Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 47. kapitola

26.11.2014 (21:15) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1934×

47. kapitola

Seděla jsem na svém obvyklém místě, které dříve náleželo Edwardovi. Rozmrzele jsem otevřela oči, protože jsem zaslechla blížící se kroky a tichý rozhovor.

„Odpusť, že ji poznáváš za takovýchto okolností, ale ona je prostě paličák,“ omlouvala se za mě Sophie.

„To je v pořádku,“ odpověděl jí tichý ženský hlas, který mi byl tak zvláštně povědomý, že si okamžitě získaly mou plnou pozornost.

„Kdyby se mi ji podařilo vylákat, bylo by to lepší, ale co zmůžu? Fakt nevím, po kom ta holka je…“

Vylákat? Jsem snad nějaké zvíře? No, jestli to její lákadlo byla ta její stvořitelka, tak se přeci nemůže divit, že to nezabralo. Nemluvě o tom, že ani Edward nezabral…

„Oh a počkej, až poznáš Rollanda. Je to mimořádně zajímavá osobnost,“ pokračovala Sophie vesele.

„Ano, to on jistě je…“

„Prosím?“ Zarazila se.

„Teda, když to říkáš,“ zachichotala se nově příchozí.

„Zlato? Tady ti vedu tu slíbenou návštěvu,“ prohlásila Sophie a vešla do mé cely.

Chtěla jsem odmítnout reagovat a znovu se schoulit do sebe, ostatně tak jako vždycky, ale při pohledu na ženu před sebou jsem se automaticky postavila. Mé tělo trochu protestovalo, ale nic co bych nezvládla.

„Lilliane, tohle je má stvořitelka Mari. Mari, tohle je má dcera Lilliane,“ představila nás.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Vedle mé matky stála drobná upírka s perfektní postavou, v těsných černých koktejlkách s hlubokým výstřihem, který lemovalo stříbro a gladiátorkách na vysokých podpatcích. Dlouhé černé po stranách vlnící se vlasy zdůrazňovaly její velké kočičí oči s rudými duhovkami. Poznala jsem ji okamžitě.

Mariana!

„Co na sebe tak koukáte? Tohle není alchymie. Prostě si podejte ruce.“

Nedokázala jsem jí podat ruku a ani se s ní jinak přivítat. Byla jsem totiž úplně vykolejená a naprosto ohromená. Valila jsem na ni oči a i ona se tvářila poněkud zaskočeně. Nevím proč, ale spíš mi připadalo, že je to mým stavem než tím, že se nacházím ve Volteře.

„Nepřekvapuje mě tvá neúčast, Lilliane, ale u tebe mě to zaráží. Vždy jsi byla tak komunikativní, Mari,“ stěžovala si Sophie.

„Ehm, no. Ráda tě zase vidím,“ řekla tedy s tím svým přízvukem a nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou.

Takže, Mariana je Mari? Pořád mi to nešlo do hlavy, ale něco mi na tom všem smrdělo a to pořádně.

„Kéž bych mohla říct to samé o tobě,“ prohlásila jsem obezřetně.

„Moment. Vy dvě se znáte? No, to je paráda. Tedy, jen pokud to setkání bylo příjemné…“ zarazila se Sophie a její tvář se napjala.

„Hm. Tak to nevím. Zdá se, že ne. Alespoň podle toho tvého výrazu. Nejsi ráda, že mě vidíš?“ Culila se na mě.

„Jsem jen překvapená. To je vše,“ vymlouvala jsem se zaraženě.

„Super. Tak laskavě vylez z té své díry, ať můžeme oslavit tohle malé shledání,“ vyzvala mě zvesela.

„Počkej. Ty jsi vážně stvořitelka mé matky?“ zajímalo mě a stále tak trochu doufala, že tohle všechno je nějaký pošahaný omyl.

„Zajímavá náhoda, že?“ odvětila a začala si upravovat šaty, jako by vůbec o nic nešlo.

„Náhoda? Tak tím si nejsem tak jistá…“ zamumlala jsem a snažila si to srovnat v hlavě.

„Co tím naznačuješ?“ chtěla vědět Mariana.

„Jen to, že bychom si možná měly promluvit o samotě,“ navrhla jsem.

„Nemyslím si, že je to nutné,“ vykrucovala se, ale jasně jsem v jejích očích spatřila záblesk strachu, i když jen letmý.

„Mami, necháš nás tu na chvíli?“ požádala jsem ji.

Sophie byla hodně zmatená, ale nakonec přeci jen odešla a nechala nás tu.

„Tys to věděla?“ vyjela jsem na ni, jakmile na chodbě dozněly její kroky.

„O čem to mluvíš?“ zeptala se, ale věděla přesně, o čem mluvím.

Jasně že to věděla. Musela. Vždyť zná Sophie. Je její stvořitelka. Musela vědět, čí jsem dcera už tenkrát, když s námi žila. Věděl to Rolland? Ne, takhle by mi nelhal. Teda snad…

„Nemůžu tomu uvěřit. Ty jsi to celou dobu věděla? Věděla jsi, kdo je má matka a že je tady?“

„Ano,“ řekla klidně.

„Jak jsi mi to mohla udělat?“ nechápala jsem.

„Normálně,“ odvětila mi pohotově.

„Normálně?“ zopakovala jsem nevěřícně. „Dohodla ses s Arem, že jo?“

„Možná,“ připustila. „Ale do toho tobě nic není.“

„Jak to myslíš, že není? Vyměnila jsi s ním moji matku za sebe a pak jsi měla ještě tu drzost, že jsi našeptávala Rollandovi, aby proměnil právě mě. Proč?“

„Není snadné se z Volterry dostat bez následků. Vlastně, kromě mě se takhle z gardy ještě nikdo nedostal. Je to jednosměrná cesta. Ovšem pokud nemáš eso v rukávu a já měla Sophie. Prostě jsem ho využila a pokud jde o tebe, viděla jsem ten tvůj potenciál. Byla by škoda ho promarnit…“

„Já tě zabiju,“ zaječela jsem, protože už jsem to nedokázala dál poslouchat a vrhla jsem se na ni.

Mariana mě však odhodila, aniž by mi věnovala další pozornost. Byla tak klidná. Zkoumala si své nehty, jako by přemýšlela, zda si nemá zajít na manikúru.

Vymrštila jsem se na nohy, zatímco mi srůstala polámaná žebra od toho nárazu. Bylo mi ouvej…

Nikdy jsem si neuvědomila, jak silná vlastně Mariana je. Byla opravdu stará, navíc vždy byla na mé straně, alespoň pokud šlo o hašteření s Rollandem. Ale taky byla pěkně nebezpečná, což jsem si až doposud neuvědomovala. 

Prát se s ní asi nebyl nejlepší nápad…

Pokusila jsem se na ni tedy použít schopnost od Jane, ale nepovedlo se mi to. Bez krve jsem na to neměla šťávu a ona to moc dobře věděla. Byla tak sebejistá, až mi to nahánělo hrůzu.

„Poslouchej mě, Lilliane. Já nejsem tvůj nepřítel…“ začala.

„Tak se tak přestaň chovat,“ zakřičela jsem na ni.

„Dobře, uznávám. Možná to, že tě Rolland přeměnil, nebyla tak úplně náhoda, jak sis doposud myslela, ale –“

„On o tom věděl?“ přerušila jsem ji, protože tohle pro mě bylo velice důležité.

„Ne, ale pomohla jsem mu tě vybrat a byla to šťastná volba. Rozumíte si přece, ne?“ 

„Pane bože, nemůžu tomu uvěřit. Proč jsi to udělala?“

„Protože to byla jedna z podmínek mého propuštění z gardy.“ Odpověděla mi sice pohotově, ale vzápětí se zarazila, jako by řekla něco, co asi říkat neměla.

„Jedna z podmínek?“ chytla jsem se toho.

„To není důležité,“ řekla a poprvé jsem z jejího hlasu uslyšela nejistotu.

„Důležité je všechno,“ nesouhlasila jsem.

„Chceš znát můj motiv? Fajn, tak já ti ho tedy povím. Nikdo a nic se nebude stavět mezi mě a mou svobodu. Nikdo. Rozumíš?“ zaječela na mě a její předchozí klid byl pryč. 

Moc mi to smysl nedávalo, ale raději jsem změnila téma, protože štvát ji bylo to poslední, co jsem si mohla dovolit.

„A co tu chceš?“

„Je to jen rutinní návštěva,“ prohodila a lhala mi tu tak přímo do očí. No, je tohle možný? 

Přísně jsem si ji měřila a v duchu přemítala, v čem všem mi za můj život ještě lhala. Svoji svobodu milovala, to jsem věděla vždycky. Milovala ji víc než cokoliv nebo kohokoliv na tomto světě. Vlastně to bylo to jediné, co opravdu milovala. Proč jsem to neviděla dřív? 

„Vypadni,“ zavrčela jsem na ni jakž takž klidným hlasem.

Nadechla se a chtěla mi něco říct, ale nedala jsem jí k tomu příležitost.

„Říkám ti, okamžitě odsud vypadni a už se nevracej,“ vrčela jsem a cítila, jak se ve mně melou všechny mé schopnosti.

Neměla jsem v sobě dost krve na to, abych je použila, ale stačilo to, aby se jí v očích mihnul záblesk strachu, protože když se tohle dělo, obvykle jsem nahnala strach úplně všem. 

Najednou se otočila a odkráčela rychlým krokem pryč odsud.

„Svině jedna,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby a vzteky praštila do zdi, až to zadunělo.

To proto jsem umřela? Proto jsem skončila tady ve Volteře? Proto jsem na tom tak, jak na tom jsem? Kvůli téhle prolhané čůze?

„To snad není možný,“ prskala jsem.

Sophie mě nejspíš slyšela nadávat, nebo možná potkala Marianu, ale vrátila se zpátky a váhavě ke mně přistoupila. 

„Nepřibližuj se ke mně,“ varovala jsem ji, protože jsem byla tak vytočená, že bych jí snad byla schopná i něco udělat.

„O co tu šlo?“ zeptala se. 

„O to, že tu tvoji kamarádku znám. A asi by ses měla svého manžela zeptat na pár věcí ohledně dohody o jejím propuštění odsud, protože tu vážně něco nehraje.“

„Jak to myslíš?“ nechápala.

„To ona může za to, že jsem upír. Určitě se dohodla s Arem. Udělala to schválně. Jen čekala, až nebudu dítě,“ domýšlela jsem si své vlastní konspirační teorie, které však nebyly tak úplně nepodložené. „A pak za mnou a za Rollandem chodila a hrála si na kamarádku. Svině jedna a to jenom kvůli své svobodě.“ 

„To jako, že Aro… Nemůžu tomu uvěřit,“ vrčela a pěnila pro změnu Sophie. Než jsem se nadála, vylítla pryč z vězení.

Moc jsem se nerozmýšlela a běžela raději za ní.

Bůh ví, co tam vyvede…

***

Vběhla jsem do velkého sálu, kde na třech trůnech seděli Volturiovi bratři. Zrovna něco projednávali, když Sophie rozrazila dveře. 

Mávla rukou a než stačil kdokoliv, cokoliv udělat, všem se do úst začal valit černý dým. Všem kromě Ara a Aleca, protože to byla jeho schopnost. 

„Ty zatracenej šmejde,“ zaječela na Ara, chytila ho pod krkem a přimáčkla ke zdi, která ihned začala praskat.

„Sophie, to už trochu…“ blekotal přidušený Aro.

„Jak jsi mi to mohl udělat? Dohodnul ses s Mari? Chtěl jsi po ní, aby přeměnila moji dceru? Ano nebo ne?“

Alec, který se vzpamatoval, přispěchal Arovi na pomoc, ale stáhla jsem ho zpátky a pěstí ho srazila na zem, kde jsem ho pevně přidržela.

„Já to vysvětlím,“ začal Aro, ale víc říci nestihl.

„Tohle jsi přehnal,“ zavrčela má matka a utrhla mu hlavu jediným plynulým pohybem.

Stále ji držela za vlasy, ale jeho těla si už víc nevšímala. Přistoupila k trůnům a začala z toho jeho dělat třísky, ale ani to nebylo všechno, protože tu jeho hlavu položila na jejich vrchol. 

No, rozhodně má smysl pro drama…

„Tohle je žádost o rozvod, miláčku,“ řekla znechuceným hlasem a chopila se mého předloktí. 

Než jsem se stihla vzpamatovat, odtáhla mě z místnosti.

***

Táhla mě ven z hradu. Kohokoliv jsme potkaly, okamžitě zasáhl kouř a zbavil ho smyslů uprostřed pohybu.

Z jejího pohledu šlehaly blesky a mně došlo, že mě táhne pryč nejen z místnosti, ale i z Volterry.

To už je můj druhý útěk z Volterry, ale tentokrát byl velmi rychlý a také neplánovaný.

Když jsme se ocitly za jejími hradbami na silnici, zastavila právě přijíždějící auto. 

Muže, který seděl za volantem, vytáhla z auta a rozervala mu hrdlo. Po mně hodila vyděšenou ženu ze zadního sedadla.

No, proč vlastně ne? Potřebuji sílu a po tom, co právě teď provedla Sophie, obzvlášť.

Prokousla jsem té ženě hrdlo a vypila ji do sucha.

Sophie už s mužem skončila a už dávno seděla za volantem.

„Nastup si,“ zavelela.

Okamžitě jsem ji poslechla, ale myslela jsem na Rollanda. Zůstal tam. Zase. A Demetri taky. Mariana mi byla ukradená, ale oni dva ne.

***

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se asi po hodině.

„Nevím,“ přiznala.

„Po tom, co jsi udělala, bychom nejspíš měly zmizet z povrchu zemského.“

„Tak to si může zkusit. Zmetek jeden,“ nadávala.

„Utrhla jsi mu hlavu a zesměšnila ho. To už jen tak nepřejde, i kdyby tě miloval sebevíc.“ 

„Zabil mi dceru,“ vrčela.

„Nezabil. Jsem pořád tady,“ snažila jsem se ji uklidnit.

„Ale neměla bys být, kdybych chtěla, abys byla tím, co já, udělala bych to sama. Zabít tě v šestnácti. Pořád tomu nemůžu uvěřit a Mari mi o tom nic neřekla. Myslela jsem, že jsme kamarádky,“ pěnila.

„To já taky,“ zamumlala jsem. V tomhle ohledu jsem totiž věděla přesně, jak se cítí.

Co se týká Ara, to jsem se mohla jen domýšlet…

„Tebe ty schopnosti neoslabují?“ podivila jsem se, protože na to, že jsme právě utekly z Volterry, byla podivně fit.

„Ne, u mě to funguje jinak. Zapomínáš, že jsem propojená s originály schopností?

Ty ne, takže tě oslabují, ale zase je můžeš používat i na jejich původní vlastníky. Já jejich používáním oslabuji je,“ vysvětlovala mi.

„Ale Alec…“ snažila jsem se namítnout, že nevypadal, že by potřeboval dobít baterky.

„Až když je přestanu používat. Teď se tam určitě válí a nemůže se pohnout,“ řekla a škodolibě se usmála.

***

Přijely jsme na letiště a Sophie se pořád někoho dotýkala, až se za ní lidé otáčeli.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se zmateně. 

„Prodlužuji Arovo uzdravení,“ objasnila mi významně.

Jasně, ona používá jeho schopnost a jestli tohle bude dělat pořád, Aro se z té utrhnuté hlavy jen tak nevzpamatuje.

Nastoupily jsme do letadla a ona celou tu dobu udržovala ramenem kontakt s naším spolupasažérem, takže jsme moc nemluvily. Nemělo to ani cenu. Hrabala se mu v hlavě a tvářila se u toho, jako by četla nějaký napínavý román.

„Proč jsi mi o tomhle detailu neřekla už dřív?“

„Nechtěla jsem, aby sis myslela, že když budeš svou schopnost používat, nějak mi tím ublížíš. Nevěděla jsem, že to funguje jinak, a když mi to došlo, nepřišlo mi to důležité,“ opověděla mi tiše.

„To ale je důležité. Máš přece i schopnosti Cullenových. Je nemůžeš vyčerpávat, tak jako Volturiovy. Musí se ovládat.“

„Neboj, jejich schopnosti bych použila jen v nejkrajnějším případě. Vím, jak ti na nich záleží,“ utěšovala mě.

„Kam vůbec letíme?“

„Za tvými přáteli,“ pronesla nevinně.

„Ne,“ zaúpěla jsem. „Děláš si legraci, že jo? Nechceš doufám jet ke Cullenovým?“

„Proč by ne?“ dělala nechápavou.

„Prostě ne. Tam já nejedu!“ rozčilovala jsem se.

„Ale ano, jedeš a neruš. Musím se soustředit,“ zavrčela.

Protočila jsem oči a zabořila se hlouběji do sedačky.

Tohle bude trapas. Tohle bude přímo obří trapas…

Co jim asi tak povím? Vím, že jsem se chtěla zabít, zaútočila jsem na Alice a vyhodila od sebe Edwarda, ve kterém se zřejmě nějakým zázrakem hnulo svědomí a chtěl mi pomoct, ale na tom už nezáleží, protože teď jsem tady a potřebuji pomoct, protože se máma rozešla s Arem, který si pro ni nejspíš přijde s celou gardou, jakmile mu zase přiroste hlava?

Nemůžu se dočkat jejich reakce…

Moc děkuji za vaše komentáře u minulé kapitoly a samozřejmě také za veškeré doopravy. Mám toho nyní na hrbu celkem hodně a taky je u nás doma poslední dobou potřeba pořadník na počítač. Fakt hrozný jako, ale co vám budu povídat... Snad vám to čekání vynahradí délka této kapitoly. Moc mě zajímají vaše názory na ni a budu netrpělivě očekávat, cokoliv mi napíšete.

Mám pro vás jednu zásadní otázečku. Poslední dobou si opravdu lámu hlavu se spin-offem, o kterém jsem již psala na svém shrnutí, a pár bonusovkách k této povídce. Takže se vás táži, měli byste o to zájem? Popřípadě koho byste tam chtěli znovu vidět, nebo naopak nechtěli. Prostě máte tu možnost se vyjádřit.

Vaše chloe. xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 47. kapitola: