Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 16. kapitola

13.04.2014 (17:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2291×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

16. kapitola

*************

Probrala jsem se ve svém pokoji a měla podivné nutkání jít něco dělat. Aniž bych tušila co, vyklopýtala jsem na chodbu.

Je mi nějak divně, skuhrala jsem v duchu a potácela se napříč chodbami.

„Jsi v pořádku?“ oslovil mě Demetri.

„Ne. Je mi špatně.“

„Co se ti děje?“ zeptal se. 

„Moje hlava,“ postěžovala jsem si a málem se opět odporoučela k zemi.

Lehce mě uchopil za tváře a zkontroval ji. Jen díky němu jsem se udržela na nohou. 

„Fyzicky s ní nic nemáš,“ ubezpečil mě a pozorně si mě prohlížel, zatímco já byla nalepená na zdi.

Najednou jsem měla v hlavě úplně prázdno a pak blik, jako když někdo rozsvítí...

Někdo se mě dotýkal. Demetri. Vytanulo mi na mysl. Mé tělo se zvláštně zahřálo a mé mrtvé srdce jako by poskočilo, ale vzpamatovala jsem se rychle. Tedy alespoň mé tělo, protože moje mysl byla totálně zcepenělá.

„Co na mě saháš? Pokud vím, máme zakázáno se intimně stýkat,“ vyjelo ze mě.

„Snad sis nevzala ty jejich proslovy moc k srdci. Myslel jsem, že máš ráda, když se tě dotýkám. Nestěžovala sis, když jsme byli u tebe v ložnici,“ zašeptal lehce laškovně.

„O čem to mluvíš? Promiň, ale to se ti asi něco zdálo. Pokud vím, nejsi nic víc než můj kolega, spolubojovník. Jsme Volturiovi. Jsme garda. Je naší povinností…“

„Proč mi tu cituješ příručku? Já pravidla znám, ale pokud jde o tebe, kašlu na ně,“ prohlásil s pevnou jistotou v hlase.

Zalapala jsem pohoršeně po dechu. „Taková neúcta,“ zasyčela jsem. „Nejsme nic v porovnání s naším pánem. Stojíme v jeho velkolepém stínu. Bojujeme mu po boku a hrdě nosíme rodinný erb.“

„Hráblo ti?“ Zíral na mě jako na blázna.

„Toto je nedůstojný rozhovor pro Arovu stráž. Odstup ode mě a nech mě projít. Mám své povinnosti…“ 

„A jaké?" zeptal se posměšně. 

„Jistě nějaké důležitější než si povídat se stopařem,“ odfrkla jsem si.

„Co je to s tebou? Já tě nepoznávám. Jako by ti někdo vymyl mozek,“ řekl a bedlivě si mě prohlížel. 

„To není možné. S mými schopnostmi na mě nikdo nemá. Krom Arovi ženy, naší královny samozřejmě.“

„Myslíš svoji matku?“ Pozoroval mě zaraženě.

„Její lidská podstata porodila tu moji, ale obě jsou nyní zapomenuty. Máme stejný cíl.“

„Víš co? Měla by sis zajít do sklepa a posilnit se, protože ti fakt šibe.“

„Ve službě?“ vyjekla jsem pobouřeně.

„Nejsi ve službě. Dnes máš přece volno. Každý člen gardy má nárok…“ vysvětloval mi.

„Já znám příručku,“ vyjela jsem na něj podrážděně.

V hrdle mě opravdu dost pálilo. Rozhodla jsem se, že tam zajdu, ale rozhodně ne kvůli němu. Ani kvůli tomu vemlouvavému tónu co použil...

Protáhla jsem se kolem něj a bez dalšího slova odkráčela. 

*********

Šla jsem kolem věznice, když mě něco přimělo se zastavit. No jistě, ten vězeň. Nejspíš už bude mrtvý. To by bylo skvělé, kdybych mohla začít den s tak dobrou zprávou.

Najednou se ve mně ale zvedla vlna strachu a hned na to úlevy, když na mě promluvil.

Co má být zase tohle? Tyhle pocity prostě nechápu... 

„Ahoj. Tak jak ses měla?“ ptal se onen vězeň. Edward. Napovědělo mi mé podvědomí. 

„To mluvíš se mnou?“ ujišťovala jsem se váhavě.

„Jo. S kým jiným,“ řekl a usmál se.

„Měla jsem se dobře. Proč se mnou mluvíš?“ Podezřívavě jsem si ho změřila a udělala krok k jeho cele.

„Co tím myslíš?“ nechápal. 

„Jsi vězeň. Já Volturiová. Jediné, co bychom spolu měli řešit, by byla tvá smrt, ale dle rozkazu máš zemřít hlady. Tedy pokud je to vůbec možné…“

„O čem to mluvíš? Ještě včera jsi říkala, že jsme přátelé?“ podivil se a obezřetně mě sledoval. 

„My, Volturiovi, žádná přátelství nenavazujeme. Pouze posloucháme rozkazy Ara, našeho pána.“ 

„Děláš si srandu, že jo?“ zamračil se.

„Není mou povinností, ani právem míti smysl pro humor.“

„Poslouchej se. Mluvíš jako nějaká cvičená opička,“ zvýšil hlas.

„Srovnávat člena gardy s jakýmkoliv podřadným zvířetem je urážka. Je zakázáno se navzájem urážet. Nacházet se zde, je obrovská pocta. Jsem tak šťastná, že jsem jednou z nich.“

„Vzpamatuj se, Lilli. Tohle nejsi ty,“ zakřičel na mě zoufale.

„Co si to dovoluješ? Já jsem Lilliane Volturiová a moje…“ Zarazila jsem se.

„Ne tohle mu nesmíš říct,“ zavrčelo na mě moje podvědomí.

„Proč?“ vyštěkla jsem nahlas.

„Protože by s tebou potom nemluvil. A ty ho máš ráda!“

„Ne, nemám. Já mám ráda pouze sebe a i tak se s radostí obětuji pro blaho Volterry.“

„To nejsi ty. To ten dar.“ křičelo na mě znovu mé podvědomí.

„Dar? Mám spoustu darů. Jsem pro Ara užitečná,“ řekla jsem pyšně a vůbec nechápala, co tím mé vnitřní já myslí.

„Ne! Jsi jen další otrok. Vždyť ti to ani nemyslí.“

„Mně to myslí často a hodně. Vše pro blaho Volterry,“ ohradila jsem se.

„S tím jdi do háje,“ zavrčel Edward. „A přestaň se takhle chovat! Děsíš mě.“

„Nic ti do toho není,“ zavrčela jsem na něj.

„Promiň Edwarde, nemůžu si pomoct,“ omlouvalo se moje podvědomí.

Něco pod mou kůží, se začalo nepříjemně vrtět a kroutit. Pátrala jsem po původu toho pocitu a narazila na něco, co pomalu nabývalo obrys. Nová schopnost...

Kde jsem ji vzala? Střelila jsem pohledem po Edwardovi. 

„Ty! To děláš ty? Musím tě varovat. Vrátím ti to stokrát hůř,“ zavrčela jsem.

„Já nic nedělám. To ty tu magoříš,“ ohradil se.

„Odkdy jsi tak sprostej?“ zeptala jsem se udiveně. Nebo to bylo moje podvědomí? Ani nevím. Ta hranice mezi ním a mnou se začínala pomalu smazávat. Už dokonce dokázalo mluvit nahlas a ne jenom v mé hlavě.

„Od té doby, co o tebe mám starost,“ přiznal.

„Ty máš o mě strach?“ Zcepeněla jsem.

„Jistě. Jsme přátelé,“ řekl, ale vypadal nejistě.

„Ne, nejsme," odsekla jsem trvrdým hlasem. 

„Ano jsme. Je to můj přítel," prohlásilo mé podvědomí, které se až příliš silně dralo na povrh. Teď už jsem se hádala sama se sebou pěkně nahlas.

„Je to vězeň,“ zavrčela jedna má půlka a odmítala ustoupit.

Z mysli mi vytanula vzpomínka na předchozí události v sále. Před očima se mi začínala formovat tvář mladé dívky. Poznala jsem ji prakticky ihned.

„Chellsie,“ zavrčela jsem.  

Jakmile mi to došlo, její schopnost se mi usadila pod kůží a já s její pomocí zničila tu chodící příručku uvnitř své hlavy. Zavyla jsem bolestí, protože to fakticky dost bolelo, ale zvládla jsem ji plně odstranit ze své hlavy.

„Ta mrcha,“ zaklela jsem. Už jsem to byla zase já. Jenom a jenom já. Žádná příručka.

„O co jde?“ ptal se Edward a podezřívavě si mě měřil. Nejspíš si už zase myslel, že na něj něco hraju. Vážně super. Další důvod, proč soptit vzteky...

„Jak mi tohle mohli udělat? Bylo to tak odporný. Ble,“ nadávala jsem a celá se otřásala.

„Vysvětlíš mi, co se děje?“ zeptal se. 

„Oni mě nakazili. Ten zatracenej hajzl. Ta sketa. Ten podrazák. Tohle jim nezapomenu. Ble, fuj, hnus...“ Škrábala jsem si vlastní kůži, jako bych ji měla pokrytou něčím odporným, ale ve skutečnosti mě spíš štval ten pocit uvnitř. Ta chodící Volturijská příručka, co se ve mně usídlila byla ale naštěstí fuč. 

„Jak tě jako nakazili? Kdo? A čím?“ nechápal a dožadoval se vysvětlení.

„Zasranou loajalitou!“ zařvala jsem. „Loajalitou k nim. Prostě fuj!"

„Cože?“

„Co na tom proboha nechápeš? Může za to Chelsie. Já tu hnusnou krávu oddělám,“ vřískala jsem nepříčetně dál. „Použila na mě svůj dar."

„Uklidni se, ano? Já myslel, že Chelsie si hraje jenom s vazbami.“ Evidětně z toho byl zcela zmatený.

„Správně. Pokusila se mě k nim připoutat. Hnus!“ Znovu jsem se otřásla a stále se pokoušela dostat ze své kůže ten odporný pocit.

„Proč to nezabralo?“ zeptal se mě náhle.

„Ale zabralo. V tom je ten problém. Připadám si špinavá. Aro jí nejspíš řekl, ať na mě použije nějakou extra dávku, jenže to kompletně vytlačilo celou moji osobnost. Prostě komplet všechno. Cítila jsem jen tu zkurvenou loajalitu, ale zdá se, že jsem vyhrála. Teď, když jsem tu schopnost plně vstřebala, už ji na mě znovu nepoužije. Já ji fakt zabiju,“ zavrčela jsem.

Jenže pak jsem si vzpomněla na to, jak máma říkala, že když zabijí originál jejích schopností, děsně to bolí a nikdy se to nezacelí.

Tak a jsem v háji...

Klesla jsem na své obvyklé místo u Edwardovi cely.

„Sakra! Já ji nemůžu zabít,“ řekla jsem smutně a vztek dočasně uložila pod pokličku.

Máma mě naštvala, ale tohle bych jí neudělala. Navíc nevím, jestli by to neublížilo i mě. Nevím, jak to funguje, ale do smrti mít v sobě nějaké bolavé místo kvůli Chelsie? Tůdle!

„Chápu,“ řekl jenom.

„Ne, nechápeš. I kdybych chtěla, nemůžu ji zabít. A věř mi, že zatraceně chci, ale to ty prosím neřeš, ano?“

Podezřívavě si mě změřil, ale přikývl.

„Jak můžeš říct, že to zabralo, když se mnou už zase normálně bavíš?“ Vrátil se tedy k Chelsiině daru.

„Mám taky dar,“ přiznala jsem.

„Vážně? A to jsi Volturiová?“ Vykulil oči, ale hlas měl sarkastický.

„Haha no jasný. Hrozně vtipný,“ napodobyla jsem ho a zpražila přísným pohledem.

„Uměl jsem číst myšlenky,“ řekl.

„Fakt? Počkej, co myslíš tím uměl?“ zeptala jsem se.

„Ty první,“ řekl.

„Ehm. No jasný," ušklíbla jsem se. „Tak můj dar je, že přejímám schopnosti od ostatních. Proč jsi použil ten minulý čas? Dala bych všechno na světě za to, abych se toho mohla zbavit,“ postěžovala jsem si.

„Pořád jsi mi to nevysvětlila,“ namítal.

„Dokud to neudělám, nic mi nepovíš, že?“ hádala jsem.

„Přesně.“

„V mlčení a ignorování mé osoby jsi fakt dobrej. Takže to asi přece jen řeknu první. Co chceš vědět?“ zeptala jsem se.

„Jak to funguje?“ zajímal se. 

„To základní je, že když na mě někdo použije svou schopnost, udělám si kopii, kterou potom můžu využívat.“

„Musíš být s tím dotyčným v místnosti, nebo tak?“ zeptal se.

„Ne. Stačí, aby ji na mě použil jednou. Pak už ji můžu používat, kdy chci a jak chci.“ Pokrčila jsem rameny.

„Takže teď máš dar Chelsie a Aleca?“ dovtípil se.

„Všiml sis, co?“

„No, jo. Ten kouř se prohnal hned vedle mé hlavy. Myslel jsem, že Alec útočí na mě, ale byla jsi to ty. Bránila ses,“ řekl užasle.  

Přikývla jsem. „Jenže tehdy jsem o tom ještě nevěděla.“

„Jo, vypadala jsi překvapeně,“ konstatoval. 

„Hm. Byl to můj první okopírovaný dar.“ 

„Máš i dar Jane? Tenkrát ses postavila přede mě a schytala to místo mě,“ vzpomněl si.

„Ano.“

„Proč si jí to neoplatila?“ nechápal.

„Protože jsem byla vyčerpaná a taky nejsem úplně blbá. Když ve Volteře přiznáš dar, už se z ní nedostaneš.“

„Prasklo to kvůli mně?“ zeptal se.

„Ano.“

„Tak proto jsi mě seřvala, že je to moje vina,“ spojil si to. 

„Hm jo, potřebovala jsem si to na někom vybít a ty ses ozval,“ přiznala jsem provinile.

„Co ještě umíš?“ zeptal se.

„Jen něco málo,“ řekla jsem raději neurčitě. V žádném případě mu nebudu vykládat o iluzí a čtení v mysli dotykem. Myslel by si, že mu tu celou dobu hraji nějaké divadlo.

„Většinou to byly nehody. Ani jsem nevěděla, co Jane přesně umí, nebo že se na tu osobu musí dívat.“

„Jak funguje to převzetí?“ upřesnil svou otázku.

„Je to různé. U Aleca jsem si ani neuvědomila, že to dělám já. Nevěděla jsem, že je něco takového možné. Byl to můj první den tady. Ani jsem nevěděla, že Alec něco takového umí. U Jane jsem to cítila. Jako by se mi ta schopnost vypalovala do kůže. Bylo to odporné. Vůbec mít tu schopnost v sobě je odporné. Od té doby, jako by mě nutila říkat věci, které nechci a jednat dost agresivně, impulsivně a pořád se ve mně kroutí a chce, abych ji používala, ale to já nechci. Žádnou z těch schopností vlastně nechci. Ta Alecova je zase dost slizká. Nedivím se, že je Jane taková sadistka a Alec takový slizák. Jen nevím, jestli ty schopnosti mají proto, jací jsou, nebo jsou takový kvůli těm schopnostem. A Chelsie? Nejdřív mi bylo divně. Jako by se tomu mé tělo vzpíralo. Pak to ale začalo fungovat a když jsem se probrala, cítila jsem, jak se ve mně ta schopnost ukládá. Nic hezkého.“

„Proč ty schopnosti nechceš?“ podivil se. 

„Protože mi to zajišťuje delší pobyt tady?" To od něj byla dost absurdní otázka. „A taky je to strašně vysilující. Některé z nich jsou tak odporné a jak říkám. Zdá se, že mě nutí dělat věci, které bych normálně neudělala.“

„Co dalšího umíš?“ vrátil se k předchozímu dotazu.

„Nic moc, ale ty si to určitě zle vyložíš. Budeš si myslet, že tebou nějak manipuluji a přestaneš mi věřit,“ povzdechla jsem si.

„Zkus to,“ řekl vážným hlasem.

„Iluze a přehrávaní vzpomínek při dotyku. Můžu se v nich přehrabovat, jak chci, když je dotek dost dlouhý. Při letmém doteku je to jen momentální myšlenka, nebo kolem mě jen rychle proletí celý život a já to ani nestihnu přečíst. Je to otravné. A navíc tomu nedokážu zabránit. Alespoň ne při prvním kontaktu. Když tu osobu znám, je to celkem jednoduché to ovládat a ignorovat.“

„Nic víc?“ zeptal se.

„Ne. Ještě pořád za tebou můžu chodit?“ zeptala jsem se váhavě.

„Použila jsi něco z toho někdy na mě?“ zeptal se.

Sklopila jsem oči k podlaze. „Jednou, ale nechtěně. Edwarde, přísahám.“

„Kdy?“ zeptal se jen, ale jeho hlas zněl tvrdě.

„Po tom, co jsem zlomila Demetrimu ruku,“ pípla jsem a přikrčila se. Čekala jsem, že mě odsud určitě vyhodí.

„Co jsi viděla?“ vyjel na mě.

„Přísahám, že skoro nic. Jen nějakou dívku. Myslím, že to bylo ve škole. Seděla v lavici vedle tebe a dívala se na tebe. Byla krásná a byla člověk. Nemusíš mi říkat, kdo to byl, ale přísahám, že nic víc jsem neviděla.“

„Věřím ti,“ řekl už zase klidně. „Ale mluvit o ní nebudu.“

„To je fér. Děkuju, že mi věříš.“ Přikývl.

„Chceš ještě něco vědět o mých schopnostech?“ odváděla jsem pozornost raději jiným směrem, protože jeho chování začínalo připomínat molotovův koktejl.

„Ani ne,“ přiznal stále zdánlivě klidným hlasem.

„Fajn, takže teď ty. Proč ten minulý čas?“ Pokusila jsem se o veselý tón.

„To je to jediné, co tě zajímá?“ Změřil si mě.

„Vlastně ano,“ přiznala jsem nervózně a nechápala, co mu na tom vadí. 

Uchechtl se, ale hned na to zase trochu zvážněl.

„Je to jednoduché. Jsem tu asi dva roky. Bez krve. Žiju, ale má fyzická síla je minimální a ta psychická…“ odmlčel se, když si všiml, jak špulím rty. „Co je?“ zeptal se.

„Nechce se mi hladovět,“ přiznala jsem. „Kdy ta schopnost odešla?“

„Asi po roce a půl,“ řekl zvláštním hlasem.

Nakrčila jsem čelo. „To nedám. Můj limit bez krve jsou tři měsíce.“

Pozvednul obočí. „I to je dost na někoho, kdo k ní má přístup.“ 

„Hm. To bylo doma. Tady podvádím tím nápojem.“ Ukázala jsem směrem ke sklepu.

„Jo. Viděl jsem, co to s tebou dělá,“ řekl pobaveně.

„Myslíš to, jak jsem zkolabovala? Nebo to, jak jsem předváděla robo tanec?“

„Ten tvůj kolaps, to bylo z toho?" Zamračil se. „V tom případě obojí.“

„Spíš to bylo z nedostatku krve v kombinaci s tím. Navíc jsem si toho dala moc. Vlastně mě už napadlo, jestli bys nechtěl. Sílu ti to nedodá, ale na žízeň je to dobré.“

„Je v tom lidská krev?“ zeptal se.

„Jo. No a?“ nechápala jsem.

„Já nepiju lidskou krev,“ prohlásil.

„Momentálně ne, já vím, ale…“

„Ty mi nerozumíš. Já ji nepiju vůbec,“ prohlásil znovu a téměř to zavrčel.

„Aha.“ Sklaplo mi. „A, co piješ? Teda normálně?“

„Zvířecí krev,“ odpověděl.

„To jde?“ podivila jsem se, protože jsem o ničem takovém nikdy neslyšela. 

„Ano, ale je to jako tofu,“ odfrkl si.

„Mívala jsem ráda tofu.“ 

Věnoval mi pochybovačný pohled jen jsem to dořekla.

„No vážně. Teda jíst to pořád, to asi ne, ale nebylo špatný, když se to dobře dochutí a to máma, teda Claire uměla. Komu to, ale nechutnalo byl táta. Ten byl typický masožravec,“ zasmála jsem se, protože jsem se zase málem ztratila ve vzpomínkách, ale vzápětí mi bylo úzko.

„Chápu, proč o té dívce nechceš mluvit. Je to vážně depresivní,“ ušklíbla jsem se a raději odvedla řeč jinam. „Jaká zvířátka lovíš?“

„Masožravci chutnají líp. Takže pumy, medvědy... Podle toho, kde zrovna žijeme, ale taky laně a losy. Snažíme se vybírat si přemnožené druhy a ohrožené necháváme být,“ rozjel se.

„Uvědomuješ si, že celou dobu říkáš my? Je hodně vegetariánů?“ 

„Ani ne,“ zabrblal a jeho nadšení pro to téma bylo pryč.

„Takže, co je lepší puma, nebo medvěd?“ pokusila jsem se ho opět rozpovídat.

„Já mám radši pumu. Vlastně ji mám asi nejraději,“ přiznal, ale stále byl smutný.

„Víš, co? Něco si teď slíbíme,“ vyjekla jsem z nenadání.

„Jo? A co?“ zužil oči.

„Jestli se odsud někdy dostanu, sežeru první zákonem nechráněnou pumu, kterou potkám a zvážím vegetariánství. Když se odsud dostaneš ty, tak najdeš tu nejšťavnatější pumu a přenecháš mi ji. Souhlasíš?“

„Jasný,“ rozesmál se, „to ti můžu slíbit. Stejně se odsud nikdy nedostanu.“

„Neztrácej naději. Jsi hroznej pesimista.“

„Jak, kdy.“ Pokrčil rameny. „Ale tohle vím.“

„Prosím tě, vždyť už přece nečteš myšlenky...“

„Rozhlédni se. Odsud se nedá dostat.“ Rozmáchl bezradně rukama.

„Co, kdybych třeba zkusila s někým promluvit a zeptala se?“

„To by nepomohlo. Spíš naopak. Upozornilo by je to na mě,“ řekl.

„Jsi si jistý? Bez tvého souhlasu to totiž neudělám.“

„Ano, jsem si jistý. Jediná možnost, jak se odsud dostat je umřít,“ zašeptal odevzdaně.

„No to se opovaž,“ začertila jsem se. „Nechci tu být sama.“

„Jsem si jistý, že nejsi sama,“ uchechtl se.

„Prosím?“ vypískla jsem.

„Čich mi pořád funguje,“ řekl.

„Pche! Nemám ráda dvojí metr, když ty nic? Tak já taky nic, abys věděl. Tedy, co se týče tohohle tématu a je mi šumafuk, co čmucháš,“ zavrčela jsem. 

„Já to i viděl,“ připomněl mi.

Ztuhla jsem. „No jestli pak tohle není Edward Cullen, známej šmírák,“ zavtipkovala jsem.

Udělal na mě ksicht a já vyprskla smíchy. „Kolik, že ti je?“ zeptala jsem se ho.

„Hádej,“ vyzval mě.

„Ne, ne. Tohle na mě zkouší Rolland, ale ten na to má jako můj stvořitel a otec právo. Ty ne.“

„Říkáš mu otče?“ zeptal se se zvláštním zaujetím v hlase.

„Ne. Říkám mu Rollande. To jen na veřejnosti to byl táta, i když já ho tak stejně beru.“ Pokrčila jsem rameny. „Mám ho moc ráda, jenže jemu to tu zdá se vyhovuje. Mně ne.“

„Jak to?“ zeptal se.

„Zabouchnul se tady.“

„Tady?“ zeptal se.

„Jo.“

„Do koho?“ nechápal.

„To neuhádneš. Do Jane.“

„Co? Vždyť je…“ Zakoulel očima.

„Jo. Já vím, ale čím víc ji poznávám, tím víc si začínám myslet, že je to tím darem. Jasně, ona ty Volterské zákony a příkazy přímo miluje. Vyloženě si tu důležitou úlohu ve světě upírů užívá. Neměla jsem ji ráda, protože po Rollandovi jela od prvního okamžiku, ale už mě několikrát vytáhla z průšvihu. Takže na ní svůj názor přehodnocuju. Ještě nejsme best friends forever, ale respektujeme se. 

„Pro mě je dost těžký vnímat vás jako normální upíry,“ přiznal.

„Se ti nedivím. Tady se všichni berou až moc vážně.“ Protočila jsem oči. „Podívej jsem Volturiová a co dělám? Povídám si s tebou, nebo dřepím v pokoji. No vážně. Tohle náš svět potřebuje? Neřekla bych.“

„Nejsi v gardě,“ řekl překvapeně.

„Cože?“ dostala jsem ze sebe.

„Máš jejich příjmení, ale nejsi v gardě. To je divný. S tvými schopnostmi... Možná, že jsi jeho záloha, kdyby se někomu z gardy něco stalo. Jinak to nedává smysl.“ Zatřepal hlavou, aby si to v ní srovnal.

Ušklíbla jsem se jeho úvahám.

„Ty to víš, že jo?“ pochopil.

„Na to se ještě dost neznáme a vůbec, měla bych jít. Musím někomu nakopat zadek.“ Hodila jsem po něm zářivým úsměvem a zvedla se z podlahy.

„Tak zase zítra,“ řekl.

„Zítra,“ odsouhlasila jsem s úsměvem.

***********

V prvé řadě chci vyjádřit hluboký vděk za každý komentář, který mi zde zanecháte a také za doopravy a vydávání adminek, protože co se týče čárek, jsem prostě nepoučitelná a ostatní chyby taky občas přehlédnu… Opravdu díky moc. Máte se mnou úžasnou trpělivost. :-D

- Asi jste si všimli, že si některé věci v příběhu upravuji mimo zákonitosti Twilight světa, ale snad vám to až tak nevadí a prominete mi to. Prostě jsem to tak v některých situacích potřebovala a považovala za na nutné...

Ke komentářům:

Věčné téma Lilliane vs. Edward vs. Demetri.

- No, asi takhle. Já vím naprosto přesně s kým Lilliane skončí. Vím to už od samého začátku, ale jednoduché to rozhodně nebude...

Marcus a Lilliane?

- No, to by bylo určitě hodně zajímavý, ale nějak si to nedovedu představit. Nejspíš by ho brzy rozsekala na malé kousky a odmítala jej znovu složit. :-D

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 16. kapitola: