Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 2. kapitola

30.10.2013 (14:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2619×

2. kapitola

 ******

Jak už jsem řekla, věřte nebo ne, zabíjení časem unaví. Mně to trvalo šest let od proměny, abych si uvědomila, že už to stačilo. Tehdy se mi začaly vracet emoce. Byla jsem vynalézavá vražedkyně, ale zároveň pořád malá holka, které někdo ublížil, a která za své zlomené srdce trestá ostatní.

Mým stvořitelem je hezkých pár stovek let starý upír. Jmenuje se Rolland. Máme spolu opravdu dobrý vztah, takže přestože ho oslovuji jménem, je pro mě jako otec.

Žijeme v Arizoně. Máme malý dům na okraji města a ačkoliv máme spoustu peněz, žijeme na oko skromně. Podle Rollanda tak přitahujeme menší pozornost.

On tak žít nechtěl, ale já ho přemluvila, a tak jsme se usadili.

Chodila jsem do školy a on do práce. Kradli jsme po nemocnicích pytlíky s krví. A navazovali vztahy se sousedy.

Rolland je pěkný měkota. Takže i přes nutnost působit průměrně, sem tam se mi dostane do rukou nějaký ten kousek moderně vyhlížejícího kusu oblečení od známých návrhářů. Hlavně na mé narozeniny.

Nevím, proč trvá na tom, abychom je slavili, když už ani jeden z nás nestárne. Nejspíš nějaký sentiment, pochycený v bůh ví jaké době, protože kdykoliv slaví narozeniny on, nehodlá přiznat svůj skutečný věk. Prý mi musí stačit, že by se svíčky jednoduše nevešly na dort. Vždy máme dort, ale nikdy ho nejíme. My totiž nic nejíme. Jak říkám, občas je dost sentimentální, ale koho já tu poučuji? Tyler. Stačí tohle jméno vyslovit, nebo na něj pomyslet a utápím se ve výčitkách.

A právě v těch chvílích mě Rolland utěšuje. Občas vypráví příběhy o tom, kde byl, co zažil a s kým se setkal. Podle těchto historek si sama pro sebe odhaduji jeho věk. Občas mu nějaký ten svůj typ i řeknu, ale vždy se jen usměje a mávne rukou. O svém lidském životě mluví málokdy a já mu to nezazlívám. Také se o něm nerada bavím. Je to totiž dost depresivní záležitost.

Občas se ani já splínu nevyhnu. Nechápejte mě špatně, svůj druhý život zbožňuji, ale když vzpomínám na rodiče, je mi úzko. Vím jistě, že otec je s Claire šťastný, a že moje sestřička Sussie je v pořádku. Tak nějak to prostě cítím, ačkoliv stýkat se s nimi je samozřejmě nemožné.

*************

Jedno ráno mě probudil nadšený hlas mého stvořitele.

„Vstávej. No tak, honem. Vstávej, ty ospalče,“ říkal.

Já se ale místo jakékoliv odpovědi pouze převalila na druhý bok.

Začal semmnou lomcovat. Podrážděně jsem zavrčela a přetáhla si peřinu přes hlavu.

„Co jsem zrovna já komu udělal, že jsem musel stvořit zrovna tebe? Kdybych věděl, že jako jediná budeš moct spát, rozhodně bych to nedělal. Obzvláště, když je tak těžké tě probudit! Tak vstávej! Musíme odjed!“ křičel.

Do té doby jsem ho téměř nevnímala, ale když jsem slyšela to slovo odjed. Rázem ve mně hrklo a byla jsem vzhůru, jako snad nikdy v životě. Ani v jednom. Vážně! Ne, že bych spala. My totiž spát nemůžeme. Já tak jen utíkám před světem. Prostě zavřu oči a úplně vypnu. Jen Rolland si ze mě utahuje, že spím.

„Cože? Odjet? Kam odjet?“ Vyhrkla jsem zmateně.

Už se nám jednou stalo, že jsme museli narychlo opustit město a dům, ve kterém jsme žili. Tenkrát to bylo moc zlé. Někdo zahlédl Rollanda, jak cucá krev nula negativní z pytlíku, který právě kradl v nemocnici, a který kvůli své žízni ihned načal. Tehdy z toho sestra, která ho načapala, měla málem smrt.

Samozřejmě to nepřežila i tak. Nemohli jsme si dovolit, aby o tom někomu řekla.

Přesně jako dnes, i tehdy přiběhl a rozkřičel se. Zmocnila se ho panika na celé kolo a museli jsme odjet.

Do deseti minut jsem se musela zabalit. Naštvalo mě to, ale zase jsem se těšila na nové lidi. Ráda je poznávám, ale musím uznat, že s některými se nerada loučím. Jako třeba teď, měla jsem kamarádku.

Byla skvělá. Jmenovala se Jasmine. Měly jsme stejný styl humoru, takže jsme si po našem nastěhování ihned padly do noty. I když s těžkým srdcem jsem se ihned smířila s tím, že už ji neuvidím. Zase. Jako na té škole předtím. Jsem zvyklá odcházet ze dne na den, ale i přesto mě to podráždilo. Jasmine byla totiž tak skvělá, že jsem ji ani nechtěla sníst.

„Tak co jsi provedl tentokrát?“ řekla jsem naštvaným, ale přesto trpělivým hlasem.

Podíval se na mě svýma čerstvě rudýma očima a já jsem chtěla říct, že je mi to jasné. Pak jsem si ho ale prohlédla pozorněji. Nebyl zdrcený jako posledně. Usmíval se, byl šťastný. Nechápavě jsem sjela zpět na postel.

„Tohle mi musíš vysvětlit. Jinak prostě nikam nepojedu.“

Pouze se potutelně usmál.

Vyvalila jsem oči a zvýšila hlas. „Tak co bude? Odpovíš mi?“

„Volal mi můj velmi starý přítel. Myslím, že jsem ti o něm vyprávěl. Jmenuje se Aro,“ řekl, když uviděl, že bez odpovědi z postele opravdu vylézt nehodlám.

„Aro?“ Zopakovala jsem zamyšleně. „To je ten Ital?“

„Ano, přesně ten. Je to Volturi, vlastně hlavní Volturi, ale o rodině Volturiových jsem ti určitě vyprávěl, ne?“ Znovu se usmál.

„Jo, jenže co s nimi máme společného?“ vysoukala jsem ze sebe.

„Drahoušku, už jsem řekl, že je to můj přítel a zve nás k sobě do Volterry.“ Vyčkávavě na mě pohlédl, a když jsem nereagovala, zvýšil hlas a radostně vykřikl.

„Jedeme do Itálie. Nemáš radost? Změníme vzduch. Navíc je tam moře, krásné památky ...“

„A spousta slunečního třpytu,“ dodala jsem sarkasticky a zakoulela očima.

Posadil se vedle mě na postel, dal mi paži kolem těla a řekl:

„Nebuď sarkastická. Myslím to dobře. Je to tam úžasné. Navíc, jak už jsem řekl,  Aro nás pozval. Je to jako pozvání od krále a jakožto takové se jednoduše neodmítá.“

Udělala jsem obličej a už už jsem chtěla něco říct, ale on na mě znovu zvýšil hlas.

„Už bylo dost řečí, prostě se sebereš a půjdeš. Máš přesně půl hodiny na to, aby ses rozloučila s kým chceš a zabalila si pár věcí!“ Jeho úsměv byl ten tam.

„Nebo tě do letadla odtáhnu, než stačíš mrknout a oba víme, jak rychle dokáží upíři mrkat.“ Otočil a se odkráčel z místnosti.

Mě tam nechal sedět s otevřenou pusou, naprosto neschopnou slova.

„Pche, vždyť nemusíme mrkat vůbec,“ odfrkla jsem si, když jsem se trochu vzpamatovala.

Z obýváku jsem ale zaslechla Rollanda. „S tím nepočítej a nebuď drzá.“

***************

Po pár minutách zvažování jsem si řekla, že bude přece jenom lepší ho poslechnout. A tak jsem otevřela svoji skříň a vyndala z pod postele kufr.

Několik kusů oblečení jsem si sundala z ramínek. Ani jsem se však neobtěžovala jejich skládáním. Prostě jsem je do toho kufru naházela. Totéž jsem udělala s pár osobními věcmi. Byla jsem naštvaná, tedy spíše uražená. Takhle se mnou Rolland ještě nikdy předtím nemluvil. Připadala jsem si ponížená.

Když jsem skončila s balením, rozhlédla jsem se po svém malém pokoji. Měla jsem velkou postel s nebesy, která stála uprostřed místnosti. Vedle ní velkou, dřevěnou skříň a toaletní stolek. Všechno bylo stylizováno do modré barvy.

Moc osobních věcí jsem tam neměla, akorát nějaké fotky z minulých škol, které jsem navštěvovala a i z té současné. Malou ručně vyřezávanou šperkovnici zdobenou liliemi a pár pohlednic od Mariany. Rollandovi známé, která k nám čas od času jezdila na návštěvu.

Byla spíše samotářka, ale vždy to mezi ní a Rollandem pěkně jiskřilo. Nejsem si vědoma toho, že by mezi nimi kdy k něčemu skutečně došlo, a byla to podle mě chyba na straně mého stvořitele.

Rolland kdysi měl ženu a snad i děti. Dceru, myslím. Občas se na mě tak zvláštně zahleděl. Vyvodila jsem z toho, že jsem jí asi podobná. Proto mě taky jako dceru bere.

Většina upírů si totiž tvoří družky, nebo potencionální děti, a jelikož on se ke mně choval spíše otcovsky, než-li… Nevím, jak to nazvat. Prostě se nechová, jako se muž chová k ženě, o kterou má zájem.

Mně se sice líbil. Byl to totiž fakt atraktivní muž. V lidských letech mu bylo něco kolem pětatřiceti. Vysoký, svalnatý s milým úsměvem. Blonďaté, pečlivě nagelované číro a velké modré oči. Na veřejnosti taky nosil čočky. Jejich snížená trvanlivost mu prý za tu modrou stála, ale mně ne. Čočky jsou kvůli červeným očím prostě nutnost, pokud chcete vystrčit nos mezi lidi.

Naproti němu Mariana měla asi sto šedesát centimetrů a vysportovanou postavu. Na upírku nezvykle snědou pleť a velké kočičí oči. Nosila dlouhé černé vlasy, které se jí po stranách vlnily. Byla opravdu krásná. Pocházela odněkud z Jižní Ameriky. Mluvila plynně španělsky a dodávalo jí to takový sexy přízvuk pokaždé, když promluvila po našem.

Já na ní tedy mohla oči nechat, když se u nás poprvé objevila.

Opravdu hodně jsem se divila, že by si Rolland nedal říct, přestože ona evidentně zájem měla. Navíc byla jednoduše skvělá. Neustále se smála, jakoby měla takovou zářivou auru. Naprosto jsem nechápala, jak jejímu půvabu může vzdorovat. Byli dobří a dlouholetí kamarádi. To se dalo poznat z toho, jak si bezmezně důvěřují.

Když zemřela, bylo jí něco kolem šestadvaceti. Vypadaly jsme však věkově podobně. Hrozně jsem toužila, aby se Rolland vymáčkl a ona s námi zůstala. Se svou biologickou sestrou jsem být nesměla a kamarádky u mě nikdy neměly moc dlouhou trvanlivost. Možná je mi víc něž šestnáct, ale vážně jsem, hlavně na začátku, potřebovala nějaký ženský vzor.

Ona upřednostňovala lovení lidí. V tom se s námi rozhodně rozcházela. Nešlo o to, že bychom ji kritizovali, ale chtěli jsme se usadit. A to by nešlo, pokud by pořád mizeli lidé a nacházeli se lidská těla s prokousnutým hrdlem.

Už od samého začátku, tedy hned poté, co jsem si to vyřídila s Tylerem, se mně Rolland snažil vést spíše k pytlíkům s kradenou krví z nemocnice. Zřejmě by to nikdy nepřiznal, ale nechce ze mě mít vraha. On sám zabíjel po staletí. A spolu se mnou šest let. I pro mě to bývala zábava. Když mě to omrzelo, uzavřeli jsme dohodu. Já budu cucat krev z pytlíků, ale usadíme se. Souhlasil.

Mariana se nikdy a nikde nezdržela příliš dlouho. Bylo jí skoro sto let a pořád neměla v plánu se usadit. My ale ano. Od té doby, co jsme se tak rozhodli, jsem ji neviděla. Přicházejí mi od ní jen ty pohlednice.

***********

Z mého přemýšlení mě vytrhl Rollandův hlas. Vlastně jsem docela nadskočila. Ani mi nedošlo, že zatímco si tu přemýšlím, ubíhá mi čas, který jsem mohla využít například na loučení s Jasmine.

„No nic,“ řekla jsem si a popadla kufr. Napíšu jí cestou na letiště. Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji a zavřela jsem za sebou dveře.

*********

Cesta na letiště probíhala v tichosti. Ani jeden jsme neměli tomu druhému co říct, a tak jsme mlčeli. To ostatně děláváme často. Nebyl příliš upovídaný. Asi po patnácti minutách jsem vytáhla z kapsy mobil a vyťukala zprávu pro Jasmine. Prostou a jasnou, řekla jsem si. Nic konkrétního, ale nakonec jsem napsala:

„Můj otec jede na služebku a mě si s sebou bere jako zavazadlo. Uvidíme se po prázdninách.“

Povzdechla jsem si a mobil uklidila. Už zase jsem byla sarkastická, ale co už. Nic lepšího mě stejně nenapadlo. A vůbec, co Rolland čekal od zamrznutý pubertačky? Opravdu jsem doufala, že se sem vrátíme, ale něco mi říkalo, že ne.

*************

Na letišti jsme se sotva odbavili a už jsme museli vyrazit na příslušnou přepážku. V letadle jsme opět mlčeli. Nebylo postě co říkat. Já dělala uraženou a on byl naštvaný, že jsem se mu neomluvila za dnešní ranní neomalenost.

Jenže, jako vážně? To on změnil mé plány. Já nikam nechtěla a vlastně pořád nechci. Král ne král. Co je mi do něj? Nějakej upíří páprda, co hlídá, aby nebyly porušeny zákony a hlavně náš nejdůležitější. Zákon o utajení.

Fakt nechápu, co je na nás tak tajného. Kromě pár věcí na nás Bram Stoker, autor Drákuly, stejně všechno vykecal. Jasný za ty roky jsme se vyvinuli. Můžeme na slunce, ale svítíme jako lampičky. Jsme spíš tvrdí a studení, na slunci se třpytící diamanty. Naprosto dokonalé a naprosto neměnné.

**********

Náš přílet do Volterry jsem málem nezaregistrovala, protože jsem z toho všeho nadávání upadla do toho svého takzvaného spánku.  

Byla tam tma, čekala na nás limuzína a tři členové královské gardy. Nepostřehla jsem jména, ale jeden, ten co mi vzal kufr, byl fakt obrovský a samé svaly, jako nějaký kulturista. Jinak standartně bledý s hnědými vlasy a rudými zorničkami. Moc mě nezaujal. I když byl můj kufr fakt velký, oproti němu vypadal jako dámská kabelka.

Té představě jsem se prostě musela zasmát. Všichni čtyři se na mě rázem podívali, bylo to zvláštní. Tvářili se tak strašně… vážně.

Ta malá drobná žena s andělskou tváří a blond vlasy si mě měřila co možná nejbedlivěji mohla. Bavila se zrovna s Rollandem. Opodál ještě postával docela divný kluk menšího vzrůstu, se spoustou hnědých vlasů. Nebyli si s tou blondýnkou podobní. Kromě oblečení, které měli zdá se všichni stejně nemoderní. Dokud se na mě neusmál.

„Ale co,“ řekla jsem si. Otočila jsem se a nasedla do otevřených dveří limuzíny. V ní seděl ještě jeden muž. Vypadal znuděně, ale když mě spatřil, se zájmem si mě změřil od hlavy k patě.

Chtělo se mi říct: „Na co sakra tak čumíš?“ Ale než jsem něco stačila skutečně říci, znovu se otevřely dveře. Vedle mě se nasoukal Rolland. Muž odvrátil zrak ode mě a měřil si mého stvořitele.

Aha. Tak on takhle asi čumí na všechny. Nevím proč, ale on mě strašně vytáčel a to jsem ho ani neznala. Přísahám, že bych se radši bavila s tou blonckou, než s ním. Ne, že by o konverzaci projevoval zájem. Jenže to jsem taky ještě netušila, co je ta bloncka zač! Znovu se otevřely dveře. Tentokrát na opačné straně auta a ona už se soukala dovnitř. Ostatní byli vpředu.

Celou cestu si s mým stvořitelem povídala. Vyptávala se ho na všechno možné. Normálně ho balila. Tady, přímo přede mnou a bylo jí to jedno. Určitě jí neřekl, že jsem jeho dcera. Co si to sakra ale dovoluje? No dobře, myslela jsem na Marianu a na všechen čas strávený s ní. Jestli někdy budu mít zase nějakou macechu, tahle to rozhodně nebude. O to se postarám!

Snažila jsem se na venek tvářit nezaujatě, ale zřejmě se mi to nepovedlo, protože ten, co na mě předtím tak čuměl, to dělal zas. Těkal pohledem mezi mnou a blonckou. Aha, no, takže mu asi neušlo, že se mi nelíbí ta její přátelskost k mému stvořiteli. A není divu.

***********

Auto zastavilo a ta blonďatá fuchtle vyndala šátky. Začala Rollandovi zavazovat oči s tím, že nás zavedou do křídla pro hosty, ze kterého zřejmě nemáme znát východ a zase se tak sladce usmála. To už jsem to nevydržela a vyjela na ni.

„Cože? To nemyslíte vážně?“ vrčela jsem.

„Nejsme vaši vězni! Co si o sobě myslíš ty… mrcho? Mně se zavázanýma očima nikam nedostanete.“ Založila jsem si ruce na prsou a nasadila trucovitou masku.

Zarazila se. Zřejmě nevěděla, jak má reagovat. Byla vykolejená. Myslím, že takhle s ní už hezkých pár stovek let nikdo nemluvil. V duchu jsem se nad její reakcí ušklíbla.

Rolland, který se do té doby díval spíše vyplašeně, se začal za mou neuctivost omlouvat. Vrhla jsem po něm vyčítavý pohled. Ta bloncka zřejmě pochopila, že když příjme omluvu, kterou jí můj stvořitel nabízí, šplhne si víc, než kdyby se nějak mstila. Přesto jsem viděla, jak se jí za tím nevinným výrazem vaří krev.

Kdo z toho měl ale evidentně srandu, byl muž z limuzíny. Ten, který si mě na začátku tak prohlížel. Neudržela jsem se.

„A ty se čemu směješ, ty pako vylízaný?“

Nevím proč, ale začal se smát ještě víc, a když jsem mu chtěla ještě něco říct, Rolland mi zakryl ústa dlaní a začal se omlouvat. Zase.

„Tohle bude ještě zajímavé,“ pronesl a nad nabízenou omluvou jen mávnul rukou.

Nakonec přistoupil ten svalouš s kabelkou. Myslím, že dokud nebudu vědět jeho jméno, můžu mu říkat třebas takto.

Tomu už jsem si ale odporovat netroufla. Navíc mě Rolland velmi důrazně varoval, že už toho bylo opravdu dost.

Zvažovala jsem své možnosti…

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 2. kapitola: