Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 17. kapitola

18.04.2014 (19:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1939×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

17. kapitola

 ********

Raději jsem se držela u zdi snažila se najít Chellsie. Připadalo mi vhodné začít s ní a taky jsem na ni narazila. Zrovna se bavila s někým z gardy, ale jeho jméno jsem neznala.

„Takže tady jsi,“ pronesla jsem a viděla jak se jí v očích objevil strach.

„Máš se proč bát.“

Cítila jsem, jak na mě zkouší opět použít svůj dar.

„Tentokrát ne,“ upozornila jsem ji.

Ustrašeně vykulila oči a rozběhla se tunelem pryč.

„Fajn, jak myslíš,“ řekla jsem a dala se také do běhu.

Pronásledovala jsem ji snad po celé Volteře. Byla to rychlá potvora, ale já byla ve svém pronásledování neúnavná. Nakonec jsem ji přeci jenom chytila. Pravda, musela jsem jí nadběhnout, ale povedlo se.

Srazila jsem ji na zem a nohou jí drtila hrudní koš. Pořádně ji v něm prasklo.

„Takže, možná bychom si teď měly promluvit,“ řekla jsem.

„Co po mně chceš? Jen jsem poslouchala rozkazy,“ vykoktala ze sebe.

„Něco mi říká, že kdyby se ti něco stalo, Aro přijde o loajalitu poloviny gardy. Je to tak? To by ho asi trochu naštvalo…“

Rozšířily se jí oči.

„Co po mně chceš?“ zeptala se znovu. Byla přišpendlená k zemi. Neschopná se pohnout.

„Víš, co chci? Chci, aby ses cítila tak, jako já, když jsi mi vyrvala z hlavy mé vlastní já. Chci, abys pocítila ten pocit, jako když tě někdo trhá na kusy,“ zavrčela jsem vztekle.

„Víš, co? Mám nápad. A dokonce budu tak laskavá, že ti dám na vybranou. Co na tebe mám vyzkoušet první?" zeptala jsem se a obkročmo se na ní posadila. Nemohla se pohnout, ani jinak bránit. Byla plně v mé moci. A mně se to moc líbilo. „To, co jsi mi udělala ty? Nebo snad schopnosti Jane? Nebo Aleca?" pokračovala jsem. 

„Neodpovídej hned. Promysli si to. Máme čas..."

Mlčela. Stále na mě jen vyděšeně zírala.

„Fajn, už mě to trochu nudí,“ přiznala jsem po chvíli a protočila oči.

„Zjistím si to tedy sama. Nevadí?“ ušklíbla jsem se a aniž bych čekala na její vyjádření, popadla jsem ji za ruku.

Šťourala jsem se jí v hlavě. Měla divnou mysl. Asi proto, že udržovala spojení se všemi, s kterými pomocí svého daru manipulovala. Zaujalo mě to natolik, že jsem na chvíli upustila od svého původního plánu a pustila se do zkoumání jednotlivých vazeb. 

Zjistila jsem například, že Janino spojení s Volturiovými trochu slábn. Tedy, ne to spojení jako takové, jen ta část, kterou způsobovala Chellsie. Což jsem shledávala poměrně zajímavým...

Prozkoumala jsem i svou vazbu. Byla jakoby vypálená. Což mě opravdu velmi potěšilo, ale co tu proboha dělá Rolland?

Zaměřila jsem se na něj. Tohle spojení bylo celkem silné, což mě naopak šíleně vytočilo. Co si to dovoluje manipulovat s ním? Hledala jsem i svou matku, ale taková vazba, která by se týkala Sophie tam vůbec nebyla. No, aspoň něco je dobře.

Zkontrolovala jsem i Demetriho. I když spíš jen ze zvědavosti. Jeho vazba byla už téměř neviditelná. Co to asi způsobuje? Že by já?

Nemá cenu dumat nad hloupostmi, pokárala jsem se v duchu a znovu obrátila svou pozornost k Rollandově vazbě. Zaměřila jsem se na tu konkrétní vazbu a s pomocí kopie jejího vlastního daru, jsem ji spálila na uhel. Bylo to instinktivní. Věděla jsem přesně, co mám dělat, abych toho dosáhla...

Chellsie začala křičet. Cítila jsem, že ji to bolí, ale pořád to podle mě nebylo dost.

Pustila jsem její ruku a přerušila naše spojení. Pak jsem se na ni usmála stejně krutým úsměvem, jako to dělává Jane. Když se mi před očima objevila její tvář, Chellsie se začala zmítat v mohutných křečích. Držela se za hlavu a vřískala jako smyslů zbavená.

Cítila jsem zvláštní uspokojení a radost. Částečně byla moje, ale taky pramenila z toho, že je Janina schopnost konečně použita. Doslova jsem se v tom vyžívala...

„Lilliane, přestaň,“ křičel někdo z velké dálky.

Překvapeně jsem zamrkala a pohlédla na dotyčného. Úsměv mi okamžitě zmizel z tváře. Naproti mě stál Demetri s Rollandem. Oba si mě zděšeně prohlíželi.

„Pusť ji, Lilliane,“ řekl Rolland.

„Proč?“ zeptala jsem se chladným hlasem.

„Protože už to stačí. Nemyslíš?“ odpověděl mi Demetri.

„Vlastně se mi to právě začínalo líbit,“ odporovala jsem a znovu obrátila svou pozornost k Chellsie. „To byla druhá, ještě zbývá jedna.“

Sotva jsem to dořekla, ucítila jsem to známé šimrání, jak z mých prstů začala proudit černá mlha.

Zabořila se do Chellsie všemi dostupnými otvory. Po tváři se mi rozlil krutý úsměv.

„To už stačí,“ řekl Rolland s větším důrazem a pokusil se mě od ní odtáhnout.

Vyprosila jsem se mu a zadívala se do jeho očí. Chtěla jsem na něj začít křičet, ale tvářil se naprosto zděšeně. Uviděla jsem svůj odraz v jeho očích.

Vypadala jsem jako nějaké monstrum. Černé, bezedné oči, krutý úsměv a obklopoval mě černý kouř. Tohle jsem já? pomyslela jsem si zmateně. Dívka v odrazu sebou lehce trhla a nakrčila obočí.

Asi jsem to vážně trochu přehnala...

Pomyslela jsem na Edwarda a na to, jak mě zachránil. Kouř zmizel stejně jako předtím, ale ta děsivě vyhlížející dívka, se v Rollandových očích odrážela stále.

„Co tady ještě děláš?“ zavrčela jsem a obrátila se zpět na Chellsie. „Koukej zmizet."

 Sotva jsem z Chellsie sesedla, vyškrábala se na nohy a utekla pryč nejbližší chodbou. Potlačila jsem právě přicházející salvu smíchu a opět se zaměřila na Demetriho s Rollandem. 

„Mám toho na práci ještě dost a vy dva, se mi radši nepleťte do cesty. Nebo to nebude hezký.“

S těmito slovy jsem si to namířila na opačnou stranu, než zmizela Chellsie.

Nevím, co to se mnou bylo, ale konečně jsem si připadala silná a sebejistá. Schopnosti se ve mně chvěly blahem, že jsem je využívala a jejich blaženost se vlévala i do mě samotné.

Toužila jsem si ten pocit pořádně užít.

Nasadila jsem krutý úsměv a vydala se sebejistou chůzí do své ložnice, kde jsem ze skříně vytáhla černé kožené kalhoty, červený top a boty na vysokém podpatku.

Oblékla jsem se a začala se v koupelně upravovat. Velmi výrazně jsem se nalíčila a rozcuchala si vlasy.

„Co to děláš?“ zeptal se Demetri, který se tam znenadání objevil.

Zapředla jsem jako kočka a přitáhla si ho k sobě. Dlaně jsem mu zabořila do vlasů, až lehce zvrátil hlavu dozadu. Začala jsem ho jemně líbat na odhaleném hrdle. Měla jsem nutkání zakousnout se. Dokonce jsem, už otevírala pusu, ale on se vzpamatoval. Uchopil mě za ramena a odtáhl se. Nespokojeně jsem zamručela.

„S tebou není žádná zábava...“ 

Zvláštní. Normálně by se asi měla dostavit nějaká emoce. I když jsem ji nedokázala přesně identifikovat, uvědomovala jsem si, že by tam měla být, ale nic jsem necítila. Jen lhostejnost, možná nudu.

Všechno bylo v pořádku.

„Mám žízeň,“ postěžovala jsem si.

„Tak zajdeme do sálu,“ navrhl.

„Nepotřebuji chůvu,“ řekla jsem otráveně a dostala lepší nápad. „Zajdu si tam a pak se vrátím, ale nemusíš na mě čekat.“

Sotva jsem ale vyšla ze dveří, potutelně jsem se usmála. Měla jsem totiž trochu jiné plány…

*******

„Ahoj, Heidi,“ pozdravila jsem ji a vystoupila zpoza rohu, přímo naproti ní s rukama založenýma na prsou.

„Ahoj, Lilliane. Co tu děláš?“ zeptala se překvapeně. Evidentně mě tu nečekala.

„Hledám tě,“ řekla jsem prostě.

„Proč?“ podivila se. „Chceš snad vyrazit na lov?“

„Ano, chci vyrazit na lov.“

„Dobře, tak zítra mám domluvenou…“

„Ne zítra,“ zarazila jsem ji. „Dnes. Tedy hned.“

„Cože?“ nechápala.

„Aro řekl, že můžu z hradu. Pokud se mnou někdo půjde. Chci, abys mi dělala doprovod. Myslím, že by s tebou mohla být zábava,“ usmála jsem se na ni a pozorně ji sledovala.

Podezřívavě přimhouřila oči. „V čem je háček?“ zeptala se.

„Měl by v něčem být?“ zeptala jsem se ledabyle. „Prostě potřebuji dámskou jízdu.“

„Jsi nějaká... jiná,“ řekla a pozorně si mě prohlížela.

„A to je špatně?“ podivila jsem se.

„Ne. Vůbec ne,“ řekla a stále pozorně studovala můj výraz.

Bylo v něm něco jinak? Možná, ale momentálně nemám čas a ani chuť to zkoumat...

„Půjdeme?“ zeptala jsem se a zanechala svých zbytečných úvah.

„Jen na sebe něco hodím,“ řekla.

„Počkám tady,“ ujistila jsem ji a opřela se o zeď.

*********

Ani ne za pět minut byla zpátky. Měla na sobě černý top, který vypadal spíše jako podprsenka. Holé bříško, černé džíny a zlaté lodičky sladěné s velkou kabelkou.

Uznale jsem si ji prohlédla a ukázala na ni vztyčené palce.

„Můžeme,“ zatrylkovala.

„No jasně, že jo."

********

Strážní u brány mi nedělali žádné potíže, když viděli, že se mnou byla Heidi. Trvala však na tom, abychom nešli do klubu ve Volteře, takže jsme si trochu zaběhly, ale nelitovala jsem.

Bylo to větší město. Jméno jsem neznala, ale bar se jmenoval Carpe Diem. Obsahoval všelijaké láhve s alkoholem, hrála tam hlasitá hudba a na parketu byly dvě kovové tyče. Na barových stoličkách i u stolků byla spousta lidí. Jejich vůně se mísila s cigaretami a alkoholem. Sem tam jsem ucítila i lehké drogy.

Na stěnách bylo plno zářivých, neonových nápisů, což ještě doplňovaly různobarevné žárovky, opírající se o disko kouli. Od pultu, za kterým seděl Dj se po stěnách rozbíhaly barevné lasery.

„Perfektní,“ pochválila jsem Heidi. „Jediná škoda je, že se nemůžeme trochu opít,“ postěžovala jsem si.

Ona mi ale věnovala zářivý úsměv.

„Že ne?“ řekla a vytáhla z té své zlaté kabelky dvě láhve Arova nápoje.

Věnovala jsem jí uznalý pohled.

„Podle vůně soudím, že se nejedná o běžné víno s kapkou krve.“

„Spíš je to vodka,“ přisvědčila. 

„Paráda.“

Každá jsme si vzala jednu láhev a šly se bavit...

********

O dvě hodiny později…

Svíjely jsme se na parketě. Veškeré mužské osazenstvo baru, bylo v hloučku kolem nás. Někteří byli už dost staří a neměli v takovém baru, co dělat. Jiní byli naopak opálení italští krasavci. Na které bylo radost pohledět. Užívaly jsme si jejich toužebné pohledy a váhavé doteky některých odvážlivců.

Heidi měla kontaktní čočky, ale já ne. Mé černé oči je nepotřebovaly. Užívala jsem si ten pocit. Cítila jsem se tak lehká, tak bezstarostná, sebevědomá a mocná. Cítila jsem v sobě tu moc pramenící z mých schopností všude po těle.

Pohrávala jsem si s vazbami místních zamilovaných párů a sledovala důsledky svého konání. Heidi z toho měla také srandu. Dozvěděla jsem se, že pochází z Německa. Proto ten zvláštní přízvuk. Také se mi svěřila se svým darem. Dokonce mi ho i názorně předvedla na jednom chudákovi. Vůbec nevěděl, která bije, když se začal na baru svlékat jenom proto, že ho o to požádala.

Kochaly jsme se pohledem na jeho vypracované tělo a smály se mu.

„Co tady děláte?“ zavrčel Rolland naštvaně. Vedle něj stál Demetri s Jane.

„A jé," zhrozila se Heidi. Evidentně byla z jejich přítomnosti stejně nadšená jako já.

Zasténala jsem. „Nemůžete mě prostě nechat být?“

„Jsem tu s Heidi. Všechno je v pohodě, jen se bavíme.“

„To vidím,“ řekl Rolland a pohled upíral na poloprázdnou láhev v mé ruce a chlápka na baru, kterého zrovna sundávala ochranka.

„Promiň, ale nedám. Sama mám málo, že ano, Heidi?“ Chtěla jsem, aby mě podpořila.

„Jasně,“ zašklebila se. „My se s vámi dělit nebudeme.“

„Měli jste si donést vlastní,“ řekla jsem přiopile.

„Jdeme odsud,“ řekl Rolland přísným hlasem a chytil mě za předloktí.

„A to proč? Chceš mi zakázat i ten poslední malilinkatej kousíček zábavy?“ zaskuhrala jsem. „To se ti, ale nepovede,“ řekla jsem bojovně a vyškubla se mu. „Buď se bav s námi, nebo vypadni,“ zavrčela jsem.

„Lilliane,“ ohradil se.

„Rollande,“ vrátila jsem mu to.

Na chvíli mezi námi panovalo absolutní ticho. Pouze jsme se zlostně přeměřovali. Až jsem to jeho tiché odsuzování najednou nevydržela a začala na něj křičet.

„Mám toho dost. Ty z Volterry možná nechceš, ale já tam nemůžu dál zůstat.“

„Proč ne?“ zeptala se Jane klidným hlasem.

Málem jsem na ni úplně zapomněla. Hodila jsem po ní ďábelský úsměv a na Rollanda nasadila ignor.

„Už ani nevím. Řekla jsem ti někdy, jak moc se mi tvoje schopnost líbí? Je to tak osvobozující pocit používat ji. Ale ty víš o čem mluvím,“ spiklenecky jsem na ni mrkla.

Jane sebou trhla.

„No tak Jane, uvolni se. Může to být zábava,“ potutelně jsem se na ni usmála. „Neříkej mi, že ti to vyhovuje, když ti jídlo donesou až pod nos. Tady máš celý bufet. Stačí si jen vybrat. Všichni jsou na nás navíc celí žhaví.“ Naklonila jsem hlavu ke straně a prohlédla si ji.

Měla na sobě modré džíny s rozšířenými nohavicemi a blankytné tričko. Ladilo k jejím světlým vlasům a modrým kontaktním čočkám, které jí nejspíš půjčil Rolland. Blond vlasy stále stažené do přísného uzlu.

Podívala jsem se jí do očí. „Dokaž, že jsi lepší než Mariana,“ vyzvala jsem ji a stáhla jí z vlasů gumičku.

Zavrčela na mě.

„Uvolni se Jane,“ přidala se ke mně Heidi. 

Jane se zdála zmatená. Jako by nevěděla, co má dělat a jak reagovat. Věděla vůbec o Marianě?

„Jane, nikomu nic dokazovat nemusíš,“ řekl Rolland okamžitě a nevěřícně na mě pohlédl. Neměl moc rád, když jsem se o ní zmiňovala. A v této situaci to zřejmě platilo dvojnásob.

„Co to děláš, Lilliane?“ zavrčel Demetri a odtáhl mě stranou.

„Co já dělám? To vy narušujete naší dámskou jízdu,“ hádala jsem se.

„Vraťme se, než to zjistí Aro,“ naléhala Jane.

„Vy jste mu to ještě neřekli? To nejste moc hodní, ani poslušní pejsci,“ řekla jsem hraně lítostivým hlasem.

„Ne. Pusťte mě,“ zanaříkala Heidi zatímco ji Rolland s Jane táhli ven.

„Když je opilá, tak ten její dar zřejmě moc nefunguje,“ povzdechla jsem si.

„Mají špunty v uších,“ řekl Demetri pohotově.

„Chytré," uznala jsem, ale se mnou to tak jednoduché nebude. Já se odsud totiž nehnu,“ řekla jsem a přihnula si z láhve.

„Přestaň to chlastat,“ křikl a láhev mi sebral.

Chvíli jsem se s ním o ni přetahovala, ale nakonec jsem ji pustila a obmotalamu paže okolo krku.

„Nepotřebuji dar Heidi, abych tě přinutila udělat to, co chci,“ zašeptala jsem mu do ucha se sebejistým úsměvem na rtech.

„Myslím, že už sis užila dost. Jedeme domů,“ trval na svém.

„Domů? Domů? Já nemám žádný domov a už vůbec ne tady v Itálii,“ začala jsem na něj vřískat a s odporem od něj ustoupila.

„Zbláznila ses?“ zeptal se a nervózně se rozhlížel po lidech kolem.

„Chceš vědět, jak se chová opravdový blázen?“

Než stihl cokoliv udělat, ocitla jsem se u tyče. Přímo na baru. Začala jsem kolem ní tancovat. Několikrát jsem po ní svůdně sjela a točila se jako na tobogánu.

Odváděla jsem zřejmě dobrou práci, protože jsem měla publikum. Všichni nadšeně hvízdali a mávali. Jako v nějakém striptýzovém baru. To je nápad!

Přetáhla jsem si přes hlavu svůj rudý top a jen v podprsence pokračovala ve svém představení. Tričko jsem hodila do davu a mé publikum hlasitě zajásalo.

Pohodila jsem vlasy a svůdně na ně mrkla. Prohnula jsem celé své tělo kolem tyče a hodila po nich další zářivý úsměv. Rukama jsem si pomalu přejížděla po lemu své červené podprsenky. Prsty jsem se zastavila na jejím zapínání, které bylo přímo mezi mými prsy.

Chytala jsem se ho rozepnout, ale ucítila jsem slabý záchvěv vzduchu, který mě celý ovanul. Matně jsem vnímala i něčí dotek.

********

Náhle jsem se ocitla před klubem.

„Hele,“ vyjela jsem na Demetriho. „Kazíš mi všechnu zábavu.“

Čekala jsem, že se se mnou začne hádat, on ale jen nevěřícně zakroutil hlavou.

„Co na mě tak čumíš?"

„Přemýšlím, co to způsobilo, protože je víc než jasné, že tohle nejsi ty. A Chellsie už to nedělá. To vím jistě.“ 

Protočila jsem znuděně oči a vydala se zpět do klubu. Cestu mi, ale zastoupila Jane s Rollandem.

„To je vtip?“ uchechtla jsem se.

„Smějeme se snad?“ zeptal se Rolland.

„Co utajení a riziko odhalení?“ nadávala jsem.

„To nám říká ta pravá,“ řekl Demetri ironickým hlasem. 

„Myslela jsem to naše veleupíří tajemství. Ne prsa,“ opáčila jsem, ale bylo mi naprosto jasné, že mejdan končí... 

„Fajn zpátky do basy, ale nejdřív se najím,“ řekla jsem a vydala se tmavou uličkou za klopýtajícím mužem, který právě vycházel z baru. Byl docela hezký, problesklo mi hlavou, zatímco jsem zněj vysávala poslední kapky krve.

Znechuceně jsem od sebe odhodila jeho mrtvé tělo a otřela si pusu dlaní. Bylo to příjemné. Všechno mi v hlavě zpívalo.

„Nebyla to zábava. Vůbec se nebránil. Ani se nesnažil utíkat,“ pronesla jsem zklamaně a vracela se ke své skupince věznitelů.

Všichni na mě upřeli udivený pohled. O co jim jde?

„Nastup si do auta," rozkázal Rolland a ukázal na černou limuzínu stojící opodál.

„Limuzína?“ podivila jsem se.

„No snad si nemyslíš, že tě do Volterry potáhneme pěšky,“ setřel mě Demetri.

Protočila jsem oči, zatímco jsem nasedala do limuzíny, ve které už seděla Heidi.

„Takže tebe taky dostali?" zeptala se.

Důrazně jsem přikývla a sledovala z okýnka, jak Rolland s Jane uklízejí zbytky mé svačinky, které jsem nechala v uličce.

Když jsme se konečně rozjeli, pohodlněji jsem se uvelebila na sedačce a pozorovala za oknem míhající se krajinu. Demetri seděl vedle Heidi a Rolland vedle mě. Cítila jsem na sobě jejich starostlivé pohledy, ale nevšímala jsem si jich. Jane řídila.

Co mají všichni za problém? Já se jenom bavila.

„Kde máš tričko?“ zahihňala se Heidi.

„Nevím,“ řekla jsem absolutně bez zájmu a pokračovala v bezvírazném čučení z okna.

*******

Mě i Heidi vytáhli z limuzíny a jako dvě malé, nezbedné děti dotáhli do hradu.

„Kde jste byli?“ ozval se klapot podpatků a naštvaný hlas Sophie.

Oou!

„Fuj, z vás to, ale táhne,“ postěžovala si, když stanula před námi.

„Rozlučka se svobodou, maminko.“ Smála jsem se jí drze do obličeje a to oslovení znělo spíš jako nadávka.

Demetri s Rollandem sebou trhli.

„Ona vám to neřekla?“ podivila jsem se. „Budu si brát Marcuse. Přesně tak, jako si ona vzala Ara. Jaké štěstí, že kvůli mně nemuseli zabíjet jeho první ženu. Protože ta už je mrtvá dávno. Jsem si, ale jistá, že se obě obrací v hrobě, když vidí, jak to tady vedete.“ Ta představa mě rozesmála.

Sophie se napřáhla, ale Rolland ji ochranitelsky zadržel ruku kousek od mé tváře.

Chtěla mě uhodit, uvědomila jsem si. Ale já nejsem malá a mám dost toho, že se ke mně tak chovají...

„Víš, jak jsem říkala, že tě mám ráda? Něco ti prozradím, mami. Lhala jsem. Nemám. Nestojíš mi za to, abych tu shnila za živa,“ prskla po ní ta slova jako kyselinu.

Zatvářila se ublíženě a tak zvláštně se jí zaleskly oči.

„No, ne? Ty pláčeš,“ uvědomila jsem si a začala se smát.

„Je opilá, takže raději ji odvedeme do pokoje,“ řekl Rolland smířlivým hlasem.

„Udělám to,“ nabídl se Demetri.

Rolland přikývl.

„Já si vezmu na starost Heidi,“ řekla Jane a vydala se s ní na opačnou stranu, než já s Demetrim.

„Pá, pá Lilliane,“ volala za mnou Heidi.

*******

Cestou k pokoji jsem dál Demetrimu opile žvatlala do ucha. Po chvíli mě vzal do náruče, protože jsem pořád zakopávala, ale odmítal se se mnou bavit.

Vlastně se na mě, ani nepodíval, ale mě to bylo tak nějak jedno...

*******

Zastavili jsme se před vchodem do mého apartmá. Postavil mě na zem a naznačil mi, ať jdu dovnitř.

Nechtělo se mi... 

Obtočila jsem se mu kolem těla. Pořád ještě jsem byla jenom v podprsence a kalhotách a tak jsem se na něj pořádně přilepila. Uchopila jsem ho kolem krku přitáhla si jeho ústa k těm mým.

Polibek mi po chvíli váhání, začal oplácet. Dlaněmi mě lehce hladil po kříži a po zádech.

„Nechceš jít dál?“ zašeptala jsem mu smyslně do rtů.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 17. kapitola: