Lilliane jsem vzala s sebou,“ vysvětlovala.

„Divím se, že jsem vás neviděl na svatbě Belly a Edwarda,“ pokračoval Charlie a zvláštně si Sophie měřil.

V něm se ten policista asi vážně nezapře…

„To se nehodilo, ale samozřejmě jsem jim poslala krásný dar,“ opáčila pohotově.

„Aha,“ řekl jen. „No, tak já se zastavím jindy. Nebudu rušit vaše šťastné shledání.“

„Vlastně jsme přijely už ráno, ale Lilliane nedala jinak, než že se musíme projít po městě. Dlouho se tu nezdržíme, ale určitě se s vámi v budoucnu ještě setkám. Mimochodem vaše dcera je vážně úžasná,“ lichotila mu a vychvalovala Bellu do nebes.

„Jo, to já vím,“ řekl Charlie náhle celý v rozpacích.

„Tati, já tě doprovodím,“ ujala se slova Bella a přešla k němu.

„Měla jsi mi říct hned, že ruším,“ vytkl jí káravě.

„Ty nikdy nerušíš,“ odporovala mu vykolejeně.

„Nessie je s Jacobem v rezervaci, řeknu mu, aby ji k tobě odvezl. Můžete si udělat filmovou noc,“ navrhl Edward, který zřejmě vytušil, že se to tu protáhne.

„No, tak jo,“ usmál se, objal Bellu a rozloučil se s Cullenovými. 

Sophie mu ještě stihla zamávat, než ho Bella odtáhla k autu.

***

Když utichl zvuk Charlieho mizejícího auta, všichni kolem se na nás sesypali.

„Co se děje?“ ptal se Emmett. 

„Stalo se něco?“ ptal se Carlisle. 

„Jsi v pořádku, Lilliane?“ zajímala se pro změnu Esmé.

Alice mě vřele objala na přivítanou. Jasper sice stál vedle ní, ale z našich emocí evidentně moc nadšený nebyl a Edward se ode mě držel dál a neříkal vůbec nic. Nedivím se mu potom, co se odehrálo ve Volteře.

„Tak dost,“ zakřičela dosud tichá Bella, která se již vrátila. „Co tu děláte a co to mělo být?“

Sklopila jsem pohled, protože jsem se styděla. No, a taky jsem to přeci nebyla já, kdo tu měl co vysvětlovat, nebo ano?

„Musela jsem mu přece něco říct,“ odpověděla jí Sophie. „A pravda by se mu asi moc nelíbila.“

„Co se stalo?“ zeptal se znovu Carlisle o poznání klidnějším hlasem než Bella.

„Pohádali jsme se s Arem,“ řekla jen, jako by vůbec o nic nešlo, což mě samozřejmě naštvalo.

„Pohádali? Pohádali? Víš jistě, žes zvolila ta správná slova? Utrhla jsi mu hlavu a z jeho trůnu udělala hromadu třísek, tak se laskavě netvař, že je všechno v pořádku,“ zaječela jsem na ni a začínala být už dost hysterická a hlavně jsem vůbec nechápala, co to jako dělá?

Všichni na ni v šoku upřeli zrak a nedokázali ani dýchat. Ještě že to nepotřebovali, protože by z nich místo upírů mohli být šmoulové…

Edward se na nás díval taky, a tak jsem nechala spadnou štít ze své mysli s jediným cílem.

„Edwarde?“ oslovila jsem ho v myšlenkách.

Okamžitě ke mně střelil pohledem, aby mi dal najevo, že mě vnímá. Snažila jsem se nemyslet, že je to poprvé, co se na mě podíval přímo.

Přehrávala jsem mu v myšlenkách tu scénu ve Volteře, tedy tu část, kdy Sophie vlítla do sálu. Marianu jsem prozatím raději vynechala, to stejně nebyla jeho věc…

Cítila jsem, jak jejich prvotní šok střídá hrůza, protože můj štít náhle spadl ze všech mých schopností, včetně té Jasperovy. Jediné, co jsem měla zaštítěné, byla Edwardova schopnost. Pořád mi to totiž přišlo neslušné i po tom všem…

Tyler má pravdu. Já jsem vážně blbka…

„Uvědomuješ si, do jakého průšvihu jsi je dostala už jen tím, že tu jsme?“ vyjela jsem na ni. 

„Není to stejné, jako když si vybíjíš vztek na členech gardy ve Volteře. Oni jsou hodní. Tohle nemůžeš. Nemůžeš je do toho jen tak zatáhnout!“

„Ale oni už do toho zatažení jsou,“ odporovala mi s ledovým klidem.

„Co teď? Máš aspoň nějaký plán, se kterým by ses s námi chtěla podělit?“ zeptala jsem se jí výsměšně.

„Hm…“ zauvažovala naoko. „Vlastně ani ne, ale ráda bych poznala tvé přátele,“ řekla jednoduše.

„Nemůžeš se jim jen tak nakvartýrovat do domu. Je to neomalené. Herdek, kdo z nás dvou je tady vlastně dospělý?“ nevydržela jsem to už.

„Vím, co dělám,“ odmávla to.

„Někdy si říkám, co by ze mě bylo, kdybys mě vychovávala ty a ne Claire,“ mrmlala jsem si podrážděně pod nos.

Očima jí při mých slovech projel náznak bolesti a pak mi vlepila takovou facku, že nejenomže mi popraskala celá tvář, ale ještě jsem upadla. 

„Vrátím se,“ zavrčela Sophie, jak se snažila mírnit svou rozladěnost a zatnula ruce v pěst. Oči měla děsivě černé, což znamená, že další čočky jsou v kelu.

Já byla stále na podlaze, kam jsem dopadla po té facce. Přetočila jsem se akorát na záda a pozorovala strop. Cítila jsem, jak se má rozbitá tvář znovu zaceluje a všimla jsem si, že i můj zrak se znatelně zlepšil. Mé zelené kontaktní čočky byly zřejmě taky fuč.

Knokautovala mě vlastní matka, uvědomila jsem si ohromně. Možná na tom, co mi tehdy říkal Edward, něco bude a nedokážeme si vytvořit silnější citové vazby, které by byly silnější než naše instinkty.

Dřív jsem s ním v tomhle nesouhlasila. Dokonce jsem se na něj kvůli tomu rozzlobila, ale teď s ním nejspíš souhlasím.

Ihned po přeměně jsem zabila osobu, kterou jsem jako člověk milovala. Změnilo se to v nenávist. V nenávist k tomu silnému citu, co mě k němu poutal. Až potom jsem se mohla plně soustředit na krev.

Myslím, že mi to konečně došlo. Byl to instinkt.

Kdy mě asi zabije Demetri? Už jsem mu ublížila víc než dost…

A Edward? Myslela jsem, že mu pomáhám, ale je to opravdu tak? Cítím se šťastná, když on je šťastný a jsem nešťastná, když je nešťastný on. Možná jsem do něj dokonce zamilovaná, jenže tím, jak jsme se sblížili, jsme ublížili Belle a Nessie.

Takhle to dál nejde. Ony jsou jeho rodina. Už by měli být šťastní, proto jsem přece odešla zpět do Volterry, i když mě jeho nedůvěra zasáhla víc než bych komukoliv kdy přiznala. Zradil mě.

Proč se to všechno muselo zase pokazit. Měla jsem v té cele umřít, tak jsem to plánovala. Je mi fuk, že Aro zřejmě může za to, že jsem upír. Chci, aby to ohavné kroucení schopností pod mou kůží přestalo. Snažila jsem se přestat cítit emoce. To, jak jsem se chovala k Alice, bylo neomluvitelné. Poddávat se instinktům je zlé, jenže já už se nedokážu ovládat, tak jako předtím.

Už není cesty zpět.

Doufám, že Edward s Bellou budou šťastní. Oba si to zaslouží, i když se přede mnou neukázala v tom nejlepším světle, věřím, že je fajn. Neměla důvod být na mě milá a navíc měla pravdu, když si myslela, že jednoho dne tuhle rodinu zničím.

Neudělám to sice já, ale Aro, který si sem přijde pro Sophie. I tak to ovšem bude má vina…

Jak jsem si jen mohla myslet, že bych jim já nebo Sophie mohla snad nějak pomoct? Je nezodpovědná, impulzivní, tak nedospělá… Nechci, aby je zabili, ale proti celé gardě nemají šanci. Ani se mnou ne a já nejsem ve stavu, kdy bych chtěla nebo snad mohla bojovat. Nemám na to dost sil…

Panebože, co jsem to zase provedla, začala jsem duchu plakat a panikařit, ale přitom jsem jen dál poklidně ležela na podlaze a cítila onu hojící se tvář. 

Běželo mi toho hlavou tolik, ale zvenčí to nemohlo být znát, tedy to jsem si alespoň myslela...

„Co se děje Edwarde?“ zašeptala Alice. „Slyšíš Sophie? Ne? Tak koho?“

„Lilliane,“ zašeptal tím svým sametovým hlasem. 

„Ty ji vážně slyšíš?“ vypískla překvapeně. 

„Vážně,“ odvětil nevrle, protože si zřejmě uvědomil, že byl prozrazen.

Edward mě slyší? Jak je to možné? Vždyť… Aha… Než jsem dostala tu facku, zapomněla jsem se zase zaštítit poté, co jsem mu ukazovala tu vzpomínku na Arovu hlavu bez těla, usazenou na hromadě třísek, které kdysi tvořily trůn.

„Do háje,“ zabrblala jsem nahlas, urychleně si nasadila štít a vylítla pryč z domu.

Krásné svátky všem. :-D

chloe. xoxox

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 48. kapitola: