Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 3. kapitola

06.11.2013 (13:15) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2448×

3. kapitola

Zvažovala jsem své možnosti…

******

Chtěla jsem Rollandovi vyhovět. Konec konců, on je znal. Já ne.

A tak jsem si nechala zavázat oči.

Vzhledem k hlasům jsem pochopila, že svalouš nese kufry a jde těsně za námi. První šla bloncka s Rollandem. Mě vedl ten vtipálek z limuzíny. Držel mě kolem ramen a otáčel podle toho, kam jsme měli v danou chvíli zahnout. Bylo poznat, že jdeme nějakým tunelem. Byl dlouhý a podle pachu dost starý. Čím dále jsme se vzdalovali od auta, tím hustší byl vzduch.

Najednou jsme zastavili. Sundali mi pásku z očí a ta bloncka pronesla, že už musí jít. Že jí pán očekává, či co. Bylo to strašně formální a absolutně nezajímavé.

Ještě však stihla Rollandovi něco pošeptat. Byla oproti němu dost malinká, takže se musel sehnout, a i tak stála na špičkách. Musela jsem se tomu zasmát.

Ten nenápadný podivín ji následoval jako stín. Celou dobu, co jsme šli, jsem věděla, že je někde za námi.

Rolland po mně okamžitě hodil pohled, jasně říkající, abych to nekomentovala. A já ho poslechla. Vzal za mosaznou kliku a vešel do nějaké místnosti.

Byla jsem tak zabraná do bloncky, že jsem si ani neuvědomila, že stojíme v dlouhé chodbě s nízkým stropem a zdmi ozdobenými freskami. Po obou stranách chodby byly dveře. V jedněch právě zmizel můj stvořitel.

Chtěla jsem jít za ním, ale přede mě si stoupl ten hromotluk s kufrem.  

„Váš pokoj je zde,“ řekl a ukázal někam za mě.

Chtěla jsem se zeptat, co to má být a proč nemám pokoj s Rollandem. Stejně nespíme.

Jenže ten vysmátej vytrhl svaloušovi můj kufr a hodil ho po mně. Bez problémů jsem ho samozřejmě chytila. Neomaleně mě zatlačil do oněch dveří, což jsem mu kupodivu dovolila.

Pak řekl něco tomu svaloušovi a ten odkráčel. Tenhle tu ale zůstal a vejral na mě. Zase. Otravovalo mě to.

Začala jsem si prohlížet onen pokoj a kufr hodila k ohromné kovové posteli.

Byla naprosto úžasná. Celá z černého kovu. Zakroucená do tvaru květin. Na ní spočívalo několik polštářů, z červeného sametu a přikrývka z černého. Na polštářích i na přikrývce, byl jakýsi erb. Nejspíš jejich reklamní logo, pomyslela jsem si.

Prsty jsem přejížděla po malém černém véčku na jednom z polštářů. Místnost vypadala jako ta chodba. Samé fresky na zdech, v rohu černá kožená pohovka, před ní malý stolek a ohromná skříň plná šuplíků. Na stolku byly položené sušené růže a na zemi medvědí kůže. Odfrkla jsem si.

Ten kluk mě celou dobu sledoval. Mé oči zabloudily ke dveřím na druhém konci pokoje. Jen jsem na to pomyslela, už jsem stála u nich a brala za kliku. Uvnitř byla malá místnost s černým sprchovým koutem, zrcadlo a pod ním polička s hřebeny a sponami do vlasů.

Byla jsem unavená. Přemýšlela jsem, že si dám velmi důkladnou sprchu. Nevěděla jsem ale, jestli se mé plány budou shodovat s plány hostitelů, a tak jsem se koukla na toho týpka, co mě pořád propaloval pohledem.

„Co je? Čekáš na tuzér?“ zeptala jsem se ho. Už jsem to jeho čučení prostě nevydržela.

„Líbí se?“ zeptal se.

„Co? To, jak na mě koukáš?“ Zakroutila jsem nad ním nevěřícně hlavou.

„Ne. A jak koukám?“ Zvedl překvapeně obočí.

„Jako na marťana,“ odpověděla jsem a pokusila se o úsměv.

„Aha,“ řekl.

„Aha?“ Zopakovala jsem. „Jak aha? To mi k tomu víc neřekneš?“

„Jen přemýšlím,“ řekl a pokrčil rameny.

Čekala jsem ještě pár sekund, jestli z něj něco vypadne, ale nevypadlo.

„Fajn, a nad čím přemýšlíš?“ zeptala jsem se.

„Nad tebou,“ odpověděl prostě.

Zamračila jsem se.

„Proč?“

„No vážně, jen přemýšlím, jestli jsi vážně tak hloupá, že sis znepřátelila někoho, jako je Jane, hned první den tady. Co den, pár minut.“

Aha, takže tak se ta bloncka jmenuje. Jane. Moment! Neřekl právě, že jsem hloupá?

„Proč bych se jí jako měla snad bát?“

„Hm,“ řekl najednou a nasadil přemýšlivý výraz. Promluvil však velmi ironickým tónem.

„No, víš… ona Jane je tak trochu Arův oblíbenec. Znepřátelit si ji, to prostě nebývá dobrý nápad. Nemluvě o tom, že jí stačí, se na tebe podívat a ty hoříš za živa. Teda, naštvaná Jane, je to poslední, co bych chtěl zažít. To jo, ale ty? Ty musíš mít fakt něco zvlášť úžasného v rukávu, že se jí nebojíš. Hm, no jo, asi to tak bude. No nic. Za Arem máte jít až o půlnoci. Do té doby se nějak zabav. Felix tě vyzvedne.“

„Felix?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Ano, Felix. Víš, on není jen tvůj osobní nosič kufru, princezno.“ Mrknul na mě a než jsem se nadála, bouchly dveře a byl fuč.

„A do háje,“ řekla jsem si.

No jo no, ale tak, co už. Jane. Hm, tak aspoň už má jméno. Jane a Felix. To si snad budu pamatovat. Jako bych snad mohla něco zapomenout. Chvíli jsem přemýšlela, jak se asi jmenuje ten poslední a proč se mi nepředstavil. Když v tom mi došlo, co vlastně řekl…

Proboha, do čeho jsem se to navezla, a proč se vůbec tak vztekám? Nic mi do toho není, ale ta Jane, je tak protivná, že bych ji nejradši zakroutila krkem. Jak může být zrovna ona, něčí favoritka? Rolland byl jen zdvořilý a možná polichocený, ale Mariana je rozhodně hezčí a lepší, než Jane. Jak ta mě vytáčí…

Šla jsem do sprchy, abych se trochu uklidnila. Když vtom mi to došlo. Znovu. Na to, jak rychle normálně funguje upíří mysl, mi tohle moc nešlo.

Do háje! Co to říkal o tom shoření za živa? To se mi ani trochu nelíbilo. Musím si o tom promluvit s Rollandem.

Vylezla jsem ze sprchy, utřela se a zabalila do ručníku. Když jsem vešla do pokoje, Rolland už tam stál.

Zase na mě křičel. Prý, jak jsem se mohla opovážit, atd…

V takových situacích, jsem si obvykle dávala v duchu dvacet, ale to bylo, když jsem byla člověk. Od té doby, na mě nikdo neřval. Akorát on, ale nikdy ne takhle. Bylo to horší, než posledně a to, už jsem taky docela koukala. Poslední dobou, jsou naše výměny názorů, čím dál horší a horší. Ale moment! Já ještě nic neřekla…

„A co Mariana?“ vyhrkla jsem.

Zarazil se v půlce věty. Vůbec netuším, co do té doby říkal.

„Co s ní jako má být?“

„To, že byste byly úžasný pár. Mnohem lepší, než ty a Jane. Sotva ji znáš. Navíc, ona se mi nelíbí. Je protivná, zlá, hnusná a malá a blonďatá!“ křičela jsem vše, co mě napadlo. „Vždyť je to naprosto obyčejná...!“

Než jsem stačila doříci větu, ve které jsem Jane zasypávala nejrůznějšími přídavnými jmény a chtěla to zakončit nějakým hodně šťavnatým a hodně sprostým podstatným jménem, umlčel mě.

Dal mi ruku na pusu, aby tak zabránil přívalu slov.

Zabralo to.

Byla jsem tak překvapená, že to udělal, že jsem skutečně zmlkla.

Podíval se mi do očí a spustil.

„Zlato, už dost! Přestaň se čertit! Musíme tu udělat, co nejlepší možný dojem. Hlavně ty! Já už tu většinu z nich znám. Dlužím Arovi laskavost a on ji teď po mně nejspíš chce splatit. Nemám tušení, co po mně bude chtít, ale jsem si naprosto jist, že se mi to nebude líbit! A ty mi teď musíš být oporou a v žádném případě se nesmíš chovat tak nepřátelsky jako doposud! Musíš být silná. Vím, že jsi sem nechtěla jet a vůbec se nedivím. Jejich způsob života neodpovídá tomu našemu. Oni se opravdu chovají jako královská rodina. Jíž také v podstatě jsou. A co myslíš, že se v historii dělo, když někdo naštval, nebo urazil krále?“ 

Chvíli jsem vzpomínala na hodiny dějepisu, a pak jsem pouze potichoučku špitla. „Popravili ho?“

„Správně. Mám tě rád a opravdu nechci o tebe přijít. Za žádnou cenu. Takže se tu musíš chovat slušně. Je ti to jasný? Dělej to, co dělají ostatní. Vždycky jsem tě měl moc rád. Moc na to, abych potlačoval tvoji individualitu a vždy jsem respektoval tvůj názor na věc, ale tentokrát to prostě musíme udělat pouze po mém. Souhlasíš?“

Nesouhlasila jsem. Ani trochu, ale to, co mi tu teď povídal, i to, co mi předtím řekl ten tupec, mě přimělo nakonec přikývnout.

„Fajn.“ Povzdechl si, protože v mém výrazu stále viděl stopy vzdoru a dal mi pusu na čelo. „Za chvíli bude půlnoc. Měla bys ses obléct.“

„Obléct?“ Až teď mi došlo, že má na sobě oblečení velmi podobné tomu, co měl na sobě Felix, ale on v tom zdaleka nevypadal tak úchvatně jako Rolland.

Přešla jsem k posteli pro kufr, abych si taky vyštrachala něco na sebe. Jenže na posteli ležely jen dlouhé šaty z červeného sametu a zlatý přívěšek se stejným logem, jaké bylo i na povlečení. Oni to s tou královskou rodinou berou asi fakt vážně. Nechtělo se mi si je obléct. Vrhla jsem zoufalý pohled po svém stvořiteli.

„Prosím,“ řekl jenom.

„Dobře.“ Povzdechla jsem si. „Ale tohle si na sebe nevezmu,“ prohlásila jsem a znechuceně odhodila ten odporný řetěz.

Usmál se na mě a odešel z místnosti. Já se za ním chvíli smutně koukala, ale nakonec, jsem si ty šaty oblékla. Seděly mi perfektně. Ten, kdo je vybíral, měl fakt oko.

Tak moment! Kdy je přinesli? Předtím tu totiž stoprocentně nebyly. To je skvělý, takže se sem někdo připlížil a očumoval mě ve sprše? Nezavřela jsem si totiž dveře. No, tak aspoň vím, jak uhádli mou velikost. Kdo by to byl řekl. A to, si říkají králové.

„Pche,“ odfrkla jsem si, ale pak ve mně hrklo. Doufám, že to nebyl ten protiva. Nebo dokonce Jane. I když jsem si naprosto jistá, že ta by je spíš nesla Rollandovi nežli mně, ale třeba to vzala cestou. O tom všem jsem přemýšlela, zatímco jsem si splétávala své dlouhé vlasy do složitého copu. Vplétávala jsem do něj sušené rudé růže, které byly na tom malém stolku u pohovky. Zřejmě na uvítanou. Použila jsem rudou rtěnku a vyndala kontaktní čočky. Černou konturou obtáhla oči a nanesla vrstvu řasenky.

Rolland už stál mezi dveřmi a říkal, že jsem překrásná. Usmála jsem se na něj a zahákla se za jeho nastavené rámě.

„Připravená?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděla jsem mu.

Znovu se usmál. Kdyby nebyl tak dokonalý, řekla bych si, proč se na mě směje, jako měsíček na hnůj. Pak mi to, ale došlo a já roztáhla svá ústa do úsměvu. V tu chvíli se mu úsměv uvolnil a už nevypadal tak křečovitě.

Takto zaháknutí jsme vyšli na chodbu. Tam už na nás čekal Felix.

**********

Odváděl nás chodbou dolů. Každých pár metrů byly na zdech svícny. Nechápala jsem, proč? Upíři přece ve tmě vidí, ale ty svícny byly vážně něco. Mohutné zlaté a zdobené diamanty. Nebylo pravděpodobné, že by nebyly pravé. Z té záře mi až oči přecházely.

Felix nás dovedl do velkého sálu, kde bylo ze zlata všechno. Od podlah po stropy. Různé obrazy. Opět jistě originály, ale co mě zaujalo nejvíce, byl muž sedící na jednom ze tří zlatých trůnů. Nejspíš Aro.

Stoupl si a přešel směrem k Rollandovi. Začal se s ním opravdu vítat, jako se starým přítelem. Mluvil s italským přízvukem. Byl středně vysoký a měl dlouhé, hnědé vlasy. Byly úplně rovné. Dotkl se zápěstí mého stvořitele a chvíli bylo ticho.

Potom se podíval na mě. V očích mu zajiskřilo. Vůbec jsem nechápala proč? A už se mi sápal po ruce. Tedy, ne doslova, ale vypadalo to tak, že se nemůže dočkat, až se mé ruky dotkne. Usmála jsem se, pozdravila a udělala pukrle. Jeho ruky jsem si nevšímala.

Až příliš mile se na mě usmál a zatvářil se velmi polichoceně.

V jednu chvíli jsem slyšela dveře a v další chvíli byly i další trůny obsazené. I ostatní dva na trůnech se na mě líbezně usmívali.

„Vítej, dcero, jsi vskutku rozkošná mladá dáma. Je vidět, že jsi byla dobře vychovaná. Chválím tě, Rollande,“ pronesl Aro.

„Nenech se mýlit, Aro. Je to pěkná ďáblice, ale myslím, že to už jsi se z mých vzpomínek dozvěděl sám,“ řekl Rolland a věnoval Arovi jeden ze svých nejlepších úsměvů.

„Mládí,“ řekl Aro a mávl nad tím jen rukou. Dál si mě ale prohlížel.

Já tam i nadále stála, smála se a snažila se vypadat mile, bezbranně a hlavně naprosto bezelstně. Očividně se mi to dařilo.

Aro se opět obrátil na mého stvořitele.

„Tak, drahý příteli, myslím, že bychom si měli promluvit bez přítomnosti tvé drahé a krásné dcery. Garda pořádá menší oslavu. Jsem si jist, že by se ráda přidala, zatímco my se tady budeme zabývat důležitějšími věcmi.“

Rolland přikývl.

„Felixi? Dnes už tě nebude třeba. Jdi se bavit a tuto okouzlující slečnu, vezmi sebou,“ přikázal.

„Jistě,“ odpověděl Felix. „Můžeme?“ zeptal se mě.

„Jistě,“ odpověděla jsem mu stejným tónem.

Znovu jsem udělala pukrle a rozloučila se. Všichni tři, opět vypadali velmi dojatě. Nechápala jsem to, ale jestli tohle šaškování pomůže Rollandovi… Pro něj cokoliv. Objala jsem svého stvořitele a odebrala se do sklepení za Felixem.

*********

„Tak čímpak se baví královská garda, když má volno?“ zeptala jsem se a hodila po Felixovi očkem.  

„To brzy uvidíš,“ řekl a tajemně se usmál.

Došli jsme… do vězení? Vyplašeně jsem se po něm podívala. Myslela jsem si, že mě tam chtějí zavřít, aby mohli Rollanda donutit k tomu, co chtějí. Ať už je to cokoliv.

Když si Felix mé vyplašené reakce všiml, usmál se.

„Klid, holka, my tady upíry nevězníme. Když něco provedou, trestem je smrt. Ne doživotní vězení. Jistě chápeš proč?“

Kývla jsem, jakože rozumím. Moc mě to, ale neuklidnilo. Navíc, jsem jasně viděla, že jedna cela není prázdná.

Viděl, jakým směrem se dívám a pokrčil rameny.

„Řekl jsem upíry. Tohle je člověk.“

„Aha,“ řekla jsem a snažila se zahlédnou vězně. Nepovedlo se mi to, ale naštěstí, jsme vězením pouze prošli. Hned za ním, byla další cela, alespoň to tak vypadalo. Vlastně, ne. Počkat! Vinný sklípek? No, tohle bude zajímavé.

„Jsme na místě?“ zeptala jsem se.

Felix kývnul.

„Nejsem zrovna zběhlá, ale mám takový dojem, že celá garda se sem nevejde.“

Znovu se usmál a tentokrát mnohem více srdečně.

„Ne, to máš asi pravdu. Nevejde. Měla by sis uvědomit, že nemůžeme mít volno všichni najednou. Střídáme se.“

„Hm, aha.“ Vypadlo ze mě nakonec. „Takže si dáme víno?“ zeptala jsem se a pochybovačně jsem si ho měřila.

„Něco lepšího.“

„Tak krev? Mám trochu hlad,“ přiznala jsem.

„Je to Arova specialita. Proto jsme dnes taky tady. Je to lidská krev smíchaná s alkoholem, a která dokáže opít i upíra,“ vysvětlil mi.

„Fakt? O tom jsem nikdy neslyšela.“

„Vždyť říkám, Arova specialita.“ Mrknul na mě.

„Jo ták!“ řekla jsem a falešně se usmívala. On mi mezitím naléval do křišťálové sklenky červenou tekutinu, která opravdu překrásně voněla. Nejdříve, jsem ke sklence pořádně přičichla. Poté, jsem ji přiložila ke rtům, ale než-li jsem se stačila napít, do dveří vešel ten upír z limuzíny.

Díval se na mě tím svým kritickým pohledem, ale svou otázku směřoval na Felixe.

„Co ta tady dělá?“ zeptal se.

Než stačil Felix něco říci, ozvala jsem se.

„No, vypadá to, že Aro má nějaké vyřizování s mým otcem. Takže mě si sem poslal hrát,“ pronesla jsem laškovně a hodila po něm úsměvem jako med.

Už už se nadechoval, že něco řekne, když najednou se za jeho zády vynořila Jane.

„Ahoj, Lilliane,“ pronesla sladce. „Vidím, že Felix, ti už odhalil Arův recept. Chutná?“ zeptala se.

„Vlastně jsem ještě neochutnala, poněvadž jsem byla velmi hrubě přerušena tímto pánem, který se ani nenamáhal představit se.“ Hodila jsem po dotyčném vyzývavý pohled.

On mi pohled intenzivně oplácel. Překvapivě to byla Jane, kdo promluvil.

„Zlatíčko, odpusť mu to. Tohle je Demetri. Je to stopař a není příliš kultivovaný, abych řekla pravdu.“ Znovu mi věnovala ten sladký úsměv. „Jak se má tvůj… no, prostě Rolland?“

Podívala jsem se na ni a na chvíli se zamyslela. Byl to fakt jen zlomek sekundy. Za prvé, už dvakrát mě před Jane varovali. Myslím, že po třetí už by varování přijít nemuselo. K tomu všemu ta Rollandova prosba…

Rozhodla jsem se být milá.

Usmála jsem se a doufala, že podobně andělsky jako ona.

„Je to můj stvořitel. Mám ho moc ráda. Lepšího otce si nedovedu představit.“

Nadzvedla jedno obočí. „Tak otce říkáš?“

„Ano, otce.“ Znovu jsem napodobila ten její úsměv.

„Dobrá tedy. Jsem velmi ráda, že se ti u nás líbí,“ pokračovala.

Moment! Majáček. Nic takového jsem nikdy neřekla. Nicméně jsem se jen dál, teď už trochu připitoměle usmívala.

Jane upíří rychlostí každému podala sklenku s tím speciálním nápojem.

„Na tebe, Lilliane!“ pronesla.

Znovu jsem se donutila usmát. Bože! Já, ten úsměv snad nikdy nesundám. Trochu jsem se ošila, když jsem viděla, jak ostatní pozvedají číše. Najednou jich tu bylo mnohem víc, ale nevšimla jsem si toho. Až do teď. Připíjí na mě. Vzpamatovala jsem se a přiložila si víno k ústům.

„Na naši novou členku,“ dokončila Jane svoji řeč.

„Na jednu z nás,“ přidal se Felix.

V tu chvíli, jako bych zkameněla. Nápoj byl silný, ale to nebylo to, co mě odrovnalo. To ten přípitek.

Jedna z nás? Nový člen?

Co to má sakra znamenat? Ne, to nemůžu být já, vždyť já ani nemám žádné zvláštní schopnosti.

Tedy, jednu mám, ale ta je asi stejně tak užitečná, jako barvoslepému paleta. Prostě mi není k ničemu. Vlastně to ani není schopnost. Spíš nedostatek.

Mám totiž zřejmě extrémně dlouhé vedení…

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 3. kapitola: